1. měsíc v Blenheimu
04.03.2016 10:11
Foto zde:
https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/1._mesic_v_Blenheimu
Blenheim, toto město se mělo stát naším domovem minimálně na 4 měsíce, ale jestli tomu opravdu tak bude, to je ve hvězdách. Do města jsme přijeli v pondělí 1. 2. 2016 pozdě večer a ubytování jsme neměli, jak jsme skončili na ulici. Teda na kraji ulice v autě. Jára se druhý den ráno vydal poprvé do práce a já s batůžkem a karimatkou bloumala po městě.
Jarda měl už předem domluvenou práci u včelařů J. Bush and sons, nedalo Blenheimu. Bláhově jsme si mysleli, že to bude malý rodinný podnik a my se staneme členy rodiny. Chyba lávky. Podnik už funguje přesně sto let a založil ho dědeček současných majitelů, bratrů Petera a Murraye (čti Meryho). Je to velká fabrika, kde sice pracuje dohromady jen 5 lidí, ale jsou schopni vytočit i tunu medu za den. Úlů mají nepočítaně, sami přesně nevědí kolik, a jsou rozesety v okruhu 200 km od Blenheim. Vyrábí 5 druhů medu, z nichž nejvzácnější a také dvakrát dražší je med manukuvý, tedy z keře manuka, který má prý velké antioxidační účinky a je až 5x zdravější než běžný med. Dále vyrábějí pastovaný med, med z alpinského buku, med s obsahem 10% sušeného černého rybízu a Molesworthský med, podle oblasti, kde ho včeličky vyrobily. Jak říkám, je to velká firma a jak prohlásil jeden Jardův český spolupracovník, Muray už není včelař, ale medař. Tedy že nejde tolik o včely, ale kolik medu jim seberou.
První týden vždy ráno Jára vyrážel do práce a já s karimatkou do parku cvičit a pak do knihovny. Navečer jsme chodili na procházky podél řeky, která protéká městem, a vytipovávali si místa, kde můžeme sbírat ořechy a ovoce. Neskutečné štěstí se na mě usmálo, když jsem na stránkách wwoofingu (Wordl Wide Opportunities on Organic Farms), tedy něco jako celosvětové příležitosti na organických farmách, napsala na první inzerát z Blenheimu, který na mě vyskočil. Krásná pětičlenná rodina Nation (Národní) hledá výpomoc do domácnosti a s dětmi. Systém wwoofingu funguje tak, že vy pracujete na farmě, v hostelu nebo někde jinde, třeba 3-4 hodiny denně a pak máte ubytování a stravu zadarmo. To pro nás byla skvělá příležitost, protože já ještě neměla pracovní víza, takže by mě nikdo nezaměstnal, zároveň jsem neměla celý den co dělat a navíc jsme ušetřili minimálně 200 dolarů za týden za ubytování. S maminkou Brenou jsem si vyměnila 3 emaily a už jsme byly domluvené, že v pondělí ráno přijedeme i s Járou a na měsíc, dokud nebudu mít víza, to spolu zkusíme. Opět se na mě usmálo štěstí, protože když jsme dříve zkoušeli psát asi na 15 inzerátů, tak buď vůbec neodepsali, nebo byli plní na dlouho dopředu.
V sobotu jsme šli na procházku podél řeky a spíše náhodou došli do areálu muzea, kde se ten den slavil Národní den NZ. Měli jsme štěstí, protože tam byli dudáci, výstava starých automobilů, taky největší sbírka traktorů na světě a další atrakce, i živá hudba, která ale byla dost otřesná. Strávili jsme tam pár hodin a pak se šli válet do parku a taky zkoušeli akrobatickou jogu, do které jsme se zamilovali. V neděli před příjezdem k naší rodince jsme byli pozvaní na BBQ, teda na grilovačku, do domu bratra jednoho Jarova kamaráda ze školy, který tu byl zrovna na návštěvě. Bylo tam spoustu lidí různých národností, protože to většinou byli lidé, kteří stejně jako Lukášův bratr, přijeli na pracovní víza na 1 rok a pak tu zůstali. Chodili spolu do kurzy angličtiny, který před těmi 13 lety byl zdarma, a zůstali přáteli a jsou stále v kontaktu. Tak jsme se suprově najedli, popovídali a pak se všichni přesunuli na reggae festival Sweet AZ sun. Festival se odehrával v areálu ragbyového hřiště a byl childeren friendly, tedy přátelský k dětem. Byl tam skákací hrad, lezecká stěna a další rozptýlení pro děti, a také věc pro nás z počátku naprosto nepochopitelná, železný plot obehnaný kolem stánků s alkoholem. Vysvětlili nám, že pít a kouřit můžete pouze v tomto prostoru obehnaném plotem a nic nesmíte vynést ven. To nám přišlo maličko zvláštní, ale alespoň se to obešlo bez jakýchkoli problémů a festival byl opravdu children friendly. Tolik děti, jsem na festivalu v životě neviděla. Podle mě tam minimálně půlka lidí měla děti. Všichni tančili společně nebo si děti hrály v dětské zóně. První kapelu jsme nestihli a další tři nás nijak moc neoslovily, až poslední Black Seeds, jsme si opravdu užili. Dle některých je to nejznámější reggae kapela v NZ a podle toho taky hráli. Tancovali jsme celou dobu a pak jsme si ještě vykřičeli dvě písničky jako přídavek.
Ráno jsme se tedy poprvé vypravili k naší rodince, bydlí asi 10 km od Bleheimu v městečku Renwick. Hned nás uvítali, my jsme předali růžičku, kterou jsme našli zlomenou v parku, a pak už nám ukazovali náš pokoj. Taťka Andrew počítal s tím, že přijedeme, tak po chvíli odjeli spolu s Járou pro dřevo a já začala vybalovat a seznamovat se s dětmi. Nejstarší je Benji, kterému je 9 a jednou bude profesionální hráč rugby nebo kriketu, prostřední je Blake, tomu je 6 a taky chce být hráčem kriketu a nejmladší pětiletá je Jemima (čti Džamama). Děti jsou podlé mého názoru dobře vychované a slušné, k sobě se chovají moc hezky a poslouchají. Mojí náplní by měla být i starost o ně, ale popravdě na to není moc prostor, protože ze školy přijdou ve 3 hodiny + min. 2x v týdnu mají nějaký kroužek, jdou se koupat do bazénu nebo k sousedům, kolem 6 hod. je večeře, pak si dají zmrzku a v 7 hodin musí být v posteli ti mladší a v půl 8. Benji.
Brenna s Andrewem jsou až neuvěřitelně milí a ochotní. Vlastně pro ně nic není problém, jsou zvyklí žít jiným způsobem života. Přece jenom kdo z vás by si vzal do domu dva úplně cizí lidi, po tom, co si s ním vymění jen pár emailů? Když jsme měli problémy s autem, zavolali jejich kamarádku Scotovi, a ten hned večer přijel, podíval se na auto a druhý den si ho odvezl s tím, že ho do dvou dnů opraví. Dělal to po večerech, když přišel z práce a trvalo mu to 5 hodin. Když jsme jednou přišli z procházky, auto stálo před domem s tím, že peníze za to nechce, ale že mu Jarda pomůže se dřevem a já paní na zahradě. Takže na co by Jarda musel pracovat skoro týden, aby zaplatil v servisu opravu, nám Scot udělal za pár hodin práce se dřevem a na zahradě. Takhle kdyby to fungovalo všude. Když jsme tedy neměli to auto, tak Járu ráno bral do práce Andrew a pak na něj čekal, aby ho mohl vyzvednout, jednou když jel z práce dřív, jsme pro něj zajely s Brennou a jednou mi dokonce půjčila svoje auto. Jsou prostě zlatí. Další bonus naší rodiny je ten, že Brenna pracuje ve vinařství, takže má neomezený přístup k vinu :D Jediná věc, která se nám trochu nelíbí, že se tu hodně plýtvá s jídlem, ale nejenom s ním a částečně taky to, že vlastně nic moc jiného, kromě sledování televize nedělají. Děti samozřejmě mají kroužky, plavání, kriket a taťka jezdí 2x týdně na hokejové tréninky, ale jinak, svůj čas netráví nijak smysluplně. Ono teda ne že by nic nedělali, Brenna pomáhá získávat peníze pro rugbyový klub a taky dělá dobrovolníka na základní škole, kde s dalšími maminky posbíraly recepty a vydaly kuchařku, kterou prodávají. Andrew zase trénuje děti na kriketu. Pro nás taky dost zvláštní věc je ta, že každý den perou, někdy i dvakrát. Jsou zvyklý, že prádlo co nosili přes den, prostě hodí do pračky a i když si něco vezmou jen na chvíli, tak se to pak dá vyprat. Zvlášť pro nás, když jsme si dva měsíce prali jen v umyvadle, je to dost luxus. Takže moje každodenní práce je pověsit a sebrat prádlo a taky vyluxovat, protože mají skoro všude černý koberec a jelikož se jak venku tak vevnitř chodí bosky, tak se toho za den celkem dost nanosí. Pak pomáhám s večeří a běžným úklidem a něco málo po zahrádce, každopádně se vůbec nepředřu a nejvtipnější je, že když se Brenny ptám, jestli mám umýt okna, tak mi ještě řekne, že to nemusím dělat, ať to nechám, ale stejně to udělám, protože bych se unudila.
První týden mě Brenna vzala do města na oběd se svou mamkou, neměla jsem peněženku, protože jsem jí nechala v batohu, co si vzal Jarda do práce, a když jsem jí to říkala, tak jen že je to v pohodě, že jsem teď člen rodiny. To bylo moc hezké. V pátek jsme zase byli na takové školní sešlosti. Jednou za měsíc se sejde celá škola ve velké tělocvičně s podiem a každá třída si připraví malé vystoupení. Byl to pro mě velký zážitek, protože do tělocvičny napochodovalo spořádaně přes 500 dětí, seděly, a když přestala hrát hudba, tak úplně ztichly. Pak je jedna žákyně vyzvala k poslechu státní hymny. Zvedly se, ale nahlas, tak se musely znovu posadit. Pak začala hrát hymna, v překladu Bůh chrání Nový Zealand, a všichni zpívali. Bylo to nádherné, bylo to úplně poprvé, když jsem slyšela místní hymnu a hned v takovém podání. To byla síla. První sloka je v maorštině a druhá pak v angličtině. Pro zájemce odkaz zde: https://www.youtube.com/watch?v=j6qmdqvItkM
Poté každá třída představila svá krátká vystoupení, která většinou byla o tom, jak musíme pomáhat slabším, zapojovat všechny stejně do týmu, jak si máme plnit své povinnosti a starat se o svoje věci. Asi v polovině pustili písničku o přátelství a pak ještě vyznamenali nejlepší žáky třídy a vyhodnotili nějakou soutěž. Hodně si potrpí na oceňování, ale to je dobře. Celkově jsem si říkala, že to sice možná nejsou tak chytré jako děti v našich školách, protože se učí, stejně jako v Americe spíše jakýmsi socializačním věcem, ale zato jsou k sobě navzájem mnohem přátelštější, nezávidí si a opravu si pomáhají.
Jelikož jsme stále neměli technickou, tak jsme se o víkendu nikam dál neodvážili. Jára dělal o dřevě a poté jsme byli rádi, že nás vzal v sobotu Andrew spolu s dětmi k řece, kde jsme si mohli zaplavat a užít si vodu. Řeka je krásně čistá a je v ní celkem velký proud, takže si jen plavete proti proudu a jste pořád na stejném místě. Večer jsme pak pekli s Járou štrůdl podle receptu jeho babičky, moc se nám nevedlo těsto, protože tady mají jen jeden druh mouky a pečou z másla, tak jsme to nakonec pekli asi tři hodiny a vypili u toho dvě lahve vína, od Brenny z vinařství. Jedno z nich bylo hodně sladké a mělo jen 7% alkoholu, stejně jako to, co jsme si jednou koupili v krabici. Brenna pak povídala, že je to tu teď trendy pít takové víno, hlavně na párty nebo BBQ, můžeš pít hodně a přitom se neopít. V neděli nás pak k řece vzala i Brenna a jeli jsme i se sousedy a udělali si tam menší picnick.
Druhý týden probíhal podobně, už jsme se docela zabydleli a s dětmi se bavili víc. V úterý se konal rodinný picnick v místní škole a sešlo se tam spoustu rodinek, přinesli si spoustu jídla a jen tak si povídali a jedli. Akce se samozřejmě neobešla bez zmrzlináře a skákacího hradu. Následující den mě Brenna vzala na plavecké závody školy, ve kterých Benji vyhrál tří závody ze čtyř a byl opravdu dobrý. Jako odměnu si vybral horkou čokoládu v McDonaldu a pizzu, takže druhý den byla k večeři pizza. V tomto týdnu jsme také už pod druhé neudělali technickou, proto jsme v sobotu jeli do města k Lukášovi, Čechovi, který tu už pár let žije a opravuje auta. Říkal, že to bude hooodně práce. Celá přední maska je hnutá o7 cm a přední rám se bude muset narovnat. V týdnu pak dokonce volá, že on sám to narovnat nezvládne, že to bude muset dát kamarádovi na rovnací lavici. Takže další peníze. Ve městě jsme si pak prošli trhy, zašli se podívat do kontejneru u Countdowonu, bylo tam spoustu, ale spoustu piv, Jára bere do batohu nejdřív tak 10 a s nadšením říká, že jich tam je ještě tak 150. Juhů dnes se opijeme. Udělili jsme ale začátečnickou chybu a s pivy jsme si sedli do stínu vedle nákupních košíků. K naší smůle přímo nad námi měli kamrlík zaměstnanci, takže paní při svačince viděla, jak z batohu taháme piva a ochutnáváme. Byli hrozně milý, podle mě je víc pohoršovalo, že je to prošlé, než že jsme to vzali z kontejneru. Každopádně jsme to museli vrátit a kontejner plný piv přímo před našima očima zavezli ještěrkou za dřevěný plot. Bye bye pivíčka. Pak už jsme se jen váleli v parku a kreslili návrh naší budoucí jurty. Večer jsme si pak stopli domů zvláštní páreček. Týpek nám hned nabídl pivo a prý kam že to chceme. My, že do Renwicku a oni jen, tak jo jedeme. Když jsme se ptali, co mají v plánu na večer, takže prý jezdit v autě a pozorovat lidi. Tak už jsme se raději dál neptali.
Další týden nám zpříjemnila svojí návštěvou Hanka, se kterou jsem studovala v Praze i v Portugalsku a zažily jsme spolu spoustu skvělý chvil. Vzala jsem jí do města, kde jsme trajdaly podél řeky a po obchodech, pak jsme jely vyzvednout Járu z práce, kde nám ukázal provoz a dal ochutnat medíky. Už všichni jsme zajeli do dalšího parku pro hrušky a broskve a pak ještě do Pekáče pro víno. Brenna mi sice dala jednu lahev, ale co to je jedna lahev na 3 lidi. Další tři litry krabičáku to jistily. Pak už jsme jen seděli venku, popíjeli víno, dlabali dobroty a klábosili. Těžká pohodička. Večer byl skvělý, ale zato ráno bylo kruté. Hlavně Jára chudák, trpěl v práci a měl prý co dělat, by se (to) udržel. Hanka spala u nás a měly jsme ještě další celý den pro sebe. Pořád o čem povídat, protože jsme se opravdu dlouho neviděly. Kolem 8 večer přijeli Hanky spolucestovatelé, tak jsme jí šli vyprovodit a cestou se stavili za místním obchodem. A byli jsme úspěšní. Snad 10 kg polenty, ovesné klíčky, šťávu, asi 4 vánočky a spoustu oplatek na zmrzlinu. Skoro všechno jsme to nechali cestovatelům, protože my se teď máme dobře a bufetit nemusíme. Jarda teď jenom občas, aby uhasil svoji touhu po bufetění, zajede za kavárnu ve městě, a vždycky přiveze něco sladkého, někdy i výbornou bulku s čerstvým lososem. Asi dvě hodiny jsme s nimi ještě povídali o cestování a o životě a pak se vrátili k našemu rutinnímu životu. Tentokrát jsme však už byli připraveni na víkend bez auta a nuceného pobytu v zapadákově. Podle Brennina přání a naší touze něco dělat, jsme se pustili do stavění pece na pizzu. Nejdřív jsme udělali dřevěný pojízdný stůl, který jsme natřeli a pak na něho začali klást vrstvy jílu s pískem a vytvořili základnu, která se vyskládala lahvemi od piva, jako izolace. V neděli večer se u nás v domě konala BBQ se sousedy a kamarády. Dům půl plný jídla a dětí. Jeden kamarád přivezl i maso z mušlí paua (to jsou ty krásně modře duhové, které se tu prodávají), tak jsme měli možnost ochutnat karbanátky z této mořské potvůrky. Chutnalo to trochu jako chobotnice, mně to docela chutnalo, ale Jardovi ne.
V dalším týdnu se Jára vypravil na první vícedenní pracovní cestu. Jeli až do Marlborough fjordů, vzdálených 3 hodiny jízdy, kde má jeho zaměstnavatel další farmu a dva dny tam sklízeli med. Byl rád, že měl nějakou změnu a že se trochu někam podíval. V úterý večer jsme jeli s Brennou a dětmi fandit taťkovi Andrewovi na hokejový zápas do Blenheimu. Byla jsem ráda, že mi to uteklo, když byl Jára pryč, i když to byla docela nuda. Tady hrají pozemní hokej na umělé trávě s vtipnými krátkými hokejkami a naběhají se u toho skoro jako při fotbale. Ve středu pak přišel můj den D. V 10 hodin dopoledne se otevíralo 1200 pracovních míst, po kterých dle odhadů, toužilo až 15 000 lidí. Byly to hrozné nervy, domluvila jsem si ještě dva kamarády, aby žádost vyplňovali současně se mnou, abych měla více šancí. Jeden v ČR, druhý ve Skotsku a ani jednomu se za hodinu nepodařilo ani přihlásit. Tak hrozně byl server přetížený. Já se rozhodla vyplňovat žádost v Burger kingovi, kde jsme z předešlých zkušeností měli nejlepší a nejstabilnější připojení. Půl hodiny po zmáčknutí tlačítka na žádost, se začalo konečně něco dít. Vyplnila jsem dvě stránky, zase to spadlo a hodinu to nedělalo nic. Už jsem začínala ztrácet naději, protože vloni byly víza pryč po 45 minutách. Ale podle všeho letos žádalo ještě více lidí, takže také víc lidí blokovalo servery. Po hodině a 40 minutách, potom co jsem byla už plně propocená, se mi konečně podařilo zaplatit. To bylo radosti. Když jsem přijela domů, tak mě Brenna objala a dala mi víno a skvělou čokoládu z čokoládovny, co je kousek od nás. Ten den taky přijela na návštěvu Rebecca, holčina z USA, která tu původně měla být místo mě, ale nakonec se rozhodla pro bio farmu v Nelsonu, za což jsem jí vděčná, protože jinak bychom tady nebyli. Strávila tu dvě noci. Ve středu jsme zapíjeli a oslavovali moje víza, snědli nejdřív čokoládu od Brenny a pak ještě hořkou čokoládu, od Jardovi tety Jany, kterou jsme si schovávali na zvláštní příležitosti. Celý další den jsem pak strávila s Rebeccou. Bylo to fajn, zase si s někým popovídat o cestování a trochu alternativním způsobu života. Rebecca má vystudovaný mezinárodní obchod a hodně cestuje po světě. Byla dokonce studijně na 4 měsíce ve Španělsku, navštívila i Portugalsko, ČR, Maďarsko a další státy v Evropě. Před NZ byla nějakou dobu v Austrálii a tento týden pokračuje za kamarádkou na Hawai. Taky byla na stáži v Ekvádoru, v Jižní Americe, a byla z této země opravdu nadšená, tak mě to trochu začalo vrtat hlavou. Možná bychom to mohli vzít z Aljašky až do Jižní Ameriky a cestou za zastavili v San Franciscu za Rebeccou na návštěvu. Večer se to nějak zvrhlo a z jedné flašky červeného, která měla špatný korek, nakonec byly 3. Všichni jsme povídali docela dlouho, ale pak už mě to stálé soustředění na angličtinu, tak zmohlo, že jsem musela jít spát. Dnes je pátek a o víkendu nás čeká plácání bláta na výrobu pece, když vše půjde dobře, na konci víkendu bude hotovo.