Vietnam, Kambodža a Koh Tao

19.12.2016 22:11

 

terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Vietnam%2C_Kambodza_a_Koh_Tao_zari_2016/

 

            Tak, konečně pryč z Laosu. Doufáme, že nám Vietnam nabídne lepší zítřky. Přespáváme v Hanoi na letišti a hned ráno se vydáváme do centra půjčit si skútr. Trochu se motáme městkou dopravou a brzy zjišťujeme, že Hanoi nebude pro nás. Lidi jsou všude, skútry jsou všude, smog je všude. Navíc nikdo nemluví anglicky, ani studenti před školou.

            Půjčujeme si skútr a s mou navigací na telefonu se vydáváme na nejznámější místo Vietnamu, do Dračí zátoky neboli Halong bay. Mobil ukazuje hodinu a půl jízdy. Po dvaceti minutách jízdy městem nás to svádí na dálnici, na jejímž začátku stojí voják a ukazuje, že musíme sjet, protože po dálnici motorky nesmí. Místo hodiny a půl jedeme do Dračí zátoky hodin sedm. Byla to nejšílenější cesta, jakou si umíte představit. Navigace nás vede přes vesničky, po chvíli nás dovede na větší silnici, kde je provoz takový, že v podstatě celou dobu jedeme obklopeni náklaďáky, skútry a auty. Řidiči nepoužívají blinkry, takže když potřebují odbočit nebo se zařadit do pruhu, tak prostě troubí a jelikož tím troubením vytlačí jiné auto z pruhu, to začne troubit, aby vytlačilo zas jiné a udělalo si místo, a takhle pořád dokola. Takže prostě všichni v jednom kuse troubí a nám z toho málem praskla hlava. Do toho samozřejmě ten smog všude kolem. Člověk se jim vůbec nediví, že nosí roušky. My jsme za cestu zčernali na barvu 40 let kouřícího Roma, a ke všemu ta černota byla tak mastná, že skoro nešla smýt. Navíc si představte, že sedíte 7 hodin na malém skútru ve dvou a ještě se dvěma velkými batohy. Prostě to bylo peklo a já nepřestávám obdivovat Járu, že to zvládnul. Až později zjišťujeme, že moje navigace z neznámého důvodu zkracuje časy na polovinu…

            Od jedné Polky jsme se v Laosu dozvěděli, že raději než jet do turisty přecpané Dračí zátoky, je lepší zaplatit si trajekt a dojet na Cat Ba island, který leží ve stejné oblasti. Ostrov je vzdálený necelou hodinu jízdy trajektem a už cestou můžete pozorovat stovky skal a kamenů trčících z moře. Za pár donů, místní měnu, která koresponduje s korunami, akorát že tam to mají v tisících, jsme se dopravili i s motorkou na ostrov. Ten jsme pak celý přejeli až do jediného města, kde jsme si zaplatili lodičku, která nás pak půl dne vozila zátokou, a kormidelník nám k tomu dělal malou přednášku. Občas jsme někde zastavili, třeba v jednom z malých domečků plavajících na plastových sudech, kde nám ukazoval obrovskou rybu, kterou si rodina chová už více jak deset let pro štěstí nebo na Monkey ostrově, kde opice zaútočili na Němce, kteří jedli oříšky. V zátoce takovým způsobem žije celá komunita až 400 lidí, jejichž obživou jsou sádky umístěné pod plavajícími domečky. Je až neuvěřitelné v jakých podmínkách dokážou přežít, domeček 3x3 metry, plavající plošina 6x6 metrů a jinak všude jenom moře. Cestou zpátky k trajektu jsme se zastavili ještě ve dvou jeskyních. Jedna z nich byla bývalým vojenským bunkrem a druhá několik stovek metrů dlouhá přírodní jeskyně se stovkami netopýrů houpajících se na elektrickém drátu. Ačkoli je Dračí zátoka zřejmě největším lákadlem Vietnamu, nás zase tak nenadchnula, protože byla celá ponořená do smogu a ani voda nebyla úplně tak čistá, jak bych si představovala. Ale i tak to byl krásný výlet. Večer se s Járou jedeme podívat přímo do města Ha Long, kde je obrovské ruské kolo, které v noci svítí a také dlouhý most, který mění barvy a vytváří super atmosféru. Na ovocném trhu nám paní skoro z každého stánečku naložily dvě plné igelitky ovoce, které by už další den nemohly prodávat, a my jsme potom měli ovocné hody. Cestou zpět jsme potkávali různé průvody s velkými draky, a když jsme se kousek od pláže, kde jsme spali, u jedné z nich zastavili, dozvěděli jsme se, že slaví státní svátek, který si užívají hlavně děti, co ale slaví, nám paní nebyla schopná říct.

            Ráno vstáváme už při úsvitu, abychom se vyhnuli největšímu horku a dopravě. Cestou se nám vyfukovalo kolo, takže jsme museli asi 3x zastavovat kvůli dofouknutí, ale jinak už to nebylo tak hrozné, možná i proto, že jsme věděli, co nás čeká, a cesta zpět zabrala „jen“ 4 hodiny. Chvíli jsme se procházeli kolem největší atrakce Hanoje, velkého jezera s pagodkou uprostřed, když v tom pouliční opraváři bot zmerčili moji rozbitou botu a hned mi ji sundali z nohy a jali se jí opravovat. Pracovali rychlostí blesku a spravovali i to, co jsem po nich nechtěla. Nicméně když jsme se jich ptali, kolik za to chtějí, něco nesrozumitelně zamumlali. Pak z nich vylezlo 600 000 donů, takže 600 Kč, tak jsme se jim vysmáli, a když ještě chvíli hráli na city, tak jsme jim dali stovku a odkráčeli. Ačkoli jsme v Hanoi měli domluvené spaní u jedné učitelky angličtiny, po necelé hodině v tomto městě jsme usoudili, že až do večera tu nevydržíme. Tak jsme došli na nádraží a koupili si lístky na první vlak do Ninh Binhu.

Nekoupit si dražší jízdenky k sezení, tak nesedíme, ale i tak to byla příšerná více jak tří hodinová cesta na dřevěných lavicích a lidmi lepících se jeden k druhému, navíc každou chvíli z rozhlasu doslova vyřvávala vietnamská hudba, prý na zlepšení atmosféry. Já myslela, že zešílím a Jára z toho raději usnul. V Ninh Binhu jsme zašli do první cestovky, kde jsme si půjčili motorku, tentokrát silnější a rovnou si zaplatili autobus na druhý den večer do Hue. Zajeli jsme až na konec cesty a šli se projít do klášterního komplexu ve skalách. Pak jsme přešli kopeček a našli si super plácek pro stan u jezera obklopeného skalami. Naši idylku vyrušilo jen stádo koz v noci hlučně procházejících okolo. Ráno jsme se ještě prošli kolem jezera a pak se vrátili na místo, kde byla naše motorka. Byla, je správný výraz, protože motorka byla fuč. Začala jsem brečet a ptát se, proč se nám tohle všechno děje. Chvíli jsme chodili s helmami v rukou a ptali se lidí, kteří začali rozbalovat své stánky, jestli něco neviděli. Všichni se tváří, že nevědí nic. Když už začínáme být zoufalí, přichází k nám žena mluvící anglicky. Říká nám, abychom hezky poděkovali ženě bydlící v domku naproti, protože nám motorku schovala. Když ta žena vytlačila motorku z chodby domu, byli jsme nadšením bez sebe. Už jsme chtěli nasedat na motorku a odjet, když v tom nás zastavila a začala něco povídat. Za chvíli jsme pochopili, že chce peníze. Tak jsme jí něco dali a ona stále nechtěla pustit řídítka. Když už jsme ji několikrát přidali a ona se pořád nechtěla uhnout, zašli jsme za anglicky mluvíc ženou, zjistit, o co té vydřidušce jde. Potom, co se zeptala, jestli jsme jí dali nějaké peníze a my řekli 50 000. Usmála se a řekla:“ Myslím si, že můžete jet.“ Dneska už bych tu bábu odkopla a odjela pryč, protože bylo jasný, co od začátku zamýšlela, ale v té chvíli jsme byli rádi, že máme motorku.

Celý den pak projíždíme okolí, zastavujeme se v ohromném komplexu s mnoha kláštery a obrovskou pagodou, bohužel bylo zrovna hrozné horko a navíc docela smog, takže i když to bylo docela na kopečku, výhledy jsme se moc nepokochali. Až později odpoledne jsme se rozhodli zaplatit docela drahý vstup na další památku UNESCO. Trang An je ohromný přírodní komplex, kde se plavíte na lodičce mezi skalami a projíždíte až desítkami jeskyní. Ačkoli okolní krajina byla nádherná, zážitky z projíždění jeskyní byly mnohem větší. Nejdelší jeskyně měla 320 metrů a místy jsme se museli úplně skrčit, abychom si neodřeli hlavu. Tedy vždy před jeskyní jsme si z bezpečnostních důvodů museli sednout na dno loďky, ale místy jsme se museli krčit i tak. Nevím proč to tak měli, ale většinu loděk řídily ženy, a navíc veslovaly úplně jiným způsobem, než jsme zvyklí, a to popředu. Jarda to chvíli takto zkoušel, ale vůbec mu to nešlo, o to víc, jsme obdivovali ženy, které přes 3 hodiny téměř v kuse takto veslovaly. Je pravda, že jsme asi čtyřikrát měli tak 15 minutovou přestávku na okouknutí malých chrámů, které jsme cestou potkávali, ale i tak, smekáme klobouk. Tento tří hodinový okruh dojíždíme už téměř za tmy a žena už dopádlovává nohama. Chtěli jsme si tento styl natočit, ale nenechala nás. V cestovce si ještě před cestou dáváme sprchu a v 8 vyrážíme nočním busem do Hue. Noční autobusy s lehátky jsou super vychytávkou, kterou šetříte čas i peníze za nocleh.

V Hue, které se nachází v centrálním Vietnamu, jsme asi v 8 ráno. Jára je v mizerné náladě, tak ještě ráno kupujeme autobus na 1 hodinu odpoledne do dalšího města Hoi An. Pěšky pak vyrážíme k citadele neboli královskému paláci s opevněním. Celé město je jako jedno z prvních míst ve Vietnamu zařazeno taktéž do seznamu UNESCO. Lákadly jsou hlavně již zmiňovaná citadela a také dvě hrobky významných panovníků, které jsme bohužel neviděli. Město se také na konci 19. století stalo hlavním městem a to hlavně díky své poloze ve středu země až do konce 2. světové války, kdy se hlavním městem stal opět Hanoj. Jelikož vstup do citadely byl opravdu velký, rozhodli jsme se přelézt 4 metrové hradby, což se nám také nakonec povedlo. Ještě, že jsme to udělali, protože velká část citadely byla pobouraná a to hned z několika období. Nejdříve Hue vyplenili Číňani, kteří ovládali Vietnam několik století, a poté za druhé světové války Japonci, kteří citadelu odstřelovali. Celý Vietnam byl sužován válkami po dlouhá století až do roku 1976, v tomto roce skončila slavná válka ve Vietnamu. Historie této války sahá v podstatě už do 16. století, kdy první francouzští misionáři začali pokřesťanšťovat místí obyvatelstvo a poté se Francie postupem času začala zapojovat do místních sporů. Během 19. století začalo pronásledování křesťanů, které pak bylo záminkou pro francouzskou anexi ve Vietnamu. Do konce století Francie zemi zcela ovládla a začlenila ji do správního celku Francouzská Indočína. Po 2. světová válce, kdy zemi ovládalo Japonsko, chtěla Francie znovu převzít moc a vypukla Indočínská válka, která skončila v roce 1954 vítězstvím Vietnamců. Ženevskou dohodou byl pak Vietnam rozdělen na komunistický sever a pro francouzský jih. Během 300 denního období otevření hranic přes 1 milion převážně katolických obyvatel emigrovalo ze severu do Jižního Vietnamu. V roce 1964 pak vypukla válka mezi oběma částmi, kterou vyprovokovalo USA, podporující jih. Spojené státy se „zapletli“ do incidentu, při kterém zahynuli 4 vietnamští vojáci a další útok, který byl záminkou k válce, se po letech ukázal jako vymyšlený a vůbec se neuskutečnil. I proto byla tato válka americkým lidem tak odmítaná.

Návštěva Hue tedy netrvala příliš dlouho a ten samý den jsme se už procházeli ulicemi města Hoi An. Toto město je známé pro svou architekturu a je také zařazené do seznamu UNESCO. Říká se mu také žluté město, protože spousta budov je netřena na žluto a je to mix čínské, japonské a portugalské architektury. Mně Hoi An připomínal italské Benátky, protože nejvíce dění se odehrávalo podél řeky a všude byly rozvěšeny lampióny, které vytvářely romantickou atmosféru. Místo na stan jsme našli rychle a ustlali jsme si v malém parčíku u ústí řeky. Ráno jsme si ještě znovu prošli město, které však už bez lampiónů takovou atmosféru nemělo. Pak jsme vyrazili na stopa, protože autobus do Siem Rieb v Kambodže jel až v 8 večer a tak dlouho jsme čekat nechtěli. Docela se nám i dařilo a dostali jsme se celkem daleko, než jsme zjistili, že jsme si stopli místní autobus, který vždycky přibrzdil u cesty a pikolík, který vybíral peníze, v rychlosti hodil zavazadla do kufru a pak většinou naskakoval za jízdy. Po třetí takové akci jsme zjistili, že to opravdu bude autobus. Byli trochu nejistí, kolik to bude stát a když si asi po 100 km řekl o peníze a my jsme mu tolik nechtěli dát, tak nás za chvíli vysadil u cesty. To bylo naše štěstí, protože asi 50 metrů za známi stál autobus s nápisem Sajgon a tam jsme právě potřebovali. Jelikož to nebyla žádná cestovka pro turisty, ale pro místňáky, cena byla více než příznivá a navíc, když jsme za pár hodin zastavili na jídelní pauzu, vyzvali nás, ať si dáme taky, že je to v ceně jízdenky. Tak jsme si nacpali pupky, co se dalo a pak jsme se vykulili na spací lehátka v zadní části autobusu, takže jsme měli pěkné letiště. V 5 hodin ráno jsme byli v Sajgonu, oficiálním názvem Hochiminovo město, na obrovském autobusovém nádraží, kde nám nikdo nebyl schopen říct, jakým busem se dostat do Kambodži. Po půl hodině zjišťování nás poslali městským autobusem někam do centra. Tam jsme pak našli agenturu, která přepravuje turisty přímo do Siem Reab. Tak jedeme. Asi za 3 hodiny jsme na hranicích, kde jsme si víza chtěli vyřídit sami, protože jsme neviděli důvod, proč bychom měli dávat 10 dolarů týpkovi, za to, že nám je zařídí. Zkorumpovaný Vietnam si však těchto 5 dolarů za každého žádal. Cena byla veliká. Zůstali jsme na hranicích a jen díky rychlému zásahu Járy, nám neodjeli s báglama. Já mezi tím čekala sama v obrovské hale, kde byli jen samí šikmoocí a pohraniční vojáci tvářící se jako největší komunisti na světě. Nikdo nemluvil anglicky, takže potom co jsem vystála jednu frontu, tak celník zakroutil hlavou a poslal mě pryč, tak jsem šla stát jinou frontu a až asi po půl hodině jsem konečně dostala odjezdová razítka. Mezitím přišel Jára a vyprávěl historku, jak musel autobusákovi rukou zašlápnout brzdu, aby nám s těmi batohy opravdu neujel, což hodilo všechny cestující na sedadla před nimi. Co nás ještě na cestách nepotká…Tak jsme hold museli čekat na další autobus od stejné společnosti, naskočili jsme dovnitř a po jednom kilometru jsme více jak na půl hodiny, zastavili na jídlo, stejně jako náš autobus, ale to nám ten chlápek, co zařizoval víza, nebyl schopný říci. Když jsme dojeli do Phom Penh, hlavního města, kde jsme měli přestupovat, tak nám v cestovní agentuře řekli, že jsme zmeškali náš autobus a že si musíme koupit nové lístky. Tak to už bylo i na mě moc, začala jsem na ně křičet, že prostě pojedeme příštím autobusem a ať nám okamžitě dají jízdenky, ale oni nic. Po půl hodině čekání jsme zjistili, že žádný autobus nepřijede. Jára mezi tím zjistil, že z místního autobusového nádraží odjíždějí busy do Siem Reab o polovinu levněji než přes tu mizernou cestovku. Na místo jsme dorazili až po půlnoci. Poslední tuk tukář čekal na opozdilce a snažil se nás přemluvit, ať s ním jedeme do města. Nakonec jsme slevili a ještě jsme se s ním domluvili, že nás další den v 6 ráno vyzvedne a proveze nás Angkorem.

Ráno prší, takže do největšího chrámového komplexu na světě vyrážíme až v 8. Jednodenní vstup je na zdejší poměry vysoký a to 20 dolarů, od začátku nového roku to však má být více jak dvojnásobek. Celý komplex se rozkládá na 3000 m2 a najdete v něm kolem 1000 staveb. V době své největší slávy byl dokonce největším městem na světě a slavná mayská města v Jižní Americe byla asi 20x menší. Nejvíce lidí však navštíví jen menší centrální část s obehnanou vodním příkopem. Nejdříve jsme vyrazili k nejznámějšímu chrámu, který dává název celému komplexu, Angkor Wat. Ten byl postaven ve 12. století a jako jediný zůstává významným náboženským centrem, nejprve hinduistickým a dnes buddhistickým. Je to také symbol Kambodže a je zobrazen na státní vlajce. Projít tento chrám nám dalo celkem zabrat, jeho rozloha je kolem 1 km2, a to jsme i vzdali čekání na výstup do horní části chrámu, protože fronta byla minimálně na půl hodiny. Velikost a výzdoba chrámu byla opravdu velkolepá. Člověk ani nechápe, jak mohli něco takového vůbec postavit. Strávili jsme tedy celkem dlouho i nakupováním, protože všude okolo byly krámečky s krásným a hlavně neuvěřitelně levným oblečením, hedvábnými šátky, obrazy a dalšími věcmi. Pak nás náš tuk tukář zavezl do chrámu, kde se natáčela Lara Croft. Když komplex v 19. století objevil francouzský přírodovědec, rozhodl se tento chrám zanechat v původním stavu. Nejznámější jsou fotky s obrovskými stromy prorostlými polorozpadlými zdmi chrámů a kořeny objímající velké kamenné kvádry. Tento chrám byl úplně nejúžasnější, jen škoda, že tam bylo tolik lidí. Poté nás vozí po dalších chrámech, kolem 4. začíná pršet, ale nám to moc nevadí, protože je pořád teplo. Při procházce taky potkáváme našeho prvního škorpióna. Jako poslední chrám si necháváme Bayon. Tento chrám stejně jako Angkor je postaven do tvaru pyramidy, symbolizující posvátnou hinduistickou horu Méru. Bayon se však liší hlavně množstvím věží, kterých má mnohem více než ostatní. Na téměř 50 věžích se na vás z každé její strany dívají obrovské tváře. Na velkém množství maleb, odborně basreliéfy, v dolní části chrámu můžete také vidět detaily z každodenního života starých Kmérů, který celý komplex vystavěli v přesné geometrii v souladu s vesmírnými tělesy. Po prohlídce se necháváme naším tuktukářem zavést rovnou do místní jídelny, kde jsme si za dolar dali jedno jídlo s tím, že se půjdeme převléci a znova vyrazíme do města. Ještě jsme zaskočili do kláštera, který zavírali brzy a zavítali jsme až do obrovské místnosti, kde bylo spoustu stolů a lidí. Moc jsme nechápali, o co jde, a v tom nás mladá slečna usazuje ke stolu a říká, že si máme nabídnout. Poté nám ukazuje, jak si naservírovat nudle, do toho čerstvé bylinky a naklíčené luštěniny, které se pak přelijí výbornou omáčkou nejspíše také z luštěnin. K tomu čerstvé ovoce a sojové mléko. Velká dobrota. Až po jídle jsme se dozvěděli, že tento týden slaví státní svátek a při této příležitosti pořádají takovéto večeře. Potom co, jsme se konečně převlékli, vyrazili do města a byli jsme úplně zděšeni, jak turistické toto město je. Kromě ogrilovaných hadů, pavouků, brouků a žab, jsme viděli i novinku v podobě čerstvé rolované zmrzliny. Vybrali jste si příchuť, kluci to rozmixovali s mlékem, vylili na chladící desku a pak už jen mnohokrát míchali a mixovali a znovu nechávali zmrazit a tak pořád dokola až to na konci z chladící desky seškrábli škrabkou a posadili do mističky. Když jsme zabloudili do Pub street, kde byly jenom restaurace a bary, ze kterých vyřvává hudba a ženy i lady bojové vás lákali na super výhodné drinky, byli jsme přímo zděšeni. To byla úplně jiná Kambodža než ta totálně chudá se všudypřítomným nepořádkem.

Další den ráno už frčíme do Bangkoku, tam si jenom prolítneme hlavní třídu Khaosan road, koupíme si tradiční nudle se zeleninou patai, a nočním autobusem pokračujeme do města, za kterého vyplouvá trajekt na okolní ostrovy. My si vybrali Koh Tao neboli želví ostrov. Dříve byl ostrov opravdu hojně osídlen želvami, ale od té doby, co se z ostrova stala bašta potápění, už musíte mít celkem štěstí, abyste nějakou želvu potkali. Všechny pláže už jsou také zastavěny bungalovy anebo hotelovými komplexy pro turisty. Já být želvou, tak tam svoje vajíčka taky nekladu. Na celý ostrov máme pouze 48 hodin. Abyste rozuměli, Jára mě v Kambodže přemluvil, bychom si konečně přebookovali letenky, a letěli dřív domů. Když jsem viděla, že už to opravdu nedává, svolila jsem. K našemu štěstí nebyly v následujících dnech volné lety z Amsterdamu, takže jsme měli další 3 dny, které jsme strávili v totálním ráji.

Asi v 8 hodin ráno jsme nastoupili na super rychlý katamarán a v 10 už jsme byli na ostrově.  Hned po příjezdu jsme si na dva dny půjčili motorku a vypravili se na odlehlejší pláže. První byla Mango bay, kam se většina turistů dostane jen s potápěčskou školou. A to že potápění tam stálo opravdu za to. Tisíce barevných rybiček, desítky různých korálů a neuvěřitelně čistá voda. Konečně jsem se dočkala. Když se ponořím pod hladinu, začíná moje relaxace a vstupuji do jiného světa, ponořeného do ticha a přitom, tak živého. Jára relaxuje na břehu a pořídí se spálit, i když je zataženo. Já si tradičně spálím zadek a spodní část zad, jediné co mi kouká z vody. Přes den navštěvujeme ještě další odlehlé zátoky a na noc se uchýlíme do jedné, ve které před dvěma lety Terka plavala se želvou. Na noc jsme se uchýlili na terásku jednoho z bungalovů, které byly přímo na pláži. Taky chci plavat s želvou, tak vstáváme brzy a už před 7 hodinou se noříme pod mořskou hladinu. Potápění to sice bylo krásné, ale žádnou želvu jsme bohužel nepotkali. Poté přejíždíme téměř celý ostrov do velkého hotelového rezortu, ze kterého jsme se rozhodli přeplavat na souostroví tří malých ostrůvků, které jsou od pevniny vzdálené asi půl kilometru. Nejenom, že byly obrovské vlny, ale taky mezi námi každou chvíli proplouvaly lodě s turisty mířící k ostrůvkům. Normální lidi si zaplatí loď, ale my plaveme. Nakonec to nebylo zas tak hrozné a asi po půl hodině soustavného plavání jsme konečně u největšího z tří ostrovů. Vylézáme z vody po velkých kamenech na dřevěné molo a pak hned stoupáme na vyhlídku umístěnou na nejvyšším bodě ostrova. Výhledy to byly jako z pohledů. Jenom tři malé ostrůvky spojené zlatavě zářící písečnou dunou a kolem jenom neuvěřitelně modré moře. Nádhera. Po chvíli na vyhlídce začalo být zaturistováno, tak jsme se dali na úprk a bosky spěchali po kamenných schodech zpátky do moře. Další tři hodiny jsme si užívali šnorchlováni kolem ostrova a kolem čtvrté jsme vyrazili zpět na Koh Tao. Cesta zpátky už byla lepší, protože jsme věděli, že nás lodě dostatečně vidí a navíc jejich frekvence nebyla tak velká. Navečer jsme zajeli do další opuštěné zátoky, kde jsme zažili skvělou podívanou. Chlapík s holí v ruce přivádí opici na provázku, která okamžitě leze na palmu a zkušeně zkoumá zralost kokosů, ty pak hází dolů a chlapík je odklízí holí s ostnem na konci. Takhle opice protrhá všechny palmy a pak zase sleze dolů a spokojeně odchází. Celá tahle paráda se koná kvůli turistům, protože ti by pád kokosu na hlavu už nemuseli rozdýchat. Ležíme v houpacích sítích a pozorujeme západ slunce, když v tom se Jára rozpovídá a vyplyne z toho, že mě žádá o ruku. Jasně, že jsem řekla ano. Šli jsme už skoro za tmy nazí do moře a po krásných slovech jsem dostala ten nejkrásnější zásnubní prstýnek se srdíčkem z mojí oblíbené duhové mušle. Tak jsme zažili úžasný poslední večer v ráji. Ráno zase vstáváme docela brzy a jdeme hledat želvy. Bohužel jsme opět žádnou nepotkali, ale alespoň jsem viděla žraloka. V deset už nám zase odjížděl trajekt, takže jsme už jenom posnídali vodu z čerstvého kokosu, kokos a oříšky a vyrazili zpátky do města. Poslední rozloučení s tímto úžasným místem a hurá na autobus, který nás zaveze do Bangkoku, ze kterého předčasně letíme domů. Teda nejdříve na půl dne do Amsterdamu. Ale o naší krátké návštěvě Holandska zase v příštím psaní.

Zpět

Kontakt

Jak si žijem na Zélandu...

Fotografie použita dle Creative Commons www.Photobotos.com  © 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode