Austrálie část I.

05.05.2017 18:19

terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Australie_cast_I._22.2.-10.3./

Jen to, že jsme se dostali do Austrálie, byl malý zázrak. Šest hodin před odjezdem autobusu jsme totiž zjistili, že Jára nemá pas. Nechal ho v autě, které jsme předešlý den prodali francouzskému páru žijícímu v Havelocku. Byly dvě hodiny ráno, na facebook, jediný kontakt, který jsme měli, samozřejmě nikdo neodpovídal. Nezbývalo, než si od Marušky půjčit auto a jet 40 km do města, kde se budeme ptát po dvou Francouzích. Já šílela, Jára byl překvapivě klidný a věřil na zázrak. Ten se nakonec opravdu stal. Zeptali jsme se asi 3 lidí, kteří se náhodou motali po městě, jestli neznají francouzský pár a jeden z nich nás odkázal na backpacker, tedy cestovatelskou ubytovnu. Tam jsme největší náhodou narazili na holčinu, které zrovna skončila šichta a naše Frantíky znala. Zavedla nás k hotelu, kde pracovali a vzbudila je. Ve 4 hodiny ráno už jsme byli s pasem zpátky a náš velký výlet byl zachráněn.

Do Sydney jsme přiletěli v úterý večer a byli jsme nuceni tam strávit hroznou noc na zemi vedle automatických dveří. Za nehorázných 7 dolarů jsme 2 minuty jeli metrem na vnitrostátní letiště a před obědem přistáli v tropickém Cairns, vzdáleném 2 500 km. Půjčili jsme si obytné auto, které má za sebou už více jak 520 000 km a vyrazili do města. Byli jsme unešení z neznámých rostlin a stromů a také různě barevných papoušků. Vykoupali jsme se ve slané laguně, protože v moři se kvůli krokodýlům a žahavým medúzám, které vás můžou i zabít, koupat nedá, a pak narazili na obchod se stovkami didgeridoo, tradičními aboriginskými hudebními nástroji, možná dokonce nejstaršími nástroji na světě a bumerangy. Druhý den ráno jsme vyrazili do botanických zahrad, kde jsme potkali dvě super Češky a prošli si s nimi téměř celou zahradu plnou pro nás cizích rostlin. Nejvtipnější byl sausage tree neboli klobásovník, z jehož větví visely dolů plody podobné klobásám, ale mnohem větší. V zahradách jsme také posbírali kokosy, dragon fruit a žluté hvězdice. Cestou k Barron Falls jsme se zastavili v Rainforest natural parku, kde jsme měli možnost poprvé vidět klokany a dokonce si je i hladit. Byly tam také koaly, psi Dingo, Tasmánský čert, menší klokani zvaní Walaby, papoušci, pradávný pták kasuár a roztomilý Wombat, který vypadá jak malé chlupaté hranaté prasátko. Druhou část parku měli nazvanou aboriginské dobrodružství.  Aboriginci, původní obyvatelé Austrálie, zde žili již před 40 000 lety ve více jak pěti stech kmenech a jejich jazyky byly většinou úplně odlišné. Když na začátku 19. století začali Angličané kolonizovat Austrálii, chovali se k nim podobně jako třeba k Indiánům v Americe. Vybíjení, zotročovaní, dokonce prý později nabízeli anglickým lordům možnost ulovit si vlastního Aborigince. To vše vedlo k likvidaci pradávné kultury těsně spjaté s přírodou, ze které zůstalo už jen pár desítek kmenů žijících tradičním kočovným životem v odlehlých buších a pouštích. Ti co byli „civilizováni“ se dnes nachází na okraji společnosti, podobně jako u nás Romové a díky pozitivní diskriminaci vyplývající z minulosti, dnes pobírají značné výhody jako bezplatné získání nemovitosti od státu nebo bezplatného školství a zdravotnictví. Díky těmto výhodám však žije většina Aboriginců zahálčivým způsobem života, jsou často závislí na alkoholu a drogách nebo páchají trestnou činnost. Jaký smutný konec tak vyspělé civilizace. My jsme si ale v parku zkusili házet bumerangem, hrát na didgeridoo a shlédli jsme taneční vystoupení, ve kterém jsem také měla svou chvilku slávy. Celkově jsme z parku byli nadšení, protože to bylo první velké setkání s Austrálií a jejími obyvateli.

Poté už jsme konečně dojeli k Barron Falls, kde jsme potkali tři Čechy, se kterými jsme došli až k vodopádům a trochu se poptali, kde cestovali. Byli už starší a měli peníze, takže cestovali v obrovském karavanu, ale jelikož měli peníze, ale neměli čas, jak to tak většinou bývá, udělali si zastávku pouze na Uluru, posvátné hoře Aboriginců, a pak zase jeli 2000 km, a tam si udělali další zastávku. Takže takový výlet z auta. Vodopády by byly asi krásné, kdyby nebylo tak málo, takhle z obrovského kaňonu tekl jen malý čůrek. Večer jsme pak strávili v aboriginské  vesničce Kuranda.

Druhý den ráno prší, my sedíme v knihovně a rozmýšlíme co dělat. Když se trochu vyčasilo, vyrážíme do Mossman Gorge, soutěsky v národním parku Daintree. V Daintree NP se nachází nejstarší deštný prales na světě, starý 180 milionů let, je tedy o 10 milionů let starší než třeba amazonský deštný prales. Je rovněž největším pralesem v Austrálii a žije zde největší množství ohrožených nebo téměř vyhynulých druhů živočichů a rostlin na světě. Zvláštností je také to, že prales sestupuje až k mořskému břehu a proto také pyšně prohlašují, že je to jediné místo, kde se deštný prales potkává s velkým bariérovým útesem.  Proto všechno, byl tento prales zařazen mezi světové dědictví UNESCO už roce 1988, a proto je také pralesem nejzachovalejším. Z turistického centra jezdil do soutěsky autobus za 10$, my jsme však radši šli 2 km pěšky a nebyli závislí na autobusu. Tam jsme si vybrali větší ze dvou okruhů, který měl stejně asi jenom dva a půl km, ale procházka to byla úžasná a zvláště Jára byl unešený bujností přírody všude kolem. Ohromné stromy se zapletenými kořeny, do toho palmy a různé kapradiny, vlhko a za chvíli také déšť. Jak jinak v deštném pralese. Naštěstí nebyla zima, takže nám nevadilo, že jsme za 2 minuty úplně mokří. Setmělo se ale ještě víc a my měli skoro problém dojít zpátky, naštěstí zase za 15 minut přestalo a my v pohodě došli zpět k autu. Večer jsme pak zkusili taktiku, kterou nám poradil Jára z Luminate, zeptat se v občerstvení, jestli nemají nějaké zbytky. První pokus a hned to vyšlo. Paní nám dala troje tousty a mega moc smažených věcí z fast foodu. Později už jsme to však dělat nemuseli, protože v Austrálii plýtvají jídlem možná ještě více než na Zélandu, takže jsme se zase vrátili ke starému dobrému bufetění.

V sobotu 25. jsme se snažili u Daintree river potkat s krokodýlem, ale bohužel to nevyšlo. Jára po tom toužil ještě zbytek pobytu, ale ve volné přírodě jsme to štěstí neměli. Pak jsme si zajeli na ochutnávku mangového vína a také do Caffe Work, kde měli asi 40 druhů kávy a kávových likérů a také výstavu starých kávovarů a všech pomůcek ke kávě potřebných. Další zastávku u Curtain Fig, tedy závěsového fíku, nám poradili v galerii se dřevěnými výrobky, kde nám taky hodný postarší pár daroval sůl proti pijavicím. Fík byl opravdu obrovský a jeho křeny zakrývaly celý původní strom. Fíky jsou totiž paraziti, kteří se usadí v korunách stromů a pak spouštějí kořeny dolů a tím hubí původní strom. Poslední denní zastávka byla u krásného kráterového jezera Euchan, které jsme celé obešli dokola a pak se v něm na závěr vykoupali při západu slunce.

Další den byl ve znamení vodopádů, začali jsme Malada falls, kde jsme chtěli vidět ptakopysky, ale neměli jsme štěstí. Alespoň jsme viděli krmení želviček. Milla Milla falls byly krásné jedno kaskádové vodopády, ale nic extra. Kousek od nich byly menší Ellinia Falls a pak ještě Zillie falls, které už nebyly tak turistické, proto jsme také měli možnost tam potkat prvního dragona. Dragonů, tedy drobných ještěrů, je v Austrálii celá řada, my viděli asi 4 druhy a tenhle byl vodní.  Další vodopády, už poslední, byly Nandroya Falls. Kratší cestou se k nim šlo dva a půl kilometru, a jelikož bylo mokro, nabrali jsme cestou spoustu pijavic. Aspoň že ten vodopád stál za to. Když jsmenejprve došli k sice širokým, ale asi jen 4 metrovým vodopádům, říkala jsem si, co to proboha je, ale o pár desítek metrů dál už hučel ten hlavní vodopád. Ten si neúprosně prořezal cestu mezi skalami a padal z výšky 50 metrů. Strávili jsme tam snad dvě hodiny a pak chtěl jít Jára zpátky ještě delší cestou, takže jsme se k autu vrátili po 4 a půl hodinách, navíc tam bylo pijavic ještě víc a ke konci začalo pršet. V autě jsme pak pijavice, bitches leeches, jak jsme jim říkali, odstranili a napočítali jich kolem 20, lahůdka. Cestou do Mission Beach jsme se zastavili ještě na španělském zámečku Paronella, který sice vypadal hezky, ale vstup dovnitř by nás zruinoval, navíc v Evropě máme zámky stejně hezčí, tak jsme ani dovnitř nešli. Když si tak projíždíme mezi těmi banánovými plantážemi, najednou vidíme ohromnou žlutou hromadu. Moc jsme nevěřili, že by tolik banánů vyhazovali, tak Jára zastavil a šli jsme se tam podívat. A opravdu tam na kupě leželo snad dva metráky banánů, některé v lepší stavu, některé v horším. Tak jsme neváhali, přelezli, už asi hodně krát přelézaný plůtek a nabrali jsme si snad 10 kg. Postupně dozrávaly ještě další dva týdny a my měli super zdravou snídani. Je pravda, že když jich začalo dozrávat víc najednou, tak jsme je neměli jenom k snídani…Do městečka Mission Beach jsme dorazili už za tmy. Když jsme se procházeli po pláži, potkali jsme dva super lidičky, kteří nám poradili nejenom parádní místo na spaní, ale ještě jsme od nich dostali pár typů, kam se podívat.  

Probuzení s východem slunce a vyhlídkou na moře bylo geniální. Po ranním cvičení, jsme si zajeli do íčka, kde nám pán napsal a nakreslil spoustu typů kam se zajet podívat v celém Queenslandu, což je jedna z 6 spolkových států Austrálie. Jára se pak procházel po pláži a hledal semena a další vyplaveniny a já se konečně vrhla do oceánu. Jelikož bylo léto a voda je takhle na severu stále hodně teplá, je doporučeno koupat se pouze ve vyhrazených zónách, které jsou obehnány sítěmi, aby chránili proti medúzám. Některé medúzy jako například Čtyřhranka, o velikosti 1cm avšak s délkou chapadel kolem 1m, jsou tak jedovaté, že ochromí vaše hladké svalstvo a do několika minut umíráte. Většinou vám však způsobí takovou bolest, že se v záchvatu utopíte. Těch smrtelných je asi jen pár, většinou vás medúzy „jenom“ šeredně požahají a máte jizvy na celý život, ale taky asi musíte mít štěstí. Prý existuje kolem 300 medúz, ale opravdu nebezpečných je asi jen 20. Nám se naštěstí nic nestalo. Já si užívala houpání v několika metrových vlnách do chvíle, než mě vyhnal déšť. Už jsme se s tím smířili, jsme prostě v tropech. Když přestalo, obešli jsme asi kilometr dlouhý okruh, kde je prý asi největší šance vidět kasuára ve volné přírodě. Kasuár přilbový je pták, který vzácně dorůstá až 2 metrů, i průměrná výška 1,5 metru s váhou 70 kg vás však slušně vyděsí. Bohužel jsou však tito ptáci nesmírně plaší, takže ani my jsme neměli to štěstí. O bližší setkání s nimi však nikdo moc nestojí, protože když se naprdnou, mohou vás šeredně zranit ať už velikými drápy nebo svým rohovinovým výběžkem na hlavě.

Přes poledne následovalo parádní koupání u soutoku dvou řek s názvem Aligators nest. Že by v této krásně čisté vodě žili aligátoři, se nám moc nechtělo věřit, později jsme se také dočetli, že se místo jmenuje podle skautské skupiny, která zde působí. Název národní park není v Austrálii zárukou kvality, jiná země jiné nároky a proto jsme taky z NP Eduard Kennedy odjeli asi po hodině, kdy jsme se, asi po 1 km chůze mezi močály, třikrát nalepili na sítě obrovských pavouků. Attie Creek vodopády jsme si opravdu užili, nejenom, že tam bylo parádní koupání v jezírku obklopeném skalami, ale ještě krásný výhled z polohy ležmo, kterou jsme zaujali na vyhřátých kamenech. Noc jsme strávili na krásné vyhlídce, kterou jsme si mohli užít až ráno, protože večer už byla tma.

V úterý ráno jsme si dali procházku po Tyto wetlands mokřadech a pozorovali velké množství ptáků a taky první pořádnou skupinku Walabi, malých klokanů. Poté vyrážíme na největší single drop, tedy jedno kaskádový, vodopád v Austrálii, Wallaman Fall. Cesta tam byla tedy pořádně dlouhá, ale ten 248 m vysoký vodopád stál za to. Tím, že bylo hodně vody, která se dole mocně rozstřikovala a vytvářela duhu, byl vodopád ještě krásnější. Když už jsme jeli tak daleko, rozhodli jsme se sejít ještě k patě vodopádu, ačkoli cedule varovaly před prudkým stoupáním a možností smrti. :D Je pravda, že překonat 250 výškových metrů ani ne na dvou kilometrech je docela výkon, ale taky je pravda, že to v Austrálii trochu přehánějí. Po výstupu jsme se potřebovali schladit, tak jsme se zajeli smočit ještě k nedaleké řece a už pak uháněli zpět a prodírali si cestu krávami volně ležícími a bloumajícími na cestě. V nejbližším městě jsme vykontili pizzu, celou tašku amerických koblížků doughnuts a chleba a spěchali k poslední atrakci Big Cristal Creek water slides. Na dvou skalních skluzavkách jsme se vyblbnuli jak malé děti. První byla menší, už z té jsme byli nadšení, a když jsme přešli k té druhé, tak tam dva místňáci už blbli a my jsme aspoň mohli vidět, co všechno se ve skluzavkách dá dělat. Ta druhá měla totiž 3 kaskády, kluci je sjížděli po nohách a v závěru dělali salta. Járovi to docela šlo, já se bála, ale taky jsem si to užila. Noc jsme pak strávili na pláži Balgal.

První březnový den se od počátku tvářil jako pohodový, já cvičila, Jára hledal poklady na pláži a pak jsme si dali super snídani. Jedeme dvě hodiny do Townsville a stoupáme až na Castel hill, 360 stupňovou vyhlídku na kopci uprostřed města. Tam však zjišťujeme, že nemáme dolní část stanu, kterou jsme nechali ráno sušit na sluníčku. Tak jedeme zpátky a stan tam už není, chvíli alespoň hledáme kolem a poptáváme se místních. Ti nás odkázali na úřad v Townsville, takže jedeme zase zpět a tam se snažíme dohonit někoho, kdo by nás spojil s uklízeči campu. I přes ochotu pana úředníka se nám bohužel nepodařilo stan dostat zpět.  Až kolem 4. hodiny vyrážíme trajektem na nedaleký Magnetic Island. Hned po příjezdu nalézáme u obchodu hrozně moc jídla a jsme na sebe trochu naštvaní, že jsme si toho s sebou sbalili tolik. Rozhodujeme se pro 6 km trek do městečka Arcadia. Cesta vedla dost horami, a i když už byl podvečer, pěkně jsme se potili. Na vršku jsme si chvíli odpočali na velkém kameni, pozorovali bílé papoušky kakadu a okolní zátoky, moc jsme se ale nezdrželi, protože se už před 7 začínalo stmívat a my měli před sebou ještě kus cesty. Když jsme došli na vyhlídku, rozhodli jsme se, že se tam utáboříme. Jedna deka z letadla, půlka cestovního ručníku a můj svetr nás bohužel dostatečně neochránili před větrem a po dvou hodinách klepání kosy v poryvech větru jsme to vzdali a s čelovkami sešli dolů do městečka. 

Ráno pak vyrážíme první busem k Forts trek, kolem této trasy by měla být největší koncentrace koal na ostrově a ostrov je zároveň místo, kde je největší šance je vidět, vzhledem k jejich počtu a velikosti ostrova. Sláva, cestou k pevnosti objevujeme jednu koalu líně spící na stromě. Uděláme pár fotek, obejdeme pevnost z II. světové války a vracíme se stejnou cestou zpět. Koala už je níž, já vylézám Járovi na ramena a fotím ji z půl metru, pak si ji i pohladím a ona se ani nepohne. Jsou to vážně lenoši, prospí i 20 hodin denně, protože musí šetřit energií, které z eukalyptových listů moc nezískají. Jejich kožíšek je úplně hebounký snad 5 cm vysoký a asi pořádně teplý, proto taky byly koaly na počátku 20. století téměř vyhubeny. Tehdy bylo uloveno téměř 2 miliony koal a dnes ač je jako druh silně chráněn, jich je ve volné přírodě méně než 100 000. Často je také mylně nazýván medvídek koala, ale koala není savec, ale vačnatec stejně jako například klokan a svoje čerstvě narozené 2cm holé baby nosí ve vaku po narození další půl rok. No co vám budu povídat, jsou prostě boží a byla jsem z nich nadšená. Cestou k autobusu jsme pak potkali ještě jednu menší koalku a pak už se jeli vykoupat do Horseshoe bay, do zátoky ve tvaru podkovy. Pak jsme jeli zase zpět do Arcadii a tam jsem si půjčila lycra suite, něco jako neopren, ale slabší, právě jako ochranu proti medúzám. Pán v půjčovně mě sice upozorňoval, že díky povětří to pravděpodobně nebude nic moc, ale na prvním místě to byla úplná hrůza a nebylo vidět ani na 2 metry. Tak jsme se sbalili a jeli zpátky k pevnosti a pak sešli do Arthur´s bay, kde už to bylo mnohem lepší. Oba jsme šnorchlovali skoro hodinu a po krátkém odpočinku jsme si vyšli ještě na vyhlídku a pak už pomalu zpátky k trajektu. Jára ještě vykontil 3 kilogramové pytlíky s vínem a měli jsme co zobat na lodi. Byli jsme šťastni, že jsme našli naše autíčko nepoškozené a bez pokuty, už se jen za tmy vymotat z města a najít místo na spaní. Skončili jsme na šíleném odpočívadle, všude lidi a vedro takové, že Jarda spal raději venku.

Další den byl ve znamení zevlení a moře, nejdřív jsme si na pláži dali šlofíka a pak pozorovali černé papoušky s červenými pery na spodní části ocasu. Potom jsme jeli do Horseshoe bay, ano, zase zátoka ve tvaru podkovy, a tam se potápěli. Ve snaze vidět krokodýly jsme jeli spát k řece, kde byli několikrát viděni, ale žádného jsme neviděli, místo toho jsme si však užívali přítomnosti velkého množství komárů.

Ráno prší a prší až skoro do dvou, takže pěknej vopruz. Jelikož jsme Airlie beach,  místě ze kterého se vyjíždí na velký bariérový útes a nejkrásnější pláž Austrálie, obcházíme cestovky, které nabízejí různé druhy zájezdů, a chceme taky jeden vybrat. Když se udělalo trochu líp, vykoupali jsme se ve sladkovodní laguně v centru města a pak zašli do jachtového klubu podat si inzerát, jestli by nás někdo nechtěl jako posádku, když se podělíme o náklady. Překvapivě se ozvali asi 3 lidé, ale až příliš pozdě a my už byli pryč. Jelikož byla sobota, město bylo plné lidí a bary s hudebníky taky. Vystřídali jsme asi tři a pak se usadili v jednom, kde to nejvíc šlapalo. Při cestě domů jsme ještě našli dvě celé pizzy a jedna měla v průměru snad metr. Bohužel jsme je ani nestačili sníst.

Jako ranní rozcvičku jsme si dali pár bazénů v laguně a poté se jeli podívat na nedaleké Ceddar Creek Falls, kde díky tomu, že byla sobota, bylo úplně nacpáno. Naštěstí se zanedlouho přihnal pořádný slejvák a spousta lidí utekla do úkrytu. Nás déšť zastihl na vršku poslední kaskády vodopádu, kam jsme vyšli a vyhlíželi dolů na cachtající se děti. Z té výšky asi 10 metrů skočili tři kluci dolů a já myslela, že se zbláznili, ale asi byli místní a měli natrénováno. Následovala procházka pralesem, doprovázená tištěným průvodcem, takže jsme si u každé zastávky mohli přečíst něco zajímavého o místní flóře i fauně. Poté přejíždíme do Shulter Harbour, kde nejdříve z vyhlídky obdivujeme ostrůvky a jachty a poté vyrážíme na Coral bay, zátoky vzdálené asi 3 km. Tím, že byl přístup pouze pěšky, nebyl na pláži téměř nikdo. Jen spálený přiopilý ozík, jak se Austrané sami nazývají, se válel pod stromem, popíjel víno a hlídal pruty. Asi kvůli své lehké opilosti nás oslovil a nabídl nám čerstvě uloveného úžasně duhového korálového pstruha. My mu však poděkovali a odmítli, protože jsme měli tolik jídla, že bychom rybu jen pošeredili. Došli jsme na vyhlídku, kde jsme potkali dva asi 10 centimetrové pavouky a cestou zpátky sbírali korály, kterými byla Coral bay celá pokrytá. Taky jsme se ještě jednou zastavili u Davida, který už zapaloval oheň a mezi tím nám povídal o životě v Austrálii, a s nadsázkou vyprávěl, jak je rád, že jeho prababička ukradla někde v Anglii chleba a za trest ji poslali do Austrálie. Nejraději bychom noc strávili s ním na pláži, protože tam bylo opravdu nádherně a nikde žádní lidé, jen moře a my, ale museli jsme zpět do města, zamluvit si potápěčský výlet. Za výlet jsme nakonec zaplatili nehorázných 320$ a proto jsme se poté šli raději smočit do moře.

Ráno ještě máme čas znovu si zaplavat v laguně a před 9. už nás vyzvedávají a odvážejí do přístavu, kde má sídlo i naše společnost Ocean Rafting. Je to asi nejlepší, co jsme mohli zvolit, jízda na velkých nafukovacích člunech se silnými motory byla super sranda i za úplného bezvětří. Na prvním šnorchlovacím stanovišti jsme viděli obrovskou, asi metr a půl dlouhou posvátnou australskou rybu, která je sice býložravá, ale z huby jí stejně čumí dva velké zuby. Korály byly nádherné a já byla konečně ve svém živlu. Na konci prvního plavání se už i víc klubalo sluníčko, které dodávalo korálům ještě úchvatnější barvu. Druhé stanoviště bylo ještě lepší, tam se prý zajíždí jen výjimečně za super klidného počasí. My měli to štěstí a mohli plavat nad korály, které byly třeba jen metr pod námi, a o kousek dál už zase padali do takové propasti, že nešlo ani dohlédnou na dno. Ačkoli byl velký bariérový útes hezčí než třeba potápění v Thajsku, stejně už jsem to znala a bylo to v zásadě podobné, proto mým snem bylo vidět želvičku. Po půlce druhého potápění jsem se už smířila s tím, že žádnou želvičku neuvidím a plavala jsem dál dozadu kolem lodi. Za chvíli vidím naši skupinku v jednom chumlu, plavu k nim a naproti mi už plave Jára, že jsem akorát propásla želvičku. Takový záchvat breku jsem neměla snad od svých deseti let. Jaroušek byl ještě úplně první, kdo ji viděl, upozornil na ni ostatní a pak si ji ani neužil a šel mě hledat, já jediná však byla na druhé straně. Brečela jsem asi půl hodiny v kuse, nejdřív jsem se málem utopila, protože se šnorchlem se opravdu špatně brečí, ale ještě jsem ji zkoušela znova najít. Marně. Záchvat pokračoval v lodi, když se naše průvodkyně všech ptala, co se jim nejvíc líbilo a ti sborově odpovídali želvička, želvička. To byl můj nejhorší zážitek z celé Austrálie. Po šnorchlování jsme jeli na údajně nejkrásnější pláž Austrálie White heaven beach, tedy Bílé nebe. Svým složením písku s 99,7% křemíku je to prý také nejbělejší pláž světa. Naštěstí nebylo úplně jasno, jinak by byl pobyt na pláži díky horku opravdu nepříjemný, všechny paprsky se odráží zpět, proto písek není ani rozpálený a dá se po něm bez problémů chodit. Navíc tak zajímavě skřípe, jak kdybyste opravdu chodili po skle. Další zajímavostí je, že NASA si objednala 30 tun tohoto písku, aby z něj udělala teleskop s nejčistším sklem na světě. Jinak je tento písek a celý ostrov přísně chráněn. A pro jednu jedinou scénu v novém dílu Pirátů z Karibiku bylo na pláž, kde je široko daleko jenom písek, dovezeno 3000 palem. Až když jsme vyšli na vyhlídku, zjistili jsme, proč je tato pláž považována za nejkrásnější. Meandrující řeka vtékající do moře společně se zářivě bílím pískem, vytváří neuvěřitelnou scenérii. Navíc jsou výhledy vždy jiné, protože s přílivem je voda v řece světlejší díky čisté mořské vodě a naopak při odlivu dominuje tmavší barva z řeky. Z vyhlídky bylo vidět taky několik ostrovů a naše průvodkyně nám prozradila, že dříve bývala všude pevnina a až při poslední době kamenné, kdy nastalo velké tání, se zvedla voda o 40 metrů a vše zaplavila. Zůstalo jen 47 vrcholů hor, které jsou dnes tolik turisty oblíbenými ostrovy. Cestou zpátky jsem zahlédla alespoň hlavu želvy a párek delfínů plavajících asi 100 metrů od nás. Po návratu jsme v nedalekém městečku vykontili celý meloun a pytel meruněk a pokračovali směr Prosepine za Davidem z pláže, se kterým jsme se měli ještě sejít.

Je 7. 3. den otevírání Working holiday víz na Zéland. Járu poprosil jeho kamarád Adam, jestli by se za něj nezkusil vyplnit aplikačku, protože z Austrálie by to mohlo být rychlejší. Předešlý den jsme tedy hledali, kde se připojit na internet. Byli jsme v pidi městečku a dál jsme jet nechtěli, protože jsme od Davida dostali typ na želvy nedaleko od města. Tak jsme se ptali všude možně, jestli někde není free wifi a pak nás jeden mladík pozval přímo k němu na zahradu a řekl nám svoje heslo. Večer ještě přišel, jestli nechceme sprchu nebo něco a ráno nás pak nechal na jeho venkovním posezení, protože vyplnění trvalo skoro 2 hodiny. Potom se ještě jednou vracíme za Davidem a zakecáme se s paní, která spravuje místní motel a je původem Jugoslávka. Zajímavě jsme si popovídali a ještě jí pomohli převlékat postele, protože měla zraněnou ruku. Tak jsme si v Austrálii udělali takovou malou brigádu. Pak už konečně jedeme za želvičkami. Starý téměř opuštěný přístav zel prázdnotou a voda byla nechutně špinavá. Ani jsem nevěřila, že něco uvidíme, ale po pár minutách se na hraně kamenného valu chránící přístav objevila první hlavička želvy. Byly tak boží. Každých 2-5 minut vyplavaly, aby se nadechly, v jednu chvíli jsme viděli dokonce 4, jednu velkou a 3 malé. Dohromady jsme tam strávili asi dvě hodiny a další hodinu jsme prolézali staré rybářské lodě a ponorku. V městě Mackey jsme se vykoupali v městské laguně, ale necachtali jsme se dlouho, protože koupaliště asi po 20 minutách zavřeli kvůli blížící se bouřce.

8. 3. Ja-rou-šek má narozeniny, my máme přání jediný…Jaroušek je narozen na MDŽ, tak jsme oslavovali dvakrát. Ráno jsme byli v botanické zahradě, a protože měl Jaroušek narozeniny, byli jsme tam opravdu dlouho, je jako malé dítě na hřišti, nemůžete ho odtáhnout. Po dlouhém váhání jsme se vydali do celkem vzdáleného NP Eungela, čti Jongala, kde jsme chtěli vidět ptakopysky. První zastávka byla na Finch Hatton Gorge, kde jsme šli asi 3 km soutěskou řeky a pak došli ke krásné laguně s vodopádem, kde jsme se vykoupali a cestou zpátky jako bonus potkali endemitní australskou super tlustou a velikou ještěrku. U jednoho campu jsme si pak hráli s papouškem Kakadu, ale vzít si ho na ruku jsme si stejně netroufli. Následoval výjezd asi 500 výškových metru a my se ocitli v úplně jiné krajině na vyhlídce uprostřed pralesů, po dostatečném pokochání jsme vyšli hledat ptakopysky. Hlavně Jára si přál je vidět a já doufala, že se mu na narozeniny přání splní. A opravdu, když už jsme odcházeli od jezírka a vzdávali to, uviděli jsme v řece hnědou skvrnu. Jeho zoologický název je Ptakopysk podivný, což opravdu odpovídá. Je to vlastně něco mezi bobrem a kačenou. Velice nás překvapilo, jak jsou maličtí. My mysleli, že mají třeba kolem půl metru, ale je mnohem menší, samci mají maximálně 40 cm plus ocas, od 10 do 15 cm. Samičky jsou tak o třetinu menší. Ačkoli je to savec, jako jeden z pěti druhů, snáší vejce, stejně jako například ježura. Vyskytuje se pouze na východním pobřeží Austrálie a v tomto NP by jich mělo být nejvíce.

Však jsme je taky druhý den ráno pozorovali v řece víc jak hodinu a viděli jich třeba 15. Byla to paráda, i když vyplavali vždy maximálně na půl minuty a pak se zas ponořili pod hladinu požírat řasy. Prošli jsme si asi 4 km okruh, kde jsme nasbírali zase spoustu pijavic a pokochali se výhledy. Další okruh už byl kratší, pijavic bylo míň, za to statisíce možná miliony kaloňů, býložravých netopýrů. Následovala dlooohá cesta pustinou, kde jsme na jedné pastvině mezi koňmi a kravami pozorovali i velblouda, z čehož jsme byli docela udiveni, než jsme zjistili, že zde žije až 700 tisíc zdivočelých dromedárů, tedy velbloudů jednohrbých, jež jsou potomky arabských velbloudů. Když jsme dojeli k moři do Yepoonu, akorát se stmívalo a my stihli dojít ke kolonii kaloňů, kteří se usídlili hned vedle hlavní cesty. Bylo to neuvěřitelný, během pár minut se zvedl mrak miliónů kaloňů, kteří pokryli celé nebe a mířili hledat svou potravu. Pak už jsme se jenom prošli po nábřeží a ustlali si na pláži.

Čekal nás nádherný východ slunce hned ze spacáku a pak ranní cvičení. Okoukli jsme taky výstavu mušlí, která byla úplně neuvěřitelná a pak se vydali dál po pobřeží na dvě vyhlídky a u Double Head NP jsme si dali i koupačku. V Rockhamptonu byla naším cílem ZOO. Na to že vstup byl zdarma, tak tam bylo spoustu super zvířat. Krom klokanů, koal a emu, tam byli například vydry, kasuárové a celý pavilon ptáků, wombati, krokodýlové a viděli jsme i krmení varanů a šimpanzů. V botanické zahradě jsme pak viděli ve volnosti obrovské hejno pelikánů a spoustu dalších ptáků. Noc trávíme pod horou Mt. Larcom, na kterou se chystáme další den vylézt na východ slunce. O tom však zase příště.

Zpět

Kontakt

Jak si žijem na Zélandu...

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode