Jižní ostrov II. část
28.02.2016 09:32
https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Jizni_ostrov_NZ_-_II._cast/
8. a 9. týden (3. na jižáku)
Takže jsme opět v Te Anau, našem top bufetícím městě, a jdeme podruhé zkusit štěstí za Freshchoice. Tentokrát je tam toho ještě víc, mnohem víc. Nakonec z toho bylo min. pět tašek plných jídla. A to že by to bylo jídlo za hodně peněz. Minimálně 15 konzerv všeho druhu, které byly jenom pošramocené, 3 kg sušeného mléka + 1 kg sojového pro batolata, 6 balíčků různých žužu bonbonů s poškozeným obalem, 3 vynikající čokolády 200 g, 3 koláče, 2 kinder vajíčka, 4 brambůrky a jiné slanosti a ještě mnohem víc. Vše vyhozeno, protože byl porušený obal. Nejvíce pobavily sušenky, na kterých bylo napsáno, been frozen (zmrazeno). Se zásobami jídla tak na 3 týdny se uchylujeme ke spánku do hotelu, tedy pardon k hotelu, nejlepší parkování ve městě. Nikdo nepozná, že nepatříte k hotelovým hostům. Abyste rozuměli spaní v autě je zakázáno všude krom oficiálních campů, které samozřejmě stojí peníze, a jelikož jsou veřejné záchody na každém rohu, čisté a zadarmo, je zbytečné za ně platit. Občas můžete narazit i na campy zdarma, ale těch je opravdu málo. Jelikož je ráno šeredně zahání nás to do knihovny a po pár hodinách už vyrážíme na cestu do Queenstownu (Královnina města). Toto turistické středisko na břehu jezera, stísněné uprostřed hor, přitahuje davy turistů nejenom nádhernou krajinou, ale také množstvím adrenalinových zážitků, které nabízí. Můžete zde skákat s padákem, zkusit bungee jumping, vodní lyžování, čtyřkolku nebo jízdu žralokem, který se dokáže ponořit pod vodu a pak vyskočit do výšky několika metrů, a ještě mnohem, mnohem víc. My jsme si prošli botanické zahrady a pak se jen toulali přístavem, užívali si západ slunce a noční město.
Počasí se stále neumoudřuje, z čehož jsme značně rozmrzelý. Kolem oběda se vydáváme dál podél jezera, zastavujeme a procházíme si asi dvou hodinový okruh kolem hory Crichton a končíme v Glenorchy, kde to dokonce na hodinu zakápneme. Líné odpoledne pokračuje hraním karet a pitím nalezeného piva. Navečer se jdeme projít kolem laguny, ve které se krásně odrážejí okolní kopce a západ slunce. Aspoň něco ten den stálo za to.
Ráno to otáčíme a jedeme zpět do Queenstawnu, kde dostáváme pokutu 40 dolarů za to, že Jarda zaparkoval v protisměru. Konečně se ukazuje sluníčko a my vyrážíme na Hill trek. A jdeme opravdu do kopce. Za hodinu jsme dokonce výš, než kam vás vyveze lanovka. Dočkali jsme se super výhledů na jezero i okolní hory. A chceme ještě výš. Tentokrát nám k tomu však pomůže Dýno. Jedeme půl hodiny do kopce do lyžařského střediska Remarkables, které se nachází 1600 m nad mořem a 1300 m nad jezerem. Poté stoupáme dalších min. 250 výškových metrů na vrchol nejbližší nejvyšší hory a výhledy jsou dech beroucí. Všude okolo jen hory a obrovská jezera, kterým ani nelze dohlédnout na konec. Pod námi propast a nad námi jen nebe. Úžasné. Ani se nám nechtělo dolů, ale sluníčko už začínalo klesat, tak jsme raději taky zahájili sestup. Večer jsme si vybufetili ještě nějaké banány u Freshchoicu a pak se zase jenom procházeli po městě a užívali si hezkých výhledů.
Zase je hnusně, tak pokračujeme dál na Wanaku. Toto město a přilehlá jezera jsou obdobou Queenstownu, ale v trochu méně turističtější podobě. Což se nám líbilo. Jelikož počasí není stále nic moc, trávíme nějaký čas v knihovně a potom bufetěním. Našli jsme super hadříky, dokonce ještě s cenovkami, asi kousky, co se neprodaly. Tak mám 2 nová tílka, plus jedno červené a společenské, že bych v něm mohla žádat o práci a ještě trikokraťasy. Potom jedeme k řece a já se vydávám asi na dvou hodinovou procházku, kterou Jarda odmítl s tím, že už ho nebaví pořád chodit. Každý chceme lítat, ale prostě to nejde. Už to pochop! Večer si ze zoufalství kupujeme 3 litry vína, ale ani si ho pořádně nestačíme užít, protože při rozdávání paprik a muffinů u obchodu, narážíme na Slovince, se kterými se dáváme do řeči asi na hodinu a půl.
Druhý den ráno zase prší. Z knihovny skypujeme domů a pak jedeme k Diamond lake, malému jezeru, ukrytému uprostřed hor. Jára zase stávkuje, tak se za lepšími výhledy vydávám sama. Poté pokračujeme asi půl hodiny po štěrkové cestě a musíme projet asi čtyřmi brody, abychom se dostali k místu, ze kterého se vychází k Rob Roy ledovci. Dýno to všechno zvládl, i když to občas bylo dost dramatické. K první vyhlídce na ledovec se škrábeme hodinu a půl. Tomu říkám pořádný ledovec, žádný ušmudlaný kus ledu jako u Mt. Cooku. Na druhou vyhlídku je to ještě přes půl hodiny. Akorát když tam docházíme, začíná mírně pršet. Z toho jsem celá nešťastná, protože jsem si chtěla vychutnávat dlouhé výhledy na ledovec. Přemlouvám Járu a chvíli sedíme pod keříkem, který je opodál. Za chvíli přestává pršet, tak se vydáváme pro lepší výhledy ještě dál. Je to impozantní. Kolem jen skály, masa ledu a vodopády stékající z ledovec. Dlouho však neotálíme, protože počasí je nejisté. Poslední skoro dva km běžíme. V autě si dáváme zaslouženou véču a dopíjíme víno, které nám zbylo z minulého dne. Po pár skleničkách si říkáme, že to s námi pořád nic nedělá. Koukáme na krabici, a jaké bylo naše znechucení, když jsme zjistili, že to víno má jenom 7%!! Tady to čůčo, které má jen 7% můžou nazývat vínem. Školácká chyba, to už se příště nestane.
Probouzíme se do slunného rána. To je radosti. Rychle, teda po té štěrkové cestě spíš velice pomalu, jedeme k lyžařskému středisku Treble Cone. Trochu vaříme, tak musíme cestou zastavit a málem nám při tom na hlavu spadne paraglidista. Když vyjedeme až ke středisku, zjistíme, že je jich spousta. Za 200 dolarů si můžeme taky skočit. Neskočili jsme, ale trochu nám to dalo brouka do hlavy, takže možná si někdy skočíme, ale když už, tak pořádně a z letadla. Výhledy z lyžařského střediska byly famózní, jezera kam jen dohlédneš, hory a do toho pomalu plachtící paraglidisti. Pokračujeme dále na sever po západním pobřeží a projíždíme snad další dvě hodiny podél ohromných krásných jezer. V průběhu dne se zastavujeme na koupačku, pak u Blue pools, neboli modrých jezírek, které měly opravdu neuvěřitelně modrou baru, a také asi u třech vodopádů, které už nás, potom co jsme jich viděli tak 150, moc nebrali. V podvečer si děláme procházku na Monro Beach, kde by mělo být stanoviště fjordlandských tučnáků. Ty jsme bohužel nepotkali, tak jsme se aspoň vyblbli a pohoupali na liánách, které jsme potkali cestou. Na noc jsme zastavili u jezera Moeraki. V průběhu noci nás budilo bzučení komárů. Říkala jsem si, že jsme asi nebyli dost rychlý při přesouvání, ale to byl omyl. Ty parchanti, s prominutím, se nějakým způsobem dostali do auta a ráno jich tam bylo snad 200. Malý peklo.
Počasí po ránu nevypadá k světu, nicméně vyrážíme k Fox ledovci a cestou se zastavujeme na pláži, kde si na památku pomalováváme kámen, který tam zanecháváme. Takových kamenů, tam byly tisíce, tato pláž jimi byla vyhlášená. Jako první výšlap u Fox ledovce si vybíráme trasu, která je zatarasená a s nápisem zničeno nedávnými povodněmi. My jsme se na to samozřejmě museli jít podívat. Z počátku cestička vypadala v pohodě, za chvíli jsme přeskočili říčku, kde byl stržený most a pokračujeme dál. Na jednou však stezička končí a před námi obrovské koryto řeky, kudy protéká asi dva metry široký potok a na druhé straně zbytky visacího mostu. Tak musíme přes řeku, vyškrábeme se nahoru na břeh řeky a chvíli se prodíráme totálně zarostlou buší, kudy vede jen pár stop. Asi tady chodí taky jenom takový nadšenci jako my. My jsme to však po pár minutách vzdali, že tudy to snad ani nemůže být. A bylo. Za necelý rok a půl se o to příroda, tak postarala, že se stezkou nedalo skoro ani projít. Nezbývalo než se vrátit a projít si aspoň krátkou trasu na výhled na ledovec. Poté jsme k ledovci dojeli ještě blíž a šli obvyklou turistickou trasu dlouhou asi 3 km. Tento ledovec je taky celkem špinavý a vypadá, jak zbytky sněhu na horách. Nejsmutnější bylo pozorovat nápisy s datumy, kde se ledovec nacházel v minulosti, ve srovnání s dneškem. Pak někdo bude tvrdit, že globální oteplování neexistuje…Přejíždíme dál k ledovci Franz Josef a tam si vybíráme tří hodinový trek na Robert´s point. Podle ukazatelů má trek trvat 5 hod. a 20 min. s délkou 12,3 km., ale pro nás je to časově vždy minimálně o třetinu kratší. Výstup byl náročný a místy připomínal spíše lezení, ale námaha se opět vyplatila. Výhled na ledovec byl mnohem lepší než z místa, kam bychom se dostali nejchozenější trasou, naproti nám padal vodopád z výšky několika desítek metrů a navíc nás přiletěl navštívit náš oblíbený zelený papoušek Kea. Dlouho jsme se však nezdržovali, protože jsme vyráželi dost pozdě a navíc mě už studili nožičky, protože jsem vyrazila ve svých prsťáckých botech. Při sestupu jsem si ještě pořádně natloukla koleno, když jsem se spolehla na stromek, který však díky skalám neměl příliš velký kořenový systém. Cesta zpátky naštěstí ubíhala rychleji a dlouhé visací mosty a prapodivné žebříkoschody zabudované ve skále nám zpestřovali cestu, takže jsme dole byli za pouhou hodinu. Po návratu jsme si museli otevřít pivo, abychom zapili takový skvělý výlet.
9.-10. týden (4. na jižáku)
Počasí se stále nelepší a předpověď taky nevypadá moc slibně. Jedeme dál a kolem poledne se dostáváme k řece, u které by, asi po 20 minutách chůze, měly vytékat horké prameny a při troše štěstí by tam měly být stopy po přírodním bazénku. Bazének jsme našli a byl i docela veliký, krásně jsme se tam oba vešli, i když nám vždy koukala nějaká část těla z vody ven. Museli jsme se však pořád máčet, protože tam bylo takových sandflysek (protivných štípavých mušek), že jsme stejně byli za chvíli celí poštípaní. Ráchání a odhánění mušek nám vydrželo asi hodinu a pak jsme pokračovali dál do městečka Ross. V tomto městečku jsme strávili asi tři hodiny poflakováním v autě, sledováním filmu Nádherná zelená a mlsáním 300 gramové čokolády. Navečer se pak přesouváme do města Hokitika, které je známe jako hlavní město jadu, novozélandského posvátného kamene, který tu spousta lidí nosí pro štěstí. Tento zelený kámen se prodává ve spoustě variacích a různé kvalitě a můžete za něj zaplatit i desetitisíce korun. Pokud byste chtěli pravý jade, měl by to být jadeit nebo nefrit, ale v obchodě prodávají i levnější varianty, jim podobné.
Je pořád šeredně, tak skypujeme domů a poté se jedeme podívat do soutěsky Hokitika gorge, kterou protéká mléčně modrá řeka. Takovou barvu vody, jsem v životě neviděla. Člověk by řekl, že to snad ani není možné, aby příroda něco takového vytvořila. Další krátká zastávka je u Dorothy vodopádů, ale hned pokračujeme k Ceespool neboli žumpě. Proč to nazvali žumpa, však vůbec nechápu, voda v ní je tak křišťálově čistá, že bych se snad i napila. Jestli je to tím, že všude kolem se pasou krávy a smrdí to tam jimi? Přes řeku tam vede jeden z nejstarších visacích mostů na NZ, který ani dole nemá prkna, takže můžete vidět vodu přímo pod vašima nohama. Mazééc. Cesta tam i zpátky jsme hledali slavné zelené kameny jady, našli jsme spoustu zelených kamenů, ale nebyli jsme si jisti, jestli jsou to ty správné. Uložili jsme si je pod keřem a cestou zpátky jsme táhli minimálně 5 kg kamení. Později jsem se ve městě v krámcích s jady ptali, jestli to jsou opravdové jady, ale většina nám řekla, že to tahle nepoznají, že máme přijít zítra, až tam budou brusiči. Jen nám řekli, že jade je tvrdý a neměl by se poškrábat. Tak jsme rovnou 4kg kamenů vyhodili, ale jeden tvrdý tmavě zelený jsme vzali sebou, že se ještě zkusíme poptat. V jednom krámku jsme narazili na Jurgena, původem z Německa, který nám toho o jadech řekl opravdu hodně. Hlavně, všechny jady na NZ jsou vlastnictvím Maorů, jako jejich kulturní památka a řeka, v které jsme jady sebrali je celá v jejích vlastnictví, takže je vlastně nezákonné sebrat cokoli. Nějakou dobu pak zkoumal náš kámen a zjistil, že to nejspíš jade opravu je a že s tím nechce mít nic společného. Podle něj by prý bylo nejlepší, kdybychom kameny hodili zpátky do řeky. Ne že by nám to nějak vnucoval nebo hrozil policií, ale mohlo by to prý rozzlobit duchy. Pak ale dodal, že za mlada by si kámen nejspíš taky nechal, ale teď ne, protože už se cítí být Novozélanďan. Tak bylo rozhodnuto, ten nejhezčí + dva malé jsme si nechali a zbytek naházeli zpátky do řeky. Pokračujeme dál Arthur´s pásem přes hory a spíme v nějaké osadě.
Ráno brutálně prší. Já spím skoro do 12 a Jarda si čte. Zastavujeme v ičku a ptáme se na předpověď. Bude pršet další 4 dny. Paráda. Ale když popojedete dalších 30 km, tak tam už neprší. Tak bylo jasno, pokračujeme dál ke Castel Hill jeskyním, kde na nás čekalo opravdové speleologické dobrodružství. První co vás v jeskyni uvítá je jezero hluboké skoro až po prsa. My ho však kulišácky oblezli po skále, a dál kde už to nebylo tak hluboké, se Jarda se obětoval a vzal mě na ramena. Dál byla voda už maximálně po zadek. Jeskyně byla krásně čistá a plná vodopádku a jezírek. Pěkně jsme si tam polezli, hlavně Jarda. Promáchaní, ale spokojení pokračujeme ke Castel Hill Boulders, neboli kamennému městu, kde jsme potkali provazochodce, kteří měli lano, správě řečeno slack linu, nataženou mezi skalami ve výšce minimálně 10 metrů. Byla zábava je pozorovat, dokonce jsme dostali nabídku, jestli si také nechceme přejít. Odmítli jsme. V podvečer přijíždíme znovu do Christchurchu (po Silvestru jsme tam čekali na imigrační) a zastavujeme se u Repca, obchodě s náhradními díly, kde se chtěl Jarda podívat, jak mají otevřeno, abychom koupili stěrače. Pak si říká, jestli nám náhodou kluci z Repca nějaké stěrače nevyhodili. A ono přeci, krásné nové stěrače, akorát na našeho Dýna. Tak je Jarda hned instaloval a pak si ještě utřel ruce vlhčenými ubrousky, které na něho taky čekali v kontejneru. Přej si něco a dostaneš to, jestli to vážně potřebuješ.
Druhý den ráno tedy Jarda odvezl Dýna na technickou a já cvičila u knihovny. Když přijel, tak už z výrazu jeho obličeje bylo jasné, že jsme neprošli. A je hodně co opravovat. Je potřeba vyměnit oba čepy, silentblok a srovnat světlo. Teď to neřešíme a jedeme raději na Banks poloostrov, který je tvořený z několika sopek, jež vytvářejí množství zálivů. Nejdříve jsme si prošli malý výběžek, který byl všude okolo obehnaný mořem a tam jsme si i vykoupali. Poté jsme zajeli do městečka Akaroa, které si stále udržuje svou francouzskou historii od doby, co tam připluli první Evropané. Jdeme se podívat k majáku a procházíme si různé cestičky v okolí města. Večer jsme si pak zabufetili za 4squarem a našli tři super džusy, jeden byl dvou litrový čistě vylisovaný pomerančový a druhý totální vitamínová bomba v podobě raw jablečného džusu se zázvorem a medem, to byla síla. Pak nějaké jogurty, sýry a super pomazánky ze sušených rajčat s parmazánem a kdo ví, co ještě.
Po noci u hřbitova se ráno vydáváme na tří hodinový trek podél útesů směrem k moři. Doufali jsme, že uvidíme Hector delfíny, ale bylo docela šeredně, tak nevím, jestli vůbec nepřipluli nebo jsme je jenom neviděli. Došli jsme do údolí, kde rostli speciální palmy a pak šli ještě kousíček dál na útes, abychom lépe viděli na velikou jeskyni dole u moře. Doufali jsme, že k ní sejdeme, protože se v ní prý dají vidět modří tučnáci, ale byli jsme bohužel moc vysoko. Pak chvíli kecáme se Švédy, kteří wwoofovali (rozuměj dobrovolničili za ubytování a jídlo) v hostelu přes který vedl trek a pak už jedeme zpět na Christchurch, kde na jeho předměstí opět bufetíme. A našli jsme toho mraky. Hlavně strašně moc vynikajících zákusků, které byly tvořeny snad z 80% z ořechů. Veliká mňamka. No bylo toho tolik, že jsme celou tašku pečiva, část zákusků a jogurty rozdali ve free campu, kde jsme spali. Většina lidí si vzala, někdo nechtěl a s pár jsme se dokonce rozpovídali o plýtvání a o dumpster divingu, jak se bufetění říká odborně ve světě.
Ráno zase prší, tak se uchylujeme do knihovny a skypujeme s Islandem. Poté jedeme do Hanmer Springs, kde se celé odpoledne rácháme v parádních horkých lázních. Mají tam snad 10 bazénů s různou teplotou vody, vířivky, masážní bazény a to vše v přepočtu za méně než 350 Kč. To by snad i u nás stálo víc. Když si připlatíte pár dolarů, nebo najdete náramek jako my, můžete se k tomu svést na skluzavce nebo tobogánu.
Tak jsme krásně prozevlili den a ráno pokračujeme Lewis pásem zase k západnímu pobřeží. Cestou ještě nabíráme Itala, který jde stejně jako Pensilvánci trek přes celý NZ, a vysazujeme ho uprostřed ničeho. Na chvíli se také zastavujeme v městečku Reefton, kde si můžete vyrýžovat zlatou šupinku. Jinak tam nic moc speciálního není, co nás však zaujalo, byla skupinka křesťanů, kteří si říkají Modysti. Vypadali všichni stejně, dívky modré dlouhé šaty s bílým límečkem, stejně zapletené vlasy, chlapci modré kalhoty a světle modrou košili. Vypadali trochu strašidelně a ještě divnější bylo, když se začali všichni ráchat v řece v tomto oblečení. Jardovi to nedalo, tak se šel zeptat, proč se koupou v oblečení. Prý je psáno v bibli, že by se lidé měli koupat oblečení. Cestou dál se zastavujeme v Nelson Creek, což je ohromný bývalý důl na zlato a uhlí. Nejzajímavější byly asi zbytky velikých pecí, ve kterých pálili méně kvalitní uhlí a dělali pomocí něho uhlí dřevěné. V Greymouthu, v překladu ústí řeky Grey, jsme si koupili víno a vybufetili nějaké ovoce. Posilněni vínem a se zásobami na cestu jsme se vydali k moři, kam jsme dorazili akorát na západ slunce. To byla romantika.
Ráno zase prší, tak voláme domů a pak koukáme na počasí, které podle webkamer v Arthur´s pásu vypadá dobře. Tak startujeme. Jako první jsme si vybrali Balley Valley trek, vedoucí k soutěsce pod vodopádem. První část cesty je po dřevěných chodníčcích, což je celkem nuda, ale druhá, neznačená část, už vede podél řeky a musíme různě přeskakovat a přelézat kameny až do míst, kudy už to dál nejde. Rychle se vracíme zpět, kousek přejíždíme autem a začínáme stoupat Scotts trekem na Avalanche Peak neboli lavinový vrchol. Tohle byl ale opravdu ten největší stoupák, který jsem v životě šla. Dole na ceduli psali 4 hodiny na vrchol, my tam byli za necelé dvě a přímo na vrchol nás vylákal zase náš oblíbený papoušek Kea. Za chvíli přiletěl další a my jsme se mohli těšit z jejích přítomnosti. Byli dokonce tak zvyklí na lidi, že jsem je mohla krmit z ruky. To byl zážitek. Nejdřív jsem se trochu bála, že mě klobnou a bude to bolet, ale byli opatrní, a i když klobli, nebolelo to. Dávala jsem jim samozřejmě jenom semínka, co jsme měli sebou na sváču, nic špatného. Dolů jsme sestupovali Avalanche trekem, který byl snad ještě drsnější než Scotts trek. Když jsme došli, byli jsme pěkně uťapkaní, naštěstí nás nakopl nález nutely a super atlasu, takže jsme se vydali ještě k vodopádu Devil Punchhole, něco jako Ďáblova praštící díra. Ten byl opravdu mohutný a hřměl jako tajfun.
Vracíme se směr Greymouth a zastavujeme kousek nad ním na super pláži, na které koukají z moře skály a kameny a vytvářejí krásnou scenérii. Bohužel nemůžeme dojít až přímo k nim, protože byl příliv a cesta tam byla zaplavená. Další zastávka je na slavných Punakaiky, přezdívaných palačinky. Svůj název získaly tyto skály proto, že vypadají jako hromada palačinek naskládaných na sobě. Je to celkem zajímavý úkaz, čemuž taky odpovídalo množství turistů. Víc než z palačinek jsem ale byla nadšená z delfínů, kteří se objevili kousek vedle skalního města a ve skupinkách se tam pěknou chvíli proháněli. Další rychlá zastávka byla na krásné pláži s vodopádem a malými kamínky, kde jsme se na chvíli pováleli a pak si dali koupel ve vodopádu. Na noc zajíždíme k neplacenému Fox River kempovišti a se zbytkem tří litrové krabice vína se vydáváme na pláž užít si západ slunce. Uvědomujeme si, že naše cestování se pomalu, ale jistě blíží ke konci.
Ráno se vypravujeme k majáku na mysu Cape Foulwind. Byl to ten nejubožejší maják, který jsme za celou dobu našeho putování viděli. Naštěstí jsme primárně nepřijeli kvůli majáku, ale kvůli Giant teeth beach, tedy pláži obřího zubu. Pláž nese své jméno podle skály vyčnívající z moře a připomínající zub, který byl však zničen při zemětřesení v 30. letech. Proto jsem tuto pláž přejmenovala na pláž zlomeného zubu. Procházíme stále dál a dál po pláži a objevujeme různé zajímavosti. Nejdřív je to krásný skalní oblouk, potom vodopád, jeskyně, obrovské skály trčící z moře a taky prazvláštní „městečko“ vytvořené kapající vodou u vchodu do jeskyně. Jak voda kapala, vyhlubovala do písku díry, ale tam kde byly kamínky nebo dřívka voda písek nevymlela a tyto kamínky a dřívka pak zůstali třeba 10 cm nad ostatním pískem a vypadali jako věžáky. Projíždíme Westportem a pokračujeme dál na sever. Cesta přes hory je dlouhá a únavná, ale výhledy stojí za to. V městečku Karamea není vůbec nic, vlastně jsme skoro ani nechápali, jak tam někdo může žít. Lidé tam jezdí v podstatě kvůli dvou věcem, Heaphy great walku, pětidennímu treku, jehož start je na úplném konci cesty, takže se dál dostanete už jenom pěšky, a hlavně kvůli Oparava skalním obloukům. První oblouk, ke kterému jsme se vypravili, byl sice menší, ale zato o dost hezčí a romantičtější. Protékala jím řeka, která v průběhu doby vytvořila jeskyni a také množství krápníků. Z jeskyně jsme se pak vydali okružní procházkou přes zrcadlové jezírko k druhému oblouku, který byl opravdu obrovský. Tento oblouk je 219 metrů dlouhý a tyčí se 43 metrů nad hladinou řeky. Oba pískovcové komplexy vznikly před 35 miliony let a navzdory své odlehlosti lákají mnoho turistů. V oblasti se vyskytují ještě dvě jeskyně, které jsme si rychle prolezli a pak se zase půl hodinu vraceli po příšerné štěrkové cestě. Bylo už navečer, když jsme přijeli do campu ležícího přímo u moře. Zde cesta končí a dál už musíte pěšky. Tady si poprvé za naše tří měsíční cestování rozděláváme oheň přímo na pláži a užíváme si západ slunce nad mořem. Byla to nostalgická chvilka, plná vzpomínek na uplynulé cestování a bezstarostný život. Jen velké množství sandflysek rušilo tuhle krásnou chvíli. Když pak vykoukly hvězdy, bylo to tak krásné, že jsme se rozhodli spát pod širákem přímo na pláži. Bylo super pozorovat úplně jinou oblohu plnou hvězd a přitom poslouchat šumějící moře. Nejlepší poslední večer cestování, který jsme si mohli vybrat.
Ráno už nebylo tak úžasné jako předchozí noc. V půl 6. ráno nás budí nesnesitelné množství sandflysek a nutí nás dusit se ve spacáku jen s miniaturní dírkou na dýchání. Když pak vylezlo sluníčko a začalo hřát, už jsme nemohli vydržet a vstali po 7 hodině. Alespoň jsme vyrazili brzo na Heaphy great walk, tedy jenom na první vyhlídku na zátoku, která byla vzdálená asi 5 km. Pak už nám nezbývá nic jiného, než vyrazit na 400 km dlouhou cestu do Blenheimu, našeho budoucího domova. Delší zastávku si děláme akorát v Charming Creek, bývalém lomu, kde se před 100 lety těšilo černé uhlí. Procházka vedla přímo po starých kolejích a cestou jsme potkávali staré lokomotivy, vozíky a další náčiní a také procházeli skrz četné tunely. Pak se volantu ujímám já a řídím asi 150 km přes hory a podél krásné čisté obrovské řeky, u které se také na chvilku zastavujeme, abychom se vykoupali. Asi v 9 hodin dorážíme do Blenheimu, kde Jára volá budoucímu zaměstnavateli a zjišťuje, že pro nás ubytování mít nebude. A jak to vše pokračuje tady v Blenheimu, to se dozvíte zase příště. Toť vše z našeho tří měsíčního cestování, doufám, že vás to bavilo. :)