Jižni ostrov I. část

15.02.2016 20:32

https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Jizni_ostrov_NZ_-_I._cast

 

Zbytek 6. a 7. týden (1. týden jižní ostrov)

            Na jižáku prý 2 měsíce nepršelo, byl dokonce zákaz kouření, a jen co přijedeme my, tak začne. A prší a prší. Jedeme směr Christchurch, prodloužit moje turistická víza. Najednou uprostřed ničeho vidíme spoustu aut. Zastavujeme a ptáme se, co se děje. Prý reggae koncert, vstupné 75 dolarů a parkovat můžeme támhle. Tak jsme zaparkovali a šli okouknout situaci. Jelikož se koncert konal přímo mezi vinicemi, nebylo příliš složité podlézt stromy a dostat se dovnitř. Očividně to moc neřešili, protože jsme viděli víc lidí to takto dělat. Každopádně jsme byli šťastní, že jsme uvnitř a uslyšíme nějaký koncert. Sice to pro nás bylo trochu moc elektronické, ale dechová sekce byla skvělá a hlavně zážitek z pařících kiwáků, rozuměj novozélanďáků, byl neuvěřitelný. Vedle sebe tam totiž tančili celé rodiny, 60sátníci, puberťáci i děti a nikomu to nevadilo. Všichni tančili, jak o život, až nás to překvapovalo, protože na takovouto hudbu by naše rodiče nejspíš netančili a už vůbec ne tak divoce. Na poslední půl hodinu jsme se teda taky nechali strhnout a víc se roztančili. Jelikož počasí, jak už jsem předestírala, nebylo nic moc, lidé se po skončení rozprchli a nechali po sobě spoustu věcí. To přicházel náš čas. Našli jsme super deštník, 10 dolarů, 2 nedopité lahve vína a dvě výborné pomazánky, cizrnovou a pesto ze sušených rajčat s kešu a parmezánem.

            Pořád prší, tak se v Christchurichi místo venkovního koncertu vydáváme do muzea a jen tak se poflakujeme v ulicích. Toto město je zajímavé hlavně tím, že v něm v roce 2010 a 2011 proběhla zemětřesení o síle kolem 7 stupňů Richterovy škály a poničila téměř celé centrum i okolí. Dodnes se v Christchurchi bouřlivě staví, některá místa v centru jsou stále prázdná a čekají na zastavění. Jinde jdete kolem napůl rozbořeného kostela podepřeného lešením, který nejspíš čeká na rekonstrukci. Možná ho místní radní nechají jako upomínku na tuto katastrofu, kdo ví. Rekonstrukce města trvá tak dlouho také proto, že zastupitelé chtěli vyslyšet prosby občanů a vyhlásili obrovské referendum, ve kterém si lidé odhlasovali, že chtějí více zelených ploch, prostorů pro komunitní život a maximálně 7 patrové budovy.

    Na imigračním si bohužel prodloužili vánoční volno a fungovali až od úterý, tak nás čekal další den ve městě. Ráno jsme tedy volali domů a potom si prošli zbytek muzea. Tam jsme si nejvíc užili expozici o renezančních zájmech a inovátorských  vynálezech Leonarda Da Vinciho, kde jste si mohli i spoustu věcí vyzkoušet nebo shlédnout video, jak vlastně ty mechanismy fungují. Potom si procházíme obrovskou botanickou zahradu, a jelikož se počasí ještě více umoudřilo, jedeme k moři projít si Taylor´s mistake trek vedoucí podél pobřeží, přes bývalé vojenské základny. Bufetíme ovoce, zeleninu, olivový chleba a slané koláče a frčíme spát na stejné místo u parku jako předešlý den.

    Na imigračním nám toho moc neporadili, jen že si mám podat žádost o nová cestovní víza, tak jedeme dál k jezeru Tekapo. Toto jezero, které je ukryté mezi horami má až neuvěřitelně modrou barvu, která vás láká k vykoupání, ale jeho teplota je téměř vražedná. Dvě tempa stačí, rychle omýt a ven. Kostelíček s malou zvoničkou a památník honicího psa Lasí je povinnou zastávkou každého turisty. Můžete si i vyjet autem nahoru na Mt. John k observatoři, kde je krásný výhled na jezero a okolní hory. Cesta už však byla zavřená, tak jsme zvolili přímé stoupání. K naší smůle přes strniště a skály. Nicméně jsme nahoře a můžeme se kochat výhledy. Poté bufetíme banány, další ovoce a zeleniny a k našemu překvapení i stan a spacák. Spacák jsme si nechali na změkčení naší postele a stan zanechali na parkovišti s nadějí, že se někomu bude hodit.

    Další den pokračujeme k jezeru Puketi, vstupní bráně do národního parku Mt. Cook. Jen cesta k parku byla úžasná, jedete, všude kolem hory a před vámi ta nejvyšší Nového Zélandu, která vás vítá a čím jste blíž, tím je monumentálnější. Nejprve se jdeme podívat na Tasman ledovec, který mne teda docela zklamal. Byl celý špinavý a vlastně ani nebylo moc poznat, že je to ledovec, ale zajímavá byla barva jezera přímo pod nim, která měla mléčno šedou barvu. Poté přejíždíme na druhou stranu hřebene a jdeme asi tří hodinový trek Hooker údolím přes tři houpací mosty až k dalšímu ledovci a jezeru, nad nimiž se mocně tyčí Mt. Cook. Já mu však dala výstižnější název „ksichtič“, podle sněhu na vrcholku, který vypadl jako mračící se obličej. Ve vesničce jsme pak zašli do informační centra a vyfotili se se sochou Sira Edmunda Hillariho, který zde trénoval na svůj výstup na Everest. Přesně 50 let po zdolání vrcholu mu zde postavili památník, který ještě sám odhaloval. Zemřel o pár let později v 90 ti letech.

    Spíme u Clay Cliffs, jejichž skalní věže všemožných tvarů jdeme brzy ráno prozkoumat a poté pokračujeme dál, zjistit, čemu tady říkají Vanished Word (vymizelý svět).  Nejdříve to byly maorské malby z 19. stolení, které nás teda hodně pobavily, potom Elephant rock, skalní město a nakonec zkamenělá velryba. Ve skalním městečku jsme potkali dva české lezce, kteří tu žijí už skoro 10 let. Holčina nám začala vyprávět, že to tady není zas taková hitparáda, jak by se mohlo zdát. Máme si prý vážit toho, co máme v Čechách, bezplatného zdravotnictví a školství, protože tady je to hrozně drahé a přitom úroveň školství se vůbec nedá srovnat. Proto tady jsou také Češi za jedny z nejlepších pracovníků. V městečku Omaru jdeme číhat na modré tučňáky, kteří se tu hojně vyskytují. Problém je v tom, že tito malý tučňáci připlouvají na pláž až po západu slunce a hned přeběhnout do svých hnízd, což vlastně není takový problém, jako ten, že pokud je v tuto dobu chcete pozorovat, tak si to musíte zaplatit. My však měli štěstí a jeden z nich připlul na pláž už přes den. Byla to hrozná sranda, protože to vypadalo, že se na tu pláž ani nedostane, jak ho ty vlny pořád smetávaly zpátky do moře. V tučňáčím divadle (lidi sedí na tribunách a sledují vyplavující se tučňáky), které bylo přes den volně přístupné, jsme potkali Francouzku Alex, která se k nám na zbytek dne připojila. Věděli jsme o místě, kde se dají pozorovat nejvzácnější tučňáci na světě, tučňáci žlutoocí. Přijeli jsme k majáku a jaké na nás čekalo překvapení, když tam na nás vykukovalo snad 15 těchto tučňáku, kteří se vydávají ke svým hnízdům před setměním. Z méně než dvou metrů jsme pozorovali i šedá chlupatá mláďátka těchto super zvířat, která jsou extrémně ohrožená a velice plachá. Po 8. hodině nás vyhnala paní, která je hlídá, protože se tučňáci nesmí fotografovat s bleskem. Zajeli jsme tedy ještě ke známým Moeraki boulders, velkým kulatým kamenům, vytvářejících na pláži nádhernou scenérii. Zase jsme měli štěstí s načasováním, protože u koulí skoro nikdo nebyl a daly se hezky vyfotit bez davů, které tam běžně bývají. Rozloučili jsme se s Alex a jeli spát na vyhlídku nad město, kde měl Jára špatné sny.

7. a 8. týden (2. na jižáku)

    Druhý den ráno jsme šli ještě jednou navštívit žlutooké tučňáky, kterých už tentokrát nebylo tolik, a pak se vydali hledat další kamenné koule, které jsou však oproti Moeraki boulders téměř neznámé. Další tajný tip našeho průvodce Frenzyho. Díky. Tyto koule byly totiž ještě mnohem hezčí a zajímavější. Vypadaly jako obří dinosauří vejce a člověk vůbec nechápal, jak se něco takového vůbec mohlo vytvořit. Prý to vše začalo u zrníčka písku, které se obalovalo dalším a dalším pískem, třeba jako sněhová koule při stavění sněhuláka. Mnohé z nich byly tak veliké, že v sobě měly bazének, ve kterém by se dalo koupat. Prozkoumávání všech koulí nám zabralo skoro dvě hodiny, a kdyby nepřicházel příliv, tak bychom tam snad ještě vydrželi. Postupujeme na jih k Doctor´s point, kam jsme podle Frenzyho měli dojet při odlivu, abychom prošli jeskyní. Odliv nebyl, ale my jsme se toho nebáli. V jeskyni byla voda až po kolena a když šli větší vlny, tak nás to někdy pěkně ohodilo. To nám však nevadilo, protože to bylo super dobrodrůžo a ty krásné výhledy na bílou pláž se skalami za to stály. Dvě hodiny trávíme i v městě Dunedin, kterému se přezdívá zélandský Edinburgh. V městečku se usadili skotští osadníci a dodnes prý na žádné pořádné zábavě nesmí chybět dudy. Mají tam i zmenšeninu Edinburské věže a celkově hodně historických budov v porovnání s ostatními městy, proto se nám toto město líbilo asi nejvíc ze všech měst tady vůbec. Poté pokračujeme dál k jednomu z našich nejoblíbenějších míst na jižáku. Tunnel beach, která se může pyšnit ne jedním tunelem, ale hned dvěma. Jeden z nich je obrovský, ale opravdu obrovský přírodní tunel vytvořený mořem, do kterého by se vešly dva kamiony a druhý je malý tunel provrtaný skrz skalní masiv dolů k pláži, který nechal vyhloubit místní bohatý muž pro svoji milovanou dceru, která si přála přístup k moři. Zrovna když jsme scházeli k útesům, začínalo pršet a taky hrozně foukalo. Déšť brzo ustal, ale obloha byla stále tmavě modrá, a když sluníčko začalo vykukovat z mraků, objevila se duha. Byla to nádherná podívaná a ve spojení s bouřícím mořem a větrem, který nám téměř bránil v chůzi, jsme si připadali jak nesmrtelní. Projíždíme dál Otago poloostrovem a užíváme si výhledy na množství malých zálivů a nádhernou krajinu. Dojíždíme až  k Albatros centru, kde je však tak vysoký vstup, že dál nejdeme. Já jsem se alespoň dostala se skupinou turistů na pozorování modrých tučňáků. Kdybych věděla, že jim bude tak dlouho trvat než přijdou, tak bych tam snad ani nešla. Za hodinu a půl jsem vymrzla jak rampouch, ale aspoň jsem viděla, jak se 200 malých modrých tučňáků snaží dostat ke svým hnízdům. Vypadalo to na krásně strávený den, až na úplný závěr, kdy jsme ve vedlejší ulici zapadli do půlky kol. Čekalo nás spaní na nakloněné rovině a Járu ráno otlačené rameno.

    Bůh nás zase miloval. V půl 7. ráno nám ťuká na okénko zarostlý pán s kulichem a ptá se, jestli potřebujeme pomoc. Byl to jediný člověk, který bydlel v jediném domě této ulice. Za 20 min. se vrátil s lanem, upevnil ho a zadek našeho auta a začal tahat. K naší smůle však nechal otevřené zadní dveře i s rámem na kolo a lano, které přivezl, bylo tak krátké, že Jarda nestačil zabrzdit, a zezadu to do něj napral. Pán nebyl rád. Stále opakoval:“ It´s not good. It´s not good. Shit happens.“ Trochu se mu hýbal zadní rám. Dali jsme mu 50 dolarů a zbytek slivovice, po jejímž darování už se téměř úplně uklidnil. Když jel zpátky, dal nám ještě papírový balíček, na kterém bylo napsáno Pharmacy. Byli jsme rádi, že jsme z toho venku a mohli jsme pokračovat k Nugget Point. Tento mys je velice fotogenický, na útesu se tyčí maják, ke kterému vede jen úzká cestička a za ním se v moři rozprostírá spousta menších skal (nuggetů). Díky průvodci Frenzýmu jsme se dostali na místo, které nám poskytlo doposud nejintenzivnější zážitek z Nového Zélandu. Cannibal beach, pláž, která dostala své jméno díky lidským kostem, které zde prý byly nalezeny prvními Evropany, je vyhlášeným domovem lachtanů novozélandských (lvounů), jejichž přesný popis jste dostali v článku o lachtanech. Nejprve jsme se šli projít a pozorovali spící lachtany, kteří si nás vůbec nevšímali. Chtěli jsme také projít na druhou pláž, ale cestičky, kterými jsme se vydali, se nám zdály dosti zarostlé, tak jsme se po pár minutách vrátili. Až později jsme zjistili, že to nejsou cestičky od lidí, ale od lachtanů, kteří chodí spát do trávy na pobřeží.  Představa, že bychom tam mohli potkat půl tunového lachtana, nás dosti vystrašila, naštěstí se to však nestalo. Po procházce jsme se vrátili do auta a zkusila dárek od místního domorodce z rána. Poté jsme přejeli na pláž autem a tam na nás čekala ta neuvěřitelná podívaná. Bitva dvou lachtaních samců o dvě samičky. S úžasem jsme tuto pro nás ze začátku nepochopitelnou telenovelu sledovali a nevěřili vlastním očím. Vše jsme také zaznamenali na video, které má více než 20 minut. Na ten řev a „běh“ 500ti kilo živé váhy asi v životě nezapomeneme, zvlášť když se vše odehrálo 5 metrů od nás.

    Počasí nám po ránu bohužel moc nepřálo, ještě než však začalo úplně pršet, stihli jsme se podívat k Purakounui Falls. Tyto vodopády nebyly ničím moc zajímavé, tak jsme přejeli k Gypsy „workout“, což byl neuvěřitelný prostor plný všemožných mechanických hýblátek vytvořený z odpadu fungujících na solární, vodní nebo ruční pohon. Dva nadšenci začali před více jak 15 lety sbírat vyplavené předměty z pláží a různé věci, které jim dali kamarádi darem a začali z nich dělat galerii. Hned u vchodu vás třeba přivítá kostra ovce se slunečními brýlemi, která jede na kole a troubí u toho. Musíte teda zatočit kličkou. Část výtvorů je umístěna ve starém autobuse, kterým projíždí vláček a ten rozpohybuje různé předměty, které pak začnou svítit, hrát nebo způsobí řetězovou reakci. Přišlo nám úplně neuvěřitelné, jak si někdo dokáže tak vyhrát a z úplnými blbostmi, které by většina vyhodila, a přitom pobavit tolik lidí. Už autobus stál za to, a jelikož bylo tak šeredně, využili jsme nalezených 10 dolarů z festivalu a šli se podívat na druhou část galerie, kde byl nejlepší klavír, jehož každá klávesa byla připojená k jiné věci, která vydávala zvuk a třeba i svítila. Tak jsme se trochu pobavili, přečkali deštivé počasí a poté pokračovali k lepšímu a mnohem většímu vodopádu Mc Lean Falls. Do zátoky Curio bay, kde jsou prý nejlepší podmínky pro bezplatné plavání s delfíny, jsme přijeli až navečer. Ten den však byla taková zima a tak foukalo, že se ani delfínům nikam nechtělo, natož mně do ledové vody. Za odlivu se jdeme podívat alespoň na zkamenělý les, který před miliony lety stával na břehu moře, a dlouhou dobu pozorovali obrovské vlny, jak s děsivým burácením narážejí do skalnatého pobřeží.

    Ráno jdeme zkusit štěstí do Cathedral jeskyní, kde byl opět zákaz vstupu kvůli velkým vlnám. Tak se vracíme na Curio bay a čekáme na delfínky. Tam potkáváme fajnový pár z Čech a kecáme s nimi asi 2 hodiny, mezitím do zátoky připluli asi 4 delfíni, ale byli dost daleko a než jsem se stihla vzpamatovat, tak byli pryč. Tak znovu čekáme a čekáme až do 4 hodin, a když už chceme odjíždět, přiběhne Jarda, že jsou zase tady. Tentokrát jsem připravená, v dlouhém triku a legínách se vrhám do moře. Tak jsem se přece dočkala. Plavala jsem s delfíny. Bylo jich tak 5 nebo 6 a byli ode mě třeba 2 metry daleko. Bylo to moc krásný, a i když Hector delfíni jsou nejmenší delfíny na světě, je to trochu zvláštní plavat s tak velkými zvířaty ve vodě. A to že ta voda byla pořádně studená, taky jsme byli (kromě pár malých ostrůvků) nejblíže jižnímu pólu. Vydržela jsem tam přes půl hodiny ani jsem nevěděla jak, tak moc jsem byla s delfínů unešená. Po 7 hodinovém čekání tedy konečně můžeme pokračovat a míříme k majáku Waipapa Point, téměř na úplném jihu NZ. Večer už jen přejíždíme do městečka Invercargill, kde za prádelnou nacházím svetr a rifle.

    Druhý den ráno skypujeme domů a pak vyrážíme na dlouho cestu na sever do města Te Anau, kde je poslední možnost koupit benzín a jídlo, před 130 km cestou k Milford Sounds. Cestou zastavujeme třikrát, nejprve nabrat nějaké jídlo za Countdownem, byl to zrovna ten typ obchodu, kde mají všechno pěkně rozdělené, ovoce a zelenina v jednom barelu, pečivo v jiném a zbytek v kontejneru. Libujeme si, kolik budeme mít jídla, když v tom přijíždí paní v dodávce, zjistit, kdo se motá kolem jejich koňtáků. Ještě stíhám utéct s bedýnkou ovoce a zeleniny, ale Jardu paní dostává…Chudák nemůže pobrat melouny a všechno pečivo i s dortem a navíc mu praská ucho u tašky. Paní byla celkem milá, jídlo jsme teda museli vrátit, samozřejmě kromě bedničky ovoce, kterou jsme zazdili, ale dokonce jsme s ní i diskutovali o nehorázném plýtvání a na konci sama přiznala, že se plýtvá hodně, ale že je to prostě pravidlo a ty oni neporušují. Druhá zastávka byla u skupinky stopařů, kterým dáváme pizzu a nějaké ovoce a zeleninu. Byli tři, neměli jsme v plánu je brát, protože Dýno nemá tolik sedadel, ale pak se ukázalo, že potřebují pomoc. Byli to sourozenci z Pensilvanie v USA a jejich kamarád, kteří přecházeli z úplného jihu NZ na jeho úplný sever, slavný Te Arora trek dlouhý 3000 mil. Po krátké konverzaci jsme zjistili, že jedna z nich si cestou vymkla kotník a potřebuje odvézt do města. Tak jsem si lehla dozadu, kde normálně spíme, krabice jsme poskládaly, aby se tam vešla její krosna, a už jsme jeli. Byli nám ohromně vděční, trochu ani nevěřili, jaké štěstí je v podobě odvozu i jídla potkalo. My byli rádi, že jsme mohli udělat dobrý skutek, taky se nám to večer vrátilo…Třetí zastávka byla u Clifden jeskyní, ve kterých jsme strávili asi hodinu, zatímco si Kate četla u auta a pak už jsme pokračovali přímo do Te Anau. V tomto městě není extra nic speciálního, je to turistické středisko, kudy musí projet všichni, kdo míří k Milford Sounds (fjordům), jednomu z nejnavštěvovanějších míst NZ. Můžete si tam zabookovat trajekt na projížďku mezi fjordy nebo třeba helikoptéru či jinou atrakci na pobavení v tomto nádherném koutu jižního ostrova. Večer jsme zkusili štěstí u Freshchoice, pro nás nového obchodu, a bylo to terno, našli jsme 3 plechovky 200 g parmazánu, hermelín, další 3 sýry, 2 jogurty a ještě asi 10 kg salátu Ceasar , který měl dressing zvlášť v pytlíčku. Jarda pak chodil po městě a křičel: “Salad for free.“ Z 15 min. přišel bez salátů. My si nechali „jen“ 2 kg. Jardovi to nedalo a skočil se podívat ještě k druhému obchoďáku ve městě. Jaké bylo mé překvapení, když za chvíli přinesl dvě krabice, jednu plnou piv, a druhou plnou caciky salátů. To už je vážně vrchol zhýralosti, když vyhodí krabici plnou piv jen proto, že měla porušený karton. Exspirace byla až příští léto! Jako my se za to na ně zas tak moc nezlobíme :D

    Ráno, i když nám počasí moc nepřeje, vyrážíme k Milford Sound. Obědovou zastávku na výhledu nám zpestřuje jediný horský papoušek na světa Kea, kterého jsme si zamilovali na první pohled. Vybírá se a my konečně můžeme hltat ty nádherné výhledy všude kolem. Vyrážíme na trek do údolí Geralda a po dvou hodinách chůze říčním korytem staneme u úžasného vodopádu tvořeného třemi řekami. Lezeme výš a zjišťujeme, že vodopád je ještě třikrát delší než je možné vidět zespoda. Paráda. Všude okolo jsou obrovské skalní stěny, ze kterých stékají stovky malých vodopádů. Rychle zpátky, následuje krátká zastávka u Hommer Tunnel, ledového tunelu, který měl ještě před 10 lety 70 m a dnes má tak 10, a pak už míříme přímo k okraji fjordu, kde máme na třetí hodinu zamluvený trajekt. Počasí nám vyšlo úplně nejlépe, jak mohlo. Bylo krásně, teplo a vítr foukal tak akorát, by nás ochladil. Dvouhodinou plavbu fjordem až k úmoří Tasmanova moře, jsme si úžasně užili. Kolem ohromné skály a hory, spousta vodopádů, ke kterým kapitán několikrát zajel až tak, že lidi na přídi byli celý mokří, stříkající kapky vody vytvářející duhy a lachtani válející se líně na skalách. K tomu všemu studené pivo a voda z vodopádu. Pohádka. Po návratu jsme zkusili dojít k jednomu vodopádu, který jsme míjeli cestou. Cesta byla přehrazená plotem, ale to nás nezastavilo, stejně jako spoustu dalších před námi, a po pár minutách jsme přišli k obrovskému úžasnému vodopádu, který vytvářel velkou duhu. Dopadající voda stříkala snad 10 metrů a my byli za chvíli celý mokří, ale to nám vůbec nevadilo, protože od takové nádhery se nedalo jen tak odejít. Vyrážíme zpátky a cestou se stavujeme u propasti, kde voda padá do hloubky několik desítek metrů a vytváří ve skalách všemožné díry a prohlubně. Stavíme ještě několikrát, abychom vyfotili ty krásné výhledy, a přitom nás ještě dvakrát navštěvují papoušci Kea.

    Spíme na konci jediné vedlejší cesty a zároveň na začátku vícedenní treku a také krátké procházky k Humbold vodopádům. K výhledu je to prý 15 min., ale náš průvodce Frenzy nabízí lepší dobrodružství. Hodinu a půl skákat po kamenech a hledat cestu po břehu řeky až k dopadišti 170 m vysokého vodopádu. Už se zdá, že to projdeme suchou nahou, téměř u vodopádu však vybíráme špatný břeh řeky. Snažím se přelézt převislou skalku, ale neudržím se a končím v řece a rovnou pěkně celá. Jarda se směje, až se nadechnout nemůže. Moje žlutá nepromokavá bunda se nafoukla a vypadá jako záchranná vesta. S jeho pomocí se konečně vyškrábu nahoru, ale po dalších 5 krocích zjišťujeme, že tudy cesta nevede.  Takže zpět a zase přes převislou skalku. Bez pomoci to ale nedám. Jára si stoupá pode mě a já mu začínám přelézat přes ramena, to však taky nevychází a ve vodě končíme oba. Ještě, že voda nebyla tak studená, naštěstí pro nás je tento vodopád vyživován řekou a ne ledovcem. Všechno zlé je pro něco dobré, aspoň jsme se omyli a vyprali si. Další super výlet byl k jezeru Marion. Cesta byla sice hodně náročná, vedla přes kořeny a skály a trvala skoro dvě hodiny, ale ty výhledy stály za to. Mezi obrovskými horami se zasněženými vrcholky se ukrývalo křišťálově čisté jezero. Dlouho jsme však nezůstali, protože jsme chtěli stihnout ještě výstup na Key summit, nejoblíbenějšího treku v okolí. Cesta už byla o něco nudnější, uzpůsobená pro všechny chodce, ale ta dřina opět stála za to. Na vrcholku se nám naskytl 360 stupňový výhled do okolí. Člověk si připadá, tak maličký oproti těm obrovským horám a ledovcovým jezírkům, které byly vytvořeny před miliony lety. Zdá se to neuvěřitelné, že tak vysoko můžou být jezera a rašeliniště. Cestou zpět do Te Anou se zastavuje už jenom u Mirror lake, tedy zrcadlového jezera, kde se v hladině za bezvětří odrážejí okolní hory. Jsme úplně znavení, ale návštěvu za Freshchoisem si nemůže odpustit. Ovšem co nás tam čeká tentokrát, to si nechám jako překvapení na příště…

 

 

Zpět

Kontakt

Jak si žijem na Zélandu...

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode