Severní ostrov II. část

18.01.2016 21:14

 

https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Zeland_-_Severni_ostrov_II./

Fotky doporučuji prohlížet současně :)

Zbytek třetího týdne 

Cesta zpět na jih je ve znamení deštivého počasí. Celý den propršelo, tak jsme se zastavili alespoň na ovčí farmě, kde dělají ukázky stříhání a mají ovčí muzeum a mini zoo s lamami, poníky, possumy, pštrosáčaty a mnoha dalšími zvířátky.

Ráno se probouzíme na Murriwai pláži za šediva. Naštěstí se počasí za chvíli umoudří a my míříme okouknout jedinečnou podívanou v podobě obrovské kolonie gannetů. Tito mořští ptáci sem přilétají zahnízdit a přivézt na svět svá mláďata na útesech vysoko nad mořem. Vydrželi jsme je pozorovat přes hodinu a vydrželi bychom asi ještě déle, kdyby nás pěkné počasí nehnalo dál. Před obědem se přesouváme k Goldie bush walk, kde cestopisy slibovali dobrodružnou cestu zpátky korytem řeky. Chvílemi to spíše připomínalo bahenní lázně než túru, ale cestopisy nelhaly. 

Pláž Bethel´s  a nedaleké duny jsou výjimečné svou barvou, jsou tvořené černým pískem a jezero uprostřed těchto dun vypadalo jak oáza na poušti. Taky jsme se v ní chtěli svlažit, ale voda byla tak studená, že jsme tam jen strčili nohy a zase se oblékli. Na noc jsme dojeli do Pihi, malého městečka, proslaveného svou pláží s velkou skálou ve tvaru hlavy lva uprostřed. A jelikož byla sobota, doufali jsme v nějakou živou hudbu, což se nám taky poštěstilo.

Další den ráno zase prší, ale my se přesto vydáváme podívat na vodopád a potom na Gap, což je průrva mezi dvěma skalami, o které se tříští vlny a část vody protéká do bazénku, ve kterém se dá plavat bez toho, aby vás smetávali vlny. Na opuštěné pláži ve Waitipu jsme si vylezli na vyhlídku vysoko na skále, kde byl nádherný výhled na útesy a moře, které bylo všude kolem nás. Kdysi to býval rušný přístav s železnicí, po niž se dopravovali ceněné kauri stromy z vnitrozemí, po které dnes však už není téměř ani památky. Zašlou slávu tohoto místa připomínala též, dnes již z velké části zavátá, jeskyně, která byla tak velká, že v ní bývala tančírna a pořádali se v ní plesy. Poté už se vydáváme na poloostrov Coromandel, ležící jihovýchodně od Aucklandu, na jehož předměstí nalézáme zatím největší úlovky. 55 banánu, 3 salát řeckého typu se sýrem a olivami, další dva jiné saláty, manga, jahody, pudink a pečivo.

První místo, kam se vydáváme na Coromandelu, jsou Broken hills (rozbité kopce), které nesou své jméno díky těžbě zlata, která se zde odehrávala před více jak sto lety. Čelovka, jako doporučené vybavení, byla opravdu nezbytná, protože jedna z tras vede i přes 500 metrů dlouhý tunel, kterým se kdysi zlato dopravovalo dolů do údolí. Cestu zpátky jsme zvolili korytem kanálu, který přiváděl vodu k továrně. Další, hodně krátkou, zastávkou byla Hot Water Beach. Nejvíce přelidněnou pláží na NZ. Ptáte se proč? Na pláž totiž vytékají termální prameny, které však nevyzpytatelně mění svůj směr a podle toho také lidé vykopávají díry do písku a dělají si jezírka. Jelikož prameny prosakují horkou vodu pouze necelých sto metrů na pobřeží a vykopat jezírko si můžete jen při odlivu, je tato plážička více než přelidněná. My jsme si jen ohřáli, a taky trochu spálili nohy, protože voda měla 60-65 stupňů, a pokračovali dál k nádherným zálivům Cathedral Cove. V této zátoce se nacházely nejhezčí plážičky, které jsme prozatím na NZ navštívili. Své jméno zátoka nese podle velkého skalního oblouku, který připomíná katedrálu, a můžete jí projít na další malou pláž s obrovským skalním kuželem tyčícím z moře. Strávili jsme celé odpoledne prozkoumáváním jednotlivých plážiček a prolézáním útesů a na západ slunce jsme se ještě zajeli podívat na Shakespeare cliffs (útesy).

Ve Whitianga zastavujeme jen kvůli vyřízení potřebných věcí na internetu a hrabošíme jogurty a pizzy. Pokračujeme dál po road 309, neboli zapomenuté cestě, kde jedete přes 40 km po štěrku a nepotkáte vůbec nic. Prý to má být zážitek, nám to tak super nepřišlo…Road 309 se pak napojuje na silnici vedoucí nejblíže mořskému pobřeží, blíže jedete už jenom na 90 mile beach, a cestou na jih zastavujeme na farmě, s volně po cestě přebíhajícími polodivokými, prasátky. V městečku Paeroa nalézáme největší zásobu ovoce a zeleniny vůbec. Bylo toho tolik, že jsme to museli rozdávat a ještě nám pořád zbyli 3 melouny, 4 kg jablek, 2 kg hrušek, broskve, meruňky, květák, brokolice, lilek, salát a ještě žampiony a chleba. Něco jsme dali francouzskému páru a hlavně jim ukázali, kam si mají zajít pro spoustu věcí, co tam zbylo. Oni nám pak dali pivo a nechali si vyprávět, jak je jednoduché najít nějaké jídlo za supermarkety. Také to prý zkusí. To samé se pak opakovalo s partičkou 2 Čechů a 2 Slováků. Ti byli také nadšení a na oplátku nám dali 2 piva a nějaké cestovatelské tipy. Ráno jsme z přeplněného nákupního košíku pečiva určeného k vyhození, vytáhli 8 muffinů a nadšeně pokračovali dál.

 

Týden čtvrtý – po stopách pána prstenů

Ráno proběhla rychlá zastávka u Oharoa vodapádů a hurá na návštěvu k Frodovi do Hobitína. Mají to kluci dobře vymyšlené, za cca 1400 Kč si koupíte lístek a pak vás zavedou 2 km autobusem přímo do hobití vesničky. Nám se však 3000 Kč za mini baráčky opravdu dávat nechtělo. Ale když už tam jsme, tak přece nepojedeme „domů. Co tedy vyčůraný a spořivý Čech nevymyslí. Na mapách jsme si našli nejbližší cesty, zaparkovali, kde to šlo, a pak se vydali skrz pastviny k vytouženému cíli. Museli jsme projít mezi stádem krav, které jsme nejprve krmili přes plot, pak ho přelezli a milé kravičky šly za námi, až nás najednou úplně obklopili. Nebyl to úplně příjemný pocit, když stojíte uprostřed stáda 50 krav a nevíte, co se jim honí hlavou. Naštěstí chtěli asi jen žrát a byly víc vyděšené než my. Cesta se protáhla na hodinu a půl a nevedla jen přes pastviny, ale i přes bažiny. Super plížící akce, hodná Bonda, ještě více podpořila radost z následného „vniknutí“ do vesničky. Rychle se připojujeme ke skupince turistů a už si jen užíváme vymazlených pidi domečků a celého kopečkatého údolí. Žádný domeček neunikl mému fotoaparátu. Prohlídka končila v dračí hospodě, kde jsme, stejně jako všichni turisti, dostali drink. Já si vybrala cider (jablečné šampáňo) a Jára zázvorovou limonádu. Pak už jsme jen odešli klasickou cestou a celý mokří, špinaví, popíchaní, ale šťastní, jsme se ještě hodinu vraceli k autu. Stálo to za to.

Ještě večer jsme přejeli blíže k Rotoruře, kde jsme poprvé zkusili naše bufeťácké štěstí u Pizza hut a ta opět nezklamala. Tentokrát bylo pizz ještě víc, snad 10 a k tomu cibulové kroužky. Zneužíváme burger kinga k připojení k netu a pokračujeme směr Taupo. U Taupa si dáváme asi dvou hodinový trek v Rainbow mountains (duhové hory), které jsou pojmenované podle barevných skal, jež získaly svou barvu díky četným vulkánům v této oblasti. Po sestupu z vrcholu už celý natěšení spěcháme k nedalekým Kerosene Creek, horkému potoku s vodopádem, s vodou kolem 40 stupňů. Tam se rochňáme přes hodinu a cestou zpátky po štěrkové cestě ještě ze zvědavosti zastavujeme u jezera, ze kterého se páří. Po chvíli se z toho stává jeden z nejlepších zážitků. Jezero o velikosti asi 2 ha je o něco chladnější než potok, ale zato se v něm dá bez problémů plavat, jeho barva je jasně zelená a působí trochu jedovatě. Plaveme k druhému konci jezera a za chvíli narážíme na bahnité dno, bahínko krásně hřeje a za chvíli se do něj boříme až nad kolena. Pak si léčivé bahno matláme i na obličej a všude, kde to jde. Paráda. Stojící auto přilákalo další zvědavce, taky dva Američany, kterým byl průvodce maorský šaman, jež na hladině jezera prováděl starodávné rituály. Nechal muže položit na hladinu, podepřel ho zespoda a začal zpívat léčebné mantry. Muž má prý problémy s psychikou a on mu je pomáhá odstraňovat. Pobídl nás, ať relaxaci na hladině taky zkusíme. Bylo to moc fajn, jenom Jára neuměl tak zpívat. Nabídl nám, že můžeme pokračovat s nimi, bylo to však opačnou cestou, tak nám dal alespoň vizitku, ať se za ním stavíme u něj doma na jižním ostrově. Tak se těšíme na návštěvu. Noc trávíme v sousedství dvou postarších Čechů, kteří měli, stejně jako spousta dalších turistů, půjčený campervan a měsíc tu cestovali. Byli fajn, tak jsme jim ráno dali aspoň nějaké ovoce a zeleninu.

Ráno si u baheních jezírek (Mud pool) zablokovávám záda. Bolí to, ale dá se to vydržet. Fotíme bublající, šedé bahínko a jedeme zkusit štěstí a najít horký vodopád, jehož polohu náš anglický průvodce zašifroval do básničky, aby kouzlo tohoto místa nenarušilo velké množství turistů. Měli jsme štěstí, když jsme narazili na místního strážce, který se zeptal, jestli hledáme vodopád. My celý nadšení přikývli a následovali ho v autě, pak jen ukázal rukou k zarostlé pěšince a pokračoval v jízdě. Díky pane rangere, bez vás bychom to určitě nenašli. A to by byla velká škoda, protože to místo připomínalo ráj. Voda měla asi 45 stupňů, sluníčko zrovna vycházelo a prosvětlovalo páru kouřící z vodopádu i jezírka pod ním a ptáčci ještě dokreslovali romantickou atmosféru. A do toho my dva, Adam a Eva v ráji….Vyhřátí se po hodině přemisťujeme k nejspíše nejlepšímu termálnímu údolí Waio tapu. Rychle vcházíme dovnitř otevřenými dveřmi s nápisem Exit a pokračujeme po vyznačené cestičce. Barvy vulkanických jezírek byly přímo neuvěřitelné. Od oranžových, přes žlutou a mléčnou do spousty odstínů modré a tyrkysové až po svítivě zelenou barvu v jezírku s názvem Devil. Přála bych si mít doma sopku, aby mohla vykouzlit taky takovou nádheru. Poté už se vzdalujeme od sopečné krajiny a děláme rychlou zastávku u rapit jet Huka river, přehradě, kterou každé dvě hodiny odpouštějí a tím vytvářejí podívanou pro turisty. Zářivě modrá voda v korytě rychle trojnásobí svůj objem a pak to teprve pořádně hučí. U elektrárny na skládce nacházíme koberečky do auta, lornu (pro neznalce jako já, velký plastový kontejner) a vysavač, kterým jsme si chtěli vyluxovat auto, ale tah byl bohužel tak malý, že jsme ho odložili při první příležitosti. Ještě rychlejší zastávka byla na koňských závodech. Zvlášť pro mě to byla zajímavá podívaná, kterou jsem v životě neviděla. Následovala asi dvou hodinová procházka k Huka vodopádům, které byly dost podobné vodě při vypouštění přehrady. Nejzajímavější bylo sledovat kajakáře sjíždějící peřeje a následně vodopád. Nemalý šílenci….Jaroušek ze své bufetácké závislosti zastavuje před fish and chips (ryba s hranolky), kterou tu balí stejně jako v Anglii do papíru a loví v koši. Jako vždy najde kupu hranolek, pochvíli vybíhá paní z restaurace a nese nám ohromný balíček hranolek, za chvíli přijde zas a povídá: „Počkejte, počkejte, už vám smažíme rybu.“ Dostali jsme 2 ryby, dva párky v těstíčku a další hranolky. Normální obžerství. Na oplátku jsme jim  dali nějaké ovoce, by si dali taky něco zdravého. No trávíme poprvé v campu, tento je zadarmo, proto tam je taky tolik lidí, ale prostředí je krásné, hned u průzračné řeky.

Ráno si zablokovávám záda ještě víc, nemůžu se vůbec pohnout a každý pohyb bolí tak, že skoro brečím. Voláme rychlou pomoc na telefonu, masérku Nelu, kterou jsme potkali asi před týdnem v Bay of Island. Doporučuje Dornovku, tak mě Jára rovná a já ještě asi hodinu cvičím. Když už jsem něčeho schopná, tak si jdeme projít nedělní trhy v Taupu a poté do íčka zjistit, co zajímavého je v okolí. Na pobřežním útesu Taupa, největšího jezera na NZ, by měli být vytesané ve skále maorské kresby. To nás zajímalo, ale cesta tam nebyla snadná. Buď si zaplatit loď za 30 dolarů, půjčit kajak za stejnou cenu nebo doplavat cca 300 m ne úplně teplým jezerem. My jsme zvolili ještě jinou cestu, prošli jsme téměř zarostlou pěšinkou do milionářské čtvrti, která byla od hlavní cesty uzavřené bránou, a pak sestoupili k molu, svlékli se do naha a rychle plavali k nedalekým skalám. Zanedlouho jsme však měli společnost, dvě výletní lodě s turisty se více bavili námi, než skalami. Navečer se jdeme ještě projít k jezeru a pak projíždíme, snad nejvíce výmolovou cestou na Zélandu, ke skryté jeskyni.

Další den se vypravujeme k ústí jeskyně, která je prý určená zkušeným speleologům. Dva ze tří vchodů jsou zavalené, tak vstupujeme dovnitř jediným možný a po chvíli musíme skoro na 4, voda naštěstí nebyla hluboká, tak se dalo proplazit, aniž bychom se namočili. Jeskyně nebyla moc dlouhá, za což jsme byli rádi, protože s mokrýma nohama to nebyla úplně příjemná procházka, zvlášť když uvnitř bylo asi 10 stupňů. Poté už se přesouváme k jednomu z nejhezčích míst, které jsme na NZ navštívili, k národnímu parku Tongariro. Vybrali jsme si nejoblíbenější a také určitě nejhezčí trek, Tongariro crosing, který ročně přejde 70 000 návštěvníků. Většina turistů se nechá dovézt na výchozí místo, přejde trasu dlouho 19,4 km za cca 8 hodin a pak je agentura vyzvedne na konci. My jsme vyráželi asi v 11 a ještě se museli vrátit pro Dina. První část cesty byla docela nuda, pak však začalo stoupání a první výhledy. Plán byl vylézt na sopku Ngauruhoe, do jejíhož kráteru chtěl glum hodit prsten Froda pytlíka. Zespoda to vypadalo úplně neuvěřitelně, rovinka a najednou sopka vysoká 2287 m. Nakonec jsem se přemluvila a vyrazila k vrcholu, malé kamínky se sypaly pod nohama a co krok dopředu to půl kroků dolů, jednoduše peklo, ale ty výhledy stály za to. Všude okolo krátery sopek a v dáli blue (modré) jezero a zářivě zelená Emerald jezírka. Cesta dolů připomínala spíš sjezd než chůzi, malé kamínky se tak sypaly pod nohama, že bylo jednodušší to dolů dobruslit. Poté jsme si vyšlápli ještě na jeden kráter, ze kterého byly výhledy na jezera ještě lepší. Krajina byla úplně neuvěřitelná, jak někde na měsíci a ze stran okolích strání se tlačila horká pára, jako v pekle. Neskutečná podívaná.

Druhý den jsme si dali už trochu jednodušší okruh k Taranaki Falls, asi 20 metrovým vodopádům, za kterými se dalo projít, a poté se koupeme v ledové vodě kousek pod vodopády. Odjíždíme z národního parku a zastavujeme na výhledu, kde si děláme večeři a ještě se kocháme výhledy na sopky trčící k z krajiny.

           

            

Zpět

Kontakt

Jak si žijem na Zélandu...

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode