Poslední dva měsíce v Blenu...loučení

18.04.2017 14:12

terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Leden_a_unor_2017_v_Blenu_-_louceni/

 

Ačkoli je to už dávno pryč, stejně raději vše zapíšu, abychom si za pár let mohli přečíst, co jsme poslední tři měsíce našeho života na Zélandu podnikali.

            Na Zélandu jsou tak vyspělí, že mají svátek ještě 2.1. I když počasí nebylo úplně nejlepší, zajeli jsme k Bobovi a půjčili si od něj lezecké vybavení. Pár kroků od něj je několik parádních lezeckých cest, tak jsme mohli trochu potrénovat a protáhnout svaly. Třetího jsme měli jít do práce a s novým rokem i k novému zaměstnavateli. Jenže prší a my zůstáváme doma. Když se odpoledne vyčasilo, celá naše partička se vypravila na okolní kopce Withers hills, pouštět draka Ferdinanda, kterého Jaroušek z dlouhé chvíle vyrobil. Byla tu super sranda, i když se Fredýmu brzy začal motat ocas a kvůli tomu ztrácel své letecké schopnosti.

            Ráno tedy do stejné práce, avšak k novému zaměstnavateli. Začali jsme pracovat v Ráji. Nevíme jistě, proč se tento sad jmenuje Eden Orchard, ale domníváme se, že své jméno dostal díky neobvyklé zálibě svého majitel chodit nahý. Dokonce jsme měli i ve smlouvě, že nám nesmí vadit, že se tam promenáduje na Adama. S třešněmi jsme to měli celkem stejně, mně to pořád šlo a Jára to stále nesnášel. Alespoň s námi začal pracovat Vládik, takže jsme měli novou posilu do týmu. Naše vedoucí byla taky Češka, Lenka, která nám poslední den nabalila asi 5 kg meruněk. Asi dvakrát nás zahnali i k pásu, kde jsme přebírali špatné třešně. Horší práci jsme asi nikdy nedělali. Stojíte na místě, svítí na vás lampy a před vámi jen neustále běhají miliony červených kuliček, které třídíte podle kvality. Navíc se nám z toho dělalo špatně, jak pás neustále utíkal, a my stáli na místě. Na třešních jsme vydrželi necelé dva týdny, pak už bohužel nebylo co trhat.   

            Jeden víkend jsme si s Haničkou půjčily od Boba jeho padl board a dojely s ním do Whites bay. Než jsme tam dojely po cestě, Jára už tam byl na Bobově půjčeném kole a celý zářil, jak si užil off roadovou cestu, určenou jenom pro pěší. My se s Hankou, obě na jednom prkně, vydaly objevovat nedalekou jeskyni. Než jsme se však rozkoukaly, mořský proud nás odnesl dál, než jsme chtěly a ačkoli jsme pádlovaly sebevíc, nehnuly jsme se z místa. Naštěstí nás viděli záchranáři a hned jim bylo jasné, v jaké jsme kaši. Tak jsme se projely i záchranným člunem a měly super zážitek. Hanička pak ještě vozila partu malých kluků na prkně a jeden si dokonce sjel malou vlnu. Když pak běžel z moře směrem ke mně, křičel s leskem v očích,“ surfoval jsem, poprvé v životě.“ U Boba jsme si pak ještě něco ugrilovali a udělali si nedělní pohodičku.

            Brzy po Silvestru nás opouští Jiřík a místo něj jde do pokoje Janča, největší pošučka ever.  Janča je ale jinak hrozně hodná a super, jen nás trochu školí, ale my ji školíme taky, takže po tom, co opustila náš dům, je podle nás, mnohem více připravená do života. Good luck Jani.

            Další návštěva u Boba pro nás byla kulinářským zážitkem. Pozval nás totiž na mořské plody. Sám ulovil langustu a dvě mušle paua, ze které jsme ochutnávali i zprudka osmažený úplně zelný žaludek, a potom čerstvé ústřice, které koupil. Járovi to teda moc nechutnalo, já ne že bych to zrovna milovala, ale docela mi to chutnalo. Když se pak každé sousto zapilo vínem, tak to bylo vůbec v pohodě. Bezesporu to byla zajímavá zkušenost, máme ale zase na pár let vybráno.

            Jednou v týdnu se zase vypravujeme za Bobem a za kobylkou Peanut, kterou Bob pravidelně bere na projížďky. Koně jejího věku by u nás už dávno byli v salámu, ale protože má Peanut obrovskou ohradu a je pořád venku, stále se těší pevnému zdraví. Nejdříve se na hřbet odvážila Nicol, které to sice šlo, ale za chvíli se to Peanut přestalo líbit a shodila ji. Pak jsem šla já, ale jelikož jsem na koni seděla naposled asi před 20 lety, užívala jsem si pouze bezpečné pomalé chůze. Hanička si taky trochu zajezdila a pak ještě celý týden cítila stehenní svaly. Ještě že jsem se nepouštěla do žádných větších akcí.

            Asi v půlce ledna po dlouhém domlouvání vyrážíme na rodinný výlet. Jedno auto bereme my, druhé Hanička s posádkou Nicol a Jančou. Marušku přibíráme na Pelorus Bridge, kde je naše první zastávka. Na Pelorusu je nádherně čistá voda, ale taky pěkně studená. My jsme se však odvážili a udělali malé kolečko okolo ostrůvku a rychle zpět. Pokračujeme dál směr French pass. Je to sice dlouhá cesta, ale výhledy jsou jeden hezčí než druhý. Každou chvíli někde zastavujeme a fotíme se. Jelikož se nám nechtělo platit za camp, zaparkovali jsme za velkým náspem a pak si šli užívat západu slunce. Bylo tam krásně, jen zima nás brzy zahnala do auta. A tak jsme strávili půlku večera v 6 lidech v jednom autě a náramně se bavili. S Járou vstáváme na východ slunce, ale pak zase rychle zalézáme do tepla „postele“. Ráno jsme dojeli až na konec pevniny, kde leží vesnička s názvem French pass. Celý poloostrov se jmenuje podle této vesnice a cestou do ní jsou po obou stranách nádherné výhledy na zátoky a moře. Ve vesničce jsme posnídali u mola a užívali si krásného nedělního rána. Když jsme zaostřili zrak na nedalekou loď, tak jsme zjistili, že v ní je Andrew, taťka od naší hostitelské rodiny a taky jejich soused Will. Chvíli jsme zdvořile popovídali a pak už jeli zpátky, protože cesta je dlouhá. Další zastávku jsme si udělali až v Pictonu, tam jsme chvíli okukovali trajekty a pak vymysleli nápad, že si koupíme pikslu zmrzliny a rituálně ji sníme na promenádě. Akci jsme sice uskutečnili, ale začala být taková zima, že jsme zmrzky snědli jen půlku a upalovali domů.

            Pak už se otročilo jenom pár dní. Ve čtvrtek v práci začalo tak pršet, že jsme to neplánovaně ukončili už v poledne a vyrazili na Luminate s nadějí, že časem bude líp. Nebylo, chcalo celou cestu a až když už jsme asi po 4 hodinách dojížděli k cíli, tak jen mrholilo. U hlavní cesty jsme ještě nabrali stopařku, která nám pak dala 10 dolarů na jídlo. Mysleli jsme, že ji tam potkáme a dáme jídlo spolu, ale ač jsme některé cizí lidi potkali třeba 20x, ji už nikdy. Uvítání na Luminate bylo velkolepé. Ze všeho jsme byli vykuleni, a když se začalo troubit na mušli, nevěděli jsme, co se děje. To svolávali k zahajovacímu ceremoniálu. Jako mávnutím kouzelného proutku se začalo vyjasňovat a poslední paprsky slunce nás obdařily svým svitem. My potkali prvního člena naší party, Haničku, a šli se zapojit do davu. Všichni se začali shromažďovat kolem obrovské jámy, v níž bylo uprostřed velké ohniště. Pak mezi námi začaly procházet ženy na chůdách převlečené za motýly, začala hrát hudba, kterou tvořilo několik desítek hudebníků a pocit pospolitosti byl až neuvěřitelně intensivní. Jednou se dva objali a přidal se 3., pak další až začali přibíhat další a další cizí lidé, kteří se objímali, až už to bylo k nevydržení, protože se všichni mačkali jeden na druhého, asi při počtu 100 lidí se kolečko začalo opět rozpojovat. Kolem ohromné fatry se rozmístilo 5 žen jako elementy dřeva, vody, kovu, země a ohně. Ty pak společně zapálily oheň. Kolem něj pak procházel čaroděj se zapálenou snítkou šalvěje a okuřoval všechny v dosahu. Časem začala být uvolněná atmosféra a několik lidí se začalo svlékat a tančit kolem ohně. Za chvíli jich bylo 20, pak 50 a postupně se jich tam muselo vystřídat minimálně 100. Tomu říkám začátek festivalu. Tušili jsme něco velkého.

            V pátek ráno už bylo hezky, tak jsme vyrazili na společnou jógu k hlavní scéně, tam už bylo minimálně sto lidí a cvičili do rytmu hudby. Perfektní start do nového dne. Pak už jsme začali okukovat workshopy (přednášky, semináře). Nabídka je tak obrovská, že nestíháme ani půlku z toho, co bychom chtěli. Jsou zde přednášky od akupunktury a reflexologie, přes různé druhy jógy, léčebného zpívání, dále třeba přednášky o léčivých rostlinách, o vztazích, o permakultuře a různých přístupů k zahradničení. Jára byl třeba nejvíce nadšený z mužského kruhu, kde se na chvíli vžil do všech rolí muže král, milenec, lovec a šaman. Já ženský kruh bohužel nestihla, ale zato jsem byla na krásné přednášce o přirozených porodech. No bylo toho moc. Do toho každou chvíli kurzy acrojógy, tedy akrobatické jógy, celodenní možnost půjčit si a učit se s cirkusáckým náčiním jako kruhy, žonglování, jednokolky, stuhy a další zajímavosti. Potřebovali bychom se minimálně rozčtvrtit, abychom stihli všechno i kamarády a hudbu na čtyřech scénách. Je pravda, že na elektro stage jsme zavítali jen jednou, i když tam taky nehráli tak špatně, ale výběr byl tak velký, že jsme si raději užívali živé hudby ať už na hlavní scéně, v chilloutu, ve vesničce nebo tančili při zběsilém bubnování více jak 30 bubeníků kolem ohně na kmenové scéně. Bylo to prostě dokonalý, s Járou jsme byli tak nadšení, že jsme se rozhodli jet na tento festival zase za dva roky. Nejen že byl program tak nabitý, ale celý festival byl ekologický, bez jakýchkoli odpadkových košů, jenom kompost. Většina účastníků měla vlastní misky a hrnečky, a když někdo neměl, tak si zapůjčil nebo bylo nádobí z přírodních recyklovatelných materiálů. Strava byla jen vegetariánská a vše bio organic. Super pizzu tam třeba dělala Hanička, která byla na festivalu jako dobrovolník. Záchody byly separační a kompostovací, za celý týden jsem neměla problém se špinavým nebo plným záchodem. Celou dobu jsme chodili bosí, bez obav rozříznutých nohou, občas se někdo obnažil i více a chodil třeba úplně nahatý, tam si toho však nikdo moc nevšímal, protože tam to bylo „normální“. V neděli v poledne se konal další společný obřad, kdy si téměř všichni lehli na záda na zem, hlavou ke stromům pod kterými seděla asi čtveřice hráčů na didgeridoo. Ti začali hrát a celá zem se rozvibrovala a byla to taková příjemná forma meditace a napojení se.

 Krom naší Blenheimské party Páji, Viktora, dvou Haniček, Boba a Lukáše jsme se seznámili s Patrikem a Ondrou, kteří tam prodávali ovoce a bio hruškový džus. To bylo fajn, protože jsme od nich vždy skleničku džusu nebo nějakou hrušku dostali. Další tři noví Češi byli Jára, kamarád Viktora a Páji, multiinstrumentalista Vojta, který hrál během festivalu asi se čtyřmi kapelami a největší úspěch měl stejně, když hrál sám, protože on dokáže zkoordinovat hru na housle a zároveň na didgeridou, tradiční nástroj australských aboriginců, připomínající vykotlanou větev, a k tomu ještě hrát s chrastítkami připevněnými na nohách. Třetí Čech byl Míra, který vedl kurz bubnování a každý večer jsme ho našli na bubnovačce u ohně. Míra byl poprvé na Luminate před 4 roky a prožil tam takové zážitky, že se rozhodl na Novém Zélandu zůstat a dnes žije spokojeně v komunitě nedaleko Motueky.

Byla to celkově taková síla, že jsme během festivalu třeba 10x brečeli, jen z čisté radosti a lásky. S kudrnatou Haničkou jsme si neplánovaně udělaly očišťující obřad, při kterém jsme brečely asi půl hodinu a pořád si říkaly, že se máme rády a samá hezká slova. Na ten večer obě asi nikdy nezapomeneme.

Prostě všechno bylo perfektní a člověk by tam nejraději zůstal navždycky, ale bohužel nic netrvá věčně a v úterý večer po My baby, asi nejznámější  holandsko - zélandské kapele, se začali lidé pomalu rozjíždět. My jsme nikam nespěchali a hlavně se nám nikam nechtělo, tak jsme si užili ještě pohodovou středu, já si třeba zahrála a zazpívala na pódiu s improvizovanou kapelou a večer jsme si užili ukončující ceremoniál a hlavně super kapelu v chilloutu. Ve čtvrtek jsme taky nespěchali a zajeli si ještě na malý výlet k Hardwoodhole, k obrovské propasti nedaleko festivalu, pak ještě na vyhlídku a pak už opravdu muselo přijít na řadu loučení. S většinou jsme se rozloučili už dříve a hlavně všechny jsme se měli ještě vidět, jen Hanička odjížděla cestovat. Když jsme se loučili, stáli jsme na konci štěrkové cesty, kde se naše cesty rozdělovaly, asi půl hodiny a pořád dokola se objímali a říkali si, že se máme rádi. Návrat do reality musel nastat.

Teď už nám zbývalo jen posledních 8 dní v práci. Sice už se vůbec nechtělo, ale vidina brzké dovolené nás držela nad vodou. Začali jsme alespoň dělat něco jiného, natahovali jsme a klipovali sítě proti ptákům, protože hrozny už dozrávaly a sklizeň se blížila. Už celý uplynulý měsíc jsme také chodili pomáhat Stephenovi na pole a sázeli jsme melouny, dýně, cukety, okurky a kdo ví co ještě, a pak když to dozrávalo, tak i sklízeli. V té době jsme o příjem čerstvé zeleniny neměli nouzi.

V pátek jsme měli historicky první domovní poradu ohledně úklidu, ačkoli se domluvila spousta věcí, jen minimum se realizovalo. Nicméně jsme se pak potřebovali uklidnit, tak jsme si na terase dali trochu vína…Postupně se přidali všichni obyvatelé domu a udělali jsme si krásný hudební večer se dvěma kytarami s bubnem a příležitostnými cinkátky. Hráli jsme a zpívali, víno teklo proudem a nálada byla povznesená i nostalgická kvůli našemu brzkému odjezdu. Ráno jsme měli brutální kocovinu a to nás večer čekala oficiální rozlučka. Tak jsme na rozlučce byli už jenom o vodě, ale stejně se všechny zásoby vypily. Sešlo se nás přes 20 a akorát na Boba, který ze své nemoci celou akci prospal, Haničky, která cestovala a druhé Haničky, která randila v Nelsonu, jsme se sešli úplně všichni. Byla to super akce plná srandy, nemohl chybět ani Kubův zadek a tančení na My baby. Je pravda, že nám ta parta bude chybět, teda už chybí.

V neděli jsme se zajeli ještě rozloučit k Bobovi na Rarangi, prošli se po pláži a udělali pá pá oceánu. Pá pá jsme udělali taky Janče, která se po týdenním balení, konečně vydala na cestu do Wanaky. V pondělí jsme byli naposled v práci a večer se přišla rozloučit Hanička, a jelikož přinesla 3 lahve vína, trošku se nám to protáhlo. Pak teprve začal Jarda balit, bylo půl 2. ráno a v 8 jsme měli odjíždět autobusem. To by zas takový problém nebyl, kdyby však nezjistil, že nemá pas. Jak to nakonec skončilo, se dozvíte v povídání o Austrálii.

Zpět

Kontakt

Jak si žijem na Zélandu...

Fotografie použita dle Creative Commons www.Photobotos.com  © 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode