Jak bylo doma, v Amsterdamu, Římě a do Vánoc na Zélandu...
17.02.2017 16:25
https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Amsterdam%2C_doma_a_Rim_rijen_2016/
Desetihodinová zastávka v Amsterdamu pro nás byla jako balzám na duši. Chodíme po centru, kde nejsou skoro žádní lidé, žádné motorky a hlavně žádný nepořádek. První zastávka v coffee shopu a pak už jen plně vychutnáváme atmosféru tohoto pohodového města. Nejvíc nás dostal květinový trh na břehu jednoho z kanálů, kde jsme mohli koupit květiny a hlavně semínka a bulvy všech možných květinek dokonce i, v Holandsku oblíbenou, Cannabis sativa. Mně se také zamlouvaly ochutnávky sýra, které byly na každém rohu, všemožné variace kol a usměvaví lidé mluvící divnou řečí. Za těch pár hodin jsme stihli projít celé centrum, dokonce i do červené uličky s tanečnicemi jsme omylem zabloudili, poseděli jsme na nábřeží a stihli jsme i procházku v parku, kde jsme potkali super dva kluky, kteří nám řekli pár zajímavostí. Třeba že tulipány vůbec nejsou z Holandska, ale z Číny.
Měsíční návštěva domova pak utekla jako voda. Stihli jsme dvě skvělé svatby. První téměř po příjezdu, nádhernou puntíkatou svatbu ve stylu 50. a 60. let s Evičkou a Filipem Urešovými v hlavní roli. Veselili jsme se až do ranních hodin a Jára tam vytvářel obdivuhodné taneční kreace na jedné noze, poté co předchozí den spadl ze stromu a vymkl si kotník. Druhá svatba, která čekala jen na nás, se konala v univerzitním arboretu. Lesní svatba s magnolií místo oltáře a sovou, která přiletěla s prstýnky, byla úžasným zážitkem, za který vděčíme Barče a Lukášovi Linhartovým. Mezi svatbami jsme stihli i víkend u Kuby na chalupě v Deštném, kde se neplánovaně sešlo spousta našich kamarádů, a přestože byl říjen, udělali jsme si parádní večer u ohně. V týdnu jsme ponavštěvovali kamarády a rodinky a hlavně já jsem si užívala všechny ty prďolky, které se vloni narodily nebo alespoň pořádně vyrostly od doby, co jsme je viděli naposled. Na konci října, po necelém měsíci, nás už čekala opět cesta zpět na Zéland.
Let měl být až neuvěřitelně dlouhý. Až den před odletem jsme zjistili, že nás čeká asi 10 hodinová zastávka v Římě. Byla by škoda čekat na letišti, tak jsme se rozhodli vyrazit do města. V íčku jsme si vzali mapu města, nechali si zakroužkovat top místa a vyrazili. Jen cesta z letiště zredukovala náš rozpočet na Řím na polovinu. Dojeli jsme na hlavní vlakové nádraží a odsud jsme se vydali pěšky přes Náměstí della Republika do obrovské baziliky, dále ke slavné Fontáně di Trevi, kterou sice okupovalo asi dalších 1000 lidí, ale i přesto se pro nás tato fontána s nádherně modrou vodou, kontrastující se zářivě bílým mramorem, stala nejkrásnějším místem v Římě. Potom jsme si dali zmrzku a došli až k Pantheonu, nejzachovalejší antické památce světa, která je stará skoro 2050 let. Cestou ke Koloseu jsme potkávali různé ruiny starého Říma, které zde nazývají foro. Cestou ke Koloseu, už se začínalo smrákat, tak nemělo ani cenu chodit dovnitř. Udělali jsme alespoň pár fotek před slavnou arénou a pak se pomalu vypravili na vlak zpátky na letiště. Řeknu vám, že za těch pár hodin jsme byli pěkně ušmajdaní a byli jsme rádi, že zase konečně sedíme.
https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Listopad_a_prosinec_v_Blenu_2016/
Mnohahodinovou cestu letadlem jsme zvládli, hlavně díky dědovým červeným štrupnám, tentokrát bez otoků. Po dvou nocích strávených v letadle a další na letišti se však člověk stejně cítí, jak kdyby ho přejel buldozer. Taky jsem se z toho léčila víc jak týden. Noc v Aucklandu byla úplně nejhorší, protože jak jsme byli celí posunutí, tak jsme vůbec nemohli spát a navíc na nás celou noc foukala klimatizace. Jára už to raději vzdal a šel bufetit, tak alespoň donesl k snídani vyházenou svačinu od Asiatů, takže jsme toho měli tolik, že jsme to ani sníst nemohli. Dopoledne přelétáme ještě malým letadélkem do Nelsonu, a protože letíme tak nízko, můžeme krásně pozorovat sopku Mt. Egmont na západním pobřeží. Hledíme přímo do zasněženého kráteru a na tmavě zelený kruh lesa přesně vyznačující hranici národního parku v okruhu 5 km a za ní už zase jen světle zelené pastviny. Z Nelsonu stopujeme a jde to celkem dobře, za necelé 3 hodiny jsme v Blenu. Dokonce na nás čeká i náš starý pokoj, takže jsme úplně nejvíc šťastní. Ještě ten večer se nás pár sešlo a mohli jsme znovu zaplout do blemheiské barákové pohody. V neděli jsme pak konečně využili voucher, který Jára asi před ¾ rokem dostal od včelařů a vypravili jsme se do Pictonu na kajaky. Měli jsme celý den na to, zajet si do jednotlivých zátok fjordů i se na chvíli vykempit na břehu. V moři jsme viděli spoustu hvězdic a také 3 obrovské rejnoky. Ti nám udělali velkou radost, přesto to však nebyli delfíni, po kterých jsem toužila, a se kterými jsem si chtěla znovu zaplavat. Cestou zpátky jsme trochu přecenili sílu moře, a abychom se dostali zpět před zavíračkou, museli jsme 40 minut bez přestávky zběsile pádlovat. Myslela jsem, že vypustím duši.
Ještě než jsme poprvé odjížděli, domluvili jsme si u místního chlapíka Dave, že pro něj budeme trhat třešně a ještě než budou zralé, můžeme prý pracovat na vinici. Nakonec bylo vše jinak. Dave byl v Austrálii a měl se vrátit až za týden. Jára v děsivé vidině nicnedělání zavolal do bývalé práce, kde dělal dráty, a alespoň 4 dny zatloukal hřebíky do kůlů. Já se léčila z nachlazení a náhlé změny polohy. Když jsme tedy další týden k Davovi zajeli, dozvěděli jsme se, že práce na vinici není a třešně budou až později, protože celé jaro prší a vše dozrává déle. Místo běžných 2 mm srážek letos napršelo 200. Takže opět hledáme práci, ale v úterý už všichni tři, i s Pájou, vyrážíme zakládat novou vinici. První práce je připevňování zavlažovací hadice k nejspodnějšímu drátu pomocí plastové spirály. Jelikož nám první den řekli, že budeme placeni na kontrakt, tedy podle kusu, makali jsme, jak šroubci. Asi nikdy nás záda víc nebolela, minimálně 4000 ohnutí za den. Další den se k tomu přidala i bolest zadní časti stehen, což třeba pro mě, bylo ještě horší. Druhý den ráno nám také řekli, že se omlouvají, ale že nám první den zaplatí hodinově, protože jim majitel vinice nedal počet rostlinek v jednotlivých řádcích. To jsme teda byli pěkně naštvaní, nejenom, že nás neskutečně bolelo celé tělo, ale Pája si ještě k tomu hned první den natrhla úpon na zápěstí a pak s tím musela být měsíc doma. Třetí den přišli s novou metodou, při které se člověk nemusel vůbec předklánět, protože se drát, na který se přidělávala hadice, mohl vyzvednout do klipsu, v úrovni pasu. Přišli na to sice pozdě, ale přeci. Od té doby jsem si začala vydělávat pěkné peníze.
O víkendu jsme zase poseděli u nás na terásce a zlehka oslavili Pájiny narozeniny. Další sobotu jsme konečně měli tu čest zajet na návštěvu k Bobovi na Rarangi. Bob žije na Zélandu už asi 10 let a jeho, pronajatý, malinkatý dům leží téměř na pláži. Taky jsme na ni hned po příjezdu vyrazili, protože jsme si uvědomili, že za celou dobu našeho pobytu v Blenu, jsme tam ještě nebyli. Rarangi bylo nedělní výletní místo s nejbližší pláží pro místní obyvatele už od 50. let. Vybetonované schody vedoucí na vyhlídku, vám poskytnou krásný výhled na desítky kilometrů dlouhou pláž a na vedlejší zátoku, do které se dá sejít. Kluci nám také řekli o borovici, na vršku skály ve vedlejší zátoce, kam se dá vylézt po kamenech, pak dolů na pláž a znovu po skále nahoru. Jára nadšen horolezeckou příležitostí se tam hned pustil, já se bála, protože už se začínalo smrákat. U Boba jsme poznali snad dalších 10 nových Čechů, nemohli jsme věřit, že v Blenu je ještě tolik našinců, které neznáme. Na Rarangi se nám tak líbilo, že jsme se tam druhý den vypravili s Járou na výlet. Tentokrát jsem vylezla k borovici i já. Z neděle na pondělí v noci nás pak čekal zážitek, který jsme ještě neměli možnost okusit. Asi o půlnoci se začala třást zem a Blenheim zažil největší zemětřesení za posledních 70 let, 7,4 Richterovi stupnice. Není to vůbec příjemný pocit, když vás uprostřed noci vzbudí padající věci a vše kolem vás hučí a klepe se. Trvalo to až neuvěřitelně dlouho, téměř půl minuty soustavných otřesů, kdy vůbec nevíte, co se děje. Když jsme vyšli s pokoje, elektřina už nefungovala a spoustu věcí v domě bylo rozbitých a popadaných na zem. Naštěstí se nic důležitého nerozbilo, jen Petova stará obrovská počítačová obrazovka se válela na koberci a rozbité octy smrděly celým domem. Poté jsme vyšli na ulici, kam začali přicházet i další lidé, sirény houkaly a ačkoli byla noc, za chvíli se silnice zaplnily auty, která odjížděla před hrozbou tsunami na nejbližší kopce. Následující den bylo vše ochromeno, obchody i pošty byly zavřené, lidé nebyli v práci a v televizi neustále ukazovali záběry z nejvíce postižených oblastí. Aby toho nebylo málo, začalo další den hrozně moc pršet a byly povodně. Vinice, kde jsme pracovali, byly zaplavené a my nemohli do práce. Volné úterý jsme využili k malému výletu k nedalekému vraku lodi. Já už jsem tam sice byla s Vláďou a Vojtou, ale Jára ještě ne. Nevybrali jsme si zrovna dobré období, protože jak před tím hodně pršelo, cestičky mezi mokřady, které obklopovaly velkou lagunu, byly úplně zatopené a někdy jsme museli brodit až po kotníky. I tak to byl hezký výlet, při kterém jsme si pořídili i připálit nosy. Jára už měl čekání na práci dost, tak si domluvil jinou, zase na vinici a to jeho, už dobře známe, zvedání drátů. Já ještě dva týdny dělala tu samou práci, než mě z ní vyhodili. Neřídila jsem se pokyny vedoucích, čímž jsem podrývala morálku skupiny. To je tak, když si česká hlava chce něco zjednodušit. Tady člověk musí tupě následovat stádo ovcí, i kdyby mělo kráčet k útesu. Nejdeš se stádem, jsi černá ovce. Nevadí. Přišla jiná práce. Od pondělí jsem začala zvedat s Járou dráty a dělala jsem to celé 4 dny, než konečně začala práce na třešních.
O víkendech jsme koukali na Harryho Pottera, který běžel každou sobotu v televizi, ale nikdy jsme to neviděli celé. Jednou jsme všichni z domu vyrazili na nedaleké kopce koukat na ohňostroj. Tady můžou střílet rachejtle jen asi 5 dní v celém roce, než se zvýší riziko požáru. Taky nám za barákem celých těchto 5 dní děcka střílela všemožné petardy a rachejte. Dvakrát jsme také byli u Marušky na zahradě a jednou z toho jsme měly pouze dámskou jízdu. Chlapy jsme nechaly doma, abychom si mohly postěžovat a pak se shodnout, že Jára je stejně nejlepší. Jednou jsme zase seděli u nás na terase, bylo nás víc než sedaček a nálada byla uvolněná, rozloučili jsme se s Marťou a Michalem, kteří se stěhovali do Queenestonu a naštěstí jsme měli tolik rozumu, abychom šli spát dřív, než Lukáš vytáhl slivovici, kterou jsme mu ten den prodali a které do rána zmizela téměř půlka. V neděli jsme zase jeli na pláž, nejdřív jsme však zajeli na návštěvu k Brentonovi, staršímu kiwákovi, který žije jen v maringotce a jeho velkým koníčkem je lov zvěře. Půlku jeho „obýváku“ zabírá obří jelení hlava, obvod stropu je lemován srnčími trofejemi a místo popelníku má kozí nohu. Pak jsme jeli na Whites bay, kde jsme se jen váleli, užívali si sluníčka a chvíli si házeli frisbeem.
Dalším zážitkem pak byla neděle, kdy nás Pete vzal střílet. Jeli jsme necelých 5 km na pozemek nějakého jeho kamaráda a tam jsme stříleli na dva asi 60 metrů vzdálené kameny. Zkoušeli jsme 4 zbraně, z nichž nejstarší byla z konce 19. století a pokaždé se musela znovu nabít. Jiná měla profesionální puškohled a ta nejdrsnější byla tak silná, že jste nemířili u oka, ale jen si jí dali k pasu, zpětný náraz byl tak silný, že mě to po každé ráně odpálilo zpátky, až se mi zvedala zapřená noha.
Celý měsíc před vánoci jsme sázeli pro Stephena cukety, dýně, melouny, lilky a kdoví, co ještě, na jeho obřím záhoně. Měli jsme to jako takovou fajn placenou brigádu po pracovní době a navíc jsme od něj vyfasovali nějakou cibuli a česnek, co mu zbylo z loňské sklizně.
První prosincový týden konečně přijela Hanička, moje kamarádka z Portugalska, s její kámoškou Nicol. Tak jsme měli v domě pořádný babinec a my holky jsme si ho pořádně užívaly. Vařily jsme si zdravé dobroty, dělaly si masky na obličej, malovaly se henou a tlachaly o holčičích věcech. Ten samý týden jsme začali všichni tři, i s Hankou, trhat třešně a sbírali jsme je až do Silvestra. Ne že bychom na tom úplně zbohatli, ale rozhodně to bylo lepší než práce na hodinovku. Člověk si sice mákl, ale mohl si vydělat i dvojnásobek minimálky. Járu to sice hrozně štvalo, ale mě to bavilo a byla jsem v tom dobrá, takže jsem za den natrhala třeba i 150 kg třešní.
Asi dva týdny před vánoci jsme se konečně, po dvou neúspěšných pokusech, dostali do Wairau valley na koncert. Toto nádherné místo patří dvou starším hippiezákům, kteří tam už 25 let hospodaří a přes léto pořádají super koncerty. Na pozemku jsou tři houpací sítě, jezírko se dvěma kajaky, malé domečky se sedačkami, ekologické separační záchody, ke kterým vám osvětlují cestu vánoční světýlka a spousta stromů, které v neustálém větru lehounce šumí. Byl to skvělý večer, zábavu nezajišťovala jenom super muzika, ale i naše celá parta hic. My spali pod přístřeškem domku, ve kterém byl koncert. Pete s Nancy, majitelé, nám ještě v noci říkali, ať jdeme spát do přístřešku, ale to už byl Jára v komatu a mně se nechtělo stěhovat. Já si ráno užívala jógu ve stínu krásných velkých topolů, zatímco Jaroušek se pral s kocovinou. Útěchou mu byl blízký potůček, do kterého strčil celou hlavu.
Na stopa jsme vyráželi až po 11. a ačkoli jsme měli štěstí, byli jsme u informačního centra národního parku Nelson lakes až kolem 2. Tam jsme zjistili, že start treku, na který chceme vyrazit je ještě asi 3 km daleko. Vyrazili jsme pěšky. Cestou jsme si ještě pohráli u mola s obřími úhoři, kteří jsou největší atrakci jezera Rotoiti, vykoupali se na Adama a pak konečně začali stoupat po štěrkové cestě. Ještě k úhořům, nejstarší se prý dožívají až sto let a měří i přes 2 metry. Slunce pražilo, Járovi třeštila hlava a proto, když zahlédl první ceduli s trekem, který vedl kolem jezera, silně loboval za změnu trasy. Nechtěla jsem ho mučit, proto jsme sešli z cesty a vydali se pěšinkou lemující jezero. Cesta to byla taky krásná, asi uprostřed plánové trasy se nacházel Whisky fall, asi 20 metrový vodopád, který nejdříve padal do hluboké tůně a pak pokračoval dále v několika kaskádách. Ke Cold water hut, neboli chatě u studené vody, to bylo už jen kousek. Vešli jsme dovnitř a po chvíli Jára rozpoznává svého kamaráda z výšky, o kterém ani nevěděl, že tu je. Svět je opravdu malý. Neměli však moc času si popovídat, protože jsme chtěli spát ve stanu a potřebovali jsme pro něj najít vhodné místo. Ráno jsme pokračovali asi 2 km dál proti proudu řeky a hledali vhodné místo k přebrodění. Značka vedla přes místo, kde voda sahala až nad kolena, proto jsme sešli pár metrů níže a brodili alespoň po kolena. Cold water hut dostala svůj název opravdu oprávněně, už v půli jsme necítili nohy a zbytek cesty byl opravdovým peklem. Nicméně jsme to přežili a pokračovali podél druhé strany jezera, kde jsme asi v půlce ochutnávali sladké kapičky visící na nitkách jakýchsi potvůrek podobných mšicím, jež vylučují tuto sladkou tekutinu. Takto vzniká takzvaný medovicový, tmavý med, tady nazývaný medová rosa nebo také Alpine beech, protože se nachází na horských bucích. U mola jsme si ještě jednou trochu pohráli s úhoři a pak už vyrazili na stopa. Za dvě hodiny jsme byli doma.
Doma byly přípravy na Vánoce v plném proudu. Holky dělaly zdravé cukroví se sníženým obsahem cukru a domlouvaly se, jak udělají bramborový salát, aby v něm nebyla majonéza. Poslední den práce nás pozval Dave, náš šéf, na vánoční posezení do Yard baru. Platil vše, tak jsme si s Hankou daly láhev dobrého červeného, pak ještě další sklenku a v 6 odpoledne už jsme byly, jak berušky. Šárka bohužel řídila, Jára se najedl doma, takže nechtěl nic a další 2 zaměstnanci to tak moc nerozjeli. Tak to zůstalo na nás. Když jsme v 7 přišli domů, musela jsem si jít lehnout…Na Štědrý den jsme se sešli u Hanky, která tu už pár let žije a hlavně bydlí v nejlepší baráku. A jelikož se její baráček nachází nedaleko, vydali jsme se se dvěma mísami bramborového salátu, dárky, vínem a cukrovím pěšky. Vláďa někde cestou z práce urval krásný asi metrový stromeček, který ještě doma vyzdobili ruličkami od toaletního papíru, takže jsme měli dárečky kam uložit. Udělali jsme to opět formou tomboly, jeden dárek přineseš, jiný si odneseš. Jára dostal čokoládu a já něco jako opici na gumičce z pouti, ale bylo to kulaté a plastové. V závěru večera to udělalo spoustu radosti. Sešlo se nás i se psem 19, takže o zábavu nebylo nouze, i když se rozjížděla dosti pozvolna, protože všichni jenom jedli a ochutnávali, všechno to geniální jídlo. Na závěr hostiny se upeklo ještě několik ryb, které dovršily naše obžerství. Tak se potom jen povídalo a jak se tu říká chillovolo. Když nám trochu slehlo, začalo se tančit a dokonce i acrojogovat. Byl to moc fajn večer strávený v kruhu naší zélandské rodiny.
Moc jsme však neponocovali, protože druhý den ráno nás čekal opět výlet do Národního parku Nelson lakes. Tentokrát s námi jely i Hanka s Nicol, ty však nakonec dorazily o dost později, protože se musely vracet kvůli Nicolinu ztracenému mobilu. My tedy vyšli sami z parkoviště přes Speargrass chatu, dlouhým údolím až k Angelus jezeru a u něj usazené chatě. Cesta byla místy taky dost zajímavá. Párkrát jsme brodili, skákali přes kameny, šli přes kamenný sesuv a v závěru na vršku byla taková mlha, že jsme byli rádi, že jsme se neztratili. Když docházíme na vrchol hřebenu, vidíme, jak se někdo motá s obřím batohem po hřebeni, a po chvíli zjišťujeme, že je to Vojta. Věděli jsme, že tam bude i s Vláďou a větší partou, tak jsme s k němu rovnou přidali a došli jsme k chatě společně. Tam jsme však nebyli ani hodinu, protože aktivní paní dobrovolnice, nám oznámila, že chata je pouze, pro ty, co si ji zaplatili a pokud nechceme spát venku ve stanu za 20 dolarů na osobu, tak prý musíme jít. Tak jsme šli a vyšlo to, tak akorát, že když jsme postavili stan, začalo pršet. Ráno ovšem bylo zase krásně a my se vzbudili sluníčkem, které zrovna vycházelo. Nádherná scenérie, slunce vycházející z mraků, kolem jen hory a zářivě modré jezero. Ráno jsme se ještě vrátili do chaty pozdravit děcka, část z nich pokračovalo na Blue lake, nejčistší jezero světa, a my se vydali po hřebeni, cestou, kterou šli předešlý den oni. Cestou jsme potkávali malá horská jezírka a kochali se nekonečnými výhledy do kraje. Místo prudkého klesání jsme zvolili delší okruh, který nabízel výhledy na celé jezero Rotiti, ve kterém jsme se pak vykoupali.
S pozdním odpolednem jsme vyrazili směr Motueka, kde mě následující den čekal seskok padákem. Ráno jsme ještě vykontili nějaké ovoce a zeleninu u Countdownu a pak jeli na místo seskoku. Tam vše běželo, jak na běžícím páse. Nejdřív mi pustili video, spíše motivační než instruktážní, ustrojili mě do kombinézy a pak už mě můj partner zasvěcoval do tajemství tandemu. Malé letadélko vzlétalo a přistávalo každou půl hodinu, proto i já jsem šla na řadu dříve, než bylo plánováno. Dohromady nás bylo v letadle i s pilotem 11 a byli jsme tam tak namačkaní, že jsem svému parťákovi seděla na nohách a cítila jsem, jak se mu při dýchání zvedá hrudník. Výhledy na zlaté písky Golden bay a celý národní park Abel Tasman byly úžasné, z druhé strany se zase tyčily hory NP Kahurangi a přes moře byla vidět špička sopky Mt. Edmont na Severním ostrově. Byla to prostě nádhera. Letěli jsme asi 15 minut, a potom co vyskočila první dvojice, přišel čas na nás. Sunuli jsme se s parťákem k otevřeným dveřím, tělo mi už viselo z letadla ven a v tom parťák udělal kotrmelec a už jsme s řítili volným pádem z výšky 4 km. Neuvěřitelných 50 sekund volného pádu, kdy nemůžete téměř dýchat, protože máte zmáčknutý hrudník a pusa vám vlaje, se náhle s trhnutím proměnilo v nádherné vznášení a kroužení nad krajinou. Tenhle pocit byl snad ještě lepší. Připadala jsem si jak pták a mávala jsem křídly s nadšením dítěte. Padali jsme celkem dlouho, tak jsem parťáka poprosila, jestli si můžeme zakroužit a užít si trochu srandy. Pohodové vznášení se změnilo v horskou dráhu s 360kovými obraty. Řeknu vám, nic pro slabé žaludky. Ještě chvíli jsme plachtili a pak jsme hladce opět přistáli na zemi. Zážitek na celý život. Poděkovala jsem parťákovi, udělala si s ním fotku a už mu podávali nový padák a šel instruovat dalšího skokana. Cestou domů jsme se ještě zastavili na Rabbit Island, tedy na králičím ostrově, na koupačku. Já si poprvé oblékla svůj neopren za 4 dolary a zkusila bugy board, který jsme našli za Warehousem. Moře bylo krásně teplé, že neoprenu nebylo ani třeba a já se krásně vyblbla v nevelkých vlnách.
S oslavami Silvestra začal Jára už hned po ránu. Zatím, co jsem s holkama cvičila na zahradě jógu, zvládl vyžahnout flašku vína a dopít pivo z předešlého dne. Na jeho obranu, upekl alespoň rýžový nákyp, se kterým to však trochu přehnal, protože ho udělal asi ze 1,5 kg rýže. Tak jsme se veselili už po ránu, pouštěli si písničky a šíleně tancovali v jídelně. Kolem 2 jsme se konečně vykopali někam na výlet a první zastávka byla na Rarangi. Jára spal už cestou a jen co vylez z auta, upadl do bezvědomí pod skálu přímo k ceduli pozor padající kameny. Tak jsme se k borovici vydali bez něj. Jirka a jeho babinec. Jirka byl náš nový spolubydlící na pár týdnů, ve kterém jsem po chvíli, za pomoci Facebooku, rozeznala starého známého, se kterým jsem asi před 4 lety byl lézt na skalách v Prachovkách v průběhu Kozího mejdanu. Svět je vážně malej a o náhody v něm není nouze. K borovici jsme vylezli celkem snadno a pak si užívali výhledů na moře a okolní zátoky. Když jsme se asi po hodině vrátili, Jára pořád spal, a co hůř, nechtěl vůbec vstávat. Pořád opakoval, že ho tam máme nechat. Naštěstí jsem ho po mírném nátlaku donutila vstát a pokračovali jsme dál po cestě na Whites bay. Tam jsme se uložili k odpočinku, ale za chvíli začalo tak foukat a zatáhlo se, že jsme to asi po hodině zabalili a jeli domů. Doma jsme s pustili Mrazíka a už už to vypadalo, že usneme ještě před půlnocí, ale asi po 11. přišili Jirkovi kamarádi z práce, které jsme ten den náhodou potkali na Rarangi. Lanařili nás ven, ale nám se moc nechtělo. Před půlnocí už chtěli odejít pařit do města, ale než jsme se rozloučili, byla půlnoc a my jsme začátek nového roku oslavili na chodníku před domem. Pak jsme se znova vrátili k nám, a ještě popíjeli a povídali. Jára šel spát a já s Hankou a Jirkou jsme vyrazili s děckama do města. V Yard baru zrovna skončila živá muzika a začala hrát hrozná elektronická hudba. Tak jsme se po půl hodině sbalili a zkusili štěstí jinde, tam to teda taky nebylo zrovna super, ale alespoň jsme chvíli potancovali a přesně ve 3 hodiny nás všechny pakovali domů, protože zavírali. Zélandský zákon, zákaz prodeje alkoholu po 3 hodině ranní není zas tak špatný, ale bohužel zavřou rovnou celý podnik, protože, co s lidmi, kteří nemůžou pít. Tak jsme šli k nám a tam si udělali vlastní párty. Už jsme ani moc nepopíjeli, jen tak jsme povídali a tancovali na muziku. Když už začínalo svítat, vítali jsme sluníčko jogínským pozdravem slunce a před 6 už se vzbudil Jaroušek, a lehli jsme si spolu na deku a jen tak pozorovali mraky. A tak jsme měli krásný začátek nového roku.