5. týden Vánoce a Silvestr

24.01.2016 23:20

foto zde : https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Zeland_-_Severni_ostrov_III./

            Počasí nám moc nepřeje, tak přejíždíme po světové zapomenuté dálnici číslo 43 k západnímu pobřeží. Druhý den dopoledne se vyjasnilo, tak jsme se vydali k útesům, do kterých narážely vlny a ty pak stříkaly snad 30 metrů vysoko a burácely přitom, jak při bouřce. Poté už se přesouváme k národnímu parku Mt. Egmont, tvořeného pouze prstencem lesům kolem sopky, trčící jak kužel z roviny. Než jsme však stačili dojet k místu, odkud se vychází na vrchol vysoký přes 2,5 km, tak se zatáhlo a to si pak rychle rozmyslíte výstup, zvlášť po získání informace, že na této sopce, kde se extrémně rychle mění počasí, už pár lidí zůstalo. Vzdáváme to a jedeme se raději podívat k Dawson falls a poté do obchodu s výrobky z possuma (místní vačice). Paní se nám dost věnovala, tak jsme se dozvěděli, že exportují do celého světa, vyrábějí čepice pro polárníky a mají vlastní lovce, kteří ročně zastřelí 15 000 possumů. Jo takové ponožky z possuma, to by bylo něco, jen kdyby nestály 750 Kč. Počasí se neumoudřuje, tak jedeme do New Plymouthu do Puke Ariki, obřího muzea, kde nás nejvíce zaujala expozice o světle. Tam by se děti měli učit fyziku, tolik pokusů a ukázek, jsme ve škole v životě neviděli. Celkově tu mají muzea moc hezky a zábavnou formou udělané, žádné nudné dlouhé texty, ale interaktivní tabule, 3D kina, možno si na spoustu věcí šáhnout a zkusit, dětské koutky a všechno tohle zadarmo a k tomu ještě free wifi. Když nám muzeum zavřeli, tak jsme se vydali na procházku po pláži a pak do parku na festival světel. To bylo parádní, všude světýlka, na mostech disko koule všech možných velikostí, svítící vodopád a v jezírku koule, které měnily barvu i frekvence blikání, takže vytvářely různé obrazce.

            Štědrý den byl také deštivý, tak jsme si v muzeu pustili pohádku a snažili se pochytat alespoň trochu vánoční atmosféry. Koupili jsme si víno, začali pít už odpoledne a pak si udělali radost, když jsme za kavárnou v parku našli spoustu muffinů různých druhů, perníčky a sýrové bulky. Večer vyrážíme do města a brouzdáme ulicemi, kde je hodně živo. Nakonec zůstáváme u jednoho baru, kde živá hudba hraje Boba Marleyho a další pohodové songy. Lidé se baví a přejí si šťastné a veselé, jen nám to moc jako Vánoce nepřipadá. Alespoň jsme si zatančili a zazpívali a pak se ještě cestou k autu prošli přes svítící park, popřáli si dobrou noc a dárky si dali až ráno.

            Ráno voláme domů s rodinkami, kde zrovna probíhá Štědrý večer. Na dálku popřejeme šťastné a veselé a zase pokračujeme dál. Zastavujeme na Cape Egmont, majáku na západním pobřeží a potom na Waverley beach, pláží s barevnými útesy a skalními okny, kde si děláme pěkné odpoledne. Navečer se přesouváme do města Wanganuji, tam parkujeme přímo na pláži, užíváme si západu slunce a dopíjíme přitom zbytek vína. Cestou jsme na silnici našli téměř celou 300 g čokoládu Tomblerone, tak jsme se do ní taky trochu podívali.

            Na druhý hod vánoční už je zase všude otevřeno, tak se jdeme podívat do místního muzea, kde mají super sbírku kostí různých zvířat a jako v každém správném novozélandském muzeu, nesmí chybět expozice o maorské kultuře. Tyto expozice vypadají všude stejně, obsahují sbírku různě velkých jadeitů (zelených posvátných kamenů), oblečení z peří, hudební nástroje, nějaké povídání domorodců a většinou také velkou vyřezávanou kánoi. Někde mají udělané plastové figuríny, jak se hrabou v ohni, jak u nás za doby kamenné. Přitom první Maoři sem pravděpodobně přišli z Polynésie kolem 13tého století. Nejvíce nás však pobavily maorské malby na stěnách z 19tého století :D Docela vtip.  S malými přestávkami pak přejíždíme téměř celý den na druhou stranu ostrova do Castel Pointu, kde je úplně nejvíc parádní maják. 

            Další den ráno jsme si vyšli k majáku, lezli po útesech a hledali skrytou jeskyni, která by měla být přístupná pouze za odlivu. My tam byli za polovičního odlivu a už bosí jsme doskákali k jeskyni, jejíž vchod střežil obrovský lachtan. Nejdřív jsme byli hrozně potichu, abychom ho nevyděsili, jako toho prvního, ale pak jsme zjistili, že tenhle se jen tak vyděsit nedá. Nakonec jsme museli oblézt malou skalku a lachtana nadejít. Pak už byl přístup do jeskyně volný. Přijít v tuto dobu mělo i své výhody, které udělaly jeskyni ještě atraktivnější. Nejenom, že to byla největší jeskyně, kterou jsme kdy viděli, velká asi jako 2 fotbalová hřiště, ale měla otvor i z druhé strany, ze které se valily vlny a vždycky, když šla nějaká větší, tak se v jeskyni ještě více setmělo, tím jak vlna zakryla otvor. Tahle úžasná podívaná se navíc odehrávala 50 metrů pod nohama nic netušících turistů fotící si maják. Jeskyně totiž byla přímo pod ním. Když jsme vylezli z jeskyně, lachtan tam pořád byl. My jsme však chtěli získat obrovskou paua, jedinou mušli s odleskem do modra, ležící kousek před ním. Byli jsme dva metry nad ním na skále a snažili se ho odehnat křičením a máváním bundou, načež on nám taky odpovídal zuřivým křičením. Už to nebyl takový roztomilý lachtánek. Zuby mu koukaly z huby aspoň 5 cm a vztyčený na předních ploutvých měl klidně i metr a půl. Ač nechca museli jsme na něj hodit malý kamínek, který ho už konečně odradil a pomalu se odplazil do moře. Celý nadšení, že máme takovou krásnou mušli, stoupáme na protější veliký útes, ze kterého je nádherný výhled na maják a skály táhnoucí se snad 300 metrů. Ty oddělovaly pláž od otevřeného moře a vytvářely lagunu, kde si rodiny užívali nedělní odpoledne. Ještě ten den odjíždíme více na jih, já řídím asi 100 km!

            Ráno jsme se vydali hledat jeskyni se svítícími červíky (glowworms), která však byla ukrytá, tak dobře, že jsme ji hledali přes hodinu, a když jsme bránu k ní konečně našli, zjistili jsme, že je jeskyně zavřená. Byla totiž na soukromém pozemku a předem jste si měli zavolat, když jste jí chtěli navštívit. My jsme se zase nedali tak lehce odbýt. Jeskyní měla protékat řeka, tak jsme se vydali proti proudu a doufali, že nebude moc daleko. Cesta k ní nám zabrala taky skoro hodinu. Prolezli jsme vchodem, kde bylo asi po kolena vody a pokračovali dovnitř. Červíků tam byla opravu spousta, zářili jako noční obloha. Byla to krásná podívaná, jen podivný smrad rušil naši idylku. Denní světlo pronikalo někde v dálce z druhé strany a my se vydali k němu. Smrad byl čím dál intenzivnější. Jára šel první a najednou vidí kopyto a po chvíli celou mrtvou krávu ležící v řece u vchodu do jeskyně. Aha, proto asi bylo zavřeno….Pokračujeme na pinnacles, kamenné věže, kde se také natáčel Pán prstenů a poté už směřujeme na úplný jih severního ostrova na Cape Palliser. Na maják vedly snad ty nejstrmější schody, které jsem kdy viděla, a taky tam foukalo asi nejvíc, kde jsme kdy byli, ani pořádně chodit se tam nedalo. My jsme si však vylezli na skálu nad majákem, která nás kryla a navíc nám poskytla mnohem lepší výhled. Z výšky jsme viděli až na jižní ostrov a dole pod námi jsme rozeznávali v moři lachtany. A už jsme spěchali dolů za nimi. Pozorováním lachtanů jsme strávili minimálně dvě hodiny. Byla jich celá kolonie, určitě stovky, možná tisíce. Většina se jich vyhřívala na kamenech a jen tak se povalovala, někteří, hlavně mladí samci, se prali a zbytek plaval v moři. Když lachtani plavou, tak vypadají jako torpéda, točí se dokola, hrají si spolu navzájem a vyskakují z vody, to jsou úplně nejroztomilejší. A co teprve lachtaní mláďátka, ty jsou úplně k sežrání.

            Další den jsme zamířili do Rimataka forest parku, oblíbené destinace obyvatel hlavního města Wellingtonu. Cestou jsme se zastavili vykoupat v řece a pak jsme v městě Upper Hut, tedy Horní chata, našli asi 2 kg meruněk, salát, moučníkový piškot a asi půl kila žužu bonbónů. Park nás zas tak moc neuchvátil, tak jsme pokračovali ještě dál po štěrkové cestě až na její konec a poté šli asi 3 km podél pláže k lachtaní kolonii. Pořád jsme jich neměli dost.  Ale co nás na pláži zaujalo ještě víc, bylo velké množství paua mušlí, kterých se tam válelo stovky. A my jsme předtím kvůli jedné vyhnali lachtana z jeho odpočinkového místa u jeskyně. Nejdřív jsme si vybrali jen pár nejhezčích, ale pak jsme neměli to srdce je tam nechat, tak jsme cestou zpět táhli asi 150 muší v Járově bundě. Vymysleli jsme totiž podnikatelský plán. Náš vedlejší příjem bude prodávání paua mušlí na nedělním trhu. Tady je totiž prodávají na všech turistických místech asi za 15 dolarů, takže 250 Kč.

            Den před Silvestrem už jedeme do Wellingotnu, kde nejdřív navštěvujeme městské muzeum a potom ještě muzeum Te Papa (pokladnice) které mělo 6 pater. Nejzajímavější expozice byla o 1. světové válce a o bitvě v Turecku. Mohli jste si zkusit střílet za zákopu a všechno možné, ale nejhustější byli figuríny v nadživotní velikosti, které vypadali úplně, ale úplně jak živé. Nezapomněli na jediný detail, chlupy v nose, mouchy kolem konzervy, pot…Figuríny představovali opravdové postavy války a jejich příběhy. Super byla také výstava kostí všech vodních savců a v lihu uložená největší ulovená chobotnice. Poté jen brouzdáme ulicemi a na proslavené Cuba street posloucháme místní umělce.

            Silvestrovský den jsme zahájili naší první „větší“ rozepří, která nám však vydržela asi jen 3 minuty. Už to vypadalo, že se na Mt. Victoria, horu, ze které byl krásný výhled na celé město i okolní zálivy, vypravím sama, ale pak se Jára zase umoudřil a přidal se ke mně. Potom jsme si zajeli do botanické zahrady, kde jsme si dali šlofíka a pak se vylezli podívat na vršek, kam slavná červená kabelová lanovka vozí turisty. Našla jsem lístek, tak jsem se také nechala svézt dolů, ve dvou tunelech měli super blikající kabely, které jinak celkem nudnou jízdu trochu zpestřily. Před tím jsme ale s Járou našli za kavárnou kupu výborných zákusků a dalších sladkůstek a taky obloženou bulku a super turecký chleba se sýrem. Zbývalo nám projít ještě 2 patra Te papa muzea, tak jsme to proběhli a pak si šli zase poslechnout hudebníky do Cuba street. Koupené víno si přeléváme do pet lahve a míříme k laguně, místu v centru města, kde je živý silvestrovský koncert. Abyste věděli, v celém centru Wellingtonu je zakázáno pít. Často to tady mají ve městech, že se třeba od 10 nesmí pít na ulicích nebo někde naopak od 8 ráno do 6 odpoledne. Hudba hrála opravdu přímo naproti vodě, lidé obklopovali malou lagunu ve větším půlkruhu, bavili se a tancovali. První kapela byla dost rocková, což nebylo úplně pro nás, ale od 10 hod. začal hrát Big band asi s 20 hudebníky, hlavním sólistou a dalšími dvěma zpěvačkami. Ti byli úplně parádní. Lepší kapelu nemohli vybrat. Tak jsme potančili a pak před 12 odpočítali sekundy a pozorovali ohňostroj. Párty pokračovala v ulicích a barech po celém městě. My už jsme se jen těmi ulicemi prošli, a když jsme viděli to množství opilých lidí, tak jsme šli radši spát.

            Dobré ráno nový roku. Snad ne jak na nový rok, tak po celý rok. Jak už jsme si téměř odvykli pít, tak nás ráno docela bolela hlavička. Šli jsme ji tedy schladit do moře, ale voda byla tak ledová, že jsme udělali pár tep a zase rychle vylezli. Poté voláme domů, kde mají ještě před půlnocí a pak jedeme znovu do botanické zahrady, okouknout další části, které jsme předešlý den nestihli. Taky jsme se zašli podívat do observatoře s teleskopem ze začátku 19. století a interaktivní expozicí o vesmíru. Konťák za kavárnou jsme nemohli minout a opět nezklamal. Pak už jsme spěchali k trajektu, který jsme měli zabookovaný na pátou hodinu. Plavba trvala skoro 4 hodiny a tím jak to houpalo, tak nebyla úplně příjemná, ale jsme na jižáku.

           

            

Zpět

Kontakt

Jak si žijem na Zélandu...

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode