Nový Zéland – Severní ostrov 22. 11. 2015– 1. 1. 2016

03.01.2016 07:37

Vyprávění o tom, jak brouzdáme severním ostrovem Nového Zélandu. Doporučuji otevřít fotky zároveň se článkem pro vytvoření reálnějšího obrazu.

https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Zeland_-_Severni_ostrov/

 

Týden první – auto a východní pobřeží

Po 8 hodinovém letu do Brisbane a dalších skoro třech hodinách v letadle jsme konečně v Aucklandu. Kontroly na letišti jsme se báli jako čert kříže, protože vstupní podmínky tu mají dosti přísné. My jsme si vezli ořechy a nějaké sušené ovoce jak z domu, tak z Taiwanu, Jára měl navíc v batohu šišky endemitní taiwanské jedle, která univerzitě chybí ve sbírce a já samozřejmě spoustu mušlí. Navíc musíte mít úplně čisté boty, abyste nepřivezli zbytky bláta a nekontaminovali místní půdu. Přivézt jablko nebo med je téměř trestný čin. Já prošla, Járu si vytáhli, ale jen kvůli stanu, který celý vystříkají dezinfekcí.

            První týden byl ve znamení hledání auta a posléze řešení problémů s ním spojených. Dva dny a tři noci jsme horečně hledali po internetu, v bazarech i speciálních opravnách vhodný capervan, neboli dodávku či větší auto předělané k přežívání v něm. Po dvou nocích strávených na požárním schodišti kongresového centra, večeřích v charitě, které byly mimochodem moc dobré, i se zákusem, desítce prohlédnutých aut a telefonních hovorů jsme začínali být značně rozmrzelí. Nakonec jsme vybrali Mitsubihi Dion 2000, říkáme si, japonský vůz, ten bude určitě spolehlivý…Dojeli jsme si pro něj dokonce stopem do 200 km vzdálené Tokorui. Brian Backer, údajný majitel auta, se nám však i 2 hodiny po příjezdu neozýval. Napětí roste. Po dvou a půl hodině přijíždí „cikánek“ prý Filipínec, s tím, že byl na procházce. Vybavení auta nebylo takové, jaké psal, 1 guma sjetá a „technická“ končila za 2 měsíce, místo „new“, jak uváděl v inzerátu, ale my už byli tak zdeptaní, navíc s mega bágly v pidi městečku, že jsme mu na to kývli. Za 3 500 dolarů, tedy asi 60 000 Kč, jsme si koupili náš první vůz. Dorána nám ušla nafukovací matrace – byla děravá. To jsme vyřešili, ale zanedlouho jsme zjistili, že auto bylo bourané a má promáčklý chladič. Brian Backer si zablokoval naše číslo…Co teď s tím. Rychle ho zkusit prodat nebo nechat opravit? Nechtěli jsme být takové svině jako Brian, tak jako první přišla na řadu výměna pneu a asi po týdnu výměna celého chladiče. Celkově asi 12 000 Kč, ale „Dino“, jak jsme auto důvěrně pojmenovali, byl už jednou náš a přes občasné problémy se startováním nám dobře slouží dodnes.

            Naše první cesta, ještě s rozbitým Dinem, vedla do Rotorui, ležící v centru severního ostrova, kde jsou největší památky sopečné činnosti. Šetříme 2000 Kč na vstupu do termálního parku Te Puia, tím že jdeme zadním služebním vchodem, a kocháme se obřími gejzíry a termálními barevnými jezírky. Místní chlápek vaří pro turisty kukuřici v malém kráteru a Mauři tančí pro skupinku VIP hostů jejich tradiční tanec. Večer se přesouváme k marketům, kde kupujeme velkou karimatku místo píchlé matrace a kde taky začíná naše dumpster divingová neboli bufetící mánie, po tom, co v kontejneru nacházíme 8 pizz pěkně zabalených v krabicích. Podobný, ale ještě větší park jsme navštívili i další den. Krása vulkanické činnosti nás dostává.            Přes obrovský národní park a po třech hodinách jízdy po štěrku dorážíme na jihovýchodní pobřeží. V malém městečku nám místní milé dámy radí, co v okolí navštívit. Poprvé míříme na pláž, kde jsou obrovské vyplavené stromy, z nichž je hlavně Jarda unesen, velké vlny a spousta rybářů. Potom jsme vyrazili vyzkoušet termální lázně, kterých je na Zélandu, díky tektonice, velké množství.

            Tolaga Bay (záliv), byl cestovatelský typ od Ond®y, za což mu děkujeme, pokud čte tyto řádky, protože to opravdu stálo za to. Asi 3 hodinový trek začínal na ovčích pastvinách a stoupal až na vrchol útesů, ze kterých byl krásný výhled na celou zátoku, do které v 18. století doplul kapitán Cook, kterému tam, na jeho památku, vystavěli dosti ohavný památník. Na druhé straně útesu bylo půl km dlouhé molo, upomínka kdysi rušného přístavu vypravující obrovské kmeny kauri stromů do celého světa. Po obědě jsme pokračovali do Tokomaru Bay, kde Jára zahlédl na pláži sea (mořský) kajak, který si vzápětí běžel vypůjčit od lidí žijící v domku přes cestu. Já radši zůstala na břehu a vše dokumentovala. Vypadá to celkem jednoduše, ale v 4 metrových vlnách to není žádná sranda. Však to taky Járu párkrát pěkně spláchlo, až jsem měla strach. On však měl radost jako malý Jarda. Potom jsme zamířili na Mt. Hikurangi, na horu, ze které je prý, jako první na planetě, vidět východ slunce. My tam však přijeli pozdě, takže bychom tam nestihli být včas, tak jsme si řekli, že se na východ slunce podíváme z majáku na úplném východě NZ z East Cape lighthouse. Ještě, že jsme se netáhli na horu, sluníčko totiž to ráno vylezlo pouze za mraky.

Toť náš první týden a teď ještě něco málo o Zélandu. Ten je tvořen dvěma ostrovy, které jsou dohromady asi 3,5 x větší než Česko a přitom zde žije pouhých 4,5 milionů obyvatel, z nichž je asi 14% Maorů, tedy původních obyvatel. Ti jsou většinou velcí a mnohem tmavší, mnoho z nich má tradiční tetování, někteří i na obličeji, dokonce i ženy, ty ho mají tetované jenom pod pusou a vypadá to, jak kdyby zrovna někomu vysály krev. Dost hrůza. Téměř 70% obyvatel jsou v podstatě Evropané, kteří začali přicházet v 18. století a postupně oba ostrovy osídlili. Proto tu nemají žádné památky a krom maurské kultury, téměř žádnou historii. Nedostatek historických památek však absolutně vyváží památky a krásy přírodní. Mají tu nespočetné množství jezer, vodopádů, hor vysokých téměř 4 km, vulkanická údolí a sopky a navíc nádherné pobřeží s desítkami ostrovů. Krajina je zvlněná a všude jsou pastviny s kravami, koňmi, lamami nebo ovcemi, kterých je na NZ 50 milionů, tedy cca 11 ovcí na jednoho obyvatele. Ještě víc než ovcí zde však žije possumů, což je druh vačice, původem z Austrálie, která zde nemá predátora a je největším nepřítelem novozélanďanů, protože žere vajíčka jejich milovaného a téměř vyhubeného ptáka kiwi. Každý den potkáváme na cestě přejetého aspoň jednoho, celkem jich zde žije zde 18 na každého obyvatele. Ale jinak je to krásné chlupaté zvířátko, které byste si nejradši vzali domů. NZ je také světovou velmocí v produkci mléka a kurz NZ dolaru kolísá podle jeho ceny. Proto tady mléko a máslo, které se zde prodává půlkilové, stojí téměř stejně jako u nás. Jinak jídlo je zde tak o 1/3 dražší než v ČR a většina konvenčního zboží taky, benzín a auta tu mají srovnatelně drahá, ale když si vezmete, že minimální mzda je cca 250 Kč/h, tak je to tu vlastně o dost levnější a živobytí snazší.  Celková životní úroveň je o něco vyšší. Nekrade se a lidé si více věří. Mají tu mnohem méně byrokracie, protože lidé se to tu nesnaží všemožně očůrat, tak jakou nás. Obyvatelé jsou nesmírně přívětiví a ochotní. Žijí si tu v jakémsi pomalejším tempu. Stále se usmívají a hned se ptají, jak se máte, i když vás vůbec neznají.

 

Týden druhý -  oprava auta, jeskyně a socializace

            Východ slunce na majáku stál za starou belu, tak jedeme dál. Zastavujeme u největšího pohutukava stromu na světě, bylo mu sice jen 350 let, ale byl úplně obrovský a větve se mu rozkládaly až k zemi. Cestou dál se stavujeme v opravně Mitshubishi, aby se nám koukli na Dína. Rozhodujeme se vyměnit pouze pneu, protože na chladič bychom museli čekat do druhého dne. Večer jsme dojeli do Taurangy, kde jsme nejdřív vybufetili strašně moc sladkých i slaných dobrůtek a poté sedáme k netu v Burger kingovi a řešíme co dál. Druhý den ráno jsme se vydali na Mt. Manganuii, sopku, ležící hned u moře, ze které byly parádní výhledy všude po okolí a pak jsme vyrazili obhlédnout park a starý misionářský dům v centru. U jednoho domu jsme si všimli, že mají strašně moc mandarinek a padají jim tam všude na zem, tak jsme se pána zeptali, jestli si jich pár nemůžeme vzít a on nám přinesl tašku, ať si natrháme, kolik chceme. Ty byly, sladší a šťavnatější mandarinky jsem v životě nejedla.

            Razíme směr Auckland, cestou se ještě zastavujeme v Karangahake Gorge, krásné soutěsce, kde se před více jak sto lety těžilo zlato. Bylo to docela dobrodrůžo prolézat trosky budov a staré šachty vytesané ve skále, dlouhé kolikrát i stovky metrů, chodit po starých kolejích nebo prozkoumávat rezavé trubky a konstrukce. K tomu všemu byl krásný výhled z šachet i kopečků na soutěsku s křišťálovou vodou. Paráda. Chtěli jsme se jít podívat také na staré pumpy, které odváděly vodu z šachet, ale trasa už byla zatarasená bránou. Bylo však vidět, že se přelézá, tak jsme ji samozřejmě v rámci dobrodružství taky přelezli. Pak se ještě jednou protáhnout mezi roztaženými tyčemi mříže a jsme uvnitř, obrovská jeskyně s dvěma velkými, napůl rozbořenými pumpami, nám poprvé poskytla podívanou v podobě glowworms, svítících červů, kteří zářili na stropě jak světlušky.

            V Aucklandu ztrácíme den opravou rozbitého chladiče. Naštěstí nám hodní lidé doporučili speciálku, takže jsme za jeho opravu platili o 200 dolarů méně než bychom zaplatili v předešlém servisu. Alespoň jsme pořešili potřebné věci na internetu a Jarda našel nějaké hroznové víno, muffiny, salát a spoustu veganských pomazánek.

            Ještě večer jsme dorazili do Wenderholm regional park, kde jsme si před setměním prošli pobřežní trasu a druhý den ráno si dali ještě jednu delší s výhledy na zátoku. Spíše ze zvědavosti pokračujeme do Puhoi, Bohemian vesničky, kam v roce 1863 přišlo z tehdejšího    R-U 200 německy mluvících Čechů. Byli tam na to značně hrdí, a ač to byla úplně malinká vesnička, měli tam i Bohemian museum a v kostelíku jsme narazili na českoněmecká jména jako Martin Schischka nebo Becher. Další zastávka byl Goat Island neboli kozí ostrov, kde jsme si prošli jen krátký pobřežní trek a pokračovali dál, kvůli špatnému počasí, ačkoli je tato mořská rezervace vyhlášená skvělými podmínkami k potápění. Den jsme ukončili nádherným západem slunce u Mangawhai heads, což byly velké písečné kopce zformované mořem a větrem, které vytvářeli pevninský výběžek oddělující otevřené moře od městské pláže.

            Další den se vyvedl už od svítání. Hned ráno se celý natěšení boříme s čelovkami na hlavách do útrob Waipu jeskyní. U nás se něco takového absolutně nevidí. Celý ohromný komplex krápníkových jeskyní nás víc než na hodinu doslova pohltil, že jsme nevěděli jak. Ne, že bychom se opravdu ztratili, ale hledání schůdné cesty nám dalo někdy pěkně zabrat. Stejně jsme z jeskyně vylezli celý zalovení od bláta a mokří, ale uspokojení tím, jaké to bylo super dobrodružství. Kam se na Waipu hrabou Koněpruské jeskyně, kde navíc musíte chodit, jak oslík, po vyznačených cestičkách a ještě platit. Aby toho nebylo málo, vydali jsme se do dalších jeskyní, Abby Caves. Hned tři oddělené jeskyně lákaly k prozkoumání. První byla největší a prý byste se v ní měli brodit po kolena, ale my „ horolezci“ jsme to brali, kde se dalo, jen ne vodou. Hlavně si nenamočit nožičky. Já měla teda 2x na mále, ale Jarda mě vždycky zachránil, ještě že je to takový silák. Do dalších dvou jeskyní už jsme ani nešli, protože měly být menší a času stráveného v podzemí bylo ten den už dost. Odpoledne přejíždíme na Whangarei heads (hlavy) a stoupáme na Mt. Manaia, abychom se mohli pokochat jedním z nejhezčích výhledů na pobřeží na severním ostrově. Spousta ostrůvků, zálivů, skal i kopečků se nám vystavovalo na obdiv v téměř 360 stupňovém výhledu. Paráda. Pro lepší výhled jsme si vylezli ještě o trochu výš na skalku, ale na úplný vrch už jsme se báli…Ten den taky proběhlo naše první koupání v moři, zátoka bez vln lákala k ochlazení, ale teplota vody nebyla už tak příznivá. Přece se však osmělím a vezmu si potápěčské brýle, po 5 minutách však kvůli omrzlému mozku raději podvodní expedici ukončuji. Na závěr dne si ještě vybufetíme čerstvou bazalku, k oživení našeho interiéru, a nějaká jablka, víno a muffin z dětské párty.

            Následující den se nám v Bay of Island konečně naskytla příležitost poklábosit trochu víc s někým jiným než spolu navzájem. Dopolko v íčku potkáváme 3 Čechy a domlouváme se s nimi, že se sejdeme ve 3 hodiny na pláži, kde ten den měl být živý koncert. Mezi tím, jsme se zajeli vykoupat k Hururu Falls. Zajímavé bylo, že na vršku byla voda sladká a dole pod vodopádem už slaná tím, jak se míchala s mořem, které bylo asi 3 km daleko. Při hledání místa koncertu se seznamujeme s místními Maory, kteří byli, jak už jsem jednou psala, obrovští, potetovaní od hlavy k patě a jako téměř všichni obyvatelé moc milí. Koncert byl úplně parádní, tančíme spolu s další Češkou a postupně se nabalují další a další, začíná velká párty. Kapela končí až večer a pak ještě sedíme a povídáme s hudebníky, místňáky i cestovateli, které Paihia, městečko v Bay of Island, polapila i na několik dní. V 9 se přesouváme ještě do jiného baru, kde živá hudba pokračuje a s ní pokračuje i naše veselí. My nakonec taky zůstáváme déle…Večer při koncertě nás totiž místňák Mark, vitální 60ník s duší teenagera, zve na surfování na osamocené pláži nedaleko Pahii. Druhý den dopoledne tedy s celou nabalenou partou, 3 Češi, Angličan Hugo a 2 Němky vyrážíme nejprve k Rainbow Falls, k nejlepším vodopádům ever. Nejsou sice jedny z největších, ale můžete prolézt za ně, kde je schovaná velká jeskyně a tříštící se voda vás přitom ostříkává, až jste celí mokří. Pokračujeme na pláž v Matauri bay, kde se setkáváme s Markem. Nejdřív nám půjčuje buggyboardy, kratší prkna na sjíždění vln, a když se vlny dostatečně zvětšily, zkoušeli jsme surfovat i na normálních velkých prknech, potom co nám dal Hugo výukovou lekci na pláži. Chce to cvik a taky lepší počasí, které nám zrovna ten den moc nepřálo, tak to asi po hodině vzdáváme a raději s Járou pokračujeme dál na sever po Million dollar highway, která je vyhlášená svými výhledy. Počasí se naštěstí umoudřilo a my šplháme vychutnat si západ slunce na St. Paul rock, tyčící se nad nádherným pobřežím Bay of Island, tedy zátokou ostrovů, která nese své jméno oprávněně. Velká romantika. Pak už rychle spěcháme zpátky do Paihii k Markovi, který nás pozval k němu na grilovačku, a kde také trávíme noc. Ráno nás ještě láká na výlet na kajacích, má totiž vlastní půjčovnu a nabízí nám půjčení za méně než poloviční cenu. Bohužel však vyráží až přespříští den a nám se nechce ztrácet tolik času a raději míříme na sever.

 

3. týden – cesta na sever, lachtan a kulaté kameny

            Trocha socializace byla fajn, ale není nad to, si jet kam chceš a nemuset na nikoho brát ohledy. Proto se odpojujeme od loudajícího zbytu a pokračujeme na sever sami. Zastavujeme v prodejně výrobků ze stromu kauri, jehož dřevo je zde velmi ceněno a za stůl z jeho dřeva můžete zaplatit i 200 000 Kč. Zajímavé bylo hlavně schodiště vytesané uvnitř velkého kmene, který byl pohřebený v půdě 50 000 let. Dál se zastavujeme v parku s expozicí těžby zkamenělé pryskyřice kauri stromů, která byla v minulosti výhodným vývozním artiklem. Cestu dál na sever si zpestřujeme jízdou přímo po pláži na proslulé 90 mile beach, která je sjízdná pouze za odlivu a i tak je doporučeným vybavením lopata a prkna. Dvakrát to bylo docela napínavé a Jára byl rád, když jsme po necelých 40 km z pláže sjeli. Cestou jsme potkali ježatou nafukovací rybu z animovaných filmů. Další zastávka jsou Te Paki písečné duny, kde to vypadá jako na opravdové poušti. Procházíme se na dunách a snažím se je sjíždět na karimatce, moc to nejde :D Vítr fouká jako při písečné bouři a my máme písek úplně všude. Vyklepat a jede se dál. U majáku Cape Reinga na úplném severu, jsme akorát na západ slunce. Výhledy na okolní vysoké útesy jsou nádherné, akorát studený vítr kazí naši idylku a nutí nás k brzkému návratu do auta. Druhý den jsme si chtěli projít nějaký z pobřežních treků, ale probudil nás déšť, tak se rovnou vracíme jižně. Přes den se naštěstí vybralo, tak zastavujeme na pláži, pak ještě na super výhledu v Ahipaře a večer jsme si prošli trasu Wairere boulders, skalních rozvalin z bazaltu, které jsou prý jediné na světě. Žádná sláva to však nebyla. Zato Koutu boulders, kulaté kameny, na mořském pobřeží, nás druhý den ráno docela pobavili. Odpoledne si dáváme procházku v Omapere, kde poprvé potkáváme lachtana a jsme z něco celý odvaření. Dále jsme se zastavili podívat na největší kauri strom na NZ, který byl starý 2000 let a měřil téměř 52 metrů a pak se ještě stavili vykoupat v nádherně čistém Iwy jezeru. Celkově tu mají všechny jezera, řeky i mořská pobřeží krásně čisté, možná i tím, že na mnoha místech míjí mořské rezervace a u každého jezera zákony chránící čistotu vody. Když jste se dočetli až sem, tak doufám, že vás vyprávění baví. Zbytek 3. týdne a pokračování příště….

           

           

            

Zpět

Kontakt

Jak si žijem na Zélandu...

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode