červenec - slavíme narozky a stěhujeme se

02.08.2016 22:03

Foto zde: https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/cervenec_v_Blenheim/

 

Takže červenec pro Járu znamená změna práce, z wrapera se stal běžec. Už si prý i zvykl, vykontákoval krásné nové běžecké boty, takže teď lítá po vinici jako antilopa a každý den má v nohách kolem 25km. Dokonce už mu říkají Forrest Gump. Nezastaví ho ani déšť, ani vítr, ani odpružené sloupy, co ho mlátí do hlavy, ani dráty, které ho švihají přes bradavky. Pro mě to jen další měsíc otročení u včelařů. Naštěstí se nevytáčí, takže se dělá vše ostatní a je to i docela různorodé. Michael, pomocník medových bratrů, je tři týdny na dovolené, tak se teď starám o zákazníky já a docela mě to baví a jsem ráda, že si můžu občas popovídat s místňáky.

Druhou červencovou sobotu jsme po práci vyrazili na narozeninovou oslavu neznámého kluka. Byli jsme pozvaní přes našeho spolubydlícího Lukáše. Po celkem dlouhém rozmýšlení, jsme nakonec asi v půl 11. dojeli k obrovské vile uprostřed vinic. Skupina 3 lidi, tam spravuje vinice i s domem starší paní, která se přes léto ohřívá v Kalifornii. Co vám budu povídat, barák to byl parádní, s vlastní promítací místností a obrovským obývákem s krbem a polohovacími křesly. Párty už byla v plném proudu, spousta různých národností a více či méně opilých lidí. My jsme moc nepili, ale bavilo nás poslouchat napínavé zážitky z cest jednoho z obyvatel domu, který se třeba plavil přes Panamský průplav, a v Belize půlku jeho kamarádů zavřeli za nelegální vstup do země. Na závěr jsme se nacpali ještě teplým brownies a asi v půl 2. se vypravili k domuvu. Járu však přepadla bufetácká nálada, takže první zastávka byla v Renwicku, kde jsme našli něco jako musli tyčinky ze sušeného ovoce, další zastávka kavárna a aby toho nebylo málo, tak jsme ještě vybrali nejlepší asi z 20 pizz za Pizza Hut. Vstávání nebylo úplně růžové ani pro jednoho z nás. Jára, aby toho neměl málo z týdnu, si šel ještě přes víkend zawrapovat a já zase vstávala na trh. V neděli ráno tradičně na trh a po obědě jsme se vyrazili podívat na výstavu Dům a zahrada tady v Blenheim. No řeknu vám, Horst Fuchs hadr. Nic moc nového jsme se nedozvěděli, jediná geniální věc, která tam byla, byl celomasážní přístroj. Pán na tabletu připojeném k přístroji nastavil program na 15 minut a od té doby jsem se ocitla v nebi. Jednotlivé pravděpodobně vzduchové polštářky se postupně nafukují a vytvářejí tlak na různá místa těla, malé kuličky masírují chodidla a válečky záda a krk. Po čtvrt hodině si připadám, že lítám. Rychle na zem mě dostává fakt, že mám být už čtvrt hodiny v práci.

Počasí se nám v červenci už trochu umoudřuje, tolik neprší a vypadá to, že už pomalu, ale jistě přichází jaro. Dny se prodlužují, takže čím dál častěji přijíždím domů za světla. Trháme pomeranče, citrony a grepy. Persimmonty, oranžová jablíčka, která nám vydělávala víc jak měsíc, už přemrzla a i ty zbytky, které na stromech zbyly, se už nedaly prodávat. Tak jsme si museli najít něco jiného, tentokrát grepy.

Na třetí červencový víkend jsem se těšila nejvíc, protože se slavily moje narozeniny. Už od svých 17 let, takže celých 10 let!!!, jsem pořádala narozeninovou párty s boulí, ne že bych se vždy tak zpila a pak se bouchla do hlavy, ale na párty nesmělo chybět víno s ovocem, takzvané čůčo. Nebylo tomu jinak ani letos. Velký hrnec s boulí, byl nachystaný, aby se mohlo začít oslavovat po 9. až přijedu z práce. To ale nebyla jediná věc, která byla nachystaná. Jára my udělal překvapení a stavil se u nás v restauraci, kde poprosil číšníka, aby mu zavolal, až budu odjíždět z práce. Já ale byla moc rychlá, jak jsem natěšená uháněla domů, že jsem Járu zahlédla, jak dává popelnici před zadní vchod, abych musela jít předem. Zhasnuto v kuchyni a jen blikající svíčka, naznačovala, co se budu dít. Otevřu a následuje pokus o zpívání Happy Birthday, většina se však stydí. Každopádně je to moc milé překvapení. Sfouknu svíčku a začnu přijímat gratulace a dárky. Nejvtipnější dárek je krásně zabalený šutr, ten jsem dostala od Michala a Marti. Na etiketě rozuměli jen helium a ball, tak si mysleli, že v tom budou alespoň balonky, po dlouhém zkoumání šedého kamene, jsme zjistili, že se to vůbec nemělo rozbalovat, protože to je těžítko na heliové balonky. Kromě kamene jsem teda od nich dostala i kosmetickou sadu, asi abych se víc myla. Od Vládika jsem dostala krásnou voňavou svíčku a super čokošku s manukovým medem a mandlemi. Od Viktora láhev dobrého červeného, olivy a kytičku a malou krabičku od Pavlínky, která byla tou dobou na výletě. V krabičce byl její ustřižený dred a poukázka na opravu těch mých dvou. Touto dobou už jsou dredíky doháčkované a nový je také už na svém místě. Od Japonky Maiko jsem dostala vlastnoručně udělanou růžovou gumičku, no snažila se… A od nejdražšího jsem dostala dokonce dva výborné čokoládové dorty, jeden ve tvaru srdíčka, ten byl umístěn i s růžičkou a svíčkou v našem pokoji, druhý jsem sfoukla při příchodu a k tomu všemu ještě vyrobil šplouchátko z barevné mušle paua a druhé šnekové mušle, těžké popisovat, ale je to boží. Mám prostě toho nejlepšího muže. V neděli byl Jára na trhu sám a já se léčila, v týdnu na mě totiž skočil nějaký morybundus, který se mě držel až do dalšího úterý. Odpoledne ale bylo tak krásně, že mi bylo líto být zavřená doma, tak jsme se vydali i s osamoceným Viktorem do japonské zahrady. Byla to spíš taková pseudo japonská zahrada s altánkem a umělou říčkou, ale snažili se.

V pondělí jsem se hodně rozmýšlela, jestli mám jet do práce nebo ne, morybundus mi totiž dával dost zabrat, nakonec jsem jela. Ale Murray, šéfik, vše rozhodl za mě, ze strachu o zdraví zákazníků mě po čtvrt hodině poslal domů. Ve středu jsme nešli na večeři do charity, protože jsme drželi půst a krom toho se nic zvláštního v týdnu nestalo.

Předposlední červencový víkend jsme se poprvé za našeho působení v Blenheimu vypravili do bazénu. Měli jsme tam sraz s Jardovým spolužákem z lesárny, s Lukášem. Dali jsme pár bazénů, vyblbli se s pěnovými věcmi na cvičení, ale nejvíc jsme si užívali vířivky. Odpoledne přišla Pavlínka opravit mi dredy a večer zase do práce.

V neděli jel Jára na trh zase sám. Já jsem začala balit naše nashromážděné jmění. Stěhujeme se totiž přes park do Petova „squatu“. Děláme si z toho srandu, že je to squat, protože je tu trošku bordel, ale vůbec to není tak špatné. Dům je asi 100 let starý a jeho majitel není zrovna nadšený opravář. Je obklopen zarostlou zahradou a má 5 vchodů, z nichž se nějakým způsobem používají čtyři. Jedny nepoužívané dveře vedou do zbrojnice majitele, který tu žije s námi, což jsem zapomněla dodat. Dvě stěny jsou plně zaskládány zbraněmi všech možných velikostí a ráží, údajně jsou v místnosti i granáty. Teď nevím, jestli se mám cítit bezpečně nebo se naopak bát. Ano, domácí je velký fanda do zbraní, války a všeho, co se kolem toho motá, takže asi 90% z cca 500 knih v domě se věnuje tomu tématu. Jinak je ale domácí celkem správný chlap. Výhodou je, že tu platíme poloviční nájem, ale nejlepší věcí v tomto domě je krb, u kterého se skoro každý den nahříváme. Oceňujeme taky dva záchody, tato výhoda je však vykoupena pouze jednou sprchou. To však není problém, protože nás je v celém domě jenom 5. První týden tedy 6, protože s námi sdílel pokoj ještě jeden Ind, který neodjel podle plánu v neděli, ale až v pátek. Naštěstí spal v obýváku, ale jeho věci a hlavně bordel byli všude. Koberec se neluxoval měsíce a pavučiny na stěnách zažili nejspíš ještě prvního majitele domu.

Půlka soboty tedy byla ve znamení uklízení. Večer se konala grilovačka. Když jsem dorazila z práce, všichni už byli nacpaní nebo se zrovna nacpávali. Grilování zbylo samozřejmě na Járu, ten to ale zvládnul na jedničku. Na to že máme vrchol zimního období, vydrželi jsme venku až do půl 2., i když v závěru večere jsme si grilovali už jenom ruce.

Vstávání na trh bylo kruté, to bude asi tím, že jsem smíchala všechen alkohol, co jsme měli. Jela jsem sama a to mrznutí za těch necelých 50 dolarů skoro nestálo ani za to. Zimní sezóna je prostě mrtvá, ale Jára stejně bez ustání louská oříšky. Zajímává vás, proč se mnou Jára nebyl na trhu? Měl totiž melouch přes mistra Oniona (Cibuláče), kterému na trhu asi 3x pomáhal s prodejem zeleniny. Tentokrát ho poprosil, jestli by mu nepomohl se stříháním hruškového sadu, který si pronajal. Tuto nabídku Jára samozřejmě nemohl odmítnout. 

Zpět

Kontakt

Jak si žijem na Zélandu...

Fotografie použita dle Creative Commons www.Photobotos.com  © 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode