Poslední tři týdny v Blenheim, prozatím

19.08.2016 21:17

https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Posledni_tri_tydny_v_Blenu%2C_prozatim/#

Poslední tři týdny na Zélandu, tedy jen pro tuto chvíli, jsme využili do poslední minuty. První týden jsme v úterý koukali se spolubydlícími na Foresta Gumpa, a to hlavně kvůli tomu, že Jára to ještě neviděl! Na druhou stranu klasika nikdy neomrzí. Ve středu jsem přijela z práce o chvilku dřív a ještě jsme se stihli projít v záři zapadajícího sluníčka. V sobotu nás čekala velká oslava Vládikových narozenin. Jára se rozhodl, že upeče dort. Ale nebyl to ledajaký dort, jedno těsto tmavé s kousky čokolády, druhé světlé, jeden pařížský krém a druhý světlý s kokosem. Pak to na střídačku proskládal, potřel krémem a na vrh nakreslil super obrázek Vládi, jak sází stromy. Co vám budu povídat, všichni byli úplně nadšení a Vládik nám pak ještě dvakrát psal, jak moc děkuje za oslavu, hlavně za dort, protože lepší prý snad nejedl. To mám šikovného muže. Dokonce prohlásil, že nám upeče svatební dort :D Celou oslavu jsme připravili tajně, všichni přišli jenom na klasickou párty, když jsem pak přišla z práce, sebrali jsme balonky a dort schovaný v pokoji, řádně se vymódili a šli gratulovat. Všechno se moc povedlo, dokonce se to protáhlo až do půl 4. Marťa s Ivou (Járovou spolupracovnicí) se zmazaly už asi v půl 11. a pak divoce tančily, křičely a bouraly vše, co jim stálo v cestě až do poslední chvíle, kdy byly svými muži odtaženi domů. Musí se ale uznat, že holky měly výdrž. Nedělní ráno jsme poprvé nešli na trh a bylo to úplně nejvíc super, sice jsme stejně vstávali asi v 9. a Jára šel na půl 10. stříhat hruškový sad, ale alespoň jsem nemusela na trhu mrznout a ještě jsem si krásně zacvičila na sluníčku. Odpoledne přišla Pavlínka a vyrazily jsme poprvé po x letech na kolečkové brusle, které někdo zanechal v našem domě plném pokladů a zbraní. Na bruslích se vydáváme rovnou z našeho domu, cílem je cyklostezka podél řeky. Ačkoli je stezka vzdálena asi 300 metrů, náš přesun na ni pobavil půlku Blenheimu. Po 20 minutách se konečně dostáváme na stezku a pak už si jen užíváme krásného počasí, výhledů na zasněžené hory a trochy pohybu. Až na Pavlínky trochu odřený zadek, to dopadlo to celkem dobře.

Další týden jsme zase v úterý koukali na klasiku, tentokrát Pulb Fiction, historky z podsvětí. Dlouho jsem to neviděla, tak mě to opět pobavilo. Od středy do soboty se ve městě konal jazzový festival. Byla to spíše soutěž středních škol, ale uspořádaly spoustu koncertů pro veřejnost, tak jsme toho využili a každý týden jsme vyrazili jinam. Ve st. to bylo v Yard baru, když jsme v 7 přišli, bylo už úplně narváno a kapela hrála. To nás sice překvapilo, co nás však hodně překvapilo, že kvalita nebyla tak špatná, jak jsme čekali. Každý den hrají 4 soubory, které se ale i opakovaly. Ten den s námi byla i Pavlínka a potkali jsme tam i Lukáše a další známe, takže se to celkem vyvedlo. Ve čtvrtek jsem uprchla z práce trochu dřív a ještě stihla dvě vystoupení, která tentokrát trvala až do 10. Největší pecka byla na závěr, když své umění předvedli i porotci celé soutěže. Byla to spíše improvizace, v těch pasážích si to užívali o to víc. V pátek zase utíkám, a to doslova, dřív a už před 7. se připojuji k Járovi. Když celá udýchaná dobíhá do Clubs of Malborough, obrovské budovy, kde mají středisko všechny významné sporty oblasti, akorát končí druhá kapela. O nejlepší jsem zase samozřejmě přišla. V sále byla také velikánská jídelna, která byla plná lidi, kteří si vybrali jídlo v bufetu. My jsme taky trochu využili bufet(ění) a po skončení dojedli 3 zmrzlinové poháry, kterých si rodinky dříve sedící u stolů, vůbec nevšimli. V sobotu se koncerty konaly už od 12., tentokrát v místním pivovaru. Přidali se i Pavlínka s Viktorem a tentokrát to opravdu stálo za to. Tři ze čtyř souborů byly opravdu dobré, některé měli takové žesťové nástroje, že je ani sám Jára nemohl pojmenovat. Cestou domů jsme se ještě zastavili v čokoládovně, ochutnat nějaké čokoládky a poté přibrzdili u jablečného sadu, ve kterém ti budižkničemové nechali tuny a tuny krásných jablek jen tak ladem. Takže kluci přeskočili plot a pár kilo jich nabrali.  Původně měla být v so. večer moje rozlučka, ale bývalým spolubydlícím se to moc nehodilo a navíc nás Kaučuk, přes Lukáše, opět pozval do jejich suprové vili. Vila teda není jejich, jenom ji hlídají majitelce, která tráví každou zimu v Kalifornii. Přivezli jsme sebou 3litrovou krabici vína, tady jsou krabicáky úplně jiná kvalita, a štrůdl, který Jára pekl. Nejdřív to probíhalo poklidně, jedlo se, pilo, povídalo. Kolem půlnoci pak začal Kaučuk, který se kamarádí s elektronickou hudbou, pouštět muziku. Tančili jsme jak diví, na promítacím plátně běhaly psychedelické obrázky i jenom fotky, ale vždy to suprově dokreslovalo atmosféru. Pak Lukáš přišel s nápadem, že uděláme stínohru před projektorem. Pavlínka neuvěřitelně krásně vystříhala z papíru různá zvířátka a show mohla začít. Bavili jsme se tím asi hodinu. Pak už jsme se všichni přesunuli ke krbu a jen povídali, Jára už spal asi od 2. a největší vytrvalci vydrželi až do 6. Takže hodně dlouhá prodloužená. Nejúžasnější na celé akci bylo však ráno. Konečně jsem měla šanci vidět, ty skvělé výhledy, o kterých všichni mluvili. A opravdu. Představte si, jak s opicí vylezete na terasu, všude kolem jenom vinice, které jsou dále obklopeny zasněženými horami, před domem zavlažovací jezero s ostrůvkem uprostřed, na kterém tam na vejcích sedí černá labuť. Větší kýč už si snad ani nemůžete přát. Možná jen to, abyste nebyli jak praštění pytlem. Snídali jsme venku na sluníčku asi dvě hodiny ukradená jablíčka a skvělý domácí kváskový chleba s máslem. Nedělní pohoda, kterou snadno vyměníte za mrznutí na trhu. Domů se nám vážně nechtělo, ale před 2. jsme se konečně se všemi rozloučili a snažili se odjet. Něco nás tam však chtělo ještě chvíli zdržet, protože příjezdová cesta byla úplně zadělaná drátovým plotem. Po chvilce zkoumání, jak je to tam přidělané, jsme konečně s pohledem do dálky pochopili proč. Farmáři přeháněli obrovské stádo ovcí a nechtěli, aby jim uteklo na příjezdovou cestu. Hold jsme se museli otočit a vzít to jinou cestou, o které jsme do té doby vůbec nevěděli. Jára, blázínek, šel zase stříhat hrušně, my s Pavlínkou a Viktorem jsme si udělali vyprošťovací polévku a na půl pátou jsem zase mazala do práce.

Tradiční promítání tento týden padlo na pondělí a byl vybrán film Apocalipto. Nedoporučuji citlivým lidem a těm, co nemají rádi krev. Děj dobrý, ale některé scény v nás téměř vyvolávaly zvracení. V úterý jsme byli pozvání na večeři k šéfíkovi Peterovi. Jeho žena uvařila něco jako indické kari na oplátku, že jsem jim dva týdny krmila kočky. Bylo to moc milé setkání, až nás to překvapilo. Byli jsme pozvaní na půl 7. a odjížděli téměř v půl 10. Ty tři hodiny utekly jako voda při vytrvalé konverzaci o cestování, jídle, Olympiádě a všem možném. Byli jsme jak žoky, když se Denise vytasila ještě s desertem. Ten byl naštěstí lehký a moc zajímavý, povařené sago?? V citrónové šťávě, s jogurtem a opečeným kokosem na vrchu. Sago je druh škrobu z palem kulatého tvaru velikosti antiperlí, které jsme dlabali jako děti. Ve středu na poslední večeři do charity, kde jsme při odchodu potkali Jardovi bývalé spolupracovníky, kteří tam naopak zavítali poprvé. Ve čtvrtek se ze mě stala filmová hvězda a prožila jsem svých 5 sekund slávy, když jsem u nás v medárně hrála zákazníka, jak si spokojeně odnáší koupený med. Bushákovic kamarád natáčel krátké promo video, tak mě kluci alespoň budou mít někde na památku. Jelikož byl úplněk, tak jsem do tří hodin půstovala. Proč jen do tří? Protože tohle je můj polední den v restauraci a já si chci dát něco dobrého. Akorát když přicházím, Waine, kuchař, připravuje „načos“. A to byla jasná volba, stejně jako jihlavanka. Tak jsem se nacpala směsí hovězího, fazolí a všeho možného s trojhránkovými chipsy, že mi skoro bylo špatně. Jinak směna probíhala normálně, až na konci se to trochu zvrhlo. Dávám si víno a sedám na opačnou stranu baru, než stojím normálně. Marie z Londýna říkám, že je to můj poslední den a ona je z toho úplně hotová, pořád se ptá ostatních, jestli taky věděli, že dnes končím a proč jí to nikdo neřekl. Nicméně po mém víně, výborném chardonnay, přede mnou přistála další sklenka, tentokrát od Lisy, s další sklenkou se moje angličtina více a více zlepšuje, třetí od Simona si nechávám pro jistotu nalít už jen půlku, zvolala jsem už po druhé Pinot gris, rulandské šedé. Se Simonem vybíráme písničky z mobilu a pouštíme je do éteru. Lepší rozloučení už si nemůžu přát. A přeci. Lisa mi podává igelitový pytlík. Jako první otevírám úžasné přáníčko se zélandskými motivy a přáním všeho dobrého, ať už budu kdekoli. Když otevírám první balíček a zahlédnu odlesk paui, mojí oblíbené modro perleťové mušle a vytahuju malou šperkovničku málem se počůrám štěstím. To máš na památku na Zéland, říká Lisa. Když otevírám druhou a nacházím ještě větší pokladničku, už vřískám jak malá a Lisa se jen směje od ucha k uchu. Na závěr dáváme ještě panáka výborné medové whisky, pak už přichází jen poslední obětí a rozloučení. Vůbec jsem netušila, že mě tam mají tak rádi. Tady jsou prostě skvělí lidé. Ještě mávám, když projíždím na svém ďábelském stroji, koloběžce, podél oken lokálu. Pá páá. Když dojedu domů, Jaroušek na mě čeká, vůbec se nezlobí, že jedu pozdě a opilá. Je to nejlepší muž. A navíc, aby mě ještě víc utvrdil v tom, že je nejlepší, uvařil na pátek, na rozlučkovou večeři, dva druhy polévky, brambory, ze kterých bude knedlík, a ještě upekl buchtu. Já ho fakt miluju.

Ráno je pekelné. Vzpomínám, jak jsem předešlý den v hospodě povídala Marii, jak úplněk zvyšuje účinek alkoholu. A ať to mám na vlastní kůži. V práci jsem naštěstí první, takže žádný stres. Šéfíkové mě mile překvapí, když se o pauze vytasí s mrkvovým dortem na rozloučenou. Velice mňamkózní. Část máme ještě ke kávě na druhou pauzu. Abyste rozuměli, tady vám sice nezaplatí obědovou pauzu, ale máte zaplacené dvě 15 minutové pauzy během dne, někdy se teda protáhnou i na půl hodiny. Tohle dopisuju v práci o obědové pauze. Až přijedu domů, bude fofr, na 7. hodinu máme pozvaných 10 lidí na rozlučkovou večeři. Budou tři chody, tak se nacpeme, ale jak to probíhalo dál, si budete muset domyslet, protože už nebudu mít čas to dopsat. V sobotu ráno totiž už odlétám, sama, do Thajska na kurz thajských masáží. Jaroušek se ke mně pak připojí a čeká nás necelých pět týdnů cestování po Laosu, Vietnamu, Kambodže a Thajsku, takže spoustu nových zážitků před námi. Jak jsme se měli, na to si však budete muset počkat minimálně dva měsíce. Mějte se a směje se. :)

Zpět

Kontakt

Jak si žijem na Zélandu...

Fotografie použita dle Creative Commons www.Photobotos.com  © 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode