květen v Blenheim, aneb jak tu kokotíme
13.06.2016 21:31
foto zde: https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/kveten_v_Blenheim/#
Začátkem května máme stále krásné počasí tak vyrážíme do Polard parku, kde jsem na prvního máje políbená pod barevným opadavajícím stromem. Všechno je nádherně zbarvené, ale přitom některé keře a hlavně růžová zahrada stále kvetou.
Jelikož jsem pořád bez práce, tedy krom mé pár hodinové brigády v hospodě, můžeme vyrážet na výlety s dalšími nezaměstnanými. První květnový týden jsme se tedy vypravili s klukama a s Denčou a Martinem na místní kopce Wither hills. Je to trochu ostuda, že jsme tam ještě nebyli, když jsme tu už skoro 4 měsíce, ale lepší pozdě než nikdy. Asi po hodině chůze dosahujeme vrcholu, celých 422 m, takže opravdu výstup J Ale i to stačí, abychom se mohli kochat parádními výhledny na Blenheim, okolní vinice i lagunu a řeku ústící do oceánu.
Ale abyste si nemysleli, že když jsem doma, tak se jenom flákám a jezdím po výletech. Jako správná hospodyňka zavařuju marmelády, dělám pečený čaj, přesnídávky, kompoty, povidla, louskám oříšky a pak z nich dělám výborný pomazánky a soustu dalších věcí. Všechny suroviny jsou bud nalezené, posbírané ve veřejném sadu nebo darované. Někdy mě úplně fascinuje, co všechno dokážeme udělat s téměř nulovým vkladem.
V sobotu utíkám s práce o trochu dřív a frčím rovnou k Denče a Martinovi, kde už se čeká jen na mě s večeří. A že to nebyla ledajaká večeře, byla to slavnostní rozlučková večeře se svíčkami, cukrem na okraji skleniček a dezertem. Strašně, ale strašně jsme se přejedli. Pak už jsme jen seděli a odfukovali, domů jsme se přivalili už nějak před dvanáctou a byli rádi, že jsme zalehli, protože ráno jsme zase vstávali na trh a ještě pekli buchtu. Ráno na trhu nás čekalo nemilé překvapení, hnedka vedle nás v komunitním stánku už si na stůl vyrovnávala asi 12letá holčička navážené vlašské ořechy. No co myslíte, každý si raději koupí oříšky s roztomilé holčičky než ode mě. Tentokrát jsem totiž prodávala sama, Jára pomáhal mistru Onion, farmáři, který prodává cibuli, ale taky dýně a melouny s rozkrajováním na vzorky a prodejem. Dostal za to 40 dolarů, ale hlavně dva melouny a šalotku. Takže paráda. A já? Přestože mi holčička vyfoukla skoro všechny ořechorády, tržba byla dost podobná jako posledně. Ještě že máme spoustu dalších výrobků, které holčička nenabízela.
Následující týden jsme s klukama vyrazili na další výlet. Musíme ještě využít krásného počasí a toho, že jsme doma. Tentokrát jsme se vypravili k vraku lodi SS Waverley, obchodní lodi z roku 1883, která navždy zakotvila na okraji Wairau laguny. K lodi se šlo asi hodinu z toho velkou část po dřevěném chodníčku, protože stezka vedla bažinami a stojatou vodou. Cestou jsme potkávali spoustu malých krabíků, kteří vždycky rychle zalezli do díry, když jsme se přiblížili moc blízko. Když jsme došli k lodi, udělali jsme pár fotek a přemýšleli, co dál. Pořád mě lákalo jít se podívat dovnitř, ale to by znamenalo probrodit se hromadou naplaveného dřeva a bordelu a vylézt nahoru. Nakonec zvítězila zvědavost. Vyhrnuju tepláky a v sandálech se brodím vodou. Bylo super prozkoumávat loď zevnitř a představovat si, jak asi vypadala v dobách své slávy. Než jsme došli k autu, tak se moje už třikrát slepované sandále rozpadly.
Jára tento týden odjel jenom na jednu noc a další týden už dokonce jeli jen přes den, tak jsem ráda, že už nemusí nikam jezdit. Na sobotní trhy už nějakou dobu nechodíme, protože už nemáme moc co prodávat a raději chodíme na farmer´s market v neděli. Druhou květnovou neděli jsme slavili největší úspěch. Utržili jsme skoro 250 dolarů, což jsou téměř dva denní platy. Největší radost mi udělala medovo-oříšková pomazánka. Prodali jsme úplně všechny a jedna paní se ještě vrátila pro druhou a povídala, že je to nejlepší věc, kterou za celé dopoledne na trhu ochutnala. Další pár z Christchurchu se ptal, jestli náhodou nemáme webovky, protože už jsme všechny pomazánky prodali a měli jsme jen tester, který jim hrozně chutnal. Bohužel nemáme, ale možná bychom o tom měli uvažovat. :D
Týdny tu utíkají jako voda a pomalu se přiblížila doba, kdy i Vláďa s Vojtou měli nastoupit do práce. Měli poslední týden volna, tak jsme toho využili a na první výlet jsme se vydali v úterý a pak ještě na jeden ve čtvrtek. V úterý jsme vybrali jako destinaci Whites bay, zátoku, ve které jsme už kdysi byli s Járou. Bylo krásné počasí, tak jsme si mohli vychutnávat výhledy až na severní ostrov. Vzala jsem si sebou i bodyboard a neopren a byla jsem pevně rozhodnutá, že tentokrát do vln půjdu. Nakonec zase nic, když jsme se vrátili po asi 6 km okruhu zpátky na pláž, už tam nebylo sluníčko a bez sluníčka se surfovat prostě nedá. Ve čtvrtek jsme se naštěstí vypravili dřív a do Pictonu jsme dojeli už po 10. Autem jsme vyjeli až na vršek fjordu a pak cestičkou sešli dolů k přístavu a poté hned zase nahoru a až téměř na úplný konec jednoho ze stovky fjordů. Když jsme došli k vyhlídce s lavičkou, tak jsme tam zakempli a nakonec tam zůstali skoro dvě hodiny, na ten výhled by se člověk mohl dívat i celý den a stejně ho neomrzí. Nicméně sluníčko už nějakou chvíli putovalo k obzoru a upozorňovalo nejen na to, že přichází zima a dny jsou kratší, ale taky na to, že už musíme jet, abych to stihla do práce.
Asi uprostřed měsíce přijeli na návštěvu bývalí obyvatelé našeho domu. Bára s Daliborem teď žijí v Queenstownu a při jejich svatební cestě se zatoulali i k nám do Blenheimu. Ve čtvrtek jsme jenom chvíli kecali v obýváku, ale v pátek, potom, co jsme se doma občerstvili vínem, jsme poprvé vyrazili do Yard baru. A byli jsme příjemně překvapeni. Super prostory, venku fotbálek zdarma a hlavně parádní muzika. Týpek Sam to válel na kytaru, jak Kurt Cobain, svůj zpěv si nahrával jako smyčku na mikrofon a ještě měl elektronický dupák a mixovací bedýnku, takže i když byl sám, nadělal muziky jako celá skupina. Přidali se i naši argentinští spolubydlící, takže nás dohromady s Lukášem bylo 7. Byl to parádní večer, konečně trochu kultury v našem zaprděném městečku, jen to ranní vstávání na trh, už tak parádní nebylo.
Zatímco Járovi se práce u včelaře krátila, mně naopak začínala. Jeden týden jsme ještě jezdili spolu, ale já jen lepila polepky na plastové skleničku na med a pak balila už naplněný do krabic, zatímco Jára stále vytáčel a škrábal rámečky. Už z toho šílel. Teď z toho šílím já. Ale vždycky to není tak hrozné, třeba když se rozbije mašina a nemůže pracovat. Nejlepší je, když se to alespoň v průběhu týdne střídá a mohu alespoň nějakou část dne balit med. Vůbec nejlepší teda je, když je šéfik pryč, a my máme s Michalem, další zaměstnancem, pohodu. Já abych toho neměla málo, tak chodím stále čt.-ned. pomáhat do kuchyně do restaurace. Je to ale fajnová práce, kterou si chci udržet, tak odjíždím ještě ve čt. a pá. z mědárny o půl hodiny dřív, za což jsem šťastná. Někdy je to úplně v pohodě a někdy se doplazím skoro v 10 hodin domů strhaná jak rybíz a jediné, co zvládám, je padnout do postele. Ale stejně to stojí za to. Vedoucí jsou moc fajn, Lisa mě už i kolikrát pustila domů dřív a proplatili mi to, jako kdybych tam byla do konce a teď už se i všichni naučili, že nerada plýtvám, takže než se něco vyhodí, tak se mě vždycky zeptají, jestli to nechci. Takže jsem třeba přineslo skoro plný pekáč zapečené zeleniny se sýrovou omáčkou, kilo uvařeného hrášku a mrkve, 2 kg vařené dýně a podobné dobroty.
Že už jsem dlouho nepsala o tom jak bufetíme?? Ono totiž není moc o čem. Náš věrný zdroj, kontejner u Countdownu, uklízejí a navíc ho začali zamykat na kladku po aféře s alkoholem, kdy obchoďák prodal flašku nezletilým a dostali za to nemalou pokutu. Už si to hold hlídají a my máme smůlu. Jára se ale jen tak nevzdává a snažil se vypozorovat, kdy kontejner vyndávají z dřevěné zástěny. Jeden den vstával v 5, aby se jel podívat, další den ve 4, a následující dokonce ve 3, a nic. Už, už to vypadalo beznadějně, když jednou v pátek, při cestě do práce, zahlédl kontejner venku u jiného Countdownu. Tajemství odhaleno, v pátek brzy ráno jezdí popeláři a proto všechny obchoďáky vystrčí své kontejnery ven a bez zámku! Srdce bufeťáka zaplesalo. Další tři dny jíme saláty, těstoviny a rýži ze studeného pultu. My teda z kontejneru. Ale samozřejmě nic závadného. Jídla máme, že ho musíme rozdávat. Ale každé bufetění jsou malé Vánoce, o které prostě nechcete přijít. A prý, že bez práce nejsou koláče….
Chtíc, nechtíc, v jeho případě teda spíš chtíc, musel Jára opustit medárnu a začít pracovat na vinici. Medařina totiž nespadá do skupin prací, jež vás opravňují zažádat o prodloužení víza. Pokud tu chcete zůstat další tři měsíce, musíte pracovat minimálně 12 týdnů ve vinařství nebo sadařství. Z Járy je tedy od posledního květnového dne wrapper. To nemá nic společného s rapem nebo hip hopem, ale vyvazuje šlahouny vinné révy na dráty, které slouží jako opora, aby se šlahoun nezlomil. První týden prý všichni dělají pod minimálku, ale Jára je super mašina a dosáhl na ní už po dvou dnech. Nastudoval to totiž předem na internetu, pustil si toto video https://www.youtube.com/watch?v=3U4IEE9y4Ek a nejprve si myslel, že je to zrychlené, pak že to nejspíš zrychlené není, ale že to není možné, aby takhle někdo pracoval. Po prvním dnu v práci však zjistil, že je to nejen možné, ale dokonce nezbytné jet takto rychle, aby si vůbec vydělali nad minimálku. Teď už za den takto ostříhá okolo 400 kytek. Jo jo, Zéland taky není země zaslíbená.
Tak dlouho jsme jezdili kolem budovy s nápisem Cross roads, křižovatka, před níž Jára vídával krabice s chlebem, až jsme se tam jednou večer, když se tam svítilo, zastavili. Vevnitř sedělo asi 40 lidí, zjistili jsme, že čekají na večeři, která se tu každou středu zdarma vydává. V podstatě je to něco jako charita zastřešená církví, takže stačí, když hezky poděkuje pánu bohu a můžete se zadarmo parádně najíst. Šťouchané brambory, pečená dýně, nudle se zeleninou a kuřecím, fazolky a maso. Taková porce, že by se z ní skoro dva najedli a pak přichází na řadu dezert. Teplá buchta s krustičkou nahoře a zmrzlina. Takovou večeři bychom si doma nikdy neudělali. Minulý týden už jsme byli potřetí a vždycky se moc těšíme. Je to takové světýlko uprostřed týdenního otročení. Navíc tam vždycky potkáme zajímavé lidi a naposledy jsme tam vzali naše nové kamarády Pavlínku s Viktorem, se kterými jsme se seznámili na trhu, a ti z toho byli taky nadšení. Společné večeře se od té doby staly rituálem.
První červnovou neděli se odehrávaly poslední venkovní farmářské trhy. Jára nakonec nešel do práce, tak mohl jít se mnou na společný oběd určený pro všechny prodávajcí, který se konal u příležitosti končení letní sezóny. Bylo to příjemné posezení se spoustou jídla, piva a vína…Ještě jsme dostali další moučník sebou. Navíc se nám ten den podařilo prodat spoustu persammontů, neboli kaki, tedy oranžového kulatého ovoce, které pomáháme prodávat jednomu staršímu páru. Ti mají celý obrovský sad a málo sil. Takže děláme dobrý skutek a vždycky jim na trhu pár kilo prodáme.
Díky královně, jsme měli tu možnost vyrazit v pondělí 6. června na výlet. Její narozeniny tu totiž slaví jako státní svátek. Sice je má ofiko o měsíc dřív, ale to je v Anglii ještě moc hnusně na oslavy, tak si to prostě přesunuli, aby bylo lepší počasí. Myslím, že bychom měli taky navrhnout, aby třeba Václava přesunuli na srpen, tam nám svátek chybí. Kdo ví, co by na to Miloš řekl. Každopádně ať žije královna. Vyrážíme přesně v deset a je nás celých šest. My, Pája s Vikim, spolubydlící Lukáš a soused přes park Jára. Ten taky bere auto a řídí do 36 km vzdáleného kempu, ze kterého se vydáváme k 7 km vzdálenému majáku. Celou cestu se jde po pláži, takže si musíte pohlídat, aby vás příliv nezastihl v nesprávnou dobu. Nám to vycházelo krásně, a když jsme po necelých dvou hodinách dorazili na Cape Cambel, měli jsme ještě spoustu času, tam pobýt a pokochat se výhledy. Maják už na tomto místě stojí od roku 1870, ten původní, dřevěný, však už po dvou letech vyhořel, tak ho brzy nahradili železným, ve kterém se až do roku 1938 svítilo olejovou lampou. Tento maják je výjimečný díky svým černým pruhům, které lépe než červené kontrastují se zářivě bílými vápencovými skalami v pozadí. Byl to parádní výlet, ze kterého se nám vůbec, ale vůbec nechtělo domů, hlavně s představou, že ráno musíme zase do práce pod taktovku otrokářů.
Zajímá vás také jaké tu máme počasí? Na to, že 1. června oficiálně začala zima, je tu pořád krásně, to se musí nechat. Hlavně to sluníčko je úžasné. Tolik slunných dní bych si přála mít i u nás. Přes den se vzduch ohřeje kolikárt i na příjemných 15 stupňů a otužilejší chodí i v tričku. Jenom ranní mrazíky nás občas potrápí, takže musím škrábat okno u auta. Větší obět si však vybírá Jára, ten chudák už od půl 8. stříhá víno a prosí sluníčko,aby už začalo hřát a ty omrzlé šlanouny a ruce jak rampouchy trochu rozmrazilo. Ale jinak si v podstatě na počasí nemůžeme moc stěžovat. Hold ve městě, ve kterém jsou podél cest jako hlavní stromy palmy, prostě nemůže být zima.