Blog

• 25.05.2017 17:56

  Austrálie část II. a konec našeho cestování

  terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Australie_II._cast_10.-30.3./#   

   Když už spíme přímo pod horou, říkáme si, že bychom si mohli přivstat a dojít na vrchol na východ slunce. Vstávali jsme tedy ve 4:40, na vrchol Mt. Larcom to měly být pouhé 2 km, ale taky 500 výškových metrů. Půl cesty jdeme za tmy a cestou všude potkáváme obrovské žáby, které vypadají jak zkříženina ropuchy se skokanem, každopádně jsou obrovský a hnusný a pro mě jako žabího fóbika to bylo utrpení. Je to delší než jsme mysleli a proto pořádně chvátáme. Na vrcholcích, kde už se lezlo jenom po kamenech, jsem myslela, že opravdu umřu. Mraky se rozhodly nám pokazit výhled na východ sluníčka, ale i tak to bylo krásné a jelikož jsme na vršku zevlovali skoro 2 hodiny, sluníčka jsme se nakonec stejně dočkali. V městečku Gladstone jsme se jen rychle vykoupali ve vodním parku a poté pokračovali k vodní nádrži Awoonga, kde jsme strávili poflakováním skoro celé odpoledne. Opravdové vzrůšo bylo, když jsem se osmělila a zeptala dvou kluků, jestli bych se taky nemohla projet na jejich vodním skútru. Ještě jsem na tom nikdy neseděla a byl to opravdový zážitek. Už jen když vyjel, tak to mělo takové zrychlení, že jsem se úplně lekla. Za chvíli začal dělat otočky a další tríčky, měla jsem co dělat abych se udržela, ale držela jsem se jak klíště, protože představa, že v té rychlosti sebou plácnu na vodní hladinu, byla děsivá. Pak to rozjel a letěli jsme 106 km v hodině, mazec, pak už to tak skákalo na vlnách, že to bylo až nepříjemné. Ještě pár 360° otoček a zpátky ke břehu. Řeknu vám, že jsem byla ráda, že jsem z toho dole živá a zdravá. Za ten zážitek to ale rozhodně stálo. Když jsme se vraceli, našli jsme na mobilní aplikaci, že by nedaleko měly být provazové houpačky nad řekou. Takové obrovské houpačky jsme v životě neviděli. Jedna začínala na sešikmeném stromě a provaz byl dlouhý třeba 5 metrů. Už tam jsem se bála. Ta druhá však byla mnohem větší, nejdříve se muselo vylézt na 4 metrový sloup a poté se zhoupnout dobrých 15 metrů a pustit se 3 metry nad hladinou. Nejdřív jsem to úplně odmítla, bála jsem se, že bych se pustila ještě na břehu a byla bych do konce života chromá. Nakonec jsem to však dala a byl to super zážitek.

      V neděli ráno jsme byli v Bundabergu, který je proslavený hlavně svým rumem, ale také třeba výbornými limonádami. Při našich cestách jsme vykontili asi 3 druhy a všechny byly výtečné. Nejdříve jsme zajeli do informačního centra, kde jsme si zaplatili za 8 dolarů možnost jít se podívat na líhnutí malých želviček. Potom jsme proběhli místní ZOO a poté botanickou, kterou projížděl parní vlak. Taky jsme tam pozorovali spoustu ještěrů, kteří si tam volně pobíhali. Nemohla chybět ani návštěva lihovaru, kde se vyrábí slavný rum. Bohužel všechno bylo tak drahé, že jsme žádný nekoupili a výrobnu limonády, kde bychom si i něco dali, nám zavřeli před nosem. Pokračujeme k moři, kde se zkouším potápět, jsou teda pořádné vlny, ale podmořský život je pestrý. Navečer navštěvujeme ještě Elioth´s heads, kde bylo

  hrozně moc lidí, hlavně kvůli neděli. Podobně jako třeba na White heaven se tam do moře vlévala řeka, kde se lidé mohli beze strachu koupat. Na želvičky přijíždíme v 7. Nejprve dostáváme stručné pokyny, procházíme se muzeem a asi po hodině volají naší skupinu, že už se malé želvičky klubou. Funguje to tak, že rangeři hlídají hnízda celou noc a když se začnou líhnout, tak zavolají skupinu. My měli zrovna malé hnízdo asi s 19 vajíčky, normálně jich bývá kolem 100 a máma želva přichází naklást vajíčka až 6x za sezónu. Funguje to tak, že želvák oplodní mámu želvu v moři a ta má spermatéku, kde jsou spermie uložené a před tím než naklade, sama vajíčka oplodní. Želváci se pak líhnou na ostrovech ve světlém písku, kde není takové teplo, a želví holky zase na pevnině do žlutého písku. Jako mladí, asi do 30 let pak brouzdají celým Tichým oceánem až k Jižní Americe a pak se vracejí naklást vejce na stejnou pláž, kde se sami vylíhli. Malé želvičky pak čekají na noc, kdy není takové horko a díky vrozenému „radaru“ vědí, kam směřovat, aby se co nejrychleji dostali do moře. Byl to úžasný zážitek vidět, jak se ty 10cm želvičky derou ven z půl metrové jámy. Nechali nás si na ně šáhnout a vyfotit se s nimi a poté jsme udělali světelný tunel z baterek a želvičky nám prošly mezi nohama. Každé jsem popřála hodně štěstí, i když šance, že se dožijí dospělosti, je velmi malá. Jen jedna z tisíce se dožije reprodukčního období. Nebezpečí číhá všude, bohužel možná to největší představuje právě člověk…

  Ráno jsem byla zase šnorchlovat na stejném místě, ale vlny byly ještě větší, tak jsem to po pár minutách vzdala. Přejeli jsme do íčka v Harvey Bay a vybírali nejlepší variantu výletu na Fraser Island. Všechno bylo drahé, a jelikož jsme chtěli jet následující den, nebylo tolik z čeho vybírat. Nakonec to byl výlet za 179$ na jednoho. Radši nepřepočítávat. Další zastávka byla ve velrybím centru, kde jsme shlédli krásný dokument o Fraseru a dozvěděli se spoustu věcí o plejtvácích obrovských, kteří brázdí místní vody v období páření, tedy od srpna do října. Z břehu je prý možno pozorovat je klidně na pár metrů. Navečer jsme se už jenom procházeli po pláži a pak přejeli k molu, které bylo dlouhé 880m, proto nám také dojít na konec zabralo dost času, ale tak akorát na západ slunce. Představa, že molo bylo původně ještě o 320 m delší, je téměř nepředstavitelná.

  Další den vstáváme brzy, celí natěšení na výlet. Autobus nás vyzvedl na plánovém místě a odvezl k trajektu. Cesta k ostrovu trvala asi hodinu a u břehu už na nás čekaly obrovské tatry, předělené do autobusové verze. Ze začátku jsme se zákazu vstupu klasických aut s náhonem na 2 kola smáli, ale po pár stovkách metrů jsme pochopili. Jelikož je Fraser Island největší písečný ostrov na světě, jedete v podstatě na dunách v kolejích hlubokých třeba 20 cm. Skákalo to úplně neuvěřitelně a chvíli jsme se bála, že zapadneme snad i s tou tatrou. První zastávka byla u jezera McKenzie, umístěného uprostřed pralesů rostoucího v horních partiích ostrova. Jezero bylo až neuvěřitelně čisté, u břehu zářil bílý silikový písek, barva se pak rychle měnila v tmavě modrou díky prudce narůstající hloubce. Takových jezer je na ostrově přes 100 a hlavně díky ochraně to jsou prý tato jezera jedna z nejčistších na světě. I jejich množství je abnormální na ostrově s délkou 123 km a šířkou 24 km. Další zastávka byla v Central station, ve vesnici, kde se dříve těžilo dřevo a dnes to slouží jako skanzen. Tam jsme se s průvodcem prošli pralesem a ten nám vyprávěl, že je to jediné místo na světě, kde roste deštný prales na písečném podloží. Normálně by tam rostliny neměly dostatek živin, ale protože tam žije nějaký druh bakterie, rostliny mohou prosperovat i bez hlíny. I toto je důvod, proč byl Fraser Island zařazen mezi památky UNESCO už v roce 1992. Následoval bufetový oběd a poté jízda po písečné dálnici, která je na ostrově opravdu klasifikovaná jako highway. Dojeli jsme k barevným skalám, u nich jsme našli obří mušli, kterou jsme i přes zákaz sbalili. Další zajímavá zastávka byla u ztroskotané výletní lodi SS Marloo, která zde uvízla po cyklónu v roce 1935. Za první světové války odvážela zraněné vojáky z Evropy zpět do svojí domoviny na Novém Zélandu. Díky svému tvaru to prý bývala ve své době nejrychlejší loď na světě a dle všeho měla být i dosti luxusní. Poslední zastávka byla u Eli Creeku, oblíbené řece turistů. Ti se po ni plaví na lehátkách nebo jiných nafukovacích plavidlech podél krásné přírody. Voda v kontrastu s bílým pískem je úžasně čistá a proud je díky neustálým dešťům v horách dostatečně silný. Ostrov je taky domovem velké kolonie divokých psů dingo, kteří by díky izolaci měli být ještě geneticky čistí. Většina dnešních dingů je totiž již zkřížena s psy domácími. My bohužel žádného neviděli. Už cestou zpět k přístavu začínalo trochu pršet a pak se strhla pořádná bouřka. Proto nejedeme nikam daleko a parkujeme u infocentra, kde by mělo být parkoviště pro vany a obytná auta.

  V půl jedné v noci nás budí ťukání na okno. Je to místní ranger a už vypisuje pokutu za spaní na neoficiálním kempovišti. Nenechal se ukecat a dal nám to na místě za 120$. Což na místní poměry není zas tolik. Jenže jsme to stejně nechtěli tak nechat, protože jejich tabule o možnosti kempování, byla nesprávná. Zajeli jsme na Maryborough na úřad a tam podali odvolání i s omluvou, kterou nám pak nakonec přijali a pokutu odpustili. Přesouváme se na Rainbow beach, tedy k duhové pláži, tedy spíše na její horní část, která byla celá pokrytá velikými písečnými dunami. Vypadalo to tam opravdu jak na poušti. Nechtělo se nám věřit, že je to pouze nafoukaný písek z pláže. Duhová pláž je to hlavně pro to, že je celá lemovaná barevnými pískovcovými skalami, ze kterých je úžasný výhled na celou zátoku. Poté jsme se vykoupali v řece, která byla díky látce z listů stromů (tanin) úplně hnědá, ale ne špinavá, a pokračovali pod horu Mt. Cooroora. Nebyla to zrovna nejvyšší hora, ale její převýšení taky odpovídalo terénu, ze začátku příkré schody a pak už jen lezení po skále pomocí řetězů. Užili jsme si západ slunce a pak upalovali dolů, abychom se na kamenech nezabili. Na noc jsme zaparkovali přímo na ulici, kde nás v 9 večer vzbudil policista. To nám ještě chybělo. Naštěstí brzy zjišťujeme, že nám policista nechce dát pokutu, jen má o nás starost. Zavedl nás tedy k parku s parkovištěm a ještě nám ukázal, kde je kohoutek a záchod. Díky.

  Národní park Noosa je vyhlášený svými krásnými plážemi a skvělými podmínkami k surfování. Ráno jsme se prošli po poloostrově a pak si dali pobřežní trek až k pekelné bráně, Hell´s gate. Cestou jsme se vykoupali v přírodním bazénku mezi útesy a dokonce si i zašnorchlovali. Jeli jsme chvíli po pobřeží a pak začali stoupat do hor. Na vyhlídce u Kondalila Falls jsme potkali krásného dragona a pak jsme se vykoupali v jezírku u vodopádů. Pak jsme jen dlouho seděli a užívali si výhledy do údolí na okolní pralesy. Když jsme došli, tak Jára na parkovišti vykontil spoustu super luxusního jídla, spoustu ani nerozdělaného a k tomu i krásně voňavou svíčku ve skle. Někdo měl asi romantický picnick a už se mu to nechtělo vézt domů. Hovada. Přejeli jsme do krásné horské vesničky Montville, kde jsme si v altánku parčíku udělali vlastní picnick.

  Ráno jsme si šli projít vesničku, která vypadala jak vesnice někde v německých horách. Vše krásně upravené, jen s tím rozdílem, že jsme u kostela posbírali asi 15 mang, které tam popadaly ze stromu a nikdo je nesbíral. V městečku Maleny jsme se byli podívat v obchodě s dřevěnými věcmi a pak samozřejmě také za obchoďákem. Krom 4 sad degustačních sýrů k vínu a asi 5 veganských salátů jsme vzali i 3 chleby, ač jich tam bylo dalších 10. Dvě sady sýrů a 2 chleby jsme rozdali na další zastávce u vodopádů Gardeners Falls. Tam byla taky houpačka do vody a kluci tam zkoušeli různé tríčky, které Jára musel taky zkusit, jenže mu to moc nevyšlo a pěkně se rozplácl o hladinu. V národním parku Mary Cairnscross jsme si nejprve pokoukali v nově otevřeném ekologickém středisku a pak si prošli trasu skrz subtropický deštný prales. Pokračujeme dál do Glass House Mountains, takhle je prý pojmenoval kapitán Cook, když je poprvé viděl ze své lodě, protože mu připomínaly komíny skláren z jeho domoviny. Hory tvoří soustava sopek, které trčí nad jinak rovnou krajinou. My si vyšli jen na jednu z menších, vysokou asi 255m, ale i tak jsme měli super výhledy všude okolo. Ještě, že jsme nevybrali něco vyššího, protože už když jsme sestupovali, tak začínalo pršet a k autu už jsme dobíhali za pořádného slejváku. Noc jsme strávili na ostrově Bribi, který je s pevninou spojen mostem a kolem kterého by měla být mořská rezervace. Večer ještě za pekárnou nalézáme neskutečné množství sladkých dobrot a

  nacpáváme se k prasknutí. Pohodičku večera ukončuje koncert v místním hotelu na pláži.

  Po ranním cvičení a acrojóze jsem se šla ještě vykoupat do moře a pak jsem zkusila zjistit, kde můžu potkat ty delfínky, které bych chtěla moc vidět. Zjišťuju, že je můžu při troše štěstí zahlédnout ze břehu, ale pokud bych je chtěla vidět z blízka nebo dokonce krmit z ruky, musela bych na jiné ostrovy. Tak to balíme a jedeme do Brisbane. Tam nás uvítává pořádná zácpa, tak raději parkujeme na prvním místě, kde to jde, a vyrážíme do města. Po schodech scházíme z útesů a pokračujeme podél řeky až do turistického centra. Vykoupali jsme se v přelidněné laguně a pak si prošli umělecké trhy, kde jsme chvíli pokecali se Slovenkou, která prodávala krásné velkoformátové fotografie krajiny z celého světa. Dokonce jsme se šli podívat i do muzea, kde zrovna měli výstavu o vesmíru a krom všech druhů australských zvířat tam měli i kostry dinosaurů. Pak jsme se vrátili do parku, kde byl ten den živý koncert, o přestávce jsme se rozhodli dojít se podívat na noční trh, kde jsme si mysleli, že bychom mohli koupit suvenýry. Jelikož vesmír je nevyzpytatelný a o náhody v něm není nouze, potkali jsme cestou na trh rodáka z Dobrušky Martina Synáčka. Po krátkém povídání jsem se domluvili, že se uvidíme znovu večer a opravdu jsme se na smluveném místě potkali a strávili jsme spolu noc. Nejdřív nám Martin hrál na ulici na půjčený saxofón a dokonce dostal od kolemjdoucích i nějaký peníz, a potom jsme se přesunuli do hudebního klubu, kde už hrála druhá kapela. Náhod ten den ještě nebylo málo a po krátkém rozhovoru jsme zjistili, že předešlá kapela byla složená z lidí, kteří hráli na našem milovaném festivalu Luminate. Tak jsme společně zavzpomínali na festivalovou pohodičku. Když pak kapela dohrála, tak jsme se ještě přesunuli do jiného klubu, kde se hrál super jazzík a kolem 12 jsme vyrazili zpět k autu.

  Jelikož jsme spali pod stříškou jedné kavárny přímo na útesech s výhledem na město, nechtěli jsme dráždit a vstávali brzy. Ráno jsme zajeli do malého parčíku, kde jsme se prošli a největší zajímavostí, tam byly místní vzácné housenky, které se na sebe napojovaly a dělaly řetěz dlouhý třeba dva metry. Pokračovali jsme do NP Tamborine, který byl celkem vysoko v horách a počasí zrovna nebylo ideální. Paní v info centru nám poradila troje různé vodopády, ale byli jsme jen na dvou a stejně to nebylo nic extra. Už jsme toho viděli moc. Nicméně nám také poradila, na jaký ostrov vyrazit, abychom tam mohli vidět delfíny a nezaplatili zase 100$. Tak jsme tedy jeli zase 50 km zpátky a zaparkovali přímo u přístavu. Ten den už žádný trajekt nejel, tak jsme si zajeli na západ slunce na mys s majákem a tam krmili racky nalezeným chlebem, dokonce mi jeden kousek sebral racek přímo z ruky.

  Ráno vstáváme v půl 6. a se svítáním vyrážíme na naše budoucí oblíbené místo v Austrálii, na North Stradbroke Island. Ještě na trajektu jsme si s pánem domluvili, že nás vezme do městečka na druhé straně ostrova, kde jsou nejhezčí procházky. Jen co jsme vystoupili z auta, začalo pršet a s různě dlouhými přestávkami pršelo celý den. Déšť nás z krátkého treku podél skalnatého pobřeží vyhnal minimálně pětkrát. V mezidobích sucha, jsme si užívali úžasné výhledy. Z jedné strany dlouhá písečná pláž, o kousek dál partička klokanů a potom vyhlídka ze skály na moře, která byla minimálně 10 metrů nad hladinou. Tím, že bylo špatné počasí, tak moře bylo rozbouřené a vlny se prudce rozrážely o skály, sedli jsme si na útes a pozorovali moře. Za chvilku nám pán, který seděl opodál ukázal skupinku delfínů a od té doby se tam objevovali každou chvilku. Byla to úžasná podívaná, delfíni si hráli ve vlnách a sjížděli je jako praví surfaři. Skákali společně s vlnou a jiní zase naopak skákali proti vlně. Vydrželi jsme tam, dokud nás znovu nevyhnal déšť. Další přestávku bez deště jsme zase potkali pána sporťáka, který nám ukázal, kde se často objevují želvičky. Sice byly celkem daleko, ale stejně jsme každou chvíli viděli hlavičku vykouknout z vody, aby se želva mohla nadechnout. Jednou jsme zahlédli vylétnout do vzduchu a zamávat ploutvemi i mantu rey, největšího rejnoka na světě, který se v místních vodách vyskytuje celkem hojně. Zbytek odpoledne jsme nakonec strávili v příjemné francouzské restauraci, kde nás kluci francouzský nechali zadáčo přenocovat.

  Druhý den bylo počasí už o poznání lepší a naše první kroky vedly na pláž. Jelikož je celá východní část ostrova otevřená k oceánu, tak jsou většinou takové vlny, že nikdo do moře ani nevleze, já se však odvážila a u útesů, kde se nejčastěji ukazovaly želvy, jsem slezla ten 10 metrový sráz a vlezla do těch vln za želvičkami. Když se mi nepodařilo plavat s želvou na White heaven, tak jsem chtěla aspoň tady. Nebyla to teda žádná sranda, Jára mě z vrchu navigoval, jakým směrem se želva naposledy vynořila a já se tam snažila co nejrychleji doplavat. V těch vlnách to ale nebyla žádná sranda a kolikrát jsem ji vůbec neviděla, nicméně se mi podařilo několikrát ji vidět a dokonce i vyfotit. Ven z vody mi musel pomáhat Jára, protože vlny se kolem útesu s příbojem zvedaly i o dva metry a mohla bych se šeredně poškrábat. Zážitek krásný, ale takhle špatně z moře mi snad nikdy nebylo. Celkem jsme pozorováním želv a delfínů strávili ten den asi 6 hodin. A podmořské dobrodružství ještě nekončilo. Rozhodli jsme se přesunout na druhou stranu ostrova, kde je moře naopak klidné a je tam místo, kde můžete plavat s delfíny a dokonce je i krmit z ruky. Na to jsem samozřejmě byla nejvíc natěšená, a i když tam byla ochranná síť proti žralokům, vydala jsem se za ní, přímo pod molo, pod kterým delfíni nejčastěji proplouvají. Měla jsem štěstí, dokonce dvakrát ode mě byli na 1,5 metru, podruhé mě delfín dokonce celou obeplul a vypadalo to, jako by si chtěl hrát. Nejlepší je, že když na vás kouká, tak to vážně vypadá, jako by se na vás smál. To byl snad úplně nejlepší zážitek z Austrálie. Kdybychom už nemuseli jet, vydržela bych tam na delfíny čekat ještě klidně další 4 hodiny. Když jsme nalezli do minibusu, pan řidič se nás zeptal, jestli jsme viděli koaly, my mu oznámili, že to nebyl náš hlavní cíl, takže neviděli, a jelikož byl ještě čas, udělal s námi kolečko kolem bloku a cestou nám ukázal hned 3 koaly. Strady, jak místní ostrovu říkají, je opravdu unikátní, tolik druhů divoce žijících zvířat, neuvěřitelná příroda a hlavně klid od turistů. To všechno jsou důvody, proč se Strady stal naším best of Australia.

  Následující den jsme zavítali do města Surfers Paradise, jež je hlavní centrum Golden Coast. Trochu jsme nechápali, jak toto místo můžou nazývat ráj, to nám ale později osvětlil jeden Čech, kterého jsme náhodou potkali na ulici. Město, které se začalo stavět v 70. letech na zelené louce, asi opravdu surfařským rájem bylo, ale dnes je to jen spousta mrakodrapů a mraky lidí. Toto město jsem zase nominovali na nejhnusnější místo, které jsme v Austrálii navštívili. Jediným pozitivem bylo, že jsme tam nakoupili levné suvenýry domů a měli jsme to z krku. Další zastávka byla u Natural Bridge, tedy přírodního mostu. Před tím než jsme vyrazili, jsme si dvě hodinky schrupli, protože pršelo a poté jsme vyrazili asi na 2 km okruh, jehož hlavní atrakcí byl právě přírodní most. Byl to velmi zajímavý úkaz, protože voda tak dlouho padala na skálu pod vodopádem, až v ní vyhloubila díru a tím vytvořila i skalní oblouk, připomínající most.

  Pod horu Mt. Warning jsme přijeli asi v 9 a hned první cedule nás varovaly o náročnosti a délce tohoto výstupu. Je pravda, že jsou v Austrálii na tohle trochu trhlí, ale tentokrát nelhali. Zpočátku pohodový výstup skrz prales se ve vrcholové partii změnil v lezení s řetězy s téměř 90% stupňovým stoupáním. Někde se těch 750 výškových metrů muselo nahonit, tak si to hora schovává jako bonbónek. Už jsem si přála být nahoře. Navíc mě začínalo bolet břicho, které se plně rozjelo na vrcholku, kde jsem strávila hodinu ležením a trpěním. Bohužel nebylo úplně vybráno, takže jsme prstenec hor, které tuto posvátnou horu Aboriginců obklopují, neviděli. Mt. Warning je totiž bývalý sopouch sopky a vše kolem je zerodované. Když už jsem uznala, že je to trochu lepší a mohli bychom tam stejně čekat třeba další 3 hodiny, než to přejde úplně, zavelela jsem k odchodu. V půlce jsem myslela, že už vážně umřu, takhle zle mně asi, krom alkoholových abscesů, ještě nebylo. Dole jsem si na chvíli schrupla a pokračovali jsme dál do nejvíc hippies vesničky v celé Austrálii, do Nimbinu. Vesnička se stala významnou hned díky dvou věcem. V 70. letech tam uspořádali velký hippie festival, protože tam žilo celkem málo lidí a tím i příroda byla málo znečištěná.

  Jelikož byl festival asi hodně inspirující, poměrně velká část účastníků se rozhodla na tomto místě zůstat a vytvořit komunitu. Tato skupina pak o pár let později zabránila kácení místních pralesů, čímž nejenom že uspořádala největší aktivistickou akci v Austrálii, ale také díky jejich snaze vyšel úplný zákaz kácení deštných pralesů. Nejvíce jsme byli uchváceni z krámku Happy High Herbs, kde bylo hrozně moc druhů různých bylinek ať už na pití nebo na kouření, dokonce nám paní ukazovala i San Pedra, známý halucinogenní kaktus a rostlinky ayahuascy. Téměř všechno jídlo v obchodech bylo bio a fair trade a na každém rohu někdo kouřil trávu nebo si jen tak jammoval uprostřed dne. Toto místo nás úplně vcuclo a místo plánované jedné noci, jsme tam nakonec strávili dva dny a dvě noci. Když jsme se například schovávali pod BBQ před deštěm, místní Aboriginci nás hned přijali a vyprávěli různé historky. Třeba taky tu o tom, jak jim Evropané zabrali všechnu půdu. Kdysi totiž byli zvyklí přesouvat se s ročním obdobím za potravou, nebyli na jednom místě, takže jejich území bylo vlastně všude a nikde. Evropané se pak rozhodli pro variantu nikde a radši jim žádnou půdu nedali. Večer jsme dobře zatančili na dva muzikanty v místní hospůdce a spokojení jeli spát ke starému mlýnu, ve kterém byla továrna na svíčky.

  Druhý den jsme se nejdříve vypravili právě do svíčkárny, kde svíčky stále vyrábějí ručně, podle klasické techniky. Mohli jsme si i projít provoz, což byla zajímavá zkušenost. Následovala návštěva permakulturní zahrady a první továrny, kde začali vyrábět solární panely. Dlouho jsme taky courali po krámcích a dalších zajímavých věcech, jako třeba Hemp Embassy, oraganizaci, která bojuje za legalizaci a znovu navrácení dobrého jména marihuaně. Večer byly tři koncerty, z nichž jeden byl společný venkovní jammík, který byl asi nejlepší, pak rock v hospodě a postarší kytarista v kavárně.

  O dva dny později jsme se konečně rozhodli odjet, chceme jet do NP Night Cup, ale je totálně hnusně, tak to vzdáváme a rovnou jedeme do Byron Bay, známé díky své přátelské a uvolněné atmosféře. Pro nás, jež jsme strávili dva dny a dvě noci v Nimbinu, byla Byron Bay jenom zátoka plná lidí s majákem a špinavým mořem. Proto jsme taky dlouho nepobyli. Došli jsme k majáku, který leží údajně na nejvýchodnějším bodě Austrálie, a potom sešli po pobřeží až do centra, kde jsme vybufetili 15 ještě teplých párků s opečenou cibulí a chlebem namazaným máslem. To je nejtypičtější jídlo Australanů, které dělají při každé příležitosti. Někdo asi dogriloval a nevěděl, co s tím, tak to vyhodil. My jsme to tam samozřejmě nemohli nechat a Jára se pak nacpával, až měl boule za ušima. U obří makety krevety, Australané si totiž potrpí na velké napodobeniny, jsme si zacvičili acro jógu a jeli spát na pláž, kde jsme si udělali malý ohýnek a kochali se hvězdami. Velká romantika.

  Ráno si přivstaneme na východ slunce a stojí to za to. K snídani smažíme nalezená vejce s nalezeným pršutem, takže pokračujeme v masožraní. Další zastávka byla v koalí rezervaci, kde bylo sice mega moc komárů, ale žádné koaly a pokračovali jsme dál k Blue (Modrému) a Green (Zelenému) jezírku, jež byly obě hnědé. Jezírka jsou bývalé zaplavené lomy, které bohužel obsadily nějaké řasy. Dojdeme až na vyhlídku a tam pozorujeme mega velké vlny, jak se rozbíjejí o členité pobřeží. Kousek dál, kde je písečná pláž, se vydáváme do moře a necháváme se houpat vlnami. Chvíli nechápeme, proč na nás ti surfaři tak čučí, ale za moment jsme už zjistili proč. Byli jsme totiž moc daleko od břehu a díky proudu, o kterém samozřejmě surfaři věděli, jsme se nemohli dostat zpátky. Jára teda doplaval, ale mě musel jeden surfař odtáhnout na jeho prkně, protože už jsem neměla sílu. Všechno dobře dopadlo a večer jsme pak strávili na Muton bird Islandu, kde jsme pozorovali kolonii vzácných, v zemi hnízdících ptáků.

  Následující den jsme se vydali do koalí nemocnice v Port Mcquarie, kde jsme přes sklo viděli i vyšetření jedné nemocné koalky. Hodně často dostávají různé oční infekce nebo jsou třeba i sraženy autem. Hned vedle byl dům z 19. století, takže pro ně mega historický, tak jsme tam na kukačku skočili a okoukli, jak si v 19. století žili v Austrálii. U městečka byl i krásný maličký bílo modrý maják, který byl mnohem hezčí než třeba slavný maják v Byron Bay. Pak jsme se rozhodli pro krátký výšlap na vyhlídku nad oceánem. Cestou jsme potkali asi 3 metrového varana a při zpáteční cestě jsme mohli pozdravit celkem z blízka i dva hady. Když jsme pak listovali někde atlasem, tak všichni hadi jim podobní byli smrtelně jedovatí. Jo hold v Austrálii na vás číhá nebezpečí úplně všude. V New Castelu jsme přesně na západ slunce, který pozorujeme ze slavného vysutého chodníku, dlouhého asi kilometr. V pevnosti už měli zavřeno a k majáku nás taky nechtěli pustit, tak jsme to zabalili a ještě večer přejeli asi 20km někam dál, kde bychom mohli v klidu spát.

  Ráno jsme v městečku vykontili hrozně moc sladkých věcí a pak vyrazili do Blue Mountains. Už cestou je hrozně hnusně a čím víc stoupáme, tím je to hroší. V info centru, alespoň zjišťujeme nejlepší typy, kam vyrazit. Když jsme dojeli na výchozí parkoviště k nejznámějšímu vodopádu, rovnou jsme to vzdali, protože nebylo vidět na 3 metry. Tak jsem si alespoň zašli na interaktivní výstavu o Blue Mountains a poté se modlili, abychom tu krásu mohli vidět na vlastní oči. Svůj název dostaly Modré hory díky velkému množství eukalyptových stromů, jež produkují vonné silice, které ve vysoké koncentraci vypadají jako modrá mlha. Odpoledne jsme na parkovišti potkali pána, který se zajímal o to, jak Jára doluje kokosy, tak mu Jaroušek taky jeden dal a on nám na oplátku dal lísteček s pozvánkou a poukazem na maté, do jejich restaurace. Nejdřív jsme váhali, protože jsme si mysleli, že je to nějaká sekta, která bude sedět kolem krbu a klábosit. Nakonec se z toho stal super večer, který jsme strávili v nádherné přírodně zařízené restauraci Yellow Deli. Zjistili jsme, že je to skupina, která spolu sdílí všechno, hlavně nadšení pro komunitu a také, že její odnož funguje i v České Republice. Pán nám krom čaje dal ještě tři různé druhy jejich veganských výborných sladkostí a ručně dělané mýdlo. Jaký to inspirativní večer.

      Jelikož je to náš celý poslední den v Austrálii, vstáváme už na východ slunce a užíváme si první červánky na Třech sestrách, asi nejznámějším místě v Blue Mountains. Mlha se ještě líně válí v údolí, ale Tři sestry, tři rozdělené skály, jsou krásně vidět a ranní sluníčko je oranžově ozařuje. Jdeme se projít ještě o kousek dál až na oddělenou skálu, která je spojena pouze mostkem a vy můžete vidět tu propast pod vámi. Pokračujeme na Leura Cassade, k souboru kaskád, které byly ukončeny asi 10 metrovým vodopádem a pak k Wentworth Falls, nejznámějším vodopádům Modrých hor. Zvolili jsme delší trasu, po které nechodí tolik turistů a brzy jsme došli k vrcholu vodopádu, který přecházíte po lávce. Stezička vede dál už jenom dolů a je vytesaná do skály. Nakonec jsme šli celý National Pass, což je asi pěti kilometrový okruh, celý vytesaný v půlce obrovského skalního masivu. Je až neuvěřitelné, že stezka je stará 110 let a v té době ji 3 chlapi budovali 2 roky pouze pomocí kladiva, majzlíků a trochy dynamitu. Původně jsme mysleli, že půjdeme jen kousek, ale bylo to tak krásné a ohromující, že jsme to nakonec prošli celé. Krásná je část, kdy procházíte pod vodopádem, který padá z výšky asi 100 metrů a pak si uvědomíte, že je to teprve půlka. Celkově ta rozloha a velikost kaňonu je neskutečná a my jsme asi nic takového ještě v životě neviděli. Když jsme došli zpátky na parkoviště, místní ranger tam skupině dětí vyprávěl o vztahu původních obyvatel k přírodě, že než něco utrhli nebo zabili, poprosili si o to a brali jen tolik, kolik potřebovali, nakonec upřímně poděkovali. To bylo moc hezké. Pak pomalovávali děti přírodními barvami a my se nechali na památku taky pomalovat. Poté jsme přejeli asi o 15 km dál do dalšího kaňonu a tam jsme se vydali na Pulpit Rock. S Járou jsme se shodli, že výhledy na tomto místě, byly snad ještě hezčí a představa, že už zítra jedeme domů, nás úplně ubíjela. Nebo alespoň mě. Cestou k Pulpit Rock, velké oddělené skále, jsme potkali starší skupinku Čechů, kteří nám svých chováním opět ukázali, že Češi nejsou zrovna nejvíc přející národ na světě. Já šla první a ve svahu jsme si všimla hnědočerného klubíčka, byla to ježura australská, vidět ježuru ve volné přírodě je dost složité, i když není ohroženým druhem, dokonce i lidé, kteří žili v Austrálii třeba 10 let, ji neviděli. Měli jsme veliké štěstí, proto jsem na Jarouška divoce gestikulovala ať spěchá. Ježura je asi 2x větší než ježek, má černo hnědé velké ostny a váží od 2 do 5 kg. Na rozdíl od ostatních savců se, podobně jako ptakopysk, líhne z vajíček, velkých asi jako lískový oříšek. Cestou zpátky jsme ještě potkali jedovatého hada, který se rovna podplazil pod kamen, na kterých jsem chtěla stoupnout, potom krásného dragona a velkou, zase jinou, ještěrku. Pak už jsme rychle spěchali, abychom stihli nějak rozumně dojet do Sydney, kde jsme měli sraz s Hanou, Českou, ke které nám měl dorazit balíček ze Zélandu. Ten stejně nakonec nedorazil, ale alespoň jsme Hance nechali plnou krabici jídla, dali jsme si pivo a hezky si popovídali.

  Ráno uklízíme auto a zbytek věcí, co nepotřebujeme, necháváme Hance. Potom jedeme do Manly, části Sydney, kde je mořská přírodní rezervace a je tam i hezké potápění, jenomže celý den leje a je totálně hnusně. Šetříme alespoň za myčku tím, že Jára v průtrži mračen omyje auto smetáčkem a pak se jedeme podívat na slavnou operu. Došli jsme na poloostrov u botanické zahrady, kde je výhled na operu i Harbour bridge, tam rychle děláme fotku a doslova běžíme zpátky k autu. Jára mě se všemi věcmi vykládá na letišti a jede ještě vrátit auto. Za dvě hodiny se vrací mokrý s tím, že běžel po dálnici, protože se jinudy nedalo. Na letišti naštěstí vše proběhlo v pořádku a my pokračovali do další destinace v Taipei.

  Jeden den v Taipei

  Protože naše letenka byla tak levná, měli jsme čekací dobu na Taiwanu asi 20 hodin. Naštěstí mají na letišti takový servis, že pro lidi, kteří na letišti čekají více jak 8 hodin organizují bezplatné výlety po městě. My si vybrali dopolední okruh a první zastávka byla ve velkém chrámu, poté v muzeu, dále ve staré uličce s keramikou a nakonec ve výrobně keramiky, kde se vše od tvarování až po barvení, dělá ručně. Bylo zajímavé vidět, jak se barvy po vypálení změní na úplně jiný odstín a co všechno jsou schopni udělat. Třeba největší glazovanou vázu na světě, velkou asi 3 metry. Po příjezdu už jsme jenom zevlili na letišti a těšili se domů.

  Tím končí naše rok a půl dlouhé cestování a s ním i život batůžkáře, na který budeme nejspíš do konce života vzpomínat. Díky světe, zase někdy příště na viděnou.

• 05.05.2017 18:19

  Austrálie část I.

  terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Australie_cast_I._22.2.-10.3./

  Jen to, že jsme se dostali do Austrálie, byl malý zázrak. Šest hodin před odjezdem autobusu jsme totiž zjistili, že Jára nemá pas. Nechal ho v autě, které jsme předešlý den prodali francouzskému páru žijícímu v Havelocku. Byly dvě hodiny ráno, na facebook, jediný kontakt, který jsme měli, samozřejmě nikdo neodpovídal. Nezbývalo, než si od Marušky půjčit auto a jet 40 km do města, kde se budeme ptát po dvou Francouzích. Já šílela, Jára byl překvapivě klidný a věřil na zázrak. Ten se nakonec opravdu stal. Zeptali jsme se asi 3 lidí, kteří se náhodou motali po městě, jestli neznají francouzský pár a jeden z nich nás odkázal na backpacker, tedy cestovatelskou ubytovnu. Tam jsme největší náhodou narazili na holčinu, které zrovna skončila šichta a naše Frantíky znala. Zavedla nás k hotelu, kde pracovali a vzbudila je. Ve 4 hodiny ráno už jsme byli s pasem zpátky a náš velký výlet byl zachráněn.

  Do Sydney jsme přiletěli v úterý večer a byli jsme nuceni tam strávit hroznou noc na zemi vedle automatických dveří. Za nehorázných 7 dolarů jsme 2 minuty jeli metrem na vnitrostátní letiště a před obědem přistáli v tropickém Cairns, vzdáleném 2 500 km. Půjčili jsme si obytné auto, které má za sebou už více jak 520 000 km a vyrazili do města. Byli jsme unešení z neznámých rostlin a stromů a také různě barevných papoušků. Vykoupali jsme se ve slané laguně, protože v moři se kvůli krokodýlům a žahavým medúzám, které vás můžou i zabít, koupat nedá, a pak narazili na obchod se stovkami didgeridoo, tradičními aboriginskými hudebními nástroji, možná dokonce nejstaršími nástroji na světě a bumerangy. Druhý den ráno jsme vyrazili do botanických zahrad, kde jsme potkali dvě super Češky a prošli si s nimi téměř celou zahradu plnou pro nás cizích rostlin. Nejvtipnější byl sausage tree neboli klobásovník, z jehož větví visely dolů plody podobné klobásám, ale mnohem větší. V zahradách jsme také posbírali kokosy, dragon fruit a žluté hvězdice. Cestou k Barron Falls jsme se zastavili v Rainforest natural parku, kde jsme měli možnost poprvé vidět klokany a dokonce si je i hladit. Byly tam také koaly, psi Dingo, Tasmánský čert, menší klokani zvaní Walaby, papoušci, pradávný pták kasuár a roztomilý Wombat, který vypadá jak malé chlupaté hranaté prasátko. Druhou část parku měli nazvanou aboriginské dobrodružství.  Aboriginci, původní obyvatelé Austrálie, zde žili již před 40 000 lety ve více jak pěti stech kmenech a jejich jazyky byly většinou úplně odlišné. Když na začátku 19. století začali Angličané kolonizovat Austrálii, chovali se k nim podobně jako třeba k Indiánům v Americe. Vybíjení, zotročovaní, dokonce prý později nabízeli anglickým lordům možnost ulovit si vlastního Aborigince. To vše vedlo k likvidaci pradávné kultury těsně spjaté s přírodou, ze které zůstalo už jen pár desítek kmenů žijících tradičním kočovným životem v odlehlých buších a pouštích. Ti co byli „civilizováni“ se dnes nachází na okraji společnosti, podobně jako u nás Romové a díky pozitivní diskriminaci vyplývající z minulosti, dnes pobírají značné výhody jako bezplatné získání nemovitosti od státu nebo bezplatného školství a zdravotnictví. Díky těmto výhodám však žije většina Aboriginců zahálčivým způsobem života, jsou často závislí na alkoholu a drogách nebo páchají trestnou činnost. Jaký smutný konec tak vyspělé civilizace. My jsme si ale v parku zkusili házet bumerangem, hrát na didgeridoo a shlédli jsme taneční vystoupení, ve kterém jsem také měla svou chvilku slávy. Celkově jsme z parku byli nadšení, protože to bylo první velké setkání s Austrálií a jejími obyvateli.

  Poté už jsme konečně dojeli k Barron Falls, kde jsme potkali tři Čechy, se kterými jsme došli až k vodopádům a trochu se poptali, kde cestovali. Byli už starší a měli peníze, takže cestovali v obrovském karavanu, ale jelikož měli peníze, ale neměli čas, jak to tak většinou bývá, udělali si zastávku pouze na Uluru, posvátné hoře Aboriginců, a pak zase jeli 2000 km, a tam si udělali další zastávku. Takže takový výlet z auta. Vodopády by byly asi krásné, kdyby nebylo tak málo, takhle z obrovského kaňonu tekl jen malý čůrek. Večer jsme pak strávili v aboriginské  vesničce Kuranda.

  Druhý den ráno prší, my sedíme v knihovně a rozmýšlíme co dělat. Když se trochu vyčasilo, vyrážíme do Mossman Gorge, soutěsky v národním parku Daintree. V Daintree NP se nachází nejstarší deštný prales na světě, starý 180 milionů let, je tedy o 10 milionů let starší než třeba amazonský deštný prales. Je rovněž největším pralesem v Austrálii a žije zde největší množství ohrožených nebo téměř vyhynulých druhů živočichů a rostlin na světě. Zvláštností je také to, že prales sestupuje až k mořskému břehu a proto také pyšně prohlašují, že je to jediné místo, kde se deštný prales potkává s velkým bariérovým útesem.  Proto všechno, byl tento prales zařazen mezi světové dědictví UNESCO už roce 1988, a proto je také pralesem nejzachovalejším. Z turistického centra jezdil do soutěsky autobus za 10$, my jsme však radši šli 2 km pěšky a nebyli závislí na autobusu. Tam jsme si vybrali větší ze dvou okruhů, který měl stejně asi jenom dva a půl km, ale procházka to byla úžasná a zvláště Jára byl unešený bujností přírody všude kolem. Ohromné stromy se zapletenými kořeny, do toho palmy a různé kapradiny, vlhko a za chvíli také déšť. Jak jinak v deštném pralese. Naštěstí nebyla zima, takže nám nevadilo, že jsme za 2 minuty úplně mokří. Setmělo se ale ještě víc a my měli skoro problém dojít zpátky, naštěstí zase za 15 minut přestalo a my v pohodě došli zpět k autu. Večer jsme pak zkusili taktiku, kterou nám poradil Jára z Luminate, zeptat se v občerstvení, jestli nemají nějaké zbytky. První pokus a hned to vyšlo. Paní nám dala troje tousty a mega moc smažených věcí z fast foodu. Později už jsme to však dělat nemuseli, protože v Austrálii plýtvají jídlem možná ještě více než na Zélandu, takže jsme se zase vrátili ke starému dobrému bufetění.

  V sobotu 25. jsme se snažili u Daintree river potkat s krokodýlem, ale bohužel to nevyšlo. Jára po tom toužil ještě zbytek pobytu, ale ve volné přírodě jsme to štěstí neměli. Pak jsme si zajeli na ochutnávku mangového vína a také do Caffe Work, kde měli asi 40 druhů kávy a kávových likérů a také výstavu starých kávovarů a všech pomůcek ke kávě potřebných. Další zastávku u Curtain Fig, tedy závěsového fíku, nám poradili v galerii se dřevěnými výrobky, kde nám taky hodný postarší pár daroval sůl proti pijavicím. Fík byl opravdu obrovský a jeho křeny zakrývaly celý původní strom. Fíky jsou totiž paraziti, kteří se usadí v korunách stromů a pak spouštějí kořeny dolů a tím hubí původní strom. Poslední denní zastávka byla u krásného kráterového jezera Euchan, které jsme celé obešli dokola a pak se v něm na závěr vykoupali při západu slunce.

  Další den byl ve znamení vodopádů, začali jsme Malada falls, kde jsme chtěli vidět ptakopysky, ale neměli jsme štěstí. Alespoň jsme viděli krmení želviček. Milla Milla falls byly krásné jedno kaskádové vodopády, ale nic extra. Kousek od nich byly menší Ellinia Falls a pak ještě Zillie falls, které už nebyly tak turistické, proto jsme také měli možnost tam potkat prvního dragona. Dragonů, tedy drobných ještěrů, je v Austrálii celá řada, my viděli asi 4 druhy a tenhle byl vodní.  Další vodopády, už poslední, byly Nandroya Falls. Kratší cestou se k nim šlo dva a půl kilometru, a jelikož bylo mokro, nabrali jsme cestou spoustu pijavic. Aspoň že ten vodopád stál za to. Když jsmenejprve došli k sice širokým, ale asi jen 4 metrovým vodopádům, říkala jsem si, co to proboha je, ale o pár desítek metrů dál už hučel ten hlavní vodopád. Ten si neúprosně prořezal cestu mezi skalami a padal z výšky 50 metrů. Strávili jsme tam snad dvě hodiny a pak chtěl jít Jára zpátky ještě delší cestou, takže jsme se k autu vrátili po 4 a půl hodinách, navíc tam bylo pijavic ještě víc a ke konci začalo pršet. V autě jsme pak pijavice, bitches leeches, jak jsme jim říkali, odstranili a napočítali jich kolem 20, lahůdka. Cestou do Mission Beach jsme se zastavili ještě na španělském zámečku Paronella, který sice vypadal hezky, ale vstup dovnitř by nás zruinoval, navíc v Evropě máme zámky stejně hezčí, tak jsme ani dovnitř nešli. Když si tak projíždíme mezi těmi banánovými plantážemi, najednou vidíme ohromnou žlutou hromadu. Moc jsme nevěřili, že by tolik banánů vyhazovali, tak Jára zastavil a šli jsme se tam podívat. A opravdu tam na kupě leželo snad dva metráky banánů, některé v lepší stavu, některé v horším. Tak jsme neváhali, přelezli, už asi hodně krát přelézaný plůtek a nabrali jsme si snad 10 kg. Postupně dozrávaly ještě další dva týdny a my měli super zdravou snídani. Je pravda, že když jich začalo dozrávat víc najednou, tak jsme je neměli jenom k snídani…Do městečka Mission Beach jsme dorazili už za tmy. Když jsme se procházeli po pláži, potkali jsme dva super lidičky, kteří nám poradili nejenom parádní místo na spaní, ale ještě jsme od nich dostali pár typů, kam se podívat.  

  Probuzení s východem slunce a vyhlídkou na moře bylo geniální. Po ranním cvičení, jsme si zajeli do íčka, kde nám pán napsal a nakreslil spoustu typů kam se zajet podívat v celém Queenslandu, což je jedna z 6 spolkových států Austrálie. Jára se pak procházel po pláži a hledal semena a další vyplaveniny a já se konečně vrhla do oceánu. Jelikož bylo léto a voda je takhle na severu stále hodně teplá, je doporučeno koupat se pouze ve vyhrazených zónách, které jsou obehnány sítěmi, aby chránili proti medúzám. Některé medúzy jako například Čtyřhranka, o velikosti 1cm avšak s délkou chapadel kolem 1m, jsou tak jedovaté, že ochromí vaše hladké svalstvo a do několika minut umíráte. Většinou vám však způsobí takovou bolest, že se v záchvatu utopíte. Těch smrtelných je asi jen pár, většinou vás medúzy „jenom“ šeredně požahají a máte jizvy na celý život, ale taky asi musíte mít štěstí. Prý existuje kolem 300 medúz, ale opravdu nebezpečných je asi jen 20. Nám se naštěstí nic nestalo. Já si užívala houpání v několika metrových vlnách do chvíle, než mě vyhnal déšť. Už jsme se s tím smířili, jsme prostě v tropech. Když přestalo, obešli jsme asi kilometr dlouhý okruh, kde je prý asi největší šance vidět kasuára ve volné přírodě. Kasuár přilbový je pták, který vzácně dorůstá až 2 metrů, i průměrná výška 1,5 metru s váhou 70 kg vás však slušně vyděsí. Bohužel jsou však tito ptáci nesmírně plaší, takže ani my jsme neměli to štěstí. O bližší setkání s nimi však nikdo moc nestojí, protože když se naprdnou, mohou vás šeredně zranit ať už velikými drápy nebo svým rohovinovým výběžkem na hlavě.

  Přes poledne následovalo parádní koupání u soutoku dvou řek s názvem Aligators nest. Že by v této krásně čisté vodě žili aligátoři, se nám moc nechtělo věřit, později jsme se také dočetli, že se místo jmenuje podle skautské skupiny, která zde působí. Název národní park není v Austrálii zárukou kvality, jiná země jiné nároky a proto jsme taky z NP Eduard Kennedy odjeli asi po hodině, kdy jsme se, asi po 1 km chůze mezi močály, třikrát nalepili na sítě obrovských pavouků. Attie Creek vodopády jsme si opravdu užili, nejenom, že tam bylo parádní koupání v jezírku obklopeném skalami, ale ještě krásný výhled z polohy ležmo, kterou jsme zaujali na vyhřátých kamenech. Noc jsme strávili na krásné vyhlídce, kterou jsme si mohli užít až ráno, protože večer už byla tma.

  V úterý ráno jsme si dali procházku po Tyto wetlands mokřadech a pozorovali velké množství ptáků a taky první pořádnou skupinku Walabi, malých klokanů. Poté vyrážíme na největší single drop, tedy jedno kaskádový, vodopád v Austrálii, Wallaman Fall. Cesta tam byla tedy pořádně dlouhá, ale ten 248 m vysoký vodopád stál za to. Tím, že bylo hodně vody, která se dole mocně rozstřikovala a vytvářela duhu, byl vodopád ještě krásnější. Když už jsme jeli tak daleko, rozhodli jsme se sejít ještě k patě vodopádu, ačkoli cedule varovaly před prudkým stoupáním a možností smrti. :D Je pravda, že překonat 250 výškových metrů ani ne na dvou kilometrech je docela výkon, ale taky je pravda, že to v Austrálii trochu přehánějí. Po výstupu jsme se potřebovali schladit, tak jsme se zajeli smočit ještě k nedaleké řece a už pak uháněli zpět a prodírali si cestu krávami volně ležícími a bloumajícími na cestě. V nejbližším městě jsme vykontili pizzu, celou tašku amerických koblížků doughnuts a chleba a spěchali k poslední atrakci Big Cristal Creek water slides. Na dvou skalních skluzavkách jsme se vyblbnuli jak malé děti. První byla menší, už z té jsme byli nadšení, a když jsme přešli k té druhé, tak tam dva místňáci už blbli a my jsme aspoň mohli vidět, co všechno se ve skluzavkách dá dělat. Ta druhá měla totiž 3 kaskády, kluci je sjížděli po nohách a v závěru dělali salta. Járovi to docela šlo, já se bála, ale taky jsem si to užila. Noc jsme pak strávili na pláži Balgal.

  První březnový den se od počátku tvářil jako pohodový, já cvičila, Jára hledal poklady na pláži a pak jsme si dali super snídani. Jedeme dvě hodiny do Townsville a stoupáme až na Castel hill, 360 stupňovou vyhlídku na kopci uprostřed města. Tam však zjišťujeme, že nemáme dolní část stanu, kterou jsme nechali ráno sušit na sluníčku. Tak jedeme zpátky a stan tam už není, chvíli alespoň hledáme kolem a poptáváme se místních. Ti nás odkázali na úřad v Townsville, takže jedeme zase zpět a tam se snažíme dohonit někoho, kdo by nás spojil s uklízeči campu. I přes ochotu pana úředníka se nám bohužel nepodařilo stan dostat zpět.  Až kolem 4. hodiny vyrážíme trajektem na nedaleký Magnetic Island. Hned po příjezdu nalézáme u obchodu hrozně moc jídla a jsme na sebe trochu naštvaní, že jsme si toho s sebou sbalili tolik. Rozhodujeme se pro 6 km trek do městečka Arcadia. Cesta vedla dost horami, a i když už byl podvečer, pěkně jsme se potili. Na vršku jsme si chvíli odpočali na velkém kameni, pozorovali bílé papoušky kakadu a okolní zátoky, moc jsme se ale nezdrželi, protože se už před 7 začínalo stmívat a my měli před sebou ještě kus cesty. Když jsme došli na vyhlídku, rozhodli jsme se, že se tam utáboříme. Jedna deka z letadla, půlka cestovního ručníku a můj svetr nás bohužel dostatečně neochránili před větrem a po dvou hodinách klepání kosy v poryvech větru jsme to vzdali a s čelovkami sešli dolů do městečka. 

  Ráno pak vyrážíme první busem k Forts trek, kolem této trasy by měla být největší koncentrace koal na ostrově a ostrov je zároveň místo, kde je největší šance je vidět, vzhledem k jejich počtu a velikosti ostrova. Sláva, cestou k pevnosti objevujeme jednu koalu líně spící na stromě. Uděláme pár fotek, obejdeme pevnost z II. světové války a vracíme se stejnou cestou zpět. Koala už je níž, já vylézám Járovi na ramena a fotím ji z půl metru, pak si ji i pohladím a ona se ani nepohne. Jsou to vážně lenoši, prospí i 20 hodin denně, protože musí šetřit energií, které z eukalyptových listů moc nezískají. Jejich kožíšek je úplně hebounký snad 5 cm vysoký a asi pořádně teplý, proto taky byly koaly na počátku 20. století téměř vyhubeny. Tehdy bylo uloveno téměř 2 miliony koal a dnes ač je jako druh silně chráněn, jich je ve volné přírodě méně než 100 000. Často je také mylně nazýván medvídek koala, ale koala není savec, ale vačnatec stejně jako například klokan a svoje čerstvě narozené 2cm holé baby nosí ve vaku po narození další půl rok. No co vám budu povídat, jsou prostě boží a byla jsem z nich nadšená. Cestou k autobusu jsme pak potkali ještě jednu menší koalku a pak už se jeli vykoupat do Horseshoe bay, do zátoky ve tvaru podkovy. Pak jsme jeli zase zpět do Arcadii a tam jsem si půjčila lycra suite, něco jako neopren, ale slabší, právě jako ochranu proti medúzám. Pán v půjčovně mě sice upozorňoval, že díky povětří to pravděpodobně nebude nic moc, ale na prvním místě to byla úplná hrůza a nebylo vidět ani na 2 metry. Tak jsme se sbalili a jeli zpátky k pevnosti a pak sešli do Arthur´s bay, kde už to bylo mnohem lepší. Oba jsme šnorchlovali skoro hodinu a po krátkém odpočinku jsme si vyšli ještě na vyhlídku a pak už pomalu zpátky k trajektu. Jára ještě vykontil 3 kilogramové pytlíky s vínem a měli jsme co zobat na lodi. Byli jsme šťastni, že jsme našli naše autíčko nepoškozené a bez pokuty, už se jen za tmy vymotat z města a najít místo na spaní. Skončili jsme na šíleném odpočívadle, všude lidi a vedro takové, že Jarda spal raději venku.

  Další den byl ve znamení zevlení a moře, nejdřív jsme si na pláži dali šlofíka a pak pozorovali černé papoušky s červenými pery na spodní části ocasu. Potom jsme jeli do Horseshoe bay, ano, zase zátoka ve tvaru podkovy, a tam se potápěli. Ve snaze vidět krokodýly jsme jeli spát k řece, kde byli několikrát viděni, ale žádného jsme neviděli, místo toho jsme si však užívali přítomnosti velkého množství komárů.

  Ráno prší a prší až skoro do dvou, takže pěknej vopruz. Jelikož jsme Airlie beach,  místě ze kterého se vyjíždí na velký bariérový útes a nejkrásnější pláž Austrálie, obcházíme cestovky, které nabízejí různé druhy zájezdů, a chceme taky jeden vybrat. Když se udělalo trochu líp, vykoupali jsme se ve sladkovodní laguně v centru města a pak zašli do jachtového klubu podat si inzerát, jestli by nás někdo nechtěl jako posádku, když se podělíme o náklady. Překvapivě se ozvali asi 3 lidé, ale až příliš pozdě a my už byli pryč. Jelikož byla sobota, město bylo plné lidí a bary s hudebníky taky. Vystřídali jsme asi tři a pak se usadili v jednom, kde to nejvíc šlapalo. Při cestě domů jsme ještě našli dvě celé pizzy a jedna měla v průměru snad metr. Bohužel jsme je ani nestačili sníst.

  Jako ranní rozcvičku jsme si dali pár bazénů v laguně a poté se jeli podívat na nedaleké Ceddar Creek Falls, kde díky tomu, že byla sobota, bylo úplně nacpáno. Naštěstí se zanedlouho přihnal pořádný slejvák a spousta lidí utekla do úkrytu. Nás déšť zastihl na vršku poslední kaskády vodopádu, kam jsme vyšli a vyhlíželi dolů na cachtající se děti. Z té výšky asi 10 metrů skočili tři kluci dolů a já myslela, že se zbláznili, ale asi byli místní a měli natrénováno. Následovala procházka pralesem, doprovázená tištěným průvodcem, takže jsme si u každé zastávky mohli přečíst něco zajímavého o místní flóře i fauně. Poté přejíždíme do Shulter Harbour, kde nejdříve z vyhlídky obdivujeme ostrůvky a jachty a poté vyrážíme na Coral bay, zátoky vzdálené asi 3 km. Tím, že byl přístup pouze pěšky, nebyl na pláži téměř nikdo. Jen spálený přiopilý ozík, jak se Austrané sami nazývají, se válel pod stromem, popíjel víno a hlídal pruty. Asi kvůli své lehké opilosti nás oslovil a nabídl nám čerstvě uloveného úžasně duhového korálového pstruha. My mu však poděkovali a odmítli, protože jsme měli tolik jídla, že bychom rybu jen pošeredili. Došli jsme na vyhlídku, kde jsme potkali dva asi 10 centimetrové pavouky a cestou zpátky sbírali korály, kterými byla Coral bay celá pokrytá. Taky jsme se ještě jednou zastavili u Davida, který už zapaloval oheň a mezi tím nám povídal o životě v Austrálii, a s nadsázkou vyprávěl, jak je rád, že jeho prababička ukradla někde v Anglii chleba a za trest ji poslali do Austrálie. Nejraději bychom noc strávili s ním na pláži, protože tam bylo opravdu nádherně a nikde žádní lidé, jen moře a my, ale museli jsme zpět do města, zamluvit si potápěčský výlet. Za výlet jsme nakonec zaplatili nehorázných 320$ a proto jsme se poté šli raději smočit do moře.

  Ráno ještě máme čas znovu si zaplavat v laguně a před 9. už nás vyzvedávají a odvážejí do přístavu, kde má sídlo i naše společnost Ocean Rafting. Je to asi nejlepší, co jsme mohli zvolit, jízda na velkých nafukovacích člunech se silnými motory byla super sranda i za úplného bezvětří. Na prvním šnorchlovacím stanovišti jsme viděli obrovskou, asi metr a půl dlouhou posvátnou australskou rybu, která je sice býložravá, ale z huby jí stejně čumí dva velké zuby. Korály byly nádherné a já byla konečně ve svém živlu. Na konci prvního plavání se už i víc klubalo sluníčko, které dodávalo korálům ještě úchvatnější barvu. Druhé stanoviště bylo ještě lepší, tam se prý zajíždí jen výjimečně za super klidného počasí. My měli to štěstí a mohli plavat nad korály, které byly třeba jen metr pod námi, a o kousek dál už zase padali do takové propasti, že nešlo ani dohlédnou na dno. Ačkoli byl velký bariérový útes hezčí než třeba potápění v Thajsku, stejně už jsem to znala a bylo to v zásadě podobné, proto mým snem bylo vidět želvičku. Po půlce druhého potápění jsem se už smířila s tím, že žádnou želvičku neuvidím a plavala jsem dál dozadu kolem lodi. Za chvíli vidím naši skupinku v jednom chumlu, plavu k nim a naproti mi už plave Jára, že jsem akorát propásla želvičku. Takový záchvat breku jsem neměla snad od svých deseti let. Jaroušek byl ještě úplně první, kdo ji viděl, upozornil na ni ostatní a pak si ji ani neužil a šel mě hledat, já jediná však byla na druhé straně. Brečela jsem asi půl hodiny v kuse, nejdřív jsem se málem utopila, protože se šnorchlem se opravdu špatně brečí, ale ještě jsem ji zkoušela znova najít. Marně. Záchvat pokračoval v lodi, když se naše průvodkyně všech ptala, co se jim nejvíc líbilo a ti sborově odpovídali želvička, želvička. To byl můj nejhorší zážitek z celé Austrálie. Po šnorchlování jsme jeli na údajně nejkrásnější pláž Austrálie White heaven beach, tedy Bílé nebe. Svým složením písku s 99,7% křemíku je to prý také nejbělejší pláž světa. Naštěstí nebylo úplně jasno, jinak by byl pobyt na pláži díky horku opravdu nepříjemný, všechny paprsky se odráží zpět, proto písek není ani rozpálený a dá se po něm bez problémů chodit. Navíc tak zajímavě skřípe, jak kdybyste opravdu chodili po skle. Další zajímavostí je, že NASA si objednala 30 tun tohoto písku, aby z něj udělala teleskop s nejčistším sklem na světě. Jinak je tento písek a celý ostrov přísně chráněn. A pro jednu jedinou scénu v novém dílu Pirátů z Karibiku bylo na pláž, kde je široko daleko jenom písek, dovezeno 3000 palem. Až když jsme vyšli na vyhlídku, zjistili jsme, proč je tato pláž považována za nejkrásnější. Meandrující řeka vtékající do moře společně se zářivě bílím pískem, vytváří neuvěřitelnou scenérii. Navíc jsou výhledy vždy jiné, protože s přílivem je voda v řece světlejší díky čisté mořské vodě a naopak při odlivu dominuje tmavší barva z řeky. Z vyhlídky bylo vidět taky několik ostrovů a naše průvodkyně nám prozradila, že dříve bývala všude pevnina a až při poslední době kamenné, kdy nastalo velké tání, se zvedla voda o 40 metrů a vše zaplavila. Zůstalo jen 47 vrcholů hor, které jsou dnes tolik turisty oblíbenými ostrovy. Cestou zpátky jsem zahlédla alespoň hlavu želvy a párek delfínů plavajících asi 100 metrů od nás. Po návratu jsme v nedalekém městečku vykontili celý meloun a pytel meruněk a pokračovali směr Prosepine za Davidem z pláže, se kterým jsme se měli ještě sejít.

  Je 7. 3. den otevírání Working holiday víz na Zéland. Járu poprosil jeho kamarád Adam, jestli by se za něj nezkusil vyplnit aplikačku, protože z Austrálie by to mohlo být rychlejší. Předešlý den jsme tedy hledali, kde se připojit na internet. Byli jsme v pidi městečku a dál jsme jet nechtěli, protože jsme od Davida dostali typ na želvy nedaleko od města. Tak jsme se ptali všude možně, jestli někde není free wifi a pak nás jeden mladík pozval přímo k němu na zahradu a řekl nám svoje heslo. Večer ještě přišel, jestli nechceme sprchu nebo něco a ráno nás pak nechal na jeho venkovním posezení, protože vyplnění trvalo skoro 2 hodiny. Potom se ještě jednou vracíme za Davidem a zakecáme se s paní, která spravuje místní motel a je původem Jugoslávka. Zajímavě jsme si popovídali a ještě jí pomohli převlékat postele, protože měla zraněnou ruku. Tak jsme si v Austrálii udělali takovou malou brigádu. Pak už konečně jedeme za želvičkami. Starý téměř opuštěný přístav zel prázdnotou a voda byla nechutně špinavá. Ani jsem nevěřila, že něco uvidíme, ale po pár minutách se na hraně kamenného valu chránící přístav objevila první hlavička želvy. Byly tak boží. Každých 2-5 minut vyplavaly, aby se nadechly, v jednu chvíli jsme viděli dokonce 4, jednu velkou a 3 malé. Dohromady jsme tam strávili asi dvě hodiny a další hodinu jsme prolézali staré rybářské lodě a ponorku. V městě Mackey jsme se vykoupali v městské laguně, ale necachtali jsme se dlouho, protože koupaliště asi po 20 minutách zavřeli kvůli blížící se bouřce.

  8. 3. Ja-rou-šek má narozeniny, my máme přání jediný…Jaroušek je narozen na MDŽ, tak jsme oslavovali dvakrát. Ráno jsme byli v botanické zahradě, a protože měl Jaroušek narozeniny, byli jsme tam opravdu dlouho, je jako malé dítě na hřišti, nemůžete ho odtáhnout. Po dlouhém váhání jsme se vydali do celkem vzdáleného NP Eungela, čti Jongala, kde jsme chtěli vidět ptakopysky. První zastávka byla na Finch Hatton Gorge, kde jsme šli asi 3 km soutěskou řeky a pak došli ke krásné laguně s vodopádem, kde jsme se vykoupali a cestou zpátky jako bonus potkali endemitní australskou super tlustou a velikou ještěrku. U jednoho campu jsme si pak hráli s papouškem Kakadu, ale vzít si ho na ruku jsme si stejně netroufli. Následoval výjezd asi 500 výškových metru a my se ocitli v úplně jiné krajině na vyhlídce uprostřed pralesů, po dostatečném pokochání jsme vyšli hledat ptakopysky. Hlavně Jára si přál je vidět a já doufala, že se mu na narozeniny přání splní. A opravdu, když už jsme odcházeli od jezírka a vzdávali to, uviděli jsme v řece hnědou skvrnu. Jeho zoologický název je Ptakopysk podivný, což opravdu odpovídá. Je to vlastně něco mezi bobrem a kačenou. Velice nás překvapilo, jak jsou maličtí. My mysleli, že mají třeba kolem půl metru, ale je mnohem menší, samci mají maximálně 40 cm plus ocas, od 10 do 15 cm. Samičky jsou tak o třetinu menší. Ačkoli je to savec, jako jeden z pěti druhů, snáší vejce, stejně jako například ježura. Vyskytuje se pouze na východním pobřeží Austrálie a v tomto NP by jich mělo být nejvíce.

  Však jsme je taky druhý den ráno pozorovali v řece víc jak hodinu a viděli jich třeba 15. Byla to paráda, i když vyplavali vždy maximálně na půl minuty a pak se zas ponořili pod hladinu požírat řasy. Prošli jsme si asi 4 km okruh, kde jsme nasbírali zase spoustu pijavic a pokochali se výhledy. Další okruh už byl kratší, pijavic bylo míň, za to statisíce možná miliony kaloňů, býložravých netopýrů. Následovala dlooohá cesta pustinou, kde jsme na jedné pastvině mezi koňmi a kravami pozorovali i velblouda, z čehož jsme byli docela udiveni, než jsme zjistili, že zde žije až 700 tisíc zdivočelých dromedárů, tedy velbloudů jednohrbých, jež jsou potomky arabských velbloudů. Když jsme dojeli k moři do Yepoonu, akorát se stmívalo a my stihli dojít ke kolonii kaloňů, kteří se usídlili hned vedle hlavní cesty. Bylo to neuvěřitelný, během pár minut se zvedl mrak miliónů kaloňů, kteří pokryli celé nebe a mířili hledat svou potravu. Pak už jsme se jenom prošli po nábřeží a ustlali si na pláži.

  Čekal nás nádherný východ slunce hned ze spacáku a pak ranní cvičení. Okoukli jsme taky výstavu mušlí, která byla úplně neuvěřitelná a pak se vydali dál po pobřeží na dvě vyhlídky a u Double Head NP jsme si dali i koupačku. V Rockhamptonu byla naším cílem ZOO. Na to že vstup byl zdarma, tak tam bylo spoustu super zvířat. Krom klokanů, koal a emu, tam byli například vydry, kasuárové a celý pavilon ptáků, wombati, krokodýlové a viděli jsme i krmení varanů a šimpanzů. V botanické zahradě jsme pak viděli ve volnosti obrovské hejno pelikánů a spoustu dalších ptáků. Noc trávíme pod horou Mt. Larcom, na kterou se chystáme další den vylézt na východ slunce. O tom však zase příště.

• 18.04.2017 14:12

  Poslední dva měsíce v Blenu...loučení

  terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Leden_a_unor_2017_v_Blenu_-_louceni/

   

  Ačkoli je to už dávno pryč, stejně raději vše zapíšu, abychom si za pár let mohli přečíst, co jsme poslední tři měsíce našeho života na Zélandu podnikali.

              Na Zélandu jsou tak vyspělí, že mají svátek ještě 2.1. I když počasí nebylo úplně nejlepší, zajeli jsme k Bobovi a půjčili si od něj lezecké vybavení. Pár kroků od něj je několik parádních lezeckých cest, tak jsme mohli trochu potrénovat a protáhnout svaly. Třetího jsme měli jít do práce a s novým rokem i k novému zaměstnavateli. Jenže prší a my zůstáváme doma. Když se odpoledne vyčasilo, celá naše partička se vypravila na okolní kopce Withers hills, pouštět draka Ferdinanda, kterého Jaroušek z dlouhé chvíle vyrobil. Byla tu super sranda, i když se Fredýmu brzy začal motat ocas a kvůli tomu ztrácel své letecké schopnosti.

              Ráno tedy do stejné práce, avšak k novému zaměstnavateli. Začali jsme pracovat v Ráji. Nevíme jistě, proč se tento sad jmenuje Eden Orchard, ale domníváme se, že své jméno dostal díky neobvyklé zálibě svého majitel chodit nahý. Dokonce jsme měli i ve smlouvě, že nám nesmí vadit, že se tam promenáduje na Adama. S třešněmi jsme to měli celkem stejně, mně to pořád šlo a Jára to stále nesnášel. Alespoň s námi začal pracovat Vládik, takže jsme měli novou posilu do týmu. Naše vedoucí byla taky Češka, Lenka, která nám poslední den nabalila asi 5 kg meruněk. Asi dvakrát nás zahnali i k pásu, kde jsme přebírali špatné třešně. Horší práci jsme asi nikdy nedělali. Stojíte na místě, svítí na vás lampy a před vámi jen neustále běhají miliony červených kuliček, které třídíte podle kvality. Navíc se nám z toho dělalo špatně, jak pás neustále utíkal, a my stáli na místě. Na třešních jsme vydrželi necelé dva týdny, pak už bohužel nebylo co trhat.   

              Jeden víkend jsme si s Haničkou půjčily od Boba jeho padl board a dojely s ním do Whites bay. Než jsme tam dojely po cestě, Jára už tam byl na Bobově půjčeném kole a celý zářil, jak si užil off roadovou cestu, určenou jenom pro pěší. My se s Hankou, obě na jednom prkně, vydaly objevovat nedalekou jeskyni. Než jsme se však rozkoukaly, mořský proud nás odnesl dál, než jsme chtěly a ačkoli jsme pádlovaly sebevíc, nehnuly jsme se z místa. Naštěstí nás viděli záchranáři a hned jim bylo jasné, v jaké jsme kaši. Tak jsme se projely i záchranným člunem a měly super zážitek. Hanička pak ještě vozila partu malých kluků na prkně a jeden si dokonce sjel malou vlnu. Když pak běžel z moře směrem ke mně, křičel s leskem v očích,“ surfoval jsem, poprvé v životě.“ U Boba jsme si pak ještě něco ugrilovali a udělali si nedělní pohodičku.

              Brzy po Silvestru nás opouští Jiřík a místo něj jde do pokoje Janča, největší pošučka ever.  Janča je ale jinak hrozně hodná a super, jen nás trochu školí, ale my ji školíme taky, takže po tom, co opustila náš dům, je podle nás, mnohem více připravená do života. Good luck Jani.

              Další návštěva u Boba pro nás byla kulinářským zážitkem. Pozval nás totiž na mořské plody. Sám ulovil langustu a dvě mušle paua, ze které jsme ochutnávali i zprudka osmažený úplně zelný žaludek, a potom čerstvé ústřice, které koupil. Járovi to teda moc nechutnalo, já ne že bych to zrovna milovala, ale docela mi to chutnalo. Když se pak každé sousto zapilo vínem, tak to bylo vůbec v pohodě. Bezesporu to byla zajímavá zkušenost, máme ale zase na pár let vybráno.

              Jednou v týdnu se zase vypravujeme za Bobem a za kobylkou Peanut, kterou Bob pravidelně bere na projížďky. Koně jejího věku by u nás už dávno byli v salámu, ale protože má Peanut obrovskou ohradu a je pořád venku, stále se těší pevnému zdraví. Nejdříve se na hřbet odvážila Nicol, které to sice šlo, ale za chvíli se to Peanut přestalo líbit a shodila ji. Pak jsem šla já, ale jelikož jsem na koni seděla naposled asi před 20 lety, užívala jsem si pouze bezpečné pomalé chůze. Hanička si taky trochu zajezdila a pak ještě celý týden cítila stehenní svaly. Ještě že jsem se nepouštěla do žádných větších akcí.

              Asi v půlce ledna po dlouhém domlouvání vyrážíme na rodinný výlet. Jedno auto bereme my, druhé Hanička s posádkou Nicol a Jančou. Marušku přibíráme na Pelorus Bridge, kde je naše první zastávka. Na Pelorusu je nádherně čistá voda, ale taky pěkně studená. My jsme se však odvážili a udělali malé kolečko okolo ostrůvku a rychle zpět. Pokračujeme dál směr French pass. Je to sice dlouhá cesta, ale výhledy jsou jeden hezčí než druhý. Každou chvíli někde zastavujeme a fotíme se. Jelikož se nám nechtělo platit za camp, zaparkovali jsme za velkým náspem a pak si šli užívat západu slunce. Bylo tam krásně, jen zima nás brzy zahnala do auta. A tak jsme strávili půlku večera v 6 lidech v jednom autě a náramně se bavili. S Járou vstáváme na východ slunce, ale pak zase rychle zalézáme do tepla „postele“. Ráno jsme dojeli až na konec pevniny, kde leží vesnička s názvem French pass. Celý poloostrov se jmenuje podle této vesnice a cestou do ní jsou po obou stranách nádherné výhledy na zátoky a moře. Ve vesničce jsme posnídali u mola a užívali si krásného nedělního rána. Když jsme zaostřili zrak na nedalekou loď, tak jsme zjistili, že v ní je Andrew, taťka od naší hostitelské rodiny a taky jejich soused Will. Chvíli jsme zdvořile popovídali a pak už jeli zpátky, protože cesta je dlouhá. Další zastávku jsme si udělali až v Pictonu, tam jsme chvíli okukovali trajekty a pak vymysleli nápad, že si koupíme pikslu zmrzliny a rituálně ji sníme na promenádě. Akci jsme sice uskutečnili, ale začala být taková zima, že jsme zmrzky snědli jen půlku a upalovali domů.

              Pak už se otročilo jenom pár dní. Ve čtvrtek v práci začalo tak pršet, že jsme to neplánovaně ukončili už v poledne a vyrazili na Luminate s nadějí, že časem bude líp. Nebylo, chcalo celou cestu a až když už jsme asi po 4 hodinách dojížděli k cíli, tak jen mrholilo. U hlavní cesty jsme ještě nabrali stopařku, která nám pak dala 10 dolarů na jídlo. Mysleli jsme, že ji tam potkáme a dáme jídlo spolu, ale ač jsme některé cizí lidi potkali třeba 20x, ji už nikdy. Uvítání na Luminate bylo velkolepé. Ze všeho jsme byli vykuleni, a když se začalo troubit na mušli, nevěděli jsme, co se děje. To svolávali k zahajovacímu ceremoniálu. Jako mávnutím kouzelného proutku se začalo vyjasňovat a poslední paprsky slunce nás obdařily svým svitem. My potkali prvního člena naší party, Haničku, a šli se zapojit do davu. Všichni se začali shromažďovat kolem obrovské jámy, v níž bylo uprostřed velké ohniště. Pak mezi námi začaly procházet ženy na chůdách převlečené za motýly, začala hrát hudba, kterou tvořilo několik desítek hudebníků a pocit pospolitosti byl až neuvěřitelně intensivní. Jednou se dva objali a přidal se 3., pak další až začali přibíhat další a další cizí lidé, kteří se objímali, až už to bylo k nevydržení, protože se všichni mačkali jeden na druhého, asi při počtu 100 lidí se kolečko začalo opět rozpojovat. Kolem ohromné fatry se rozmístilo 5 žen jako elementy dřeva, vody, kovu, země a ohně. Ty pak společně zapálily oheň. Kolem něj pak procházel čaroděj se zapálenou snítkou šalvěje a okuřoval všechny v dosahu. Časem začala být uvolněná atmosféra a několik lidí se začalo svlékat a tančit kolem ohně. Za chvíli jich bylo 20, pak 50 a postupně se jich tam muselo vystřídat minimálně 100. Tomu říkám začátek festivalu. Tušili jsme něco velkého.

              V pátek ráno už bylo hezky, tak jsme vyrazili na společnou jógu k hlavní scéně, tam už bylo minimálně sto lidí a cvičili do rytmu hudby. Perfektní start do nového dne. Pak už jsme začali okukovat workshopy (přednášky, semináře). Nabídka je tak obrovská, že nestíháme ani půlku z toho, co bychom chtěli. Jsou zde přednášky od akupunktury a reflexologie, přes různé druhy jógy, léčebného zpívání, dále třeba přednášky o léčivých rostlinách, o vztazích, o permakultuře a různých přístupů k zahradničení. Jára byl třeba nejvíce nadšený z mužského kruhu, kde se na chvíli vžil do všech rolí muže král, milenec, lovec a šaman. Já ženský kruh bohužel nestihla, ale zato jsem byla na krásné přednášce o přirozených porodech. No bylo toho moc. Do toho každou chvíli kurzy acrojógy, tedy akrobatické jógy, celodenní možnost půjčit si a učit se s cirkusáckým náčiním jako kruhy, žonglování, jednokolky, stuhy a další zajímavosti. Potřebovali bychom se minimálně rozčtvrtit, abychom stihli všechno i kamarády a hudbu na čtyřech scénách. Je pravda, že na elektro stage jsme zavítali jen jednou, i když tam taky nehráli tak špatně, ale výběr byl tak velký, že jsme si raději užívali živé hudby ať už na hlavní scéně, v chilloutu, ve vesničce nebo tančili při zběsilém bubnování více jak 30 bubeníků kolem ohně na kmenové scéně. Bylo to prostě dokonalý, s Járou jsme byli tak nadšení, že jsme se rozhodli jet na tento festival zase za dva roky. Nejen že byl program tak nabitý, ale celý festival byl ekologický, bez jakýchkoli odpadkových košů, jenom kompost. Většina účastníků měla vlastní misky a hrnečky, a když někdo neměl, tak si zapůjčil nebo bylo nádobí z přírodních recyklovatelných materiálů. Strava byla jen vegetariánská a vše bio organic. Super pizzu tam třeba dělala Hanička, která byla na festivalu jako dobrovolník. Záchody byly separační a kompostovací, za celý týden jsem neměla problém se špinavým nebo plným záchodem. Celou dobu jsme chodili bosí, bez obav rozříznutých nohou, občas se někdo obnažil i více a chodil třeba úplně nahatý, tam si toho však nikdo moc nevšímal, protože tam to bylo „normální“. V neděli v poledne se konal další společný obřad, kdy si téměř všichni lehli na záda na zem, hlavou ke stromům pod kterými seděla asi čtveřice hráčů na didgeridoo. Ti začali hrát a celá zem se rozvibrovala a byla to taková příjemná forma meditace a napojení se.

   Krom naší Blenheimské party Páji, Viktora, dvou Haniček, Boba a Lukáše jsme se seznámili s Patrikem a Ondrou, kteří tam prodávali ovoce a bio hruškový džus. To bylo fajn, protože jsme od nich vždy skleničku džusu nebo nějakou hrušku dostali. Další tři noví Češi byli Jára, kamarád Viktora a Páji, multiinstrumentalista Vojta, který hrál během festivalu asi se čtyřmi kapelami a největší úspěch měl stejně, když hrál sám, protože on dokáže zkoordinovat hru na housle a zároveň na didgeridou, tradiční nástroj australských aboriginců, připomínající vykotlanou větev, a k tomu ještě hrát s chrastítkami připevněnými na nohách. Třetí Čech byl Míra, který vedl kurz bubnování a každý večer jsme ho našli na bubnovačce u ohně. Míra byl poprvé na Luminate před 4 roky a prožil tam takové zážitky, že se rozhodl na Novém Zélandu zůstat a dnes žije spokojeně v komunitě nedaleko Motueky.

  Byla to celkově taková síla, že jsme během festivalu třeba 10x brečeli, jen z čisté radosti a lásky. S kudrnatou Haničkou jsme si neplánovaně udělaly očišťující obřad, při kterém jsme brečely asi půl hodinu a pořád si říkaly, že se máme rády a samá hezká slova. Na ten večer obě asi nikdy nezapomeneme.

  Prostě všechno bylo perfektní a člověk by tam nejraději zůstal navždycky, ale bohužel nic netrvá věčně a v úterý večer po My baby, asi nejznámější  holandsko - zélandské kapele, se začali lidé pomalu rozjíždět. My jsme nikam nespěchali a hlavně se nám nikam nechtělo, tak jsme si užili ještě pohodovou středu, já si třeba zahrála a zazpívala na pódiu s improvizovanou kapelou a večer jsme si užili ukončující ceremoniál a hlavně super kapelu v chilloutu. Ve čtvrtek jsme taky nespěchali a zajeli si ještě na malý výlet k Hardwoodhole, k obrovské propasti nedaleko festivalu, pak ještě na vyhlídku a pak už opravdu muselo přijít na řadu loučení. S většinou jsme se rozloučili už dříve a hlavně všechny jsme se měli ještě vidět, jen Hanička odjížděla cestovat. Když jsme se loučili, stáli jsme na konci štěrkové cesty, kde se naše cesty rozdělovaly, asi půl hodiny a pořád dokola se objímali a říkali si, že se máme rádi. Návrat do reality musel nastat.

  Teď už nám zbývalo jen posledních 8 dní v práci. Sice už se vůbec nechtělo, ale vidina brzké dovolené nás držela nad vodou. Začali jsme alespoň dělat něco jiného, natahovali jsme a klipovali sítě proti ptákům, protože hrozny už dozrávaly a sklizeň se blížila. Už celý uplynulý měsíc jsme také chodili pomáhat Stephenovi na pole a sázeli jsme melouny, dýně, cukety, okurky a kdo ví co ještě, a pak když to dozrávalo, tak i sklízeli. V té době jsme o příjem čerstvé zeleniny neměli nouzi.

  V pátek jsme měli historicky první domovní poradu ohledně úklidu, ačkoli se domluvila spousta věcí, jen minimum se realizovalo. Nicméně jsme se pak potřebovali uklidnit, tak jsme si na terase dali trochu vína…Postupně se přidali všichni obyvatelé domu a udělali jsme si krásný hudební večer se dvěma kytarami s bubnem a příležitostnými cinkátky. Hráli jsme a zpívali, víno teklo proudem a nálada byla povznesená i nostalgická kvůli našemu brzkému odjezdu. Ráno jsme měli brutální kocovinu a to nás večer čekala oficiální rozlučka. Tak jsme na rozlučce byli už jenom o vodě, ale stejně se všechny zásoby vypily. Sešlo se nás přes 20 a akorát na Boba, který ze své nemoci celou akci prospal, Haničky, která cestovala a druhé Haničky, která randila v Nelsonu, jsme se sešli úplně všichni. Byla to super akce plná srandy, nemohl chybět ani Kubův zadek a tančení na My baby. Je pravda, že nám ta parta bude chybět, teda už chybí.

  V neděli jsme se zajeli ještě rozloučit k Bobovi na Rarangi, prošli se po pláži a udělali pá pá oceánu. Pá pá jsme udělali taky Janče, která se po týdenním balení, konečně vydala na cestu do Wanaky. V pondělí jsme byli naposled v práci a večer se přišla rozloučit Hanička, a jelikož přinesla 3 lahve vína, trošku se nám to protáhlo. Pak teprve začal Jarda balit, bylo půl 2. ráno a v 8 jsme měli odjíždět autobusem. To by zas takový problém nebyl, kdyby však nezjistil, že nemá pas. Jak to nakonec skončilo, se dozvíte v povídání o Austrálii.

• 17.02.2017 16:25

  Jak bylo doma, v Amsterdamu, Římě a do Vánoc na Zélandu...

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Amsterdam%2C_doma_a_Rim_rijen_2016/

   

  Desetihodinová zastávka v Amsterdamu pro nás byla jako balzám na duši. Chodíme po centru, kde nejsou skoro žádní lidé, žádné motorky a hlavně žádný nepořádek. První zastávka v coffee shopu a pak už jen plně vychutnáváme atmosféru tohoto pohodového města. Nejvíc nás dostal květinový trh na břehu jednoho z kanálů, kde jsme mohli koupit květiny a hlavně semínka a bulvy všech možných květinek dokonce i, v Holandsku oblíbenou, Cannabis sativa. Mně se také zamlouvaly ochutnávky sýra, které byly na každém rohu, všemožné variace kol a usměvaví lidé mluvící divnou řečí. Za těch pár hodin jsme stihli projít celé centrum, dokonce i do červené uličky s tanečnicemi jsme omylem zabloudili, poseděli jsme na nábřeží a stihli jsme i procházku v parku, kde jsme potkali super dva kluky, kteří nám řekli pár zajímavostí. Třeba že tulipány vůbec nejsou z Holandska, ale z Číny.

  Měsíční návštěva domova pak utekla jako voda. Stihli jsme dvě skvělé svatby. První téměř po příjezdu, nádhernou puntíkatou svatbu ve stylu 50. a 60. let s Evičkou a Filipem Urešovými v hlavní roli. Veselili jsme se až do ranních hodin a Jára tam vytvářel obdivuhodné taneční kreace na jedné noze, poté co předchozí den spadl ze stromu a vymkl si kotník. Druhá svatba, která čekala jen na nás, se konala v univerzitním arboretu. Lesní svatba s magnolií místo oltáře a sovou, která přiletěla s prstýnky, byla úžasným zážitkem, za který vděčíme Barče a Lukášovi Linhartovým. Mezi svatbami jsme stihli i víkend u Kuby na chalupě v Deštném, kde se neplánovaně sešlo spousta našich kamarádů, a přestože byl říjen, udělali jsme si parádní večer u ohně. V týdnu jsme ponavštěvovali kamarády a rodinky a hlavně já jsem si užívala všechny ty prďolky, které se vloni narodily nebo alespoň pořádně vyrostly od doby, co jsme je viděli naposled. Na konci října, po necelém měsíci, nás už čekala opět cesta zpět na Zéland.

              Let měl být až neuvěřitelně dlouhý. Až den před odletem jsme zjistili, že nás čeká asi 10 hodinová zastávka v Římě. Byla by škoda čekat na letišti, tak jsme se rozhodli vyrazit do města. V íčku jsme si vzali mapu města, nechali si zakroužkovat top místa a vyrazili. Jen cesta z letiště zredukovala náš rozpočet na Řím na polovinu. Dojeli jsme na hlavní vlakové nádraží a odsud jsme se vydali pěšky přes Náměstí della Republika do obrovské baziliky, dále ke slavné Fontáně di Trevi, kterou sice okupovalo asi dalších 1000 lidí, ale i přesto se pro nás tato fontána s nádherně modrou vodou, kontrastující se zářivě bílým mramorem, stala nejkrásnějším místem v Římě. Potom jsme si dali zmrzku a došli až k Pantheonu, nejzachovalejší antické památce světa, která je stará skoro 2050 let. Cestou ke Koloseu jsme potkávali různé ruiny starého Říma, které zde nazývají foro. Cestou ke Koloseu, už se začínalo smrákat, tak nemělo ani cenu chodit dovnitř. Udělali jsme alespoň pár fotek před slavnou arénou a pak se pomalu vypravili na vlak zpátky na letiště. Řeknu vám, že za těch pár hodin jsme byli pěkně ušmajdaní a byli jsme rádi, že zase konečně sedíme.

   

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Listopad_a_prosinec_v_Blenu_2016/

   

              Mnohahodinovou cestu letadlem jsme zvládli, hlavně díky dědovým červeným štrupnám, tentokrát bez otoků. Po dvou nocích strávených v letadle a další na letišti se však člověk stejně cítí, jak kdyby ho přejel buldozer. Taky jsem se z toho léčila víc jak týden. Noc v Aucklandu byla úplně nejhorší, protože jak jsme byli celí posunutí, tak jsme vůbec nemohli spát a navíc na nás celou noc foukala klimatizace. Jára už to raději vzdal a šel bufetit, tak alespoň donesl k snídani vyházenou svačinu od Asiatů, takže jsme toho měli tolik, že jsme to ani sníst nemohli. Dopoledne přelétáme ještě malým letadélkem do Nelsonu, a protože letíme tak nízko, můžeme krásně pozorovat sopku Mt. Egmont na západním pobřeží. Hledíme přímo do zasněženého kráteru a na tmavě zelený kruh lesa přesně vyznačující hranici národního parku v okruhu 5 km a za ní už zase jen světle zelené pastviny. Z Nelsonu stopujeme a jde to celkem dobře, za necelé 3 hodiny jsme v Blenu. Dokonce na nás čeká i náš starý pokoj, takže jsme úplně nejvíc šťastní. Ještě ten večer se nás pár sešlo a mohli jsme znovu zaplout do blemheiské barákové pohody.  V neděli jsme pak konečně využili voucher, který Jára asi před ¾ rokem dostal od včelařů a vypravili jsme se do Pictonu na kajaky. Měli jsme celý den na to, zajet si do jednotlivých zátok fjordů i se na chvíli vykempit na břehu. V moři jsme viděli spoustu hvězdic a také 3 obrovské rejnoky. Ti nám udělali velkou radost, přesto to však nebyli delfíni, po kterých jsem toužila, a se kterými jsem si chtěla znovu zaplavat. Cestou zpátky jsme trochu přecenili sílu moře, a abychom se dostali zpět před zavíračkou, museli jsme 40 minut bez přestávky zběsile pádlovat. Myslela jsem, že vypustím duši.

              Ještě než jsme poprvé odjížděli, domluvili jsme si u místního chlapíka Dave, že pro něj budeme trhat třešně a ještě než budou zralé, můžeme prý pracovat na vinici. Nakonec bylo vše jinak. Dave byl v Austrálii a měl se vrátit až za týden. Jára v děsivé vidině nicnedělání zavolal do bývalé práce, kde dělal dráty, a alespoň 4 dny zatloukal hřebíky do kůlů.  Já se léčila z nachlazení a náhlé změny polohy. Když jsme tedy další týden k Davovi zajeli, dozvěděli jsme se, že práce na vinici není a třešně budou až později, protože celé jaro prší a vše dozrává déle. Místo běžných 2 mm srážek letos napršelo 200. Takže opět hledáme práci, ale v úterý už všichni tři, i s Pájou, vyrážíme zakládat novou vinici. První práce je připevňování zavlažovací hadice k nejspodnějšímu drátu pomocí plastové spirály. Jelikož nám první den řekli, že budeme placeni na kontrakt, tedy podle kusu, makali jsme, jak šroubci. Asi nikdy nás záda víc nebolela, minimálně 4000 ohnutí za den. Další den se k tomu přidala i bolest zadní časti stehen, což třeba pro mě, bylo ještě horší. Druhý den ráno nám také řekli, že se omlouvají, ale že nám první den zaplatí hodinově, protože jim majitel vinice nedal počet rostlinek v jednotlivých řádcích. To jsme teda byli pěkně naštvaní, nejenom, že nás neskutečně bolelo celé tělo, ale Pája si ještě k tomu hned první den natrhla úpon na zápěstí a pak s tím musela být měsíc doma. Třetí den přišli s novou metodou, při které se člověk nemusel vůbec předklánět, protože se drát, na který se přidělávala hadice, mohl vyzvednout do klipsu, v úrovni pasu. Přišli na to sice pozdě, ale přeci. Od té doby jsem si začala vydělávat pěkné peníze.

  O víkendu jsme zase poseděli u nás na terásce a zlehka oslavili Pájiny narozeniny. Další sobotu jsme konečně měli tu čest zajet na návštěvu k Bobovi na Rarangi. Bob žije na Zélandu už asi 10 let a jeho, pronajatý, malinkatý dům leží téměř na pláži. Taky jsme na ni hned po příjezdu vyrazili, protože jsme si uvědomili, že za celou dobu našeho pobytu v Blenu, jsme tam ještě nebyli. Rarangi bylo nedělní výletní místo s nejbližší pláží pro místní obyvatele už od 50. let. Vybetonované schody vedoucí na vyhlídku, vám poskytnou krásný výhled na desítky kilometrů dlouhou pláž a na vedlejší zátoku, do které se dá sejít. Kluci nám také řekli o borovici, na vršku skály ve vedlejší zátoce, kam se dá vylézt po kamenech, pak dolů na pláž a znovu po skále nahoru. Jára nadšen horolezeckou příležitostí se tam hned pustil, já se bála, protože už se začínalo smrákat. U Boba jsme poznali snad dalších 10 nových Čechů, nemohli jsme věřit, že v Blenu je ještě tolik našinců, které neznáme. Na Rarangi se nám tak líbilo, že jsme se tam druhý den vypravili s Járou na výlet. Tentokrát jsem vylezla k borovici i já.  Z neděle na pondělí v noci nás pak čekal zážitek, který jsme ještě neměli možnost okusit. Asi o půlnoci se začala třást zem a Blenheim zažil největší zemětřesení za posledních 70 let, 7,4 Richterovi stupnice. Není to vůbec příjemný pocit, když vás uprostřed noci vzbudí padající věci a vše kolem vás hučí a klepe se. Trvalo to až neuvěřitelně dlouho, téměř půl minuty soustavných otřesů, kdy vůbec nevíte, co se děje. Když jsme vyšli s pokoje, elektřina už nefungovala a spoustu věcí v domě bylo rozbitých a popadaných na zem. Naštěstí se nic důležitého nerozbilo, jen Petova stará obrovská počítačová obrazovka se válela na koberci a rozbité octy smrděly celým domem. Poté jsme vyšli na ulici, kam začali přicházet i další lidé, sirény houkaly a ačkoli byla noc, za chvíli se silnice zaplnily auty, která odjížděla před hrozbou tsunami na nejbližší kopce. Následující den bylo vše ochromeno, obchody i pošty byly zavřené, lidé nebyli v práci a v televizi neustále ukazovali záběry z nejvíce postižených oblastí. Aby toho nebylo málo, začalo další den hrozně moc pršet a byly povodně. Vinice, kde jsme pracovali, byly zaplavené a my nemohli do práce. Volné úterý jsme využili k malému výletu k nedalekému vraku lodi. Já už jsem tam sice byla s Vláďou a Vojtou, ale Jára ještě ne. Nevybrali jsme si zrovna dobré období, protože jak před tím hodně pršelo, cestičky mezi mokřady, které obklopovaly velkou lagunu, byly úplně zatopené a někdy jsme museli brodit až po kotníky. I tak to byl hezký výlet, při kterém jsme si pořídili i připálit nosy. Jára už měl čekání na práci dost, tak si domluvil jinou, zase na vinici a to jeho, už dobře známe, zvedání drátů. Já ještě dva týdny dělala tu samou práci, než mě z ní vyhodili. Neřídila jsem se pokyny vedoucích, čímž jsem podrývala morálku skupiny. To je tak, když si česká hlava chce něco zjednodušit. Tady člověk musí tupě následovat stádo ovcí, i kdyby mělo kráčet k útesu. Nejdeš se stádem, jsi černá ovce. Nevadí. Přišla jiná práce. Od pondělí jsem začala zvedat s Járou dráty a dělala jsem to celé 4 dny, než konečně začala práce na třešních.

  O víkendech jsme koukali na Harryho Pottera, který běžel každou sobotu v televizi, ale nikdy jsme to neviděli celé. Jednou jsme všichni z domu vyrazili na nedaleké kopce koukat na ohňostroj. Tady můžou střílet rachejtle jen asi 5 dní v celém roce, než se zvýší riziko požáru. Taky nám za barákem celých těchto 5 dní děcka střílela všemožné petardy a rachejte. Dvakrát jsme také byli u Marušky na zahradě a jednou z toho jsme měly pouze dámskou jízdu. Chlapy jsme nechaly doma, abychom si mohly postěžovat a pak se shodnout, že Jára je stejně nejlepší. Jednou jsme zase seděli u nás na terase, bylo nás víc než sedaček a nálada byla uvolněná, rozloučili jsme se s Marťou a Michalem, kteří se stěhovali do Queenestonu a naštěstí jsme měli tolik rozumu, abychom šli spát dřív, než Lukáš vytáhl slivovici, kterou jsme mu ten den prodali a které do rána zmizela téměř půlka. V neděli jsme zase jeli na pláž, nejdřív jsme však zajeli na návštěvu k Brentonovi, staršímu kiwákovi, který žije jen v maringotce a jeho velkým koníčkem je lov zvěře. Půlku jeho „obýváku“ zabírá obří jelení hlava, obvod stropu je lemován srnčími trofejemi a místo popelníku má kozí nohu. Pak jsme jeli na Whites bay, kde jsme se jen váleli, užívali si sluníčka a chvíli si házeli frisbeem.

  Dalším zážitkem pak byla neděle, kdy nás Pete vzal střílet. Jeli jsme necelých 5 km na pozemek nějakého jeho kamaráda a tam jsme stříleli na dva asi 60 metrů vzdálené kameny. Zkoušeli jsme 4 zbraně, z nichž nejstarší byla z konce 19. století a pokaždé se musela znovu nabít. Jiná měla profesionální puškohled a ta nejdrsnější byla tak silná, že jste nemířili u oka, ale jen si jí dali k pasu, zpětný náraz byl tak silný, že mě to po každé ráně odpálilo zpátky, až se mi zvedala zapřená noha.

  Celý měsíc před vánoci jsme sázeli pro Stephena cukety, dýně, melouny, lilky a kdoví, co ještě, na jeho obřím záhoně. Měli jsme to jako takovou fajn placenou brigádu po pracovní době a navíc jsme od něj vyfasovali nějakou cibuli a česnek, co mu zbylo z loňské sklizně.

  První prosincový týden konečně přijela Hanička, moje kamarádka z Portugalska, s její kámoškou Nicol. Tak jsme měli v domě pořádný babinec a my holky jsme si ho pořádně užívaly. Vařily jsme si zdravé dobroty, dělaly si masky na obličej, malovaly se henou a tlachaly o holčičích věcech. Ten samý týden jsme začali všichni tři, i s Hankou, trhat třešně a sbírali jsme je až do Silvestra. Ne že bychom na tom úplně zbohatli, ale rozhodně to bylo lepší než práce na hodinovku. Člověk si sice mákl, ale mohl si vydělat i dvojnásobek minimálky. Járu to sice hrozně štvalo, ale mě to bavilo a byla jsem v tom dobrá, takže jsem za den natrhala třeba i 150 kg třešní.

  Asi dva týdny před vánoci jsme se konečně, po dvou neúspěšných pokusech, dostali do Wairau valley na koncert. Toto nádherné místo patří dvou starším hippiezákům, kteří tam už 25 let hospodaří a přes léto pořádají super koncerty. Na pozemku jsou tři houpací sítě, jezírko se dvěma kajaky, malé domečky se sedačkami, ekologické separační záchody, ke kterým vám osvětlují cestu vánoční světýlka a spousta stromů, které v neustálém větru lehounce šumí. Byl to skvělý večer, zábavu nezajišťovala jenom super muzika, ale i naše celá parta hic. My spali pod přístřeškem domku, ve kterém byl koncert. Pete s Nancy, majitelé, nám ještě v noci říkali, ať jdeme spát do přístřešku, ale to už byl Jára v komatu a mně se nechtělo stěhovat. Já si ráno užívala jógu ve stínu krásných velkých topolů, zatímco Jaroušek se pral s kocovinou. Útěchou mu byl blízký potůček, do kterého strčil celou hlavu.

  Na stopa jsme vyráželi až po 11. a ačkoli jsme měli štěstí, byli jsme u informačního centra národního parku Nelson lakes až kolem 2. Tam jsme zjistili, že start treku, na který chceme vyrazit je ještě asi 3 km daleko. Vyrazili jsme pěšky. Cestou jsme si ještě pohráli u mola s obřími úhoři, kteří jsou největší atrakci jezera Rotoiti, vykoupali se na Adama a pak konečně začali stoupat po štěrkové cestě. Ještě k úhořům, nejstarší se prý dožívají až sto let a měří i přes 2 metry. Slunce pražilo, Járovi třeštila hlava a proto, když zahlédl první ceduli s trekem, který vedl kolem jezera, silně loboval za změnu trasy. Nechtěla jsem ho mučit, proto jsme sešli z cesty a vydali se pěšinkou lemující jezero. Cesta to byla taky krásná, asi uprostřed plánové trasy se nacházel Whisky fall, asi 20 metrový vodopád, který nejdříve padal do hluboké tůně a pak pokračoval dále v několika kaskádách. Ke Cold water hut, neboli chatě u studené vody, to bylo už jen kousek. Vešli jsme dovnitř a po chvíli Jára rozpoznává svého kamaráda z výšky, o kterém ani nevěděl, že tu je. Svět je opravdu malý. Neměli však moc času si popovídat, protože jsme chtěli spát ve stanu a potřebovali jsme pro něj najít vhodné místo. Ráno jsme pokračovali asi 2 km dál proti proudu řeky a hledali vhodné místo k přebrodění. Značka vedla přes místo, kde voda sahala až nad kolena, proto jsme sešli pár metrů níže a brodili alespoň po kolena. Cold water hut dostala svůj název opravdu oprávněně, už v půli jsme necítili nohy a zbytek cesty byl opravdovým peklem. Nicméně jsme to přežili a pokračovali podél druhé strany jezera, kde jsme asi v půlce ochutnávali sladké kapičky visící na nitkách jakýchsi potvůrek podobných mšicím, jež vylučují tuto sladkou tekutinu. Takto vzniká takzvaný medovicový, tmavý med, tady nazývaný medová rosa nebo také Alpine beech, protože se nachází na horských bucích. U mola jsme si ještě jednou trochu pohráli s úhoři a pak už vyrazili na stopa. Za dvě hodiny jsme byli doma.

  Doma byly přípravy na Vánoce v plném proudu. Holky dělaly zdravé cukroví se sníženým obsahem cukru a domlouvaly se, jak udělají bramborový salát, aby v něm nebyla majonéza. Poslední den práce nás pozval Dave, náš šéf, na vánoční posezení do Yard baru. Platil vše, tak jsme si s Hankou daly láhev dobrého červeného, pak ještě další sklenku a v 6 odpoledne už jsme byly, jak berušky. Šárka bohužel řídila, Jára se najedl doma, takže nechtěl nic a další 2 zaměstnanci to tak moc nerozjeli. Tak to zůstalo na nás. Když jsme v 7 přišli domů, musela jsem si jít lehnout…Na Štědrý den jsme se sešli u Hanky, která tu už pár let žije a hlavně bydlí v nejlepší baráku. A jelikož se její baráček nachází nedaleko, vydali jsme se se dvěma mísami bramborového salátu, dárky, vínem a cukrovím pěšky. Vláďa někde cestou z práce urval krásný asi metrový stromeček, který ještě doma vyzdobili ruličkami od toaletního papíru, takže jsme měli dárečky kam uložit. Udělali jsme to opět formou tomboly, jeden dárek přineseš, jiný si odneseš. Jára dostal čokoládu a já něco jako opici na gumičce z pouti, ale bylo to kulaté a plastové. V závěru večera to udělalo spoustu radosti. Sešlo se nás i se psem 19, takže o zábavu nebylo nouze, i když se rozjížděla dosti pozvolna, protože všichni jenom jedli a ochutnávali, všechno to geniální jídlo. Na závěr hostiny se upeklo ještě několik ryb, které dovršily naše obžerství. Tak se potom jen povídalo a jak se tu říká chillovolo. Když nám trochu slehlo, začalo se tančit a dokonce i acrojogovat. Byl to moc fajn večer strávený v kruhu naší zélandské rodiny.

  Moc jsme však neponocovali, protože druhý den ráno nás čekal opět výlet do Národního parku Nelson lakes. Tentokrát s námi jely i Hanka s Nicol, ty však nakonec dorazily o dost později, protože se musely vracet kvůli Nicolinu ztracenému mobilu. My tedy vyšli sami z parkoviště přes Speargrass chatu, dlouhým údolím až k Angelus jezeru a u něj usazené chatě. Cesta byla místy taky dost zajímavá. Párkrát jsme brodili, skákali přes kameny, šli přes kamenný sesuv a v závěru na vršku byla taková mlha, že jsme byli rádi, že jsme se neztratili. Když docházíme na vrchol hřebenu, vidíme, jak se někdo motá s obřím batohem po hřebeni, a po chvíli zjišťujeme, že je to Vojta. Věděli jsme, že tam bude i s Vláďou a větší partou, tak jsme s k němu rovnou přidali a došli jsme k chatě společně. Tam jsme však nebyli ani hodinu, protože aktivní paní dobrovolnice, nám oznámila, že chata je pouze, pro ty, co si ji zaplatili a pokud nechceme spát venku ve stanu za 20 dolarů na osobu, tak prý musíme jít. Tak jsme šli a vyšlo to, tak akorát, že když jsme postavili stan, začalo pršet. Ráno ovšem bylo zase krásně a my se vzbudili sluníčkem, které zrovna vycházelo. Nádherná scenérie, slunce vycházející z mraků, kolem jen hory a zářivě modré jezero. Ráno jsme se ještě vrátili do chaty pozdravit děcka, část z nich pokračovalo na Blue lake, nejčistší jezero světa, a my se vydali po hřebeni, cestou, kterou šli předešlý den oni. Cestou jsme potkávali malá horská jezírka a kochali se nekonečnými výhledy do kraje. Místo prudkého klesání jsme zvolili delší okruh, který nabízel výhledy na celé jezero Rotiti, ve kterém jsme se pak vykoupali.

  S pozdním odpolednem jsme vyrazili směr Motueka, kde mě následující den čekal seskok padákem. Ráno jsme ještě vykontili nějaké ovoce a zeleninu u Countdownu a pak jeli na místo seskoku. Tam vše běželo, jak na běžícím páse. Nejdřív mi pustili video, spíše motivační než instruktážní, ustrojili mě do kombinézy a pak už mě můj partner zasvěcoval do tajemství tandemu. Malé letadélko vzlétalo a přistávalo každou půl hodinu, proto i já jsem šla na řadu dříve, než bylo plánováno. Dohromady nás bylo v letadle i s pilotem 11 a byli jsme tam tak namačkaní, že jsem svému parťákovi seděla na nohách a cítila jsem, jak se mu při dýchání zvedá hrudník. Výhledy na zlaté písky Golden bay a celý národní park Abel Tasman byly úžasné, z druhé strany se zase tyčily hory NP Kahurangi a přes moře byla vidět špička sopky Mt. Edmont na Severním ostrově. Byla to prostě nádhera. Letěli jsme asi 15 minut, a potom co vyskočila první dvojice, přišel čas na nás. Sunuli jsme se s parťákem k otevřeným dveřím, tělo mi už viselo z letadla ven a v tom parťák udělal kotrmelec a už jsme s řítili volným pádem z výšky 4 km. Neuvěřitelných 50 sekund volného pádu, kdy nemůžete téměř dýchat, protože máte zmáčknutý hrudník a pusa vám vlaje, se náhle s trhnutím proměnilo v nádherné vznášení a kroužení nad krajinou. Tenhle pocit byl snad ještě lepší. Připadala jsem si jak pták a mávala jsem křídly s nadšením dítěte. Padali jsme celkem dlouho, tak jsem parťáka poprosila, jestli si můžeme zakroužit a užít si trochu srandy. Pohodové vznášení se změnilo v horskou dráhu s 360kovými obraty. Řeknu vám, nic pro slabé žaludky. Ještě chvíli jsme plachtili a pak jsme hladce opět přistáli na zemi. Zážitek na celý život. Poděkovala jsem parťákovi, udělala si s ním fotku a už mu podávali nový padák a šel instruovat dalšího skokana. Cestou domů jsme se ještě zastavili na Rabbit Island, tedy na králičím ostrově, na koupačku. Já si poprvé oblékla svůj neopren za 4 dolary a zkusila bugy board, který jsme našli za Warehousem. Moře bylo krásně teplé, že neoprenu nebylo ani třeba a já se krásně vyblbla v nevelkých vlnách.

  S oslavami Silvestra začal Jára už hned po ránu. Zatím, co jsem s holkama cvičila na zahradě jógu, zvládl vyžahnout flašku vína a dopít pivo z předešlého dne. Na jeho obranu, upekl alespoň rýžový nákyp, se kterým to však trochu přehnal, protože ho udělal asi ze 1,5 kg rýže. Tak jsme se veselili už po ránu, pouštěli si písničky a šíleně tancovali v jídelně. Kolem 2 jsme se konečně vykopali někam na výlet a první zastávka byla na Rarangi. Jára spal už cestou a jen co vylez z auta, upadl do bezvědomí pod skálu přímo k ceduli pozor padající kameny. Tak jsme se k borovici vydali bez něj. Jirka a jeho babinec. Jirka byl náš nový spolubydlící na pár týdnů, ve kterém jsem po chvíli, za pomoci Facebooku, rozeznala starého známého, se kterým jsem asi před 4 lety byl lézt na skalách v Prachovkách v průběhu Kozího mejdanu. Svět je vážně malej a o náhody v něm není nouze. K borovici jsme vylezli celkem snadno a pak si užívali výhledů na moře a okolní zátoky. Když jsme se asi po hodině vrátili, Jára pořád spal, a co hůř, nechtěl vůbec vstávat. Pořád opakoval, že ho tam máme nechat. Naštěstí jsem ho po mírném nátlaku donutila vstát a pokračovali jsme dál po cestě na Whites bay. Tam jsme se uložili k odpočinku, ale za chvíli začalo tak foukat a zatáhlo se, že jsme to asi po hodině zabalili a jeli domů. Doma jsme s pustili Mrazíka a už už to vypadalo, že usneme ještě před půlnocí, ale asi po 11. přišili Jirkovi kamarádi z práce, které jsme ten den náhodou potkali na Rarangi. Lanařili nás ven, ale nám se moc nechtělo. Před půlnocí už chtěli odejít pařit do města, ale než jsme se rozloučili, byla půlnoc a my jsme začátek nového roku oslavili na chodníku před domem. Pak jsme se znova vrátili k nám, a ještě popíjeli a povídali. Jára šel spát a já s Hankou a Jirkou jsme vyrazili s děckama do města. V Yard baru zrovna skončila živá muzika a začala hrát hrozná elektronická hudba. Tak jsme se po půl hodině sbalili a zkusili štěstí jinde, tam to teda taky nebylo zrovna super, ale alespoň jsme chvíli potancovali a přesně ve 3 hodiny nás všechny pakovali domů, protože zavírali. Zélandský zákon, zákaz prodeje alkoholu po 3 hodině ranní není zas tak špatný, ale bohužel zavřou rovnou celý podnik, protože, co s lidmi, kteří nemůžou pít. Tak jsme šli k nám a tam si udělali vlastní párty. Už jsme ani moc nepopíjeli, jen tak jsme povídali a tancovali na muziku. Když už začínalo svítat, vítali jsme sluníčko jogínským pozdravem slunce a před 6 už se vzbudil Jaroušek, a lehli jsme si spolu na deku a jen tak pozorovali mraky. A tak jsme měli krásný začátek nového roku. 

• 19.12.2016 22:11

  Vietnam, Kambodža a Koh Tao

   

  terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Vietnam%2C_Kambodza_a_Koh_Tao_zari_2016/

   

              Tak, konečně pryč z Laosu. Doufáme, že nám Vietnam nabídne lepší zítřky. Přespáváme v Hanoi na letišti a hned ráno se vydáváme do centra půjčit si skútr. Trochu se motáme městkou dopravou a brzy zjišťujeme, že Hanoi nebude pro nás. Lidi jsou všude, skútry jsou všude, smog je všude. Navíc nikdo nemluví anglicky, ani studenti před školou.

              Půjčujeme si skútr a s mou navigací na telefonu se vydáváme na nejznámější místo Vietnamu, do Dračí zátoky neboli Halong bay. Mobil ukazuje hodinu a půl jízdy. Po dvaceti minutách jízdy městem nás to svádí na dálnici, na jejímž začátku stojí voják a ukazuje, že musíme sjet, protože po dálnici motorky nesmí. Místo hodiny a půl jedeme do Dračí zátoky hodin sedm. Byla to nejšílenější cesta, jakou si umíte představit. Navigace nás vede přes vesničky, po chvíli nás dovede na větší silnici, kde je provoz takový, že v podstatě celou dobu jedeme obklopeni náklaďáky, skútry a auty. Řidiči nepoužívají blinkry, takže když potřebují odbočit nebo se zařadit do pruhu, tak prostě troubí a jelikož tím troubením vytlačí jiné auto z pruhu, to začne troubit, aby vytlačilo zas jiné a udělalo si místo, a takhle pořád dokola. Takže prostě všichni v jednom kuse troubí a nám z toho málem praskla hlava. Do toho samozřejmě ten smog všude kolem. Člověk se jim vůbec nediví, že nosí roušky. My jsme za cestu zčernali na barvu 40 let kouřícího Roma, a ke všemu ta černota byla tak mastná, že skoro nešla smýt. Navíc si představte, že sedíte 7 hodin na malém skútru ve dvou a ještě se dvěma velkými batohy. Prostě to bylo peklo a já nepřestávám obdivovat Járu, že to zvládnul. Až později zjišťujeme, že moje navigace z neznámého důvodu zkracuje časy na polovinu…

              Od jedné Polky jsme se v Laosu dozvěděli, že raději než jet do turisty přecpané Dračí zátoky, je lepší zaplatit si trajekt a dojet na Cat Ba island, který leží ve stejné oblasti. Ostrov je vzdálený necelou hodinu jízdy trajektem a už cestou můžete pozorovat stovky skal a kamenů trčících z moře. Za pár donů, místní měnu, která koresponduje s korunami, akorát že tam to mají v tisících, jsme se dopravili i s motorkou na ostrov. Ten jsme pak celý přejeli až do jediného města, kde jsme si zaplatili lodičku, která nás pak půl dne vozila zátokou, a kormidelník nám k tomu dělal malou přednášku. Občas jsme někde zastavili, třeba v jednom z malých domečků plavajících na plastových sudech, kde nám ukazoval obrovskou rybu, kterou si rodina chová už více jak deset let pro štěstí nebo na Monkey ostrově, kde opice zaútočili na Němce, kteří jedli oříšky. V zátoce takovým způsobem žije celá komunita až 400 lidí, jejichž obživou jsou sádky umístěné pod plavajícími domečky. Je až neuvěřitelné v jakých podmínkách dokážou přežít, domeček 3x3 metry, plavající plošina 6x6 metrů a jinak všude jenom moře. Cestou zpátky k trajektu jsme se zastavili ještě ve dvou jeskyních. Jedna z nich byla bývalým vojenským bunkrem a druhá několik stovek metrů dlouhá přírodní jeskyně se stovkami netopýrů houpajících se na elektrickém drátu. Ačkoli je Dračí zátoka zřejmě největším lákadlem Vietnamu, nás zase tak nenadchnula, protože byla celá ponořená do smogu a ani voda nebyla úplně tak čistá, jak bych si představovala. Ale i tak to byl krásný výlet. Večer se s Járou jedeme podívat přímo do města Ha Long, kde je obrovské ruské kolo, které v noci svítí a také dlouhý most, který mění barvy a vytváří super atmosféru. Na ovocném trhu nám paní skoro z každého stánečku naložily dvě plné igelitky ovoce, které by už další den nemohly prodávat, a my jsme potom měli ovocné hody. Cestou zpět jsme potkávali různé průvody s velkými draky, a když jsme se kousek od pláže, kde jsme spali, u jedné z nich zastavili, dozvěděli jsme se, že slaví státní svátek, který si užívají hlavně děti, co ale slaví, nám paní nebyla schopná říct.

              Ráno vstáváme už při úsvitu, abychom se vyhnuli největšímu horku a dopravě. Cestou se nám vyfukovalo kolo, takže jsme museli asi 3x zastavovat kvůli dofouknutí, ale jinak už to nebylo tak hrozné, možná i proto, že jsme věděli, co nás čeká, a cesta zpět zabrala „jen“ 4 hodiny. Chvíli jsme se procházeli kolem největší atrakce Hanoje, velkého jezera s pagodkou uprostřed, když v tom pouliční opraváři bot zmerčili moji rozbitou botu a hned mi ji sundali z nohy a jali se jí opravovat. Pracovali rychlostí blesku a spravovali i to, co jsem po nich nechtěla. Nicméně když jsme se jich ptali, kolik za to chtějí, něco nesrozumitelně zamumlali. Pak z nich vylezlo 600 000 donů, takže 600 Kč, tak jsme se jim vysmáli, a když ještě chvíli hráli na city, tak jsme jim dali stovku a odkráčeli. Ačkoli jsme v Hanoi měli domluvené spaní u jedné učitelky angličtiny, po necelé hodině v tomto městě jsme usoudili, že až do večera tu nevydržíme. Tak jsme došli na nádraží a koupili si lístky na první vlak do Ninh Binhu.

  Nekoupit si dražší jízdenky k sezení, tak nesedíme, ale i tak to byla příšerná více jak tří hodinová cesta na dřevěných lavicích a lidmi lepících se jeden k druhému, navíc každou chvíli z rozhlasu doslova vyřvávala vietnamská hudba, prý na zlepšení atmosféry. Já myslela, že zešílím a Jára z toho raději usnul. V Ninh Binhu jsme zašli do první cestovky, kde jsme si půjčili motorku, tentokrát silnější a rovnou si zaplatili autobus na druhý den večer do Hue. Zajeli jsme až na konec cesty a šli se projít do klášterního komplexu ve skalách. Pak jsme přešli kopeček a našli si super plácek pro stan u jezera obklopeného skalami. Naši idylku vyrušilo jen stádo koz v noci hlučně procházejících okolo. Ráno jsme se ještě prošli kolem jezera a pak se vrátili na místo, kde byla naše motorka. Byla, je správný výraz, protože motorka byla fuč. Začala jsem brečet a ptát se, proč se nám tohle všechno děje. Chvíli jsme chodili s helmami v rukou a ptali se lidí, kteří začali rozbalovat své stánky, jestli něco neviděli. Všichni se tváří, že nevědí nic. Když už začínáme být zoufalí, přichází k nám žena mluvící anglicky. Říká nám, abychom hezky poděkovali ženě bydlící v domku naproti, protože nám motorku schovala. Když ta žena vytlačila motorku z chodby domu, byli jsme nadšením bez sebe. Už jsme chtěli nasedat na motorku a odjet, když v tom nás zastavila a začala něco povídat. Za chvíli jsme pochopili, že chce peníze. Tak jsme jí něco dali a ona stále nechtěla pustit řídítka. Když už jsme ji několikrát přidali a ona se pořád nechtěla uhnout, zašli jsme za anglicky mluvíc ženou, zjistit, o co té vydřidušce jde. Potom, co se zeptala, jestli jsme jí dali nějaké peníze a my řekli 50 000. Usmála se a řekla:“ Myslím si, že můžete jet.“ Dneska už bych tu bábu odkopla a odjela pryč, protože bylo jasný, co od začátku zamýšlela, ale v té chvíli jsme byli rádi, že máme motorku.

  Celý den pak projíždíme okolí, zastavujeme se v ohromném komplexu s mnoha kláštery a obrovskou pagodou, bohužel bylo zrovna hrozné horko a navíc docela smog, takže i když to bylo docela na kopečku, výhledy jsme se moc nepokochali. Až později odpoledne jsme se rozhodli zaplatit docela drahý vstup na další památku UNESCO. Trang An je ohromný přírodní komplex, kde se plavíte na lodičce mezi skalami a projíždíte až desítkami jeskyní. Ačkoli okolní krajina byla nádherná, zážitky z projíždění jeskyní byly mnohem větší. Nejdelší jeskyně měla 320 metrů a místy jsme se museli úplně skrčit, abychom si neodřeli hlavu. Tedy vždy před jeskyní jsme si z bezpečnostních důvodů museli sednout na dno loďky, ale místy jsme se museli krčit i tak. Nevím proč to tak měli, ale většinu loděk řídily ženy, a navíc veslovaly úplně jiným způsobem, než jsme zvyklí, a to popředu. Jarda to chvíli takto zkoušel, ale vůbec mu to nešlo, o to víc, jsme obdivovali ženy, které přes 3 hodiny téměř v kuse takto veslovaly. Je pravda, že jsme asi čtyřikrát měli tak 15 minutovou přestávku na okouknutí malých chrámů, které jsme cestou potkávali, ale i tak, smekáme klobouk. Tento tří hodinový okruh dojíždíme už téměř za tmy a žena už dopádlovává nohama. Chtěli jsme si tento styl natočit, ale nenechala nás. V cestovce si ještě před cestou dáváme sprchu a v 8 vyrážíme nočním busem do Hue. Noční autobusy s lehátky jsou super vychytávkou, kterou šetříte čas i peníze za nocleh.

  V Hue, které se nachází v centrálním Vietnamu, jsme asi v 8 ráno. Jára je v mizerné náladě, tak ještě ráno kupujeme autobus na 1 hodinu odpoledne do dalšího města Hoi An. Pěšky pak vyrážíme k citadele neboli královskému paláci s opevněním. Celé město je jako jedno z prvních míst ve Vietnamu zařazeno taktéž do seznamu UNESCO. Lákadly jsou hlavně již zmiňovaná citadela a také dvě hrobky významných panovníků, které jsme bohužel neviděli. Město se také na konci 19. století stalo hlavním městem a to hlavně díky své poloze ve středu země až do konce 2. světové války, kdy se hlavním městem stal opět Hanoj. Jelikož vstup do citadely byl opravdu velký, rozhodli jsme se přelézt 4 metrové hradby, což se nám také nakonec povedlo. Ještě, že jsme to udělali, protože velká část citadely byla pobouraná a to hned z několika období. Nejdříve Hue vyplenili Číňani, kteří ovládali Vietnam několik století, a poté za druhé světové války Japonci, kteří citadelu odstřelovali. Celý Vietnam byl sužován válkami po dlouhá století až do roku 1976, v tomto roce skončila slavná válka ve Vietnamu. Historie této války sahá v podstatě už do 16. století, kdy první francouzští misionáři začali pokřesťanšťovat místí obyvatelstvo a poté se Francie postupem času začala zapojovat do místních sporů. Během 19. století začalo pronásledování křesťanů, které pak bylo záminkou pro francouzskou anexi ve Vietnamu. Do konce století Francie zemi zcela ovládla a začlenila ji do správního celku Francouzská Indočína. Po 2. světová válce, kdy zemi ovládalo Japonsko, chtěla Francie znovu převzít moc a vypukla Indočínská válka, která skončila v roce 1954 vítězstvím Vietnamců. Ženevskou dohodou byl pak Vietnam rozdělen na komunistický sever a pro francouzský jih. Během 300 denního období otevření hranic přes 1 milion převážně katolických obyvatel emigrovalo ze severu do Jižního Vietnamu. V roce 1964 pak vypukla válka mezi oběma částmi, kterou vyprovokovalo USA, podporující jih. Spojené státy se „zapletli“ do incidentu, při kterém zahynuli 4 vietnamští vojáci a další útok, který byl záminkou k válce, se po letech ukázal jako vymyšlený a vůbec se neuskutečnil. I proto byla tato válka americkým lidem tak odmítaná.

  Návštěva Hue tedy netrvala příliš dlouho a ten samý den jsme se už procházeli ulicemi města Hoi An. Toto město je známé pro svou architekturu a je také zařazené do seznamu UNESCO. Říká se mu také žluté město, protože spousta budov je netřena na žluto a je to mix čínské, japonské a portugalské architektury. Mně Hoi An připomínal italské Benátky, protože nejvíce dění se odehrávalo podél řeky a všude byly rozvěšeny lampióny, které vytvářely romantickou atmosféru. Místo na stan jsme našli rychle a ustlali jsme si v malém parčíku u ústí řeky. Ráno jsme si ještě znovu prošli město, které však už bez lampiónů takovou atmosféru nemělo. Pak jsme vyrazili na stopa, protože autobus do Siem Rieb v Kambodže jel až v 8 večer a tak dlouho jsme čekat nechtěli. Docela se nám i dařilo a dostali jsme se celkem daleko, než jsme zjistili, že jsme si stopli místní autobus, který vždycky přibrzdil u cesty a pikolík, který vybíral peníze, v rychlosti hodil zavazadla do kufru a pak většinou naskakoval za jízdy. Po třetí takové akci jsme zjistili, že to opravdu bude autobus. Byli trochu nejistí, kolik to bude stát a když si asi po 100 km řekl o peníze a my jsme mu tolik nechtěli dát, tak nás za chvíli vysadil u cesty. To bylo naše štěstí, protože asi 50 metrů za známi stál autobus s nápisem Sajgon a tam jsme právě potřebovali. Jelikož to nebyla žádná cestovka pro turisty, ale pro místňáky, cena byla více než příznivá a navíc, když jsme za pár hodin zastavili na jídelní pauzu, vyzvali nás, ať si dáme taky, že je to v ceně jízdenky. Tak jsme si nacpali pupky, co se dalo a pak jsme se vykulili na spací lehátka v zadní části autobusu, takže jsme měli pěkné letiště. V 5 hodin ráno jsme byli v Sajgonu, oficiálním názvem Hochiminovo město, na obrovském autobusovém nádraží, kde nám nikdo nebyl schopen říct, jakým busem se dostat do Kambodži. Po půl hodině zjišťování nás poslali městským autobusem někam do centra. Tam jsme pak našli agenturu, která přepravuje turisty přímo do Siem Reab. Tak jedeme. Asi za 3 hodiny jsme na hranicích, kde jsme si víza chtěli vyřídit sami, protože jsme neviděli důvod, proč bychom měli dávat 10 dolarů týpkovi, za to, že nám je zařídí. Zkorumpovaný Vietnam si však těchto 5 dolarů za každého žádal. Cena byla veliká. Zůstali jsme na hranicích a jen díky rychlému zásahu Járy, nám neodjeli s báglama. Já mezi tím čekala sama v obrovské hale, kde byli jen samí šikmoocí a pohraniční vojáci tvářící se jako největší komunisti na světě. Nikdo nemluvil anglicky, takže potom co jsem vystála jednu frontu, tak celník zakroutil hlavou a poslal mě pryč, tak jsem šla stát jinou frontu a až asi po půl hodině jsem konečně dostala odjezdová razítka. Mezitím přišel Jára a vyprávěl historku, jak musel autobusákovi rukou zašlápnout brzdu, aby nám s těmi batohy opravdu neujel, což hodilo všechny cestující na sedadla před nimi. Co nás ještě na cestách nepotká…Tak jsme hold museli čekat na další autobus od stejné společnosti, naskočili jsme dovnitř a po jednom kilometru jsme více jak na půl hodiny, zastavili na jídlo, stejně jako náš autobus, ale to nám ten chlápek, co zařizoval víza, nebyl schopný říci. Když jsme dojeli do Phom Penh, hlavního města, kde jsme měli přestupovat, tak nám v cestovní agentuře řekli, že jsme zmeškali náš autobus a že si musíme koupit nové lístky. Tak to už bylo i na mě moc, začala jsem na ně křičet, že prostě pojedeme příštím autobusem a ať nám okamžitě dají jízdenky, ale oni nic. Po půl hodině čekání jsme zjistili, že žádný autobus nepřijede. Jára mezi tím zjistil, že z místního autobusového nádraží odjíždějí busy do Siem Reab o polovinu levněji než přes tu mizernou cestovku. Na místo jsme dorazili až po půlnoci. Poslední tuk tukář čekal na opozdilce a snažil se nás přemluvit, ať s ním jedeme do města. Nakonec jsme slevili a ještě jsme se s ním domluvili, že nás další den v 6 ráno vyzvedne a proveze nás Angkorem.

  Ráno prší, takže do největšího chrámového komplexu na světě vyrážíme až v 8. Jednodenní vstup je na zdejší poměry vysoký a to 20 dolarů, od začátku nového roku to však má být více jak dvojnásobek. Celý komplex se rozkládá na 3000 m2 a najdete v něm kolem 1000 staveb. V době své největší slávy byl dokonce největším městem na světě a slavná mayská města v Jižní Americe byla asi 20x menší. Nejvíce lidí však navštíví jen menší centrální část s obehnanou vodním příkopem. Nejdříve jsme vyrazili k nejznámějšímu chrámu, který dává název celému komplexu, Angkor Wat. Ten byl postaven ve 12. století a jako jediný zůstává významným náboženským centrem, nejprve hinduistickým a dnes buddhistickým. Je to také symbol Kambodže a je zobrazen na státní vlajce. Projít tento chrám nám dalo celkem zabrat, jeho rozloha je kolem 1 km2, a to jsme i vzdali čekání na výstup do horní části chrámu, protože fronta byla minimálně na půl hodiny. Velikost a výzdoba chrámu byla opravdu velkolepá. Člověk ani nechápe, jak mohli něco takového vůbec postavit. Strávili jsme tedy celkem dlouho i nakupováním, protože všude okolo byly krámečky s krásným a hlavně neuvěřitelně levným oblečením, hedvábnými šátky, obrazy a dalšími věcmi. Pak nás náš tuk tukář zavezl do chrámu, kde se natáčela Lara Croft. Když komplex v 19. století objevil francouzský přírodovědec, rozhodl se tento chrám zanechat v původním stavu. Nejznámější jsou fotky s obrovskými stromy prorostlými polorozpadlými zdmi chrámů a kořeny objímající velké kamenné kvádry. Tento chrám byl úplně nejúžasnější, jen škoda, že tam bylo tolik lidí. Poté nás vozí po dalších chrámech, kolem 4. začíná pršet, ale nám to moc nevadí, protože je pořád teplo. Při procházce taky potkáváme našeho prvního škorpióna. Jako poslední chrám si necháváme Bayon. Tento chrám stejně jako Angkor je postaven do tvaru pyramidy, symbolizující posvátnou hinduistickou horu Méru. Bayon se však liší hlavně množstvím věží, kterých má mnohem více než ostatní. Na téměř 50 věžích se na vás z každé její strany dívají obrovské tváře. Na velkém množství maleb, odborně basreliéfy, v dolní části chrámu můžete také vidět detaily z každodenního života starých Kmérů, který celý komplex vystavěli v přesné geometrii v souladu s vesmírnými tělesy. Po prohlídce se necháváme naším tuktukářem zavést rovnou do místní jídelny, kde jsme si za dolar dali jedno jídlo s tím, že se půjdeme převléci a znova vyrazíme do města. Ještě jsme zaskočili do kláštera, který zavírali brzy a zavítali jsme až do obrovské místnosti, kde bylo spoustu stolů a lidí. Moc jsme nechápali, o co jde, a v tom nás mladá slečna usazuje ke stolu a říká, že si máme nabídnout. Poté nám ukazuje, jak si naservírovat nudle, do toho čerstvé bylinky a naklíčené luštěniny, které se pak přelijí výbornou omáčkou nejspíše také z luštěnin. K tomu čerstvé ovoce a sojové mléko. Velká dobrota. Až po jídle jsme se dozvěděli, že tento týden slaví státní svátek a při této příležitosti pořádají takovéto večeře. Potom co, jsme se konečně převlékli, vyrazili do města a byli jsme úplně zděšeni, jak turistické toto město je. Kromě ogrilovaných hadů, pavouků, brouků a žab, jsme viděli i novinku v podobě čerstvé rolované zmrzliny. Vybrali jste si příchuť, kluci to rozmixovali s mlékem, vylili na chladící desku a pak už jen mnohokrát míchali a mixovali a znovu nechávali zmrazit a tak pořád dokola až to na konci z chladící desky seškrábli škrabkou a posadili do mističky. Když jsme zabloudili do Pub street, kde byly jenom restaurace a bary, ze kterých vyřvává hudba a ženy i lady bojové vás lákali na super výhodné drinky, byli jsme přímo zděšeni. To byla úplně jiná Kambodža než ta totálně chudá se všudypřítomným nepořádkem.

  Další den ráno už frčíme do Bangkoku, tam si jenom prolítneme hlavní třídu Khaosan road, koupíme si tradiční nudle se zeleninou patai, a nočním autobusem pokračujeme do města, za kterého vyplouvá trajekt na okolní ostrovy. My si vybrali Koh Tao neboli želví ostrov. Dříve byl ostrov opravdu hojně osídlen želvami, ale od té doby, co se z ostrova stala bašta potápění, už musíte mít celkem štěstí, abyste nějakou želvu potkali. Všechny pláže už jsou také zastavěny bungalovy anebo hotelovými komplexy pro turisty. Já být želvou, tak tam svoje vajíčka taky nekladu. Na celý ostrov máme pouze 48 hodin. Abyste rozuměli, Jára mě v Kambodže přemluvil, bychom si konečně přebookovali letenky, a letěli dřív domů. Když jsem viděla, že už to opravdu nedává, svolila jsem. K našemu štěstí nebyly v následujících dnech volné lety z Amsterdamu, takže jsme měli další 3 dny, které jsme strávili v totálním ráji.

  Asi v 8 hodin ráno jsme nastoupili na super rychlý katamarán a v 10 už jsme byli na ostrově.  Hned po příjezdu jsme si na dva dny půjčili motorku a vypravili se na odlehlejší pláže. První byla Mango bay, kam se většina turistů dostane jen s potápěčskou školou. A to že potápění tam stálo opravdu za to. Tisíce barevných rybiček, desítky různých korálů a neuvěřitelně čistá voda. Konečně jsem se dočkala. Když se ponořím pod hladinu, začíná moje relaxace a vstupuji do jiného světa, ponořeného do ticha a přitom, tak živého. Jára relaxuje na břehu a pořídí se spálit, i když je zataženo. Já si tradičně spálím zadek a spodní část zad, jediné co mi kouká z vody. Přes den navštěvujeme ještě další odlehlé zátoky a na noc se uchýlíme do jedné, ve které před dvěma lety Terka plavala se želvou. Na noc jsme se uchýlili na terásku jednoho z bungalovů, které byly přímo na pláži. Taky chci plavat s želvou, tak vstáváme brzy a už před 7 hodinou se noříme pod mořskou hladinu. Potápění to sice bylo krásné, ale žádnou želvu jsme bohužel nepotkali. Poté přejíždíme téměř celý ostrov do velkého hotelového rezortu, ze kterého jsme se rozhodli přeplavat na souostroví tří malých ostrůvků, které jsou od pevniny vzdálené asi půl kilometru. Nejenom, že byly obrovské vlny, ale taky mezi námi každou chvíli proplouvaly lodě s turisty mířící k ostrůvkům. Normální lidi si zaplatí loď, ale my plaveme. Nakonec to nebylo zas tak hrozné a asi po půl hodině soustavného plavání jsme konečně u největšího z tří ostrovů. Vylézáme z vody po velkých kamenech na dřevěné molo a pak hned stoupáme na vyhlídku umístěnou na nejvyšším bodě ostrova. Výhledy to byly jako z pohledů. Jenom tři malé ostrůvky spojené zlatavě zářící písečnou dunou a kolem jenom neuvěřitelně modré moře. Nádhera. Po chvíli na vyhlídce začalo být zaturistováno, tak jsme se dali na úprk a bosky spěchali po kamenných schodech zpátky do moře. Další tři hodiny jsme si užívali šnorchlováni kolem ostrova a kolem čtvrté jsme vyrazili zpět na Koh Tao. Cesta zpátky už byla lepší, protože jsme věděli, že nás lodě dostatečně vidí a navíc jejich frekvence nebyla tak velká. Navečer jsme zajeli do další opuštěné zátoky, kde jsme zažili skvělou podívanou. Chlapík s holí v ruce přivádí opici na provázku, která okamžitě leze na palmu a zkušeně zkoumá zralost kokosů, ty pak hází dolů a chlapík je odklízí holí s ostnem na konci. Takhle opice protrhá všechny palmy a pak zase sleze dolů a spokojeně odchází. Celá tahle paráda se koná kvůli turistům, protože ti by pád kokosu na hlavu už nemuseli rozdýchat. Ležíme v houpacích sítích a pozorujeme západ slunce, když v tom se Jára rozpovídá a vyplyne z toho, že mě žádá o ruku. Jasně, že jsem řekla ano. Šli jsme už skoro za tmy nazí do moře a po krásných slovech jsem dostala ten nejkrásnější zásnubní prstýnek se srdíčkem z mojí oblíbené duhové mušle. Tak jsme zažili úžasný poslední večer v ráji. Ráno zase vstáváme docela brzy a jdeme hledat želvy. Bohužel jsme opět žádnou nepotkali, ale alespoň jsem viděla žraloka. V deset už nám zase odjížděl trajekt, takže jsme už jenom posnídali vodu z čerstvého kokosu, kokos a oříšky a vyrazili zpátky do města. Poslední rozloučení s tímto úžasným místem a hurá na autobus, který nás zaveze do Bangkoku, ze kterého předčasně letíme domů. Teda nejdříve na půl dne do Amsterdamu. Ale o naší krátké návštěvě Holandska zase v příštím psaní.

• 27.11.2016 07:52

  Cestování severním Thajskem a Laosem

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Severni_Thajsko/

   

  Do Thajska jsem vyrazila sama. Jaroušek se ke mně připojuje o 14 dní později a poté začíná naše strasti plná cesta napříč jihovýchodní Asií. Ale pěkně popořádku. 

              Po téměř dvoudenním cestování a čtyřech přestupech jsem v neděli večer konečně přistála na letišti v Chiang Mai, milionovém velkoměstě a druhém nejnavštěvovanějším místě Thajska. Přímo tam mě vyzvedává moje budoucí lektorka Aire. Ještě na Zéladnu jsem si zaplatila dvou týdenní kurz thajských masáží a pak jen doufala, že na mě na letišti bude opravdu někdo čekat. Jsem ubytovaná přímo v masérském centru, asi 15 minut chůze od historického jádra Chiang Mai, které je celé obehnané hradbami a vodním příkopem. Hned druhý den ráno začínáme společnou modlitbou k nejvyššímu učiteli a zakladateli této masérské školy u domácího oltáře složeného asi z 50 různých postaviček Buddhy a jiných duchovních vůdců. Jelikož jsem na kurzu sama, protože je mimo sezónu, mají na mě oba lektoři čas a plně se mi věnují. Po prvních dvou dnech nevím, kde mi hlava stojí. Dostávám milion informací o hmatech a polohách, ale vstřebávací kapacita už je překročena, do toho mě bolí celé tělo, které není na všechno to protahování a x hodinové masírovaní zvyklé, o prstech ani nemluvě. Další dny se to lepší a v pátek jsem schopná sama dvě a půl hodiny z paměti masírovat. O víkendu si víc procházím město a vybírám, jaké chrámy ukážu Járovi. Celé historické jádro města je v UNESKU, takže je opravdu kam se vypravit. Druhý týden už se do kurzu připojila Japonka, jejíž jméno pro mě bylo nezapamatovatelné, a trénovaly jsme na sobě. Jeden večer v týdnu jsem se domluvila se Slovenou Verčou, která žila v Chiang Mai skoro dva roky, a s jejím kanadským přítelem jsme společně vyrazili na drink. Byl to fajn večer strávený povídáním převážně o cestování a ukončený spanilou jízdou nočním městem ve třech na skútru s dvěma pivy v žilách. Druhý pátek odpoledne zdárně skládám zkoušku se ztrátou pouhých 4 bodů ze sta. Jsem na sebe hrdá. Po pětihodinovém masírování jsem však ráda, že sotva udržím telefon. Na úplný závěr procházím rituálem přijetí do masérské rodiny SVG, dostávám certifikát a náramek na ochranu.

              S Aire pak jedeme pro Járu na letiště. Hrozně se těším. Chudák tam na nás čeká skoro dvě hodiny a vypadá stejně zmoženě jako já po té příšerné cestě. Nohy má teda opuchnuté ještě víc než jsem měla já. První noc trávíme ve stanu u fotbalového hřiště. Ráno si procházíme pár chrámů, dokud ještě není takové teplo, a po 9. jdeme do půjčovny pro skútr, platíme v přepočtu asi stovku, a už si to uháníme ven z města po Samoeng okruhu, který má necelých 100 km. Cestou se zastavujeme u vodopádu, kam nás pronásleduje šmírák, který se „nenápadně“ drbe v kalhotách. Prdíme na něj a užíváme si náš první vykutaný kokos. Před západem slunce vyjíždíme na vyhlídku Mon San, kde se kocháme parádním výhledem na okolní kopečky. Spokojení, jaké jsme vybrali super místo na spaní, uleháme do stanu postaveném v přístřešku bývalého obchůdku. V noci se přihnala hrozná bouřka a vítr, zima a mlácení plechů nám nedalo dlouhého spánku. I to je hold úděl nezávislých cestovatelů.

              Ráno se vracíme do města, procházíme si ještě jeden chrám, a před 9. už čekáme na chodníku před „cestovní agenturou“, kde nás měli vyzvednout na plánovaný dvou denní výlet do džungle. Po ¾ hodině nervózního čekání, se konečně objevuje chlapík s dodávkou, do které naskakujeme a připojujeme se k trojici Holanďanů. Nejprve míříme na orchidejovou a motýlí farmu, pak pokračujeme na trh, kde jsme si mohli koupit obří larvy sršní nebo třeba šváby, kobylky a další broučky a po 11. konečně přijíždíme do sloního safari. Tam jsme asi 20 minut jezdili na hřbetu slona, což sice není moc, ale úplně vám to stačí. Přemýšlela jsem, jaká to musela být hrůza, když v dávných dobách cestovatelé museli putovat na sloních hřbetech i několik týdnů. Čest jejich zadnicím. Jakkoli byla projížďka super, nevyrovnala se koupání slonů v nedaleké řece. Hlavně Jaroušek byl nadšený a vydržel se slonem v řece snad přes půl hodiny. Zářil jako malé dítě, když dostane novou hračku. Já se raději držela opodál, protože náš semechnický broďák je oproti téhle řece průzračnou lagunou. Během hodiny, kdy byli holandští hoši v lanovém centru, jsme měli možnost pohrát si s malými slůňaty. To byla zase největší zábava pro mě. Ačkoli drobečkům byli necelé dva měsíce, měli sílu větší než já a chuť si hrát ještě větší. Snad jsme jim aspoň trochu zpříjemnili den, který tráví většinou zavřený v malé ohradě jen se svoji matkou. Jak jsme se později dozvěděli od našeho průvodce, divokých slonů žije v celém Thajsku pouze 2000 a to na jihu u hranic s Malajsií a v zajatí asi 40 000. Dříve byli hojně využívaní na práci, dnes jsou hlavně turistickou atrakcí.  Po hrádkách se slůňaty byl na programu bamboo rafting, sjíždění řeky na svázaném bambusu, což byla celkem nuda, ale aspoň jsme okoukli okolní přírodu. Při další zastávce nás dodávka vysadila u cesty a od té doby už jsme museli po svých. Asi po 20 minutách, stojíme před více stupňovým vodopádem, v jehož nejhořejší části je možné cannoningovat, neboli sjíždět vodopád po zadku či zádech. To jsme samozřejmě museli zkusit. Poté už jenom stoupáme a stoupáme až do horské vesnice Red Lahů. Jsme ubytovaní v jednoduchém domku z bambusu a dřeva, téměř nejvýše z celé vesnice, kde je nádherný výhled do okolí. Před večeří si s Jarouškem ještě procházíme vesnici a sledujeme polonahaté špinavé děti, jak si hrají, staříka, jak vyrábí bambusové rohože nebo muže, který myje svoje nové SUV, které si však zase hned ušpiní, až pojede do města, protože jedinou spojnicí s civilizací je červeno blátivá totálně rozbitá cesta, jejíž stav je často horší než stav našich polňaček. Abyste rozuměli, v celé Asii panuje kult auta, nezáleží tedy, jestli žijete v chatrči, pokud vlastníte velké auto, jste někdo. Jen pro pobavení, moje lektorka masáží měla tak velké auto, že zabíralo půlku jejího dvorku, a to bez přehánění, s jejími necelými 150 cm téměř potřebovala žebřík, aby se do auta dostala.

              Po večeři se všichni přesouváme k ohni a vyptáváme se našeho průvodce na život vesničanů a spoustu dalších věcí. Většina lidí žijící zde v horách utekla z Barmy před válkou. Část z nich je křesťanská, část Buddhistická, většina si pěstuje vlastní rýži a kukuřici a trochu zeleniny, pro zbytek jezdí do města. Dřevo kradou (hlavně v noci) ze státních okolních lesů, ale člověk se jim ani moc nediví, když si představí, jak by to do těch hor měli dopravovat. Na jejich domy však tolik dřeva nespotřebují, využívají ho hlavně na kůly, které je chrání před silnými dešti a hady. Zvláště staří lidé věří na sílu džungle a preferují maso divokých zvířat jako krys, opic nebo hadů a doufají, že se do nich přenese jejich síla a energie. Do školy zde chodí od 5 do 18 let. Často to však prý bývá tak, že dívky otěhotní mezi 15 a 17 rokem a školu opustí předčasně. V téhle vesnici asi se 400 obyvateli byla škola do 8 let věku. Solární panely, tedy elektřina celkově, do vesnice doputovaly asi před 10 lety, takže dnes můžete u pár domů vidět i satelitní přijímač. Zajímavé byly i pohřební zvyklosti, kdy se na pohřeb dostaví celá vesnice, zesnulému přinesou jídlo, pití a všechny jeho oblíbené věci, aby mu na cestu nic nechybělo. Všichni zapálí svíčku a přiloží na hrob, který nemá své pevné místo, ale může být kdekoli kolem vesnice.  

              Druhý den po snídani opět scházíme z vesnice k velkému vodopádu, u kterého jsem se už jednou ocitla před 4 lety, při podobném výletu, je to pravděpodobně největší vodopád v oblasti, tak tam zavítá každá skupina. Tentokrát jsme se nekoupali, protože počasí k tomu zas tak nebylo, ale místo toho jsme si mohli pohrát s dvou měsíční opičkou, která byla úplně suprová. Poté jsme došli až do campu, kde půjčovali rafty, takže jsme měli možnost sjet si i docela divokou řeku. Posledním bodem programu byla návštěva long neck vesničky, ta se stala turistickou atrakcí díky ženám s dlouhými krky. Ženám od 5 do 45 let upevňují na krk železný návlek, který váží několik kilogramů, ten si jedenkrát za rok sundávají, omyjí si krk a poté se železný kulatý drát obmotá o jeden okruh navíc. V 15 letech se dívka může rozhodnout, jestli chce pokračovat s mrzačením svého těla nebo ne. Dříve se toto provádělo, aby byly ženy pro okolní kmeny méně atraktivní a také snadno poznatelné, dnes už je to výhradně turistická atrakce. Ženy celý den jen předou šály a čekají na turisty, kteří musí zaplatit poměrně drahý vstup do vesnice. Zpátky ve městě jsme byli celkem brzy, tak jsme toho času využili na obhlídku dalších chrámů a k nakupování.

              Další den brzy ráno vyrážíme pěšky na výpadovku chytit stopa do asi 200 km vzdáleného Chiang Rai. Sice docela dlouho čekáme, ale pak se na nás usměje štěstí a bere nás pán přímo k bílému chrámu Wat Rong Khun v Chiang Rai, který byl naším cílem. Tento chrám je sice novodobou stavbou, ale úplně odlišnou od jiných chrámů v Thajsku. Vše v areálu je z bílého kamene pokrytého miliony malých zrcátek. Ty dle Budhhistické tradice symbolizují reflektování vlastní duše a odraz míru a dobroty. Celý areál je v soukromém vlastnictví jeho architekta a donátora, který doufá, že se svým činem stane nesmrtelným. Areál se pro veřejnost otevírá v 1 hodinu a my jsme měli to štěstí být mezi prvními návštěvníky, takže jsme pořídili fotky bez okolních davů a nemuseli jsme se brodit lidmi. Architektura je to vskutku zajímavá, na první pohled oslňující na další trochu šokující svými futuristickými výjevy. Například, když se k vám při průchodu branou znovuzrození, natahují desítky rukou nebo se můžete usadit na lavičce vedle robota v nadživotní velikosti. Nicméně zajímavý zážitek. Ten den pokračujeme dále stopem až na Thajsko – Laoskou hranici, kam nás posledním stopem dovážejí vojáci v džípu.

  Laoské vojenské dobrodružství.

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Laos_zari_2016/

   

  Možná už toto nás mělo varovat, ale v té době jsme ještě neměli nejmenší tušení, co všechno nás ještě čeká. Na laoskou hranickou nás dopravil poslední autobus, za ne úplně malou částku, a tam nám sdělili, že už tu dnes není nikdo, kdo by nám mohl vydat víza. Bez odmlouvání jsme jim tam museli nechat pasy a prý se pro ně máme zastavit druhý den ráno, kdy už bude výdej víz otevřen. Nutili nás vzít si tuk tuk, místní dopravní prostředek, a zaplatit si noc v hotelu asi v 5 km vzdáleném městečku, což jsme odmítli a kráčeli pěšky pryč od hranic, ještě dlouho jel taxikář podél nás a přemlouval, ať jedeme s ním. Bez úspěchu. My si našli místečko pro stan na základové desce rozestavěného hotelu s výhledem přímo na hranici a nápis Welcome to Laos. Druhý den jsme si došli pro pasy, zaplatili 30 dolarů za víza a cesta do Laosu byla volná. Stopem jsme se za pravého poledne dopravili do městečka Luang Namtha u hranic s Čínou. Už po půl hodině jsme zjistili, že to byl asi trochu omyl vyrazit právě sem, protože v městečku nebylo vůbec nic a výlety do džungle, pro které bylo právě toto místo vyhlášené, stály 3x tolik než v Thajsku. Nicméně už jsme byli tam. Nejdříve jsme přečkali déšť v muzeu, kde nás mezitím zamknuli, tak jsme si jen odemkli, odešli a nechali odemknuto. Chtěli jsme si půjčit skútr, ale v Laosu mají takovou specialitu, že vám ho půjčí jen od rána do večera, ne na 24 hodin, jako všude jinde. Tak jsme holt museli trochu připlatit a kolem 5. už jsme si to frčeli do městečka, které bylo dle místních vzdálené hodinu a půl jízdy. Stav vozovky nám však nedovoloval jet více než 50 a z hodiny a půl to nakonec byli téměř 3. V závěru už se začínalo stmívat a ke všemu začalo ještě pršet. Už za úplné tmy jsme dojeli k polorozpadlému přístřešku u cesty. Když jsme konečně celí zmrzlí a promočení zalezli do spacáků a usnuli, po půl hodině nás budí čtyři chlapíci, jeden se samopalem. I bez jediného slůvka angličtiny jsme rychle pochopili, že nám sdělují, že tam spát prostě nemůžeme. Dojeli jsme tedy do městečka, kde jsme si v prvním hotelu zaplatili noc a od té doby už jsme na spaní venku nepomysleli. Druhý den dovršuje náš výlet minibouračka, když Jára při vyhýbání se autu a balancování mezi dvěma obrovskými kalužemi neudrží motorku a ta se sveze do bahna. Nikdy jsem neslyšela Járu tak klít, spálená noha, malé odřeniny a utržený plast na motorce, byly nic proti jeho psychické újmě. Pochopila jsem, že Laos nebude jeho oblíbenou zemí.

   Stopujeme dál. Nejdřív nás berou dva Číňani, kteří nám ještě kupují kolu, vypadá to slibně, ale brzy potřebují jiným směrem než my, takže zkoušíme štěstí znova. Tentokrát na nás čekala korba velkého terénního auta a nejdramatičtější stop ever. Představte si úzké horské silnice, které jsou tu a tam lemované vesničkami, náklaďáky a auta projíždějí bez zpomalení dva metry od hrajících si batolat, cestou potkáváte převrácené kamiony, váš řidič si to valí 120 a vůbec ho nezajímá, že má na korbě dva lidi. Je nám zle a po tom, co se jen tak tak vyhneme protijedoucímu kamionu, je nám ještě trochu hůř. Další silniční kontrola a s ní pánové se samopaly, v Laosu je to běžný doplněk oděvu. Járu nenapadne nic lepšího, že si pány policisty vyfotit a těm se to samozřejmě nelíbí. Sebrali foťák a okamžitě chtěli fotku smazat, ale naše plná paměťová karta, to v tom okamžiku neumožňovala. Zkuste si vysvětlit naštvaným chlapíkům, kteří téměř neumí anglicky, že musí chvíli počkat. Do toho přichází totální průtrž mračen. Welcome to Laos. Policisté si fotí Járův pas a víza a varují, že to nesmíme nikde publikovat. Sice jsme nedojeli, až tam kam jsme chtěli, ale byli jsme rádi, že jsme živí. Další noc taky nebyla dle našich představ, naši sousedi si totiž z hotelu udělali hodinový hotel, akt však bohužel netrval jen hodinu.

                  Ač jsme chtěli stopovat dále, frekvence aut už bohužel nebyla tak velká, takže jsme došli až na konec města, kde byl autobusový terminál. Ještě jsme chvíli zkoušeli stopovat před odjezdem autobusu, ale bezúspěšně. Naštěstí jsme do autobusu nasedli, protože během následující hodiny v protisměru projely pouze dvě auta. 90 km jsme s místními dopravci jeli téměř 6 hodin. Cesta se kroutila ještě víc, přestávku nepotřebovali jen zvracející cestující ale i vařící motor a navíc nám cestou bouchla pneumatika. Tu nám teda kluci v „servisu“ blesku rychle vyměnili za jinou, která však byla v úplně stejně hrozném stavu, tady úplně bez vzorku. Naštěstí to do Luang Prabang už nebylo daleko.

  S Luang Prabang přichází i civilizace, ovocné šejky na každém rohu, ubytování s internetem a pouliční prodavači. Potom co jsme se ubytovali a trochu si prošli město, vydali jsme se na kopeček přímo v centru, ze kterého se dá krásně pozorovat západ slunce nad Mekongem. Mekong je sice hrozná stoka, ale když je tak slavná a posvátná, nevyfoťte si ji. Když jsme sešli z kopečka, celá hlavní ulice už byla zastavěná stánky se vším možným, co by aspoň trochu turistu mohlo zajímat. Nás nevíce zaujali hadi, škorpioni, ještěrky a další potvůrky zalité v rýžové whisky a také rýžové víno, které jsme s radostí i několikrát ochutnávali. Často se zde prodává i laoský čaj a káva samozřejmě v dárkovém balení, dřevěné sošky a mísy, tradiční tašky a ani oblečení nesmí chybět. Tohle je však trh pro turisty, vše čisté a pěkně porovnané, každé ráno se však také koná trh pro místňáky, kde se prodává hlavně jídlo, za největší kuriozity považujeme spařeného psa, obrovské žáby svázané za nožičky, obří larvy, šváby a tisíce malých úhořů. Každý večer se pro turisty vytvoří i takzvaná „žrádelní“ ulička, ve které najdete pochutiny všeho druhu, ale hlavně minimálně čtyři rautové stoly, kde si za 15 000 Kip, v přepočtu asi 45 Kč, můžete nabrat plnou misku, čeho chcete, a ještě vás většinou nechají přidat. My, jelikož jsme tam byli před zavíračkou, jsme od paní vyfasovali i pytlíček a mohli jsme si nabrat, co jsme chtěli, takže jsme měli i druhý den oběd. V této uličce jsme také potkali Petra, Čecha, který strávil rok v Rusku. Pro nás však byla podstatná informace, kterou nám dal v podstatě až při loučení. Zjistili jsme totiž, že do Vietnamu potřebujete vyřídit víza předem a nedají vám je jen tak na hranici, jako třeba do Laosu. Nebyl by to zas takový problém, kdyby zrovna nebyl pátek večer a úřad, kde se to dá vyřídit je samozřejmě přes víkend zavřený. Čekací doba 2-3 dny. Tak co teď? Ještě večer hledáme možnosti rychlejšího vyřízení víz. Existují agentury, které vám zařídí schvalovací dopis, na jehož základě dostanete víza i do 24 hodin a když do Vietnamu přiletíte letadlem, víza jsou alespoň levnější. Tak bylo jasno, místo minimálně 24 hodin v autobuse, volíme hodinovou cestu letadlem. Ještě však čekáme a letenky nekupujeme.

              Druhý den ráno vstáváme ještě před svítáním, abychom na vlastní oči viděli tradiční obřad obdarovávání mnichů, pro který je Luang Prabang vyhlášen. Každý den si na kraj cest podél klášterů lidé rozprostřou koberečky, udělají malý oltářík z vonné tyčinky a svíčky a malou hrstičkou rýže podělí každého z mnichů. Mniši i dárci mají speciální mísy, do kterých se rýže dává. Tamní lidé věří, že se tím zbaví svých hříchů a očistí si karmu.

  Dopoledne jsme pak vyrazili s minivanem z našeho backpackeru, tedy hotelu pro batůžkáře, k vodopádům Kuang Si, jedněm z nejhezčích, které jsem kdy viděla. Nejdřív procházíme útulkem pro malé černé medvídky, jejichž jméno už jsme zapomněli, a pak pokračujeme dál podél menších vodopádů a lagunek až k hlavnímu vodopádu vysokému asi 60 metrů. Nejlepší na tom je, že po jedné straně vodopádu můžete vylézt nahoru a po druhé straně zase dolů. Nejspíš bylo zrovna po dešti, protože schody, které jsme si vybrali pro cestu nahoru, byly úplně zaplavené, o to větší sranda byla se tam dostat. Na vršku jsme si všimli cedule s nápisem, jeskyně 3 km, a ač jsme neměli moc času, vydali jsme se tam. Když jsme dochvátali k jeskyni, vystrašila nás obrovská kobra střežící vchod, naštěstí, jak jsme po pár sekundách zjistili, byla jen kamenná. Ač v jeskyni bylo jenom pár soch Buddhy, celkem se nám tam líbilo, i když jsme neměli moc času na prozkoumání. Celou cestu zpět běžíme, abychom stihli minivan, jsme pěkně zalovení, protože cesta byla úplně rozbahněná a my neměli čas na opatrné obcházení. Rychle slézáme po druhé straně vodopádu a ještě stíháme bleskovou koupačku v jedné za lagunek. Minibus už čekal jenom na nás, ale nebylo to dlouho, protože nikdo nebyl naštvaný. Poté, co jsme se vrátili do backpackeru, jsme až do večera řešili letenky a víza. Nakonec kupujeme letenku na další večer, platíme urychlená víza a doufáme.

  Celý delší den se už jenom procházíme městem a každou chvíli koukáme, jestli nepřišel zvací dopis. I bez něj se vydáváme na letiště a doufáme, že ještě přijde nebo, že je nějak ukecáme. Ani jedno se však nestalo. Paní nám vysvětlila, že nás bez tohoto dopisu prostě vzít nemůžou a že tentokrát s nimi nepoletíme. Když celí naštvaní voláme do agentury, proč nám nepřišly zvací dopisy, pán nám jenom spoře sdělí, že přes víkend se nepracuje. Super, to na jejich stránkách trochu zapomněli dodat. Další letadlo navíc letí až za dva dny. Nezbývá nám nic jiného než se vrátit do města. Tam hned ve žrádelní uličce potkáváme slovenský pár, který jsme už znali, a ti nám poradí levné ubytování hned na nábřeží, kde jsou krásné koloniální domky, z dob, kdy byl ještě Laos francouzskou provincií. Francouzská Indočína vznikla na konci 19. století sjednocením tří separovaných území a vydržela až do konce 50. let, kdy do severního Laosu vnikli komunističtí rebelové a převzali moc. V 60. a 70. letech se válka ze sousedního Vietnamu rozšířila i do Laosu a během amerického bombardování, kdy dle odhadů bylo svrženo přes dva miliony tun bomb, zahynulo 350 000 civilistů. Nevybuchlá munice od konce války zabila dalších 20 000 lidí a ročně i v současnosti zabije více než 100 lidí. Vláda jedné komunistické strany bohužel vydržela až dodnes.

  V pondělí dopoledne zase jen brouzdáme městem a po obědě si půjčujeme motorku a jedeme se podívat do Buddha caves, do jeskyní se stovkami možná spíš tisíci Budhhy. Skoro lepší byla cesta tam než samotné jeskyně, ale i tak do byl celkem hezký výlet i s projížďkou na lodičce, kterou vás dopraví na druhou stranu řeky. Zpátky už se vracíme za deště a přijíždíme pěkně promrzlí a hladoví. Žrádelní ulička to opět zachránila a paní nám pak ještě napakovala spoustu jídla, hlavně obalované smažené banány. Když nám cpala nějaké maso a my jí řekli, že radši tyhle banánky, tak vzala celý tác a všechno to nasypala do igelitky, kterou nám dala. Když jsme jí později vnucovali 10 000 kipů asi 30 Kč, bránila se a vůbec si to nevzala. Tak jsme alespoň pořád opakovali „kop čaj, kop čaj“ děkujeme, děkujeme.

  Další den jsme měli vracet motorku až po poledni, tak jsme se jeli podívat ještě do přírodního komplexu plného vodopádů, kde si procházíme asi hodinový okruh a poté se vydáváme k dalším nedalekým vodopádům. Tad Sae je komplex širokých blankytně modrých kaskád, kde se můžete příjemně schladit a navíc si tam můžete zajezdit i na slonovi nebo projít lanovým centrem. K těmto vodopádům vás opět převeze motorová lodička, tak jsme se místo na Mekongu, projeli alespoň na jeho přítoku. Na letišti jsme celkem brzo, tak se po odbavení procházíme venku a užíváme krásný poslední západ slunce v tomto komunistickém polovojenském státě. Asi půl hodiny před odletem, jsme si řekli, že bychom teda mohli jít, hned jak vstoupíme do letištní haly, paní na nás volá, ať spěcháme, že se čeká už jenom na nás. Kontrolou příručních zavazadle jsme jenom proletěli, po prohlídce vypnuli skenovací přístroj a všichni se balili k odchodu, když jsme pak doklusali do letadla, hned zavřeli dveře a jen co jsme dosedli do sedadel, už jsme si to rolovali po dráze. Opravdu se čekalo jen na nás. Laoské aerolinky nemají zpoždění, ty létají dokonce 20 minut předem. Hodinový let utekl jako voda, dokonce bychom ještě i chvíli letěli, protože pouštěli takové ty srandičky, co vyvádějí děti náhodným kolemjdoucím, smáli jsme se na celé kolo, až se za námi cestující otáčeli. Náš odjezd z Laosu byl tedy stejně tak dramatický jako příjezd. Tak tedy au revoir a nikdy více.

• 19.08.2016 21:17

  Poslední tři týdny v Blenheim, prozatím

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Posledni_tri_tydny_v_Blenu%2C_prozatim/#

  Poslední tři týdny na Zélandu, tedy jen pro tuto chvíli, jsme využili do poslední minuty. První týden jsme v úterý koukali se spolubydlícími na Foresta Gumpa, a to hlavně kvůli tomu, že Jára to ještě neviděl! Na druhou stranu klasika nikdy neomrzí. Ve středu jsem přijela z práce o chvilku dřív a ještě jsme se stihli projít v záři zapadajícího sluníčka. V sobotu nás čekala velká oslava Vládikových narozenin. Jára se rozhodl, že upeče dort. Ale nebyl to ledajaký dort, jedno těsto tmavé s kousky čokolády, druhé světlé, jeden pařížský krém a druhý světlý s kokosem. Pak to na střídačku proskládal, potřel krémem a na vrh nakreslil super obrázek Vládi, jak sází stromy. Co vám budu povídat, všichni byli úplně nadšení a Vládik nám pak ještě dvakrát psal, jak moc děkuje za oslavu, hlavně za dort, protože lepší prý snad nejedl. To mám šikovného muže. Dokonce prohlásil, že nám upeče svatební dort :D Celou oslavu jsme připravili tajně, všichni přišli jenom na klasickou párty, když jsem pak přišla z práce, sebrali jsme balonky a dort schovaný v pokoji, řádně se vymódili a šli gratulovat. Všechno se moc povedlo, dokonce se to protáhlo až do půl 4. Marťa s Ivou (Járovou spolupracovnicí) se zmazaly už asi v půl 11. a pak divoce tančily, křičely a bouraly vše, co jim stálo v cestě až do poslední chvíle, kdy byly svými muži odtaženi domů. Musí se ale uznat, že holky měly výdrž. Nedělní ráno jsme poprvé nešli na trh a bylo to úplně nejvíc super, sice jsme stejně vstávali asi v 9. a Jára šel na půl 10. stříhat hruškový sad, ale alespoň jsem nemusela na trhu mrznout a ještě jsem si krásně zacvičila na sluníčku. Odpoledne přišla Pavlínka a vyrazily jsme poprvé po x letech na kolečkové brusle, které někdo zanechal v našem domě plném pokladů a zbraní. Na bruslích se vydáváme rovnou z našeho domu, cílem je cyklostezka podél řeky. Ačkoli je stezka vzdálena asi 300 metrů, náš přesun na ni pobavil půlku Blenheimu. Po 20 minutách se konečně dostáváme na stezku a pak už si jen užíváme krásného počasí, výhledů na zasněžené hory a trochy pohybu. Až na Pavlínky trochu odřený zadek, to dopadlo to celkem dobře.

  Další týden jsme zase v úterý koukali na klasiku, tentokrát Pulb Fiction, historky z podsvětí. Dlouho jsem to neviděla, tak mě to opět pobavilo. Od středy do soboty se ve městě konal jazzový festival. Byla to spíše soutěž středních škol, ale uspořádaly spoustu koncertů pro veřejnost, tak jsme toho využili a každý týden jsme vyrazili jinam. Ve st. to bylo v Yard baru, když jsme v 7 přišli, bylo už úplně narváno a kapela hrála. To nás sice překvapilo, co nás však hodně překvapilo, že kvalita nebyla tak špatná, jak jsme čekali. Každý den hrají 4 soubory, které se ale i opakovaly. Ten den s námi byla i Pavlínka a potkali jsme tam i Lukáše a další známe, takže se to celkem vyvedlo. Ve čtvrtek jsem uprchla z práce trochu dřív a ještě stihla dvě vystoupení, která tentokrát trvala až do 10. Největší pecka byla na závěr, když své umění předvedli i porotci celé soutěže. Byla to spíše improvizace, v těch pasážích si to užívali o to víc. V pátek zase utíkám, a to doslova, dřív a už před 7. se připojuji k Járovi. Když celá udýchaná dobíhá do Clubs of Malborough, obrovské budovy, kde mají středisko všechny významné sporty oblasti, akorát končí druhá kapela. O nejlepší jsem zase samozřejmě přišla. V sále byla také velikánská jídelna, která byla plná lidi, kteří si vybrali jídlo v bufetu. My jsme taky trochu využili bufet(ění) a po skončení dojedli 3 zmrzlinové poháry, kterých si rodinky dříve sedící u stolů, vůbec nevšimli. V sobotu se koncerty konaly už od 12., tentokrát v místním pivovaru. Přidali se i Pavlínka s Viktorem a tentokrát to opravdu stálo za to. Tři ze čtyř souborů byly opravdu dobré, některé měli takové žesťové nástroje, že je ani sám Jára nemohl pojmenovat. Cestou domů jsme se ještě zastavili v čokoládovně, ochutnat nějaké čokoládky a poté přibrzdili u jablečného sadu, ve kterém ti budižkničemové nechali tuny a tuny krásných jablek jen tak ladem. Takže kluci přeskočili plot a pár kilo jich nabrali.  Původně měla být v so. večer moje rozlučka, ale bývalým spolubydlícím se to moc nehodilo a navíc nás Kaučuk, přes Lukáše, opět pozval do jejich suprové vili. Vila teda není jejich, jenom ji hlídají majitelce, která tráví každou zimu v Kalifornii. Přivezli jsme sebou 3litrovou krabici vína, tady jsou krabicáky úplně jiná kvalita, a štrůdl, který Jára pekl. Nejdřív to probíhalo poklidně, jedlo se, pilo, povídalo. Kolem půlnoci pak začal Kaučuk, který se kamarádí s elektronickou hudbou, pouštět muziku. Tančili jsme jak diví, na promítacím plátně běhaly psychedelické obrázky i jenom fotky, ale vždy to suprově dokreslovalo atmosféru. Pak Lukáš přišel s nápadem, že uděláme stínohru před projektorem. Pavlínka neuvěřitelně krásně vystříhala z papíru různá zvířátka a show mohla začít. Bavili jsme se tím asi hodinu. Pak už jsme se všichni přesunuli ke krbu a jen povídali, Jára už spal asi od 2. a největší vytrvalci vydrželi až do 6. Takže hodně dlouhá prodloužená. Nejúžasnější na celé akci bylo však ráno. Konečně jsem měla šanci vidět, ty skvělé výhledy, o kterých všichni mluvili. A opravdu. Představte si, jak s opicí vylezete na terasu, všude kolem jenom vinice, které jsou dále obklopeny zasněženými horami, před domem zavlažovací jezero s ostrůvkem uprostřed, na kterém tam na vejcích sedí černá labuť. Větší kýč už si snad ani nemůžete přát. Možná jen to, abyste nebyli jak praštění pytlem. Snídali jsme venku na sluníčku asi dvě hodiny ukradená jablíčka a skvělý domácí kváskový chleba s máslem. Nedělní pohoda, kterou snadno vyměníte za mrznutí na trhu. Domů se nám vážně nechtělo, ale před 2. jsme se konečně se všemi rozloučili a snažili se odjet. Něco nás tam však chtělo ještě chvíli zdržet, protože příjezdová cesta byla úplně zadělaná drátovým plotem. Po chvilce zkoumání, jak je to tam přidělané, jsme konečně s pohledem do dálky pochopili proč. Farmáři přeháněli obrovské stádo ovcí a nechtěli, aby jim uteklo na příjezdovou cestu. Hold jsme se museli otočit a vzít to jinou cestou, o které jsme do té doby vůbec nevěděli. Jára, blázínek, šel zase stříhat hrušně, my s Pavlínkou a Viktorem jsme si udělali vyprošťovací polévku a na půl pátou jsem zase mazala do práce.

  Tradiční promítání tento týden padlo na pondělí a byl vybrán film Apocalipto. Nedoporučuji citlivým lidem a těm, co nemají rádi krev. Děj dobrý, ale některé scény v nás téměř vyvolávaly zvracení. V úterý jsme byli pozvání na večeři k šéfíkovi Peterovi. Jeho žena uvařila něco jako indické kari na oplátku, že jsem jim dva týdny krmila kočky. Bylo to moc milé setkání, až nás to překvapilo. Byli jsme pozvaní na půl 7. a odjížděli téměř v půl 10. Ty tři hodiny utekly jako voda při vytrvalé konverzaci o cestování, jídle, Olympiádě a všem možném. Byli jsme jak žoky, když se Denise vytasila ještě s desertem. Ten byl naštěstí lehký a moc zajímavý, povařené sago?? V citrónové šťávě, s jogurtem a opečeným kokosem na vrchu. Sago je druh škrobu z palem kulatého tvaru velikosti antiperlí, které jsme dlabali jako děti. Ve středu na poslední večeři do charity, kde jsme při odchodu potkali Jardovi bývalé spolupracovníky, kteří tam naopak zavítali poprvé. Ve čtvrtek se ze mě stala filmová hvězda a prožila jsem svých 5 sekund slávy, když jsem u nás v medárně hrála zákazníka, jak si spokojeně odnáší koupený med. Bushákovic kamarád natáčel krátké promo video, tak mě kluci alespoň budou mít někde na památku. Jelikož byl úplněk, tak jsem do tří hodin půstovala. Proč jen do tří? Protože tohle je můj polední den v restauraci a já si chci dát něco dobrého. Akorát když přicházím, Waine, kuchař, připravuje „načos“. A to byla jasná volba, stejně jako jihlavanka. Tak jsem se nacpala směsí hovězího, fazolí a všeho možného s trojhránkovými chipsy, že mi skoro bylo špatně. Jinak směna probíhala normálně, až na konci se to trochu zvrhlo. Dávám si víno a sedám na opačnou stranu baru, než stojím normálně. Marie z Londýna říkám, že je to můj poslední den a ona je z toho úplně hotová, pořád se ptá ostatních, jestli taky věděli, že dnes končím a proč jí to nikdo neřekl. Nicméně po mém víně, výborném chardonnay, přede mnou přistála další sklenka, tentokrát od Lisy, s další sklenkou se moje angličtina více a více zlepšuje, třetí od Simona si nechávám pro jistotu nalít už jen půlku, zvolala jsem už po druhé Pinot gris, rulandské šedé. Se Simonem vybíráme písničky z mobilu a pouštíme je do éteru. Lepší rozloučení už si nemůžu přát. A přeci. Lisa mi podává igelitový pytlík. Jako první otevírám úžasné přáníčko se zélandskými motivy a přáním všeho dobrého, ať už budu kdekoli. Když otevírám první balíček a zahlédnu odlesk paui, mojí oblíbené modro perleťové mušle a vytahuju malou šperkovničku málem se počůrám štěstím. To máš na památku na Zéland, říká Lisa. Když otevírám druhou a nacházím ještě větší pokladničku, už vřískám jak malá a Lisa se jen směje od ucha k uchu. Na závěr dáváme ještě panáka výborné medové whisky, pak už přichází jen poslední obětí a rozloučení. Vůbec jsem netušila, že mě tam mají tak rádi. Tady jsou prostě skvělí lidé. Ještě mávám, když projíždím na svém ďábelském stroji, koloběžce, podél oken lokálu. Pá páá. Když dojedu domů, Jaroušek na mě čeká, vůbec se nezlobí, že jedu pozdě a opilá. Je to nejlepší muž. A navíc, aby mě ještě víc utvrdil v tom, že je nejlepší, uvařil na pátek, na rozlučkovou večeři, dva druhy polévky, brambory, ze kterých bude knedlík, a ještě upekl buchtu. Já ho fakt miluju.

  Ráno je pekelné. Vzpomínám, jak jsem předešlý den v hospodě povídala Marii, jak úplněk zvyšuje účinek alkoholu. A ať to mám na vlastní kůži. V práci jsem naštěstí první, takže žádný stres. Šéfíkové mě mile překvapí, když se o pauze vytasí s mrkvovým dortem na rozloučenou. Velice mňamkózní. Část máme ještě ke kávě na druhou pauzu. Abyste rozuměli, tady vám sice nezaplatí obědovou pauzu, ale máte zaplacené dvě 15 minutové pauzy během dne, někdy se teda protáhnou i na půl hodiny. Tohle dopisuju v práci o obědové pauze. Až přijedu domů, bude fofr, na 7. hodinu máme pozvaných 10 lidí na rozlučkovou večeři. Budou tři chody, tak se nacpeme, ale jak to probíhalo dál, si budete muset domyslet, protože už nebudu mít čas to dopsat. V sobotu ráno totiž už odlétám, sama, do Thajska na kurz thajských masáží. Jaroušek se ke mně pak připojí a čeká nás necelých pět týdnů cestování po Laosu, Vietnamu, Kambodže a Thajsku, takže spoustu nových zážitků před námi. Jak jsme se měli, na to si však budete muset počkat minimálně dva měsíce. Mějte se a směje se. :)

• 02.08.2016 22:03

  červenec - slavíme narozky a stěhujeme se

  Foto zde: https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/cervenec_v_Blenheim/

   

  Takže červenec pro Járu znamená změna práce, z wrapera se stal běžec. Už si prý i zvykl, vykontákoval krásné nové běžecké boty, takže teď lítá po vinici jako antilopa a každý den má v nohách kolem 25km. Dokonce už mu říkají Forrest Gump. Nezastaví ho ani déšť, ani vítr, ani odpružené sloupy, co ho mlátí do hlavy, ani dráty, které ho švihají přes bradavky. Pro mě to jen další měsíc otročení u včelařů. Naštěstí se nevytáčí, takže se dělá vše ostatní a je to i docela různorodé. Michael, pomocník medových bratrů, je tři týdny na dovolené, tak se teď starám o zákazníky já a docela mě to baví a jsem ráda, že si můžu občas popovídat s místňáky.

  Druhou červencovou sobotu jsme po práci vyrazili na narozeninovou oslavu neznámého kluka. Byli jsme pozvaní přes našeho spolubydlícího Lukáše. Po celkem dlouhém rozmýšlení, jsme nakonec asi v půl 11. dojeli k obrovské vile uprostřed vinic. Skupina 3 lidi, tam spravuje vinice i s domem starší paní, která se přes léto ohřívá v Kalifornii. Co vám budu povídat, barák to byl parádní, s vlastní promítací místností a obrovským obývákem s krbem a polohovacími křesly. Párty už byla v plném proudu, spousta různých národností a více či méně opilých lidí. My jsme moc nepili, ale bavilo nás poslouchat napínavé zážitky z cest jednoho z obyvatel domu, který se třeba plavil přes Panamský průplav, a v Belize půlku jeho kamarádů zavřeli za nelegální vstup do země. Na závěr jsme se nacpali ještě teplým brownies a asi v půl 2. se vypravili k domuvu. Járu však přepadla bufetácká nálada, takže první zastávka byla v Renwicku, kde jsme našli něco jako musli tyčinky ze sušeného ovoce, další zastávka kavárna a aby toho nebylo málo, tak jsme ještě vybrali nejlepší asi z 20 pizz za Pizza Hut. Vstávání nebylo úplně růžové ani pro jednoho z nás. Jára, aby toho neměl málo z týdnu, si šel ještě přes víkend zawrapovat a já zase vstávala na trh. V neděli ráno tradičně na trh a po obědě jsme se vyrazili podívat na výstavu Dům a zahrada tady v Blenheim. No řeknu vám, Horst Fuchs hadr. Nic moc nového jsme se nedozvěděli, jediná geniální věc, která tam byla, byl celomasážní přístroj. Pán na tabletu připojeném k přístroji nastavil program na 15 minut a od té doby jsem se ocitla v nebi. Jednotlivé pravděpodobně vzduchové polštářky se postupně nafukují a vytvářejí tlak na různá místa těla, malé kuličky masírují chodidla a válečky záda a krk. Po čtvrt hodině si připadám, že lítám. Rychle na zem mě dostává fakt, že mám být už čtvrt hodiny v práci.

  Počasí se nám v červenci už trochu umoudřuje, tolik neprší a vypadá to, že už pomalu, ale jistě přichází jaro. Dny se prodlužují, takže čím dál častěji přijíždím domů za světla. Trháme pomeranče, citrony a grepy. Persimmonty, oranžová jablíčka, která nám vydělávala víc jak měsíc, už přemrzla a i ty zbytky, které na stromech zbyly, se už nedaly prodávat. Tak jsme si museli najít něco jiného, tentokrát grepy.

  Na třetí červencový víkend jsem se těšila nejvíc, protože se slavily moje narozeniny. Už od svých 17 let, takže celých 10 let!!!, jsem pořádala narozeninovou párty s boulí, ne že bych se vždy tak zpila a pak se bouchla do hlavy, ale na párty nesmělo chybět víno s ovocem, takzvané čůčo. Nebylo tomu jinak ani letos. Velký hrnec s boulí, byl nachystaný, aby se mohlo začít oslavovat po 9. až přijedu z práce. To ale nebyla jediná věc, která byla nachystaná. Jára my udělal překvapení a stavil se u nás v restauraci, kde poprosil číšníka, aby mu zavolal, až budu odjíždět z práce. Já ale byla moc rychlá, jak jsem natěšená uháněla domů, že jsem Járu zahlédla, jak dává popelnici před zadní vchod, abych musela jít předem. Zhasnuto v kuchyni a jen blikající svíčka, naznačovala, co se budu dít. Otevřu a následuje pokus o zpívání Happy Birthday, většina se však stydí. Každopádně je to moc milé překvapení. Sfouknu svíčku a začnu přijímat gratulace a dárky. Nejvtipnější dárek je krásně zabalený šutr, ten jsem dostala od Michala a Marti. Na etiketě rozuměli jen helium a ball, tak si mysleli, že v tom budou alespoň balonky, po dlouhém zkoumání šedého kamene, jsme zjistili, že se to vůbec nemělo rozbalovat, protože to je těžítko na heliové balonky. Kromě kamene jsem teda od nich dostala i kosmetickou sadu, asi abych se víc myla. Od Vládika jsem dostala krásnou voňavou svíčku a super čokošku s manukovým medem a mandlemi. Od Viktora láhev dobrého červeného, olivy a kytičku a malou krabičku od Pavlínky, která byla tou dobou na výletě. V krabičce byl její ustřižený dred a poukázka na opravu těch mých dvou. Touto dobou už jsou dredíky doháčkované a nový je také už na svém místě. Od Japonky Maiko jsem dostala vlastnoručně udělanou růžovou gumičku, no snažila se… A od nejdražšího jsem dostala dokonce dva výborné čokoládové dorty, jeden ve tvaru srdíčka, ten byl umístěn i s růžičkou a svíčkou v našem pokoji, druhý jsem sfoukla při příchodu a k tomu všemu ještě vyrobil šplouchátko z barevné mušle paua a druhé šnekové mušle, těžké popisovat, ale je to boží. Mám prostě toho nejlepšího muže. V neděli byl Jára na trhu sám a já se léčila, v týdnu na mě totiž skočil nějaký morybundus, který se mě držel až do dalšího úterý. Odpoledne ale bylo tak krásně, že mi bylo líto být zavřená doma, tak jsme se vydali i s osamoceným Viktorem do japonské zahrady. Byla to spíš taková pseudo japonská zahrada s altánkem a umělou říčkou, ale snažili se.

  V pondělí jsem se hodně rozmýšlela, jestli mám jet do práce nebo ne, morybundus mi totiž dával dost zabrat, nakonec jsem jela. Ale Murray, šéfik, vše rozhodl za mě, ze strachu o zdraví zákazníků mě po čtvrt hodině poslal domů. Ve středu jsme nešli na večeři do charity, protože jsme drželi půst a krom toho se nic zvláštního v týdnu nestalo.

  Předposlední červencový víkend jsme se poprvé za našeho působení v Blenheimu vypravili do bazénu. Měli jsme tam sraz s Jardovým spolužákem z lesárny, s Lukášem. Dali jsme pár bazénů, vyblbli se s pěnovými věcmi na cvičení, ale nejvíc jsme si užívali vířivky. Odpoledne přišla Pavlínka opravit mi dredy a večer zase do práce.

  V neděli jel Jára na trh zase sám. Já jsem začala balit naše nashromážděné jmění. Stěhujeme se totiž přes park do Petova „squatu“. Děláme si z toho srandu, že je to squat, protože je tu trošku bordel, ale vůbec to není tak špatné. Dům je asi 100 let starý a jeho majitel není zrovna nadšený opravář. Je obklopen zarostlou zahradou a má 5 vchodů, z nichž se nějakým způsobem používají čtyři. Jedny nepoužívané dveře vedou do zbrojnice majitele, který tu žije s námi, což jsem zapomněla dodat. Dvě stěny jsou plně zaskládány zbraněmi všech možných velikostí a ráží, údajně jsou v místnosti i granáty. Teď nevím, jestli se mám cítit bezpečně nebo se naopak bát. Ano, domácí je velký fanda do zbraní, války a všeho, co se kolem toho motá, takže asi 90% z cca 500 knih v domě se věnuje tomu tématu. Jinak je ale domácí celkem správný chlap. Výhodou je, že tu platíme poloviční nájem, ale nejlepší věcí v tomto domě je krb, u kterého se skoro každý den nahříváme. Oceňujeme taky dva záchody, tato výhoda je však vykoupena pouze jednou sprchou. To však není problém, protože nás je v celém domě jenom 5. První týden tedy 6, protože s námi sdílel pokoj ještě jeden Ind, který neodjel podle plánu v neděli, ale až v pátek. Naštěstí spal v obýváku, ale jeho věci a hlavně bordel byli všude. Koberec se neluxoval měsíce a pavučiny na stěnách zažili nejspíš ještě prvního majitele domu.

  Půlka soboty tedy byla ve znamení uklízení. Večer se konala grilovačka. Když jsem dorazila z práce, všichni už byli nacpaní nebo se zrovna nacpávali. Grilování zbylo samozřejmě na Járu, ten to ale zvládnul na jedničku. Na to že máme vrchol zimního období, vydrželi jsme venku až do půl 2., i když v závěru večere jsme si grilovali už jenom ruce.

  Vstávání na trh bylo kruté, to bude asi tím, že jsem smíchala všechen alkohol, co jsme měli. Jela jsem sama a to mrznutí za těch necelých 50 dolarů skoro nestálo ani za to. Zimní sezóna je prostě mrtvá, ale Jára stejně bez ustání louská oříšky. Zajímává vás, proč se mnou Jára nebyl na trhu? Měl totiž melouch přes mistra Oniona (Cibuláče), kterému na trhu asi 3x pomáhal s prodejem zeleniny. Tentokrát ho poprosil, jestli by mu nepomohl se stříháním hruškového sadu, který si pronajal. Tuto nabídku Jára samozřejmě nemohl odmítnout. 

• 06.07.2016 21:16

  otročení pokračuje

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/cerven_v_Blenu/

  Červen bych popsala asi takto. Nic zvláštního se nestalo, jen pršelo a pak přestalo, jak to bejvá, když je… červen v Blenheim. Jelikož jsem výlet k majáku na začátku měsíce popisovala už v předešlém vyprávění, není moc víc co psát. Jedinou událostí, která opravdu stála za zmínku, byly naše zélandské Vánoce. Ano čtete dobře. Bylo to totiž přesně půl roku od těch reálných, a jelikož tady je teď mnohem větší zima, než před tím půl rokem a jelikož předtím jsme žili jenom v autě a byli sami, rozhodli jsme se uspořádat Vánoce další, spojené se slunovratem. Oslavili jsme to, že světlo konečně vyhrálo nad tmou a den se prodlužuje.

  Než Jarda dorazil z práce, stihla jsem ozdobit stromeček, zabalit všechny dárky, pro každého jsem měla jeden, udělat ořechové a kokosové kuličky a nazdobit stůl ovocem, oříšky a svíčkami. Vypadalo to perfektně, taky to prý Jardovi udělalo úplně největší radost, když přišel z práce. Já už ale to dobou byla v kuchyni Waterfront baru a dělala saláty. Naštěstí se to v práci moc neprotáhlo a já byla po 9. doma. Tam už voněl svařák a nálada byla v plném proudu. Rozdali jsme si dárky a pak si rozlosovali zbylé dárky, tak aby každý dostal jiný, než donesl. Byl tam i jeden společný bytový dárek, dřevěné kostky, které se postaví do komínu a pak jeden po druhém tahá kvádry, které pak pokládá znovu nahoru a přitom se snaží, aby komín nespadl. Vydrželi jsme u toho řádnou chvíli a po půlnoci už se s kostičkami tvořili kreace hodné zkušených architektů. Další společný dárek byl bublifuk, který nás taky celý večer obšťastňoval. Já dostala krásný lapač snů, který vyrobila Pavlínka z nalezených peříček, mušliček a klacíku do praku. Jára dostal véééliký hrnek, do kterého si teď konečně může dělat pořádný čaj s ginem nebo jakýmkoli jiným alkoholem. Další dárek nám připravil soused, který asi v 10 zaťukal na dveře a zeptal se, jestli nevyměníme nějaká piva za domácí uzenou slaninu z divočáka. Druhý den už se slanina smažila k chlupatým knedlíkům se zelím. Koledy nás samozřejmě provázely celým večerem, ani lití olova nechybělo. Lití však probíhalo trochu ve zjednodušené formě, cínovou cívku jsme tavili zapalovačem nad plastovou mističkou s vodou. Většině z nás vniklo něco jako spermie, takže jsme usoudili, že v příští rok bude nejspíše hodně plodný. Veselili jsme se asi až do půl třetí, Jára teda odpadl dřív, protože musel chudák ráno do práce.

  Ráno vstávám s kočkou, s malým zpožděním, avšak stále před devátou už vyrovnávám marmelády, ořechy a další naše výrobky na stůl na nedělních trzích. Už před 9. prší a pak prší a prší až do 12. Asi po 10. se objevuje promoklý Jarda, nečekaně v práci skončili po prvním prudším slejváku. Ač celé dopoledne s prominutím chcalo jako svině, ti pošahaní zélanďáci na ten trh stejně došli. Vůbec jsem nechápala, jak někdo může vůbec vystrčit noc z domu, aniž by musel. Kupodivu jsme utržili asi 90 dolarů.

  Další události, co stojí alespoň trochu za zmínku, jsou naše dvě návštěvy Yard baru. Poprvé, celkově pro nás už po třetí, jsme tam byli s Jardovou pracovní wraperskou skupinou. Jára mě po 9. vyzvedl v práci, a když jsme tam dorazili, bylo tam už asi 15 lidí, z toho teda 80% Čechů, ale i Korejci, Japonka, Maďarka a dva Frantíci. Bylo fajn zase trochu cestovatelsky popovídat anglicky a dozvědět se něco o cizích národnostech. Trochu mi to připomnělo erasmácké časy, kdy se v baru snažíš přeřvat muziku a ptáš se, „Where are you from?“. A že ten den šlo opravdu těžko hudbu překřičet. Hrálo něco mezi hip hopem, rapem a drum´n´base, což samo o sobě je dost hrozný a když do toho týpek „zpívá“ nejspíš jeho nejoblíbenější písničku jump, jump, jump asi dvě minuty v kuse, přeješ si být odstřelen rovnou na měsíc. Další sobotní návštěvu Yard baru jsme spáchali první červencový víkend. Muzika už byla naštěstí lepší, tak jsme i docela potančili, ale moc dlouho jsme stejně nepobyli, protože ráno jsme zase vstávali na nedělní trh.

  Jeden den, když Jára končil v práci brzo, sedl na kolo a objel téměř všechny kavárny v Blenheim. Zkoušel udat nějaké ořechy. Když už asi po 15 pokusech ztrácel naději, usmálo se na něj štěstí a prodal hned 2 kg jedné příjemné paní. V obchodě se zdravou výživou mu nabídli vtipných 15 dolarů za kilo loupaných ořechů a sami je pak prodávali za 45. Zloději. V jedné kavárně mu dokonce nabízeli 10 dolarů za kilo. Když si uvědomíte, že minimální mzda za hodinu je 15.25, dolaru, tak je to docela k smíchu.

  Koňťáovou událostí měsíce bylo nalezení asi 50 banánu u Coundownu. Ještě lepší bylo, že asi 80% z nich bylo úplně v pořádku, po 14 dnech jsem ještě dojídala poslední banán. Ty špatné Jára rozdal ještě to ráno na vinici, takže ještě obšťastnil celou wraperskou bandu.

  Poslední událostí, která stojí za zmínku, je náš nedělní picnick v Polard parku s Pavlínkou a Viktorem. Doma v troubě jsme ohřáli 4 pizzy, které jsme předchozí den našli za Pizza Hut, a oběd byl hotový. Asi z 20 pizz jsme vybrali jenom ty sýrové nebo alespoň s nejmíň masa a až v parku jsme pak zjistili, že 2 z našich sýrových pizz mají dokonce plněný sýrový okraj, takže velká mňamka. Tak pěkně jsme se vyzevlili na sluníčku na dece, že jsme se ani nešli projít. Pavlínka nám k tomu lenošení hrála na kytaru a jako desert jsme mlsali hořkou čokoládu. Velice příjemně strávené odpoledne. Jen Jára byl zase moc aktivní a hnal mě do práce, ze které mě pak Lisa pustila za hodinu a půl domů, protože tam nebylo vůbec co dělat.

  Málem bych taky zapomněla, že Jára s prvním červencovým týdnem změnil práci. Teď dělá přímo pro vinařství …., kde už přes půl roku pracuje náš kamarád, Jára, bydlící jenom přes park. První den pracovali za minimálku a utahovali dráty na kůlech, které drží vinné šlahouny, druhý den už dělali na kontrakt, který spočíval jenom ve vcvakávání drátů do kůlů, to si Jarda řekl, že zkusí své možnosti a ten den naběhal za 7 hodin skoro 30 km. Možná by to i zvládnul, kdyby za celý den nesnědl jenom 2 jablka. Cestou domů autem pokřtil krajnici sousedního bloku, a když jsem dorazila domů, našla jsem ho jako mrtvolu s kbelíkem před postelí. A s tímhle bláznem já žiju….:)

   

   

• 13.06.2016 21:31

  květen v Blenheim, aneb jak tu kokotíme

   foto zde: https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/kveten_v_Blenheim/#

  Začátkem května máme stále krásné počasí tak vyrážíme do Polard parku, kde jsem na prvního máje políbená pod barevným opadavajícím stromem. Všechno je nádherně zbarvené, ale přitom některé keře a hlavně růžová zahrada stále kvetou.

  Jelikož jsem pořád bez práce, tedy krom mé pár hodinové brigády v hospodě, můžeme vyrážet na výlety s dalšími nezaměstnanými. První květnový týden jsme se tedy vypravili s klukama a s Denčou a Martinem na místní kopce Wither hills. Je to trochu ostuda, že jsme tam ještě nebyli, když jsme tu už skoro 4 měsíce, ale lepší pozdě než nikdy. Asi po hodině chůze dosahujeme vrcholu, celých 422 m, takže opravdu výstup J Ale i to stačí, abychom se mohli kochat parádními výhledny na Blenheim, okolní vinice i lagunu a řeku ústící do oceánu.

  Ale abyste si nemysleli, že když jsem doma, tak se jenom flákám a jezdím po výletech. Jako správná hospodyňka zavařuju marmelády, dělám pečený čaj, přesnídávky, kompoty, povidla, louskám oříšky a pak z nich dělám výborný pomazánky a soustu dalších věcí. Všechny suroviny jsou bud nalezené, posbírané ve veřejném sadu nebo darované. Někdy mě úplně fascinuje, co všechno dokážeme udělat s téměř nulovým vkladem.

  V sobotu utíkám s práce o trochu dřív a frčím rovnou k Denče a Martinovi, kde už se čeká jen na mě s večeří. A že to nebyla ledajaká večeře, byla to slavnostní rozlučková večeře se svíčkami, cukrem na okraji skleniček a dezertem. Strašně, ale strašně jsme se přejedli. Pak už jsme jen seděli a odfukovali, domů jsme se přivalili už nějak před dvanáctou a byli rádi, že jsme zalehli, protože ráno jsme zase vstávali na trh a ještě pekli buchtu. Ráno na trhu nás čekalo nemilé překvapení, hnedka vedle nás v komunitním stánku už si na stůl vyrovnávala asi 12letá holčička navážené vlašské ořechy. No co myslíte, každý si raději koupí oříšky s roztomilé holčičky než ode mě. Tentokrát jsem totiž prodávala sama, Jára pomáhal mistru Onion, farmáři, který prodává cibuli, ale taky dýně a melouny s rozkrajováním na vzorky a prodejem. Dostal za to 40 dolarů, ale hlavně dva melouny a šalotku. Takže paráda. A já? Přestože mi holčička vyfoukla skoro všechny ořechorády, tržba byla dost podobná jako posledně. Ještě že máme spoustu dalších výrobků, které holčička nenabízela.

  Následující týden jsme s klukama vyrazili na další výlet. Musíme ještě využít krásného počasí a toho, že jsme doma. Tentokrát jsme se vypravili k vraku lodi SS Waverley, obchodní lodi z roku 1883, která navždy zakotvila na okraji Wairau laguny. K lodi se šlo asi hodinu z toho velkou část po dřevěném chodníčku, protože stezka vedla bažinami a stojatou vodou. Cestou jsme potkávali spoustu malých krabíků, kteří vždycky rychle zalezli do díry, když jsme se přiblížili moc blízko. Když jsme došli k lodi, udělali jsme pár fotek a přemýšleli, co dál. Pořád mě lákalo jít se podívat dovnitř, ale to by znamenalo probrodit se hromadou naplaveného dřeva a bordelu a vylézt nahoru. Nakonec zvítězila zvědavost. Vyhrnuju tepláky a v sandálech se brodím vodou. Bylo super prozkoumávat loď zevnitř a představovat si, jak asi vypadala v dobách své slávy. Než jsme došli k autu, tak se moje už třikrát slepované sandále rozpadly.

  Jára tento týden odjel jenom na jednu noc a další týden už dokonce jeli jen přes den, tak jsem ráda, že už nemusí nikam jezdit. Na sobotní trhy už nějakou dobu nechodíme, protože už nemáme moc co prodávat a raději chodíme na farmer´s market v neděli. Druhou květnovou neděli jsme slavili největší úspěch. Utržili jsme skoro 250 dolarů, což jsou téměř dva denní platy. Největší radost mi udělala medovo-oříšková pomazánka. Prodali jsme úplně všechny a jedna paní se ještě vrátila pro druhou a povídala, že je to nejlepší věc, kterou za celé dopoledne na trhu ochutnala. Další pár z Christchurchu se ptal, jestli náhodou nemáme webovky, protože už jsme všechny pomazánky prodali a měli jsme jen tester, který jim hrozně chutnal. Bohužel nemáme, ale možná bychom o tom měli uvažovat. :D

  Týdny tu utíkají jako voda a pomalu se přiblížila doba, kdy i Vláďa s Vojtou měli nastoupit do práce. Měli poslední týden volna, tak jsme toho využili a na první výlet jsme se vydali v úterý a pak ještě na jeden ve čtvrtek. V úterý jsme vybrali jako destinaci Whites bay, zátoku, ve které jsme už kdysi byli s Járou. Bylo krásné počasí, tak jsme si mohli vychutnávat výhledy až na severní ostrov. Vzala jsem si sebou i bodyboard a neopren a byla jsem pevně rozhodnutá, že tentokrát do vln půjdu. Nakonec zase nic, když jsme se vrátili po asi 6 km okruhu zpátky na pláž, už tam nebylo sluníčko a bez sluníčka se surfovat prostě nedá. Ve čtvrtek jsme se naštěstí vypravili dřív a do Pictonu jsme dojeli už po 10. Autem jsme vyjeli až na vršek fjordu a pak cestičkou sešli dolů k přístavu a poté hned zase nahoru a až téměř na úplný konec jednoho ze stovky fjordů. Když jsme došli k vyhlídce s lavičkou, tak jsme tam zakempli a nakonec tam zůstali skoro dvě hodiny, na ten výhled by se člověk mohl dívat i celý den a stejně ho neomrzí. Nicméně sluníčko už nějakou chvíli putovalo k obzoru a upozorňovalo nejen na to, že přichází zima a dny jsou kratší, ale taky na to, že už musíme jet, abych to stihla do práce.

  Asi uprostřed měsíce přijeli na návštěvu bývalí obyvatelé našeho domu. Bára s Daliborem teď žijí v Queenstownu a při jejich svatební cestě se zatoulali i k nám do Blenheimu. Ve čtvrtek jsme jenom chvíli kecali v obýváku, ale v pátek, potom, co jsme se doma občerstvili vínem, jsme poprvé vyrazili do Yard baru. A byli jsme příjemně překvapeni. Super prostory, venku fotbálek zdarma a hlavně parádní muzika. Týpek Sam to válel na kytaru, jak Kurt Cobain, svůj zpěv si nahrával jako smyčku na mikrofon a ještě měl elektronický dupák a mixovací bedýnku, takže i když byl sám, nadělal muziky jako celá skupina.  Přidali se i naši argentinští spolubydlící, takže nás dohromady s Lukášem bylo 7. Byl to parádní večer, konečně trochu kultury v našem zaprděném městečku, jen to ranní vstávání na trh, už tak parádní nebylo.

  Zatímco Járovi se práce u včelaře krátila, mně naopak začínala. Jeden týden jsme ještě jezdili spolu, ale já jen lepila polepky na plastové skleničku na med a pak balila už naplněný do krabic, zatímco Jára stále vytáčel a škrábal rámečky. Už z toho šílel. Teď z toho šílím já. Ale vždycky to není tak hrozné, třeba když se rozbije mašina a nemůže pracovat. Nejlepší je, když se to alespoň v průběhu týdne střídá a mohu alespoň nějakou část dne balit med. Vůbec nejlepší teda je, když je šéfik pryč, a my máme s Michalem, další zaměstnancem, pohodu. Já abych toho neměla málo, tak chodím stále čt.-ned. pomáhat do kuchyně do restaurace. Je to ale fajnová práce, kterou si chci udržet, tak odjíždím ještě ve čt. a pá. z mědárny o půl hodiny dřív, za což jsem šťastná. Někdy je to úplně v pohodě a někdy se doplazím skoro v 10 hodin domů strhaná jak rybíz a jediné, co zvládám, je padnout do postele. Ale stejně to stojí za to. Vedoucí jsou moc fajn, Lisa mě už i kolikrát pustila domů dřív a proplatili mi to, jako kdybych tam byla do konce a teď už se i všichni naučili, že nerada plýtvám, takže než se něco vyhodí, tak se mě vždycky zeptají, jestli to nechci. Takže jsem třeba přineslo skoro plný pekáč zapečené zeleniny se sýrovou omáčkou, kilo uvařeného hrášku a mrkve, 2 kg vařené dýně a podobné dobroty.

  Že už jsem dlouho nepsala o tom jak bufetíme?? Ono totiž není moc o čem. Náš věrný zdroj, kontejner u Countdownu, uklízejí a navíc ho začali zamykat na kladku po aféře s alkoholem, kdy obchoďák prodal flašku nezletilým a dostali za to nemalou pokutu. Už si to hold hlídají a my máme smůlu. Jára se ale jen tak nevzdává a snažil se vypozorovat, kdy kontejner vyndávají z dřevěné zástěny. Jeden den vstával v 5, aby se jel podívat, další den ve 4, a následující dokonce ve 3, a nic. Už, už to vypadalo beznadějně, když jednou v pátek, při cestě do práce, zahlédl kontejner venku u jiného Countdownu. Tajemství odhaleno, v pátek brzy ráno jezdí popeláři a proto všechny obchoďáky vystrčí své kontejnery ven a bez zámku! Srdce bufeťáka zaplesalo. Další tři dny jíme saláty, těstoviny a rýži ze studeného pultu. My teda z kontejneru. Ale samozřejmě nic závadného. Jídla máme, že ho musíme rozdávat. Ale každé bufetění jsou malé Vánoce, o které prostě nechcete přijít. A prý, že bez práce nejsou koláče….

  Chtíc, nechtíc, v jeho případě teda spíš chtíc, musel Jára opustit medárnu a začít pracovat na vinici. Medařina totiž nespadá do skupin prací, jež vás opravňují zažádat o prodloužení víza. Pokud tu chcete zůstat další tři měsíce, musíte pracovat minimálně 12 týdnů ve vinařství nebo sadařství. Z Járy je tedy od posledního květnového dne wrapper. To nemá nic společného s rapem nebo hip hopem, ale vyvazuje šlahouny vinné révy na dráty, které slouží jako opora, aby se šlahoun nezlomil. První týden prý všichni dělají pod minimálku, ale Jára je super mašina a dosáhl na ní už po dvou dnech. Nastudoval to totiž předem na internetu, pustil si toto video https://www.youtube.com/watch?v=3U4IEE9y4Ek a nejprve si myslel, že je to zrychlené, pak že to nejspíš zrychlené není, ale že to není možné, aby takhle někdo pracoval. Po prvním dnu v práci však zjistil, že je to nejen možné, ale dokonce nezbytné jet takto rychle, aby si vůbec vydělali nad minimálku. Teď už za den takto ostříhá okolo 400 kytek. Jo jo, Zéland taky není země zaslíbená.

  Tak dlouho jsme jezdili kolem budovy s nápisem Cross roads, křižovatka, před níž Jára vídával krabice s chlebem, až jsme se tam jednou večer, když se tam svítilo, zastavili. Vevnitř sedělo asi 40 lidí, zjistili jsme, že čekají na večeři, která se tu každou středu zdarma vydává. V podstatě je to něco jako charita zastřešená církví, takže stačí, když hezky poděkuje pánu bohu a můžete se zadarmo parádně najíst. Šťouchané brambory, pečená dýně, nudle se zeleninou a kuřecím, fazolky a maso. Taková porce, že by se z ní skoro dva najedli a pak přichází na řadu dezert. Teplá buchta s krustičkou nahoře a zmrzlina. Takovou večeři bychom si doma nikdy neudělali. Minulý týden už jsme byli potřetí a vždycky se moc těšíme. Je to takové světýlko uprostřed týdenního otročení. Navíc tam vždycky potkáme zajímavé lidi a naposledy jsme tam vzali naše nové kamarády Pavlínku s Viktorem, se kterými jsme se seznámili na trhu, a ti z toho byli taky nadšení. Společné večeře se od té doby staly rituálem.

  První červnovou neděli se odehrávaly poslední venkovní farmářské trhy. Jára nakonec nešel do práce, tak mohl jít se mnou na společný oběd určený pro všechny prodávajcí, který se konal u příležitosti končení letní sezóny. Bylo to příjemné posezení se spoustou jídla, piva a vína…Ještě jsme dostali další moučník sebou. Navíc se nám ten den podařilo prodat spoustu persammontů, neboli kaki, tedy oranžového kulatého ovoce, které pomáháme prodávat jednomu staršímu páru. Ti mají celý obrovský sad a málo sil. Takže děláme dobrý skutek a vždycky jim na trhu pár kilo prodáme.

  Díky královně, jsme měli tu možnost vyrazit v pondělí 6. června na výlet. Její narozeniny tu totiž slaví jako státní svátek. Sice je má ofiko o měsíc dřív, ale to je v Anglii ještě moc hnusně na oslavy, tak si to prostě přesunuli, aby bylo lepší počasí. Myslím, že bychom měli taky navrhnout, aby třeba Václava přesunuli na srpen, tam nám svátek chybí. Kdo ví, co by na to Miloš řekl. Každopádně ať žije královna. Vyrážíme přesně v deset a je nás celých šest. My, Pája s Vikim, spolubydlící Lukáš a soused přes park Jára. Ten taky bere auto a řídí do 36 km vzdáleného kempu, ze kterého se vydáváme k 7 km vzdálenému majáku. Celou cestu se jde po pláži, takže si musíte pohlídat, aby vás příliv nezastihl v nesprávnou dobu. Nám to vycházelo krásně, a když jsme po necelých dvou hodinách dorazili na Cape Cambel, měli jsme ještě spoustu času, tam pobýt a pokochat se výhledy. Maják už na tomto místě stojí od roku 1870, ten původní, dřevěný, však už po dvou letech vyhořel, tak ho brzy nahradili železným, ve kterém se až do roku 1938 svítilo olejovou lampou. Tento maják je výjimečný díky svým černým pruhům, které lépe než červené kontrastují se zářivě bílými vápencovými skalami v pozadí. Byl to parádní výlet, ze kterého se nám vůbec, ale vůbec nechtělo domů, hlavně s představou, že ráno musíme zase do práce pod taktovku otrokářů.

  Zajímá vás také jaké tu máme počasí? Na to, že 1. června oficiálně začala zima, je tu pořád krásně, to se musí nechat. Hlavně to sluníčko je úžasné. Tolik slunných dní bych si přála mít i u nás. Přes den se vzduch ohřeje kolikárt i na příjemných 15 stupňů a otužilejší chodí i v tričku. Jenom ranní mrazíky nás občas potrápí, takže musím škrábat okno u auta. Větší obět si však vybírá Jára, ten chudák už od půl 8. stříhá víno a prosí sluníčko,aby už začalo hřát a ty omrzlé šlanouny a ruce jak rampouchy trochu rozmrazilo. Ale jinak si v podstatě na počasí nemůžeme moc stěžovat. Hold ve městě, ve kterém jsou podél cest jako hlavní stromy palmy, prostě nemůže být zima.