Taiwan 1.-21.11. 2015

10.12.2015 22:23

odkaz  na fotky zde: 

https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Taiwan_1.-21.11.2015/#

Formosa neboli Nádherný ostrov, jak tuto maličkou zemi kdysi nazvali Holanďané, nese svůj název oprávněně. Náš kamarád a průvodce Tainanem, Martin, ji také nazývá skrytou perlou Asie, ovšem jejich označení Taiwan, Heard of Asia (srdce Asie) je trochu přehnaný, zvláště když leží na jejím samém okraji. Rozlohou je o něco menší než ČR, ale obyvatel tam mají skoro 24 mil., ti navíc žijí na pouhé ¼ území, takže soukromí si na Taiwanu opravdu moc neužijete….

My na Taiwanu strávili krásných 21 dní a to od 1.-21. 11. 2015. Po noci strávené na letišti vedly naše první kroky do hlavního města Taipei, a to ke kdysi největší budově světa zvané 101, která má 505 metrů a nejrychlejší výtah na světě, který vás na vršek vystřelí za pouhých 40 sekund (tam jsme samozřejmě nešli, protože to bylo moc drahé a stejně bylo zataženo). Vylezli jsme si alespoň na Sloní horu, ze které by byl krásný výhled na 101, kdyby nebylo zataženo :D. Tam jsme si dali šlofíka a pokračovali na okraj města k termálním pramenům, kde jsme strávili téměř celý další den a večer se autobusem přemístili severněji do národního parku Yangmingshan, kde jsme měli tu příležitost poprvé navštívit veřejné lázně. Muži a ženy se koupají odděleně v malých bazéncích, ve kterých se teplota vody pohybuje mezi 35-45 stupni, všichni jsou samozřejmě nazí. Druhý den ráno jsme vyrazili k nejvyšší za 3 sopek, které tvoří jádro NP, sopka měla něco přes 1200 m, žádné velehory, spíše cesta byla zajímavá, protože jsme potkávali 1,5-2 m hady a tak 8cm pavouky, parádička…cestou dolů jsme ale také potkávali páru soptící z děr v zemi, malé gejzíry a kopečky všemožně obarvené sírou. U jednoho z velkých dýmovišť jsme našli naši věrnou společnici, kouzelnou kartičku, s 1200 kč na přepočet, se kterou se dalo platit v MHD nebo menších obchodech, to bylo mooc fajn. Večer jsme si opět dali koupel ve veřejných lázních, kde jsme tentokrát byli skoro sami, a noc pak strávili na vyhlídce s krásným výhledem na Taipei. Další den jsme seběhli s kopečka a zkoušeli štěstí s 1. stopem, se kterým jsme se chtěli dostat k pobřeží. Stopování trvalo asi 2 sekundy, poté zastavilo starší auto s tří člennou taiwanskou posádkou, hovořící pouze čínsky. My v té době, vlastně až do konce pobytu, uměli pouze šeše – děkuji a mi hau – ahoj, to nám naštěstí vždy stačilo, protože přeochotní Taiwanci blesku rychle vytáhli chytré telefony s překladačem nebo zavolali anglicky mluvícímu kamarádovi. Jednou se nám teda stalo, že chlapík chytrý telefon neměl a pak jsme skončili na nádraží uprostřed města, kde jsme vůbec být nechtěli. Hodně často se však stávalo, že nás zavezli na místo, kam jsme chtěli a oni tam přitom vůbec neměli cestu, třeba i 100 km a pak se s námi ještě chtěli vyfotit. Někdy jsme i dostávali vodu, ledové kafe nebo čerstvé ovoce.

Východní pobřeží Taiwanu je hodně členité a divoké. My tam projížděli stopem a nechali si zastavit, kde se nám líbilo. V so. jsme navštívili čajovou farmu vysoko v horách, věděli jsme jen jméno majitele a nic víc, tak jsme se šli zeptat do místní školy, jestli nevědí, kde to je. Holky vytáhly chytré telefony, zavolily na číslo, které našly na internetu, poté nás posadily na autobus a řekly, ať vystoupíme spolu s tímhle pánem. Vystoupily jsme uprostřed ničeho a za chvíli přijel mladý kluk v super káře a tvrdil, že je majitel plantáže, prostě si pro nás přijel. Zavezl nás až nahoru do čajových políček, kde roste ten nejlepší čaj, vyprávěl o tom, jak čaj roste, jak se sklízí a poté nás vzal do budovy, kde čaj zpracovávají. Bylo moc zajímavé poslouchat, jak se za necelý den ze zeleného lístku stane čaj nejvyšší kvality. Byla to rodinná plantáž a na práci se podílelo asi 10 lidí, v době sklizně se pracuje 24 hod. denně. On sám ten den spal prý jen hodinu, a přesto se nám ochotně téměř hodinu věnoval, uvařil nám 2 druhy výborného čaje, a když jsme mu řekli, že nemáme moc taiwanských dolarů, ale můžeme mu dát eura, zakroutil hlavou a řekl, že jsme hosti a že je rád, že nám svůj podnik může ukázat. Přesto jsme mu chtěli něco nechat, tak jsme si za 50 NTD koupili pytlíkové čaje (protože na sypané jsme neměli).

Poté už jsme rychle spěchali zpátky do Taipei, kde jsme měli sraz s Martinem, Čechem, který na Taiwanu žije už 4 roky a odjeli s ním 400 km na jih, do Tainanu, kde bydlí. V neděli nás provedl městem a řekl něco víc o Taiwanu, jeho obyvatelích a historii. Jak je to tedy s nezávislostí Taiwanu? Po válce prý svobodné volby v Čině vyhráli demokraté, ale protože se moc komunistické strany zvětšovala, přesunuli se demokraté na svobodný Taiwan, ze kterého chtěli řídit Čínu, ale komouši nakonec získali takovou moc, že převzali Čínu a i Taiwan prohlásili za své území. Taiwan stále není uznán OSN jako suverénní stát. Večer nám Martin v mapě u kázal tipy na cestování a druhý den ráno nás zavezl na výpadovku směřující k našemu prvnímu cíli. Alishan je národní park ve vnitrozemí, který se může pyšnit stromy starými až 3000 let. Byly to opravdu giganti. Naši idylku rušily jen davy turistů.

Skoro za tmy se přesouváme do Tatajia, což je výchozí bod na nejvyšší horu Taiwanu, Mt. Jade, která má bez 50 metrů 4 km. Běžné je vyrazit dopoledne, přespat na chatě a kolem půl 3. vstávat na východ slunce a ještě hodinu a půl se drápat na vrchol. Další varianta je vsát ve 3 hod. šlapat za tmy nahoru a hned zase dolů. My jsme z časových důvodů zavrhli obě varianty. Vyrazili jsme v půl 12. se stanem s tím, že rychle mineme chatu a místečko pro stan najdeme někde výš. Minutí chaty nebylo jen z časových důvodů, na Mt. Jade totiž potřebujete povolení, o které se žádá i měsíc předem a dostane ho na den max. 150 lidí, říkáte si, že je to hodně, na taiwanské poměry je to hodně málo….Šli jsme, šli, ale nikde žádné rovné místo, nezbývalo než pokračovat k vrcholu, jehož poslední partie připomínali spíše horolezectví. S posledními růžovými mráčky na západě a mou mírnou hyperventilací dosahujeme před 7 hod. vrcholu, rychle stavíme stan na jediném rovném místě, v závětří 2 m pod vrcholem. Po půl 5. nás budí první turisté, my ze stanu vylézáme až kolem půl 6. Slunce bohužel nepřichází a teploměr ukazuje 1 stupeň, kochání výhledy tedy netrvá moc dlouho a brzy zahajujeme sestup. Ve 12 jsme zpátky na parkovišti a před 2. se připojujeme k výletu Taiwanců a jejich autobusem míříme do Dongpu.

V Dongpu jsme se těšili na další termální lázně. Když jsme tam dorazili tak jsme však zjistili, že všechny jsou soukromé v nějakých hotelech. Omrkli jsme to kolem a našli papáje, maracuji, kaki (sladké oranžové jablíčko) a celý trs banánů :D Taky jsme našli jedny moc hezké lázně hned u cesty, mysleli jsme si, že jsou asi k nějakému hotelu,  ale nikde žádná cedule, tak jsme se tam ráchali, dokud nás kamarádsky nevyhodili. Jelikož to byla zemědělská oblast, dostali jsme druhý den i 2 okurky a rajčata.

Pokračovali jsme k Sun – moon lake, jedné z nejoblíbenějších taiwanských destinací. V přepočtu za 220 Kč jsme si půjčili 2 kola a objeli na nich celé jezero. Bláhově jsme si mysleli, že když to bude kolem jezera, tak to bude po rovince. Chyba lávky, cesta se vlnila zas a znova, tak hlavně mně, dalo 33 km celkem zabrat. Cestou jsme se zastavili ve dvou celkem hezkých chrámech a pavím parku.

Druhý den jsme měli další zajímavý zážitek při stopování. Spali jsme ve městě a ráno jsme asi 20 min. nemohli nikoho stopnout. Nabrali nás dva kluci a po chvíli cesty nám řekli, že viděli, že potřebujeme pomoc, tak došli pro auto a zavezli nás do 25 km vzdáleného města a cestou jsme se ještě stavili u jejich známých kameníků na výborný zelený čaj. Dál už jsme pokračovali po nejvýše položené cestě Taiwanu, která v nejvyšším bodě vedla ve výše přes 3200 m, byla to krásná podívaná, ale cesta byla dlouhá a zvláště dolů celkem dramatická, protože jsme jeli s párem, který se celou cestu držel za ruce a v těch serpentýnách a na místy jednoproudové cestě to nebylo zrovna příjemná projížďka. Naštěstí jsme živí a zdraví dorazili asi na nejkrásnější místo Taiwanu, do soutěsky Taroko, a ještě ten den stihli pár kratších procházek. Většina tras vedla po úzké cestičce, často vystřílené ve skále, s nádhernými výhledy na řeku hluboko zaříznutou ve skalních stěnách. Na nejhezčí celodenní trasy však bylo potřeba povolení, které jsme bohužel neměli, tak jsme absolvovali aspoň téměř všechny veřejné trasy, kde ale k naší smůle byla spousta turistů.  Od paní jsme také dostali typ na nejkrásnější termální lázně, ve kterých jsme kdy byli. Cesta tam byla sice celkem obtížná a oficiálně uzavřená, kvůli tajfunu, který lázně před několika lety z části zničil, ale rozhodně to za to přelézání brány stálo. Pramen prýštil přímo ze skály a hlavní bazének měl 50 stupňů, v tom jsme však nemohli vydržet, tak jsme se přes hodinu rochnili v menších bazéncích přímo v řece, kde se voda příjemně mísila.

A už jsme na východním pobřeží, v Hualienu jsme si chtěli půjčit skútr, projet část pobřeží a vrátit ho v jiném městě, ale to nešlo, tak jsme celou dobu stopovali a nechali si zastavit, kde se nám líbilo. Super byl most s 8 oblouky, který vypadal jako z pohádky a vedl na ostrov Třech nesmrtelných, kde byla krátká procházka k majáku s nádhernými výhledy a jeskyní skrz část ostrova.

                Jeden večer se nám naskytla příležitost nahlédnout ještě více do života místních obyvatel. Šlapali jsme si to, už za tmy, vedlejší cestou a hledali rovné místo pro stan, když v tom na nás volá paní, která byla na procházce s dcerou a ptá se, jestli něco hledáme. My, že jen místo pro stan. A ona nás hned zvala k nim, že můžeme být na zahradě, pak že na zahradě je trochu agresivní husa, domácí mazlíček, a že musíme jít spát dovnitř. Chvíli jsme se venku rozmýšleli a ony zatím zběsile uklízely dům. Rozmýšlení však dlouho netrvalo a už sedíme u nich na gauči a ony se vyptávají na vše možné. Desetiletá holčička nám při čekání na večeři hraje na místní dvou strunnou kytaru, poté na klavír a téměř plynně s námi konverzuje v angličtině. Podávala se klasická, prý zimní, večeře. Kusy kachny ve vývaru se zázvorem a knedlíčky, ryba, nudle, zelenina a polévka misu, s tofu. Dům měli obrovský, ne úplně typický na místní poměry, měli dokonce i hospodyni. Manžel, který přes týden dělal v jiném městě, prý dělal business a paní byla učitelka. Ráno jsme ještě dostali snídani, s sebou sušenky a dragon fruit, růžové ovoce, které roste na kaktusech.

Dojeli jsme na úplný jih, do města Kenting, které je známe hlavně díky potápění a vodním aktivitám. My si půjčili skútr a za den projeli celé pobřeží, potkali makaky, objevovali skrytá místa a každou chvíli zastavili u nějaké plantáže. Když tam někdo byl, tak jsme se zeptali, jestli nám něco prodají, vždy dali, nebo jsme si prostě jeden kousek ovoce vzali. Nakonec jsme měli pěknou sbírku, viz foto. Mně se nejvíce zamlouvalo moře a potápění, i přes docela studenou vodu jsme vždy vydrželi půl hodiny pozorovat bohatý podvodní život a barevné korály. Unešená jsem byla taky z obřího akvária, kde jsme krom klasických korálových zvířátek viděli tučňáky, žraloky, rejnoky a nejúžasnější byla bílá velryba beluga, moje nové oblíbené zvíře :D

Po dvou dnech u moře zase míříme na sever. Cestujeme do vnitrozemí do motýlího údolí a rezervace Maolin, kde potkáváme naše další hostitele Jacka a Luisu. Narazili na nás jen tak na ulici, vzali nás na malý výlet a pak, že můžeme přespat u nich na zahradě. Dům měli naprosto obří a kolem domu to vypadalo jako v parku, všude velké stromy, cestičky, kameny i čajová terasa, kde jsme spali. Luisa tři roky studovala umění v Římě, byla učitelka a Jack se živil hudbou. Oba to byli velcí cestovatelé a dobrodruzi, vitální 55sátníci. Pozvali nás na super véču, dlouho jsme povídali o životě, cestování a všem možném. Jack nám dal taky ochutnat speciální bylinný likér, prý vše lék, byla to teda opravdu síla. Ráno nám ještě připravili snídani a pak nás Jack zavezl na silnici, kde jsme mohli dobře stopovat, cestou jsme se ještě zastavili na čaj u jeho kamaráda, který vyráběl krásnou uměleckou keramiku.

Předposlední den jsme se ještě zajeli podívat na solnou horu, to byl teda pěkný propadák a večer už jsme se zase měli setkat v Tainanu s Martinem. Ve městě byly zrovna slavnosti, kterou jsou jednou za 20 let, všude bylo vyzdobeno a u chrámů spousta lidí a různé atrakce. Taky tam měli nějakou velkou společnou hostinu, tak nás taky pozvali, nacpali jsme si pupky a ještě jsme nesli domů na véču Martinovi. Pak jsme vyrazili ještě jednou do města spolu a dali si různé místní dobroty. Poslední den nás vzal Martin do velkého chrámového komplexu, pak na oběd do své oblíbené restaurace a do japonské čajovny, kde jsme poprvé ochutnali jejich speciální zelený čaj (opravu úplně zelený, protože je z rozmixovaných čajových lístků). Pak už nás čekala jen 4 hod. jízda na letiště.

Ještě něco málo ze života taiwanců…Krom toho že jsou ohromně hodní a ochotní, jsou také neskutečně pracovití. Normálně se pracuje až do 6-7 hod., ještě před 2 lety pracovali i o sobotách. Vzít si 2 týdny dovolenou je téměř nemožné. Důležitá je pro ně prestiž a to jak působí na okolí. Mají například drahá nová auta a přitom třeba bydlí v malém hnusném bytě hned u hlavní cesty. Všude je hrozně moc skútrů, nejuniverzálnější prostředek. Co nás mile překvapilo, že všude byli čisté záchody s vodou, velice dobré silnice a celkově infrastruktura. Jsou samostatní téměř ve všech odvětvích hospodářství, krom výroby aut, elektroniky nebo třeba kol Merrida, pěstují vedle běžných potravin hlavně čaj, kávu, kakao nebo tabák. HDP na osobu mají o něco vyšší než u nás a často to bylo i vidět. Ceny bohužel nebyly tak příznivé jako třeba v Thajsku, ale stále to bylo přijatelné, něco levnější, něco dražší než u nás. Takže celkově země, kterou můžeme doporučit, země mnoho tváří a rozhodně skrytá perla Asie, jak říká náš nový kamarád Martin.

Zpět