Druhý měsíc v Blenheimu

02.04.2016 03:42

Foto zde:

https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/2._a_dalsi_mesice_v_Blenheimu#

Jak jsem psala v posledním povídání. Celý první březnový víkend jsme strávili vyráběním pece na pizzu. V sobotu jsme na ní pracovali asi 8 hodin a musím přiznat, že po celodenním míchání směsi písku a jílu člověka pěkně bolí ručičky. Navečer jsme se zajeli alespoň vykoupat k řece a večer nám pak Brenna nabídla, že můžeme využít sousedovu vířivku, pokud chceme. Samozřejmě, že jsme této příležitosti využili a pěkně se tam vyrácháli, pak už jen usnuli jako batolátka. V neděli ráno byl Jára na pár hodin pomáhat Skotovi se dřevem, to je ten co nám, výměnnou za práci spravil auto, a potom jsme zase pokračovali s prací na peci, tentokrát už asi jen 6 hodin. Každopádně bylo hotovo a radost byla veliká. Domácí z toho byli taky nadšení, tak jsme byli moc rádi, že jsme se jim alespoň takhle mohli odvděčit, za všechno co pro nás dělají.

            V pondělí ráno jsem vyrazila do města, Dýno byl totiž objednaný na srovnání předního rámu, kvůli kterému nám nedali technickou. Z původních 250 dolarů to nakonec bylo 517, ale co se dalo dělat, pokud chceme technickou, musíme to nechat opravit. Jelikož mám celý den ve městě volno, jdu na oříšky a potom ještě na broskve a hrušky do nedaleké rezervace. Před vyzvednutím Járy z práce ještě rychle něco vybufetím za kavárnou, která nikdy nezklame, a jedu do Pekáče (Pack´n´save market) koupit Járovi piva k narozeninám. Svoje narozeniny totiž netrávil doma, ale na pracovním dvoudenním výjezdu. Alespoň si kluci zpříjemnili večer. Ráno dostal na cestu ještě oříšky a čokoládu a taky dopis s mandalou. Raw dort dostal až v pá., protože jsme drželi dva dny novolunní půst. Ve středu jsem musela zase do města objednat se na zdravotní prohlídku, kterou potřebuji, abych dostala pracovní víza. S mým předchozím cestovním vízem mi to tady dohromady vychází na 16 měsíců, a když jste tady déle jak rok, tuto prohlídku, která obsahuje krevní testy, rentgen hrudníku a lékařské vyšetření, musíte absolvovat a nikoho nezajímá, že tu více jak rok nebudete. Hold jsem musela vyplácnout skoro 10 000 Kč, abych tu vůbec mohla začít pracovat. A to, že bych už víc jak týden pracovat mohla. Brenna mi totiž sehnala práci u nich na vinici, kde se už začalo sklízet, ale já hold pořád musím čekat na výsledky testů a pak na schválení od imigračního. Ve čtvrtek jsme zajeli s Dýnem znovu na technickou k hodnému pánovi tady v Renwicku. Naštěstí to dopadlo dobře a už nic dalšího, co by nám bránilo získat technickou, neshledal. K našemu překvapení jsme dostali technickou na rok a ne jen na půl, nejdříve jsme si mysleli, že pán byl opravdu tak hodný, ale zanedlouho jsme zjistili, že ročníky aut 2000 a mladší dostávají automaticky technickou na rok, alespoň jediná výhoda našeho Dýna…

            V pátek už jsem byla tak zoufalá z toho, jak pořád trčím doma, že jsem začala hledat na internetu, kde bude nějaká živá hudba. Hned se mi zlepšila nálada, když jsem zjistila, že zrovna dnes pořádá jedno vinařství festival při příležitosti zahájení sklizně a ke všemu to je jenom asi 5 km od domu. Tak jsme si večer půjčili kola od domácích a vydali se k vinici. K naší smůle však už měli vyprodané lístky a my se dovnitř ani nedostali. Chvíli jsme poslouchali za plotem, ale po půl hodině nás stejně vyhnala zima, která se s příchodem podzimu večer vyskytuje stále ve větší a větší míře. Domů jsme přijeli jak rampouchy a proto jsme uvítali, když nám Andrew navrhnul, jestli nechceme rozdělat první zkušební oheň v naší peci. Bylo to fajn, pozorovat plápolající oheň a hlavně zjišťovat, že pec opravdu funguje.

Juchůů, sobota a my konečně můžeme vyrazit někam na výlet. Po třech měsících cestování byl měsíc a půl strávený na jednom místě, bez možnosti někam vyjet, celkem utrpení. Vypravili jsme se po pobřeží směr Picton. Jedna krásná zátoka střídala druhou. První zastávku jsme si udělali v zátoce Whites, kde jsme si prošli asi hodinový okruh s výhledem na skalní oblouk, zátoky, fjordy, a dokonce až na mys Pallister ležící na severním ostrově. Pokračujeme dál a na oběd zastavujeme v krásné klidné zátoce, kde si vaříme nalezené těstoviny s nalezenou rajčatovo-česnekovou omáčkou a nalezeným parmezánem, a jelikož nikam nespěcháme, dělám si i kafíčko, samozřejmě nalezené. Cestou do Pictonu se zastavujeme na různých vyhlídkách a kocháme se výhledy. Velikost Pictonu nás celkem překvapila, my tu projížděli před více než dvěma měsíci a už byla tma. Do tohoto městečka připlouvají skrz fjordy trajekty ze severního ostrova i ostatní lodě, ze všech možných koutů světa. Proto je zde celkem rušno a o krámky s předraženými suvenýry zde není nouze. Večer jsme se jenom toulali městem a pozorovali lodě připlouvající do přístavu. Na noc jsme přejeli do slepé ulice k jednomu ze začátků cesty nahoru na fjord. Ráno nás pak paní, co bydlela naproti, kde jsme parkovali, křikem z balkónu varovala, že to je trestné kempovat na ulici a ať to příště neděláme. Za chvíli přišla, báli jsme se, že bude dělat problémy, a ona se s námi začala bavit, že taky cestuje se svým karavanem a že vždycky zaparkuje někde u hotelu, kde nikdo nepozná, že není hotelovým hostem. To nás paní docela dostala. A prý by nás i pozvala na snídani, kdyby nebyla doma sama. K tomu přidala ještě nějaké cestovatelské typy a pak už se začínáme škrábat na hřeben fjordu a poté pokračujeme až téměř na jeho úplný konec. Byla to krásná podívaná sledovat všechny ty ostrůvky, fjordy a jejich zálivy. Když jsme sešli dolů, tak jsme si udělali k snídani super palačinky s nuttelou, samozřejmě nalezenou, potom jsme projeli ještě kus pobřeží a zastavovali na každé vyhlídce, kde jsme si užívali nádherné výhledy. Cestou jsme potkávali spoustu motorkářů a Jarda jenom litoval, že žádnou motorku nemá. Potom už nezbývalo než vyrazit k domovu, protože nás tam čekalo první pečení pizzi v naší peci. Když jsme přijeli domů, Andrew už topil, tak jsme se zanedlouho mohli těšit z parádní pizzi, jako z italské restaurace, ale mnohem lepší než Ristorante :D

            V pondělí jsem vyrazila do města za doktory. Čekala mě prohlídka, na kterou jsem byla dosti zvědavá, přece jenom stála 5000 Kč. A co se dalo čekat, klasika, puls, oči, uši, krk, nohu taky zvládnu zdvihnout a kyčel mi neupadla, když s ní doktor zakroutil. Kulhavku, slintavku ani syfilis taky nemám. Svinovací metr na zdi naměřil o 4 cm víc než je moje normální výška a váha o kilo a půl víc, na což jsem se zděsila. ,,Buďte v klidu slečno, váš tělesný index je ideální.“ To povídej doma manželce, strejdo... Nicméně jsem ,,nečekaně“ kontrolou prošla. Poté jsem zajela na kliniku na rentgen hrudníku, který mi dělali ve slušivém župánku, a pak mi sestřička ještě vysála 3 ampulky krve. Dále už jen stačilo namočit do kelímku a hotovo. Super, díky, že jste mi řekli, že nemám lepru.

            V úterý jsem vyzvedla Járu v práci a jeli jsme do města k Anně a Jeremmimu, u kterých nám Brenna domluvila brigádu. Mají rozkopanou celou zahradu a chtěli by tam mít anglický trávník, jako každá správná zélandská rodina. Práce dost, ale platí 20 dolarů na hodinu, což je ještě o 4 dolary víc než má Jára v práci. Jsme za to celkem rádi, hlavně já, když ještě pořád nepracuju a dvě hodiny denně vybírat kameny není zas taková dřina. Cestou domů jedeme kolem Countdouwnu a hle, konťák je zpátky. Od doby, co nás vyhmátli s nalezenými pivy, ho totiž dávali za dřevěný plot. Ale teď byl zase venku a to byla příležitost pro nás. Jára tam neohroženě skáče, zatímco já čekuju okolí. A nadílka je veliká. Spousta pita chlebů, 4 konzervy fazolí, krabice želé v tubičkách, super na svačinku, sušenky, 1 kg kávových zrn a hlavně 24 čokoládových králíčků bez uší, navíc za chvíli Jára loví další obří krabici a v ní 4 jednokiloví králíci s rozdrcenými zadky, kteří připutovali až z Německa. Veselé Velikonoce J

            Ve středu ráno jsem z většiny 150gramových králíčků udělala jednu obří čokoládu, která musela vážit aspoň 3 kg. Přece jenom je to trošku skladnější než krabice králíčků. Odpo jsem zase vyzvedla Járu a jeli jsme dělat trávník. V kontejneru bohužel nic nepřibylo, ale kavárna to jako vždy zachránila. I ve čtvrtek jsme vybírali kameny a snažili se vytvořit rovnou plochu pro trávník. V pátek volala Anna, ať nejezdíme, tak jsem na 5. jela pro Járu, ale byli vyjetí, tak jsem na ně musela hodinu a půl čekat. Aspoň, že má starý John Bush na zahradě švestky a fíky. Když jsme neměli brigádu, rozhodli jsme se alespoň zajet podívat, jestli už nepadají ořechy. A podzim už je vážně tady. Ořechů jsme nakonec nasbírali dvě plné tašky a největší radost z nich měly děti, protože budou mít co roztloukat aspoň týden. Roztloukání ořechů je totiž jejich největší zábava, škoda jen, že jich při tom třetinu rozdrtí, druhou s nadsázkou vyhodí a třetí sežere pes.

            A je tu víkend a my konečně můžeme na výlet. Tentokrát vyrážíme na jih do Kaikoury, proslavené pozorováním hlavně velryb a delfínů. Cestou tam zastavujeme v soutěsce Sawcut gorge, která opravdu vypadá, jak kdyby skálu rozřízla pila. Přes hodinu jdeme podél řeky a asi 8x brodíme, naštěstí je teplo, tak se na chvíli zastavujeme i u jezírka a koupeme se mezi zářivě bílými vápencovými skalami. Další zastávka je u lachtaní kolonie a u vodopádu, ke kterému si malí lachtánci chodí hrát. Je super pozorovat, jak si tam tihle pár měsíční lachtánci užívají života a taky pozornosti nadšených turistů. Samozřejmě jsme taky nemohli vynechat Countdown v Kaikouře, teda spíš jeho konťáky. Z odděleného sudu jsme si vybrali asi 5 francouzských bagetek a pak se na mě ještě usmálo štěstí, když jsem na zemi na parkovišti našla 70 dolarů!!! Vesmír mi chtěl asi trochu vrátit výdaje za doktora. Díky. Večer jsme se prošli po pláži a pak se jen toulali městem. V irském baru s názvem Jahodový strom hrála ten den živá hudba, a jelikož jsem našla 70 dolarů, dopřála jsem si Guinness, výborné irské tmavé pivo. Kapela zahrnovala pouze dva členy a to kytaristu a zpěvačku, která vypadala, že si spletla století, ale hráli celkem pěkně, tak jsem si po dlouhé době zatancovala a trochu si užila kulturního života. Járovi se to ale moc nelíbilo, tak jsme tam bohužel moc nepobyli. Ráno jsme vstávali celkem brzy a vydali se na procházku po útesech kaikourského poloostrova. Byl zrovna odliv a skály v ustupujícím moři vytvářely krásné obrazce. Popojeli jsme ještě asi 20 km na jih a vydali se cestou podél železnice až k útesům, ke kterým jsme však nakonec ani nedošli. Cestou jsme potkali trosky vlaku, který ležel na skalách pod kolejemi už hezkých pár desítek let. Malá lokomotiva a ještě na půl dřevěné vagóny roztažené na dvou stech metrech, vše zůstalo v původním stavu. Zajímavá podívaná. Nejdelší zastávka byla na ostružinách, kterých jsme se tak napásli, že jsme to měli místo oběda. Poté jsme „slanili“ dolů na pláž a tam zjistili, že skalní oblouk, ke kterému chceme dojít je ještě hodně daleko, tak jsme se otočili a šli zase 5 km zpátky. Cestou domů jsme se ještě jednou zastavili u lachtánků a taky na koupačce v přírodním jezírku s vodopádem, které bylo ukryté pouze 250 metrů od hlavní silnice. Poslední zastávka byla v Blenheimu u kavárny a taky na oříškách. Když jsme přijeli domů, akorát odjížděla Anna s Jeremmim, kteří byli u domácích na pizza párty. Taky nám jedno těsto nechali a dokonce udržovali oheň, abychom si mohli udělat pizzu, i když bylo už 8 hodin. A to byl hezký konec hezkého víkendu.

            Týden před Velikonocemi se nic zvláštního nedělo. Jarda odjel v úterý na dvoudenní výjezd a já stále čekala na víza. Ve čtvrtek jsem zajela pro Járu, stavili jsme se za kavárnou, posbírali ořechy a ještě vyrazili na ořechy tady v Renwiku a cestou jsme narazili i na čerstvé fíky. Nacpali jsme si pupky a ještě natrhali na plánovaný výlet.

            Konečně je tu pátek a my brzy ráno vyrážíme do jedné z nejkrásnějších a nejslunnějších oblastí NZ. Naším cílem je národní park Abel Tasman na úplném severu jižního ostrova. Cesta by měla trvat 4 hodiny, ale nakonec jedeme 6, protože se cestou zastavujeme ve velkých městech a bufetíme. Hned první zastávka je více než úspěšná. V krásně přístupném kontejneru Warehousu, což by se dalo přeložit jako sklad, jsme našli spoustu lehce poškozených věcí. Nejlepší nález? Bodyboard. Jsem úplně nadšená. Že nevíte, co je bodyboard? Je to něco jako surfovací prkno na sjíždění vln, ale kratší a pro začátečníky lepší. Jen škoda, že už začíná zima a bez neoprenu už si asi moc nezasurfuju. Ale stejně je to super. Dále jsme našli snad 10 gelových návleků na sedla, která jsou úplně v pořádku, takže moc nechápeme proč je vyhodili, ale vzali jsme je všechny, na trhu půdou na dračku :D Potom ještě fungl nový mop a další hromadu čokoládových králíčku. Jedeme dál a u dalšího Warehousu nacházíme 9 kg bonbónů, coly v plechovkách, další králíčky a pár ledových kafé, takže samé „zdravé“ věci. Ale máme v plánu většinu prodat na trhu. Tady všichni jedou na sladkém, tak doufám, že se toho zbavíme. Poté už konečně zastavujeme na parkovišti u Wharariki beach. Tato pláž je prý jedna z 10 nejkrásnějších pláží světa a bylo se opravdu na co dívat. Zvolili jsme nejprve delší cestu podél jezírek a došli na odlehlejší část pláže. Nebylo tam moc lidí, protože většina zůstane v přední části, která je impozantnější, díky obrovským skalním obloukům. Zadní část však poskytovala soukromí a množství menších oblouků a jeskyní, které byli taky krásné.  Z pláže jsme se přesunuli kousíček dál a vyšli na útes k mysu Farewell, nejsevernějšího pevninského místa jižního ostrova NZ, a poté pokračovali dál pastvinami po útesech až ke Skále starého muže. Odtud byl nejlepší výhled na písečnou kosu v dáli, která se nazývá Farewell split, což by se lehce dalo přeložit jako rozdělené rozloučení. Kosa, což je správný zeměpisný název, je dlouhá 27 km a celá je chráněnou rezervací. Je tvořená pískem, který před sebou ženou vlny a vítr z vedlejšího zálivu a vytváří srpeček, který je dobře viditelný i na mapě NZ. Z tohoto místa bylo krásně vidět na všechny okolní zálivy, kde byl v tu chvíli dobře znatelný vrcholící odliv. Pak už si to frčíme zpátky k městu, najít vhodné místo k přenocování a v tom nás zaráží velké množství aut stojících všude podél cesty nedaleko restaurace. Ze zvědavosti taky zastavujeme a jdeme zjistit, co se tam děje. Žádná živá hudba tam bohužel nehrála, jen to prostě byla asi nejvíc oblíbená hospoda v okolí, která byla specializované na pokrmy z mušlí. Vnitřní i venkovní prostory byly opravdu příjemné a dokonce tam měli ohniště, tak jsme chvíli poseděli u ohně a poté pokračovali dál.

            Naše první ranní kroky vedou k pramenům Te Waikoropupu, největším pramenům v Australasii (Austrálie + NZ a okolní ostrovy) a prý nejčistším pramenům na světě. Tyto posvátné prameny Maurů vyvřou 14 000 litrů vody za sekundu! Nečekali jsme, že nás tohle místo tak dostane. Až neuvěřitelně čistá voda, které se nesmíte ani dotknout, natož se v ní vykoupat, prameny, které jsou viditelné pouhý okem a nádherně svěží příroda okolo. Dále jsme pokračovali do jeskyně Rawhiti, která je umístněná uprostřed strmého kopce a stoupali jsme k ní přes 20 minut. Námaha určitě stála za to, tolik stalagmitů jsme v životě neviděli, bylo jich tisíce. Jeskyně byla úplně obrovská, asi jako 4 rodinné patrové domy. Dovnitř prostupovalo světlo a krásně ozařovalo část krápníků. Byla jsem z toho tak unešená, že jsem na fotila 50 fotek, ale už jsem to zredukovala asi na 10, abych vás neunudila. Rychlá zastávka byla taky u The Grove, v překladu háj představoval asi půl hodinový okruh mezi vápencovými skalami a kameny obklopené přírodou jako z amazonské džungle. Pokračujeme dál do zátoky Wainui, kde se nejdříve jdeme podívat k vodopádu a poté se vydáváme na asi 3km procházku po pláži až na Taupo point. Trek je přístupný pouze za odlivu, my se vypravili dvě hodiny po přílivu a místy jsme se museli brodit až po kolena. Původně 40 minutová cesta se nám protáhla na dvojnásobek, ale jednu výhodu ta vysoká hladina měla, viděli jsme rejnoka, který se ani nebál, takže jsme k němu mohli přiblížit na metr. Naše první setkání s rejnokem. Výhledy na okolní zlatavé pláže také stály za to, ale setkání s rejnokem je stejně převálcovalo. Cestou přes hory se dostáváme k severní části, 3-5 denního Great walku Abel Tasman, nejchozenějšího treku na Nového Zélandu, který měří 52km. Turisty láká hlavně slunným počasím a krásným prostředím zlatavých pláží. V závěru vede většina cesty buší a do jednotlivých zátok pak musíte sejít, často jsou na nich umístěné také campy k přenocování, které si musíte zamluvit a zaplatit předem. Tato severní část je méně turistická a také více členitá, takže se je během cesty více na co koukat. My každopádně vyrazili už pozdě, takže jsme došli do první zátoky, tam si užili posledního sluníčka a vrátili se zpět.  Večer jsme si v Takace koupili dvě ovocná piva, jen tak se procházeli městem a pak se na noc uchýlili do vedlejších ulice, kde nás nikdo nerušil.

            V neděli brzy ráno jsme zajeli do campu Hangdog, kde půjčují lezecké vybavení. Za 50 dolarů jsme si půjčili vše potřebné, vyfasovali lezeckého průvodce a o hodinu později už se Jára škrábe na první skálu. Vybrali jsme si krásný sektor s názvem Cathedrall wall, s úžasným výhledem na zátoku a blízký přístav. Nejdelší cesta ve stěně měla 30 metrů, takže výhled z takové výšky stál opravdu za to. Po dvou vylezených cestách jsme se však museli přesunout za roh do stínu, protože sluníčko neúprosně smažilo. Vylezli jsme další dvě cesty a pak se přesunuli ozkoušet ještě další sektor. Na výběr byla spousta cest, různých obtížností a vše bylo krásně jištěné, takže lézt byla opravdu paráda. Na závěr jsme si dali koupel v příjemně osvěžujícím moři. Tamější moře je prý nejteplejší na Zélandu, takže se v něm dalo dokonce chvíli plavat. J Pak jsme se ještě zajeli podívat na skály blízko campu, kde jsme si půjčili vybavení, a tam potkali český pár, se kterým jsme se docela na dlouhou dobu zakecali. Jára vrátil vybavení, i když tam nikdo ze zaměstnanců nebyl. Celkově nás překvapil přístup. Nechtěli žádné doklady ani zálohu, a jestli zaplatíme předem nebo potom bylo na nás. Mladík mi ještě vytáhl úplně nové lezky, protože ty co tam půjčovali, byly už dosti prodřené. Lezecká komunita je zřejmě i tu velice přátelská. Razíme dál k Hardwood´s hole, propasti umístěné uprostřed přírodní rezervace. 40 minut k propasti téměř běžíme, začíná se rychle smrákat a už cestou tam v bukovém lese téměř nevidíme. Nicméně propast nešlo přehlédnout, více jak 350 metrů hluboká a 160 metrů široká se objevila před námi v celé své impozantnosti. Větší díru jsme v životě neviděli, škoda, že se do ní nedalo slézt. Musíte mít potřebné vybavení, hlavně dlouhé lano a taky zkušenosti. Cestou zpátky jsme se asi na 10 minut zastavili u žabího jezírka a poslouchali koncert. Noc jsme strávili tam v campu a do rána se objevily první mrazíky.

            Na velikonoční vajíčkovou snídani zajíždíme na vyhlídku, kde si užíváme výhledů a vycházejícího sluníčka. Poté pokračujeme k druhému konci Abel Tasman treku. Ve výchozím městečku si můžete zaplatit vodní taxi, které vás zaveze do vzdálenějších zátok nebo koupit výlet na kajaku. Množství lidí nás tak vyděsilo, že jsme ušli asi 3 km do zátoky a pak se raději vydali zpět. Výhodu to mělo jedinou, na pláži jsem našla žabky, které se mi vyloženě hodily, protože se mi rozbili sandále. Na pláži rozděleného jablka už naštěstí bylo méně lidí. Tento název pláž dostala pro velký kámen ve tvaru jablka, který je rozpadnutý přesně na dvě poloviny. Bohužel byl tento kámen přístupný pouze za odlivu. Poté už vyrážíme k domovu, cestou se ještě zastavujeme v Nelsonu u katedrály a také na koupačku v Pelurous bridge scenic reserve. Voda byla průzračně čistá, ale taky pořádně ledová. Byly to úžasné čtyři dny, a že by se nám chtělo domů, se opravdu říci nedalo. Člověk si zase rychle přivykl cestovatelskému životu.

           V úterý vyzvedávám Járu z práce a jedeme do města. Původně jsme měli jet k Anně a Jeremmimu štípat dřevo, ale pak to odvolali, tak jsme se stavili u kavárny, a pak opět zkusili štěstí u Countdownu. Po chvíli hrabošení jdou okolo dvě holky, zrzavá dvojčata, která se stále otáčejí. Jára říká, „Ty nás určitě napráší.“ Já tomu však moc nevěřím. Jára vytáhnul obrovský černý pytel a donesl ho za plot, kde nebylo vidět. Pak jsme vyhozené věci z chladícího pultu jako saláty, olivy a podobné věci odnesli do auta, Jára se vrátil ke konťáku a já se jala přebírat pytel. Za chvíli vidím, jak se dvojčata vracejí. Kouknu doleva a vidím, jak z dálky přichází pracovník countdownu. Co teď zdrhnout a pytel tam nechat nebo se snažit utéct i s ním. Čapla jsem tedy nehorázně těžký a obrovský pytel a jako by nic, kráčím pryč od marketu, kouknu doprava a tam další hlídkující zaměstnanec. Dělám jako by nic a odcházím, jak nejrychleji umím přes cestu a pokračuji dál rovně, neohlížím se a oni na mě kupodivu nevolají. Po 50 metrech chůze jsem úplně vyčerpaná a musím pytel odložit. Naštěstí za chvíli přijíždí Jára i s autem, pytel házíme dovnitř a prcháme z místa činu, až pískají kola. I taková jsou naše bufetící dobrodružství. 

            Ve středu ráno Jára odjel na tří denní výjezd a já ten den konečně dostala pracovní víza. Vydala jsem se tedy hned s pracovní smlouvou do vinařství, kde pracuje Brenna a kde jsem měla slíbenou práci. Naneštěstí už žádné pracanty nepotřebovali. Paní ve sklípku, kde dělali ochutnávky, ale byla tak hodná, že rovnou zavolala nějaké paní z asociace vinařů a domluvila mi schůzku. Tak jsem hned zajela do města, paní si ofotila pas a dala mi papír a řekla, zítra sraz u íčka. Tak začala moje pracovní kariéra.          

              První den v práci. Sraz je v 6.15 v Blenheimu před naší bufetící kavárnou. Po prvních slovech, co jsem prohodila anglicky na nejbližší dva kluky, kteří se hned ptali, jestli jsem z Polska a já odpověděla, že z Čech, bylo jasno, koho se budu držet. Vojta a Vláďa jsou kluci z Jičína a od teď jsou to moji stříhací parťáci. Dlouho se nic neděje, pak nás rozdělují do skupin a přejíždíme v zástupu na vinici. Čekáme na biny (což jsou plastové kontejnery, do kterých se sbírá) až do 8 a pak „konečně“ začínáme stříhat. Za první dvě hodiny mám 4 střihnutí do prstu a totálně zalepené ruce. První přestávka byla v 11 a čekala jsem na ni jak na smilovaní. Hlavně jsem se potřebovala svléknout, protože jak začne svítit sluníčko, je teplo. O přestávce si beru sluchátka, které si však hned v první hodině přestříhávám. Super. Oběd byl asi ve dvě a po dokončení vinice jsme přejeli na další hned naproti. Pracuje se na kontrakt, takže podle toho kolik se toho udělá, ale tady to není pro jednotlivce, ale celou skupinu. Myslím, že dostanou zaplaceno za ostříhanou vinici a pak se to rozdělí mezi pracovníky. Ve 4 nám řekli, že se bude pracovat do 5, v 5 řekli, že do 6. Na první den, docela makačka. Záda bolí od toho, jak je člověk k hroznům celý den ohnutý a ruce bolí od nůžek i střihnutí, ale až překvapivě rychle to uteklo, a tím, že tam jsou i kluci a je se s kým bavit, je to hned příjemnější. Toď můj první den v práci. Další den jsem mohla vstávat později, protože jsem si domluvila, že se ke skupině připojím tady v Renwicku, ale bohužel jsem je nenašla, protože pravděpodobně jeli na jinou vinici, a když jsem volala šéfíkovi, kde jsou, tak říkal, ať jedu domů, že bude pršet. Pršet začalo až ve 4. Never mind.

Zpět