Austrálie část II. a konec našeho cestování

25.05.2017 17:56

terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Australie_II._cast_10.-30.3./#   

 Když už spíme přímo pod horou, říkáme si, že bychom si mohli přivstat a dojít na vrchol na východ slunce. Vstávali jsme tedy ve 4:40, na vrchol Mt. Larcom to měly být pouhé 2 km, ale taky 500 výškových metrů. Půl cesty jdeme za tmy a cestou všude potkáváme obrovské žáby, které vypadají jak zkříženina ropuchy se skokanem, každopádně jsou obrovský a hnusný a pro mě jako žabího fóbika to bylo utrpení. Je to delší než jsme mysleli a proto pořádně chvátáme. Na vrcholcích, kde už se lezlo jenom po kamenech, jsem myslela, že opravdu umřu. Mraky se rozhodly nám pokazit výhled na východ sluníčka, ale i tak to bylo krásné a jelikož jsme na vršku zevlovali skoro 2 hodiny, sluníčka jsme se nakonec stejně dočkali. V městečku Gladstone jsme se jen rychle vykoupali ve vodním parku a poté pokračovali k vodní nádrži Awoonga, kde jsme strávili poflakováním skoro celé odpoledne. Opravdové vzrůšo bylo, když jsem se osmělila a zeptala dvou kluků, jestli bych se taky nemohla projet na jejich vodním skútru. Ještě jsem na tom nikdy neseděla a byl to opravdový zážitek. Už jen když vyjel, tak to mělo takové zrychlení, že jsem se úplně lekla. Za chvíli začal dělat otočky a další tríčky, měla jsem co dělat abych se udržela, ale držela jsem se jak klíště, protože představa, že v té rychlosti sebou plácnu na vodní hladinu, byla děsivá. Pak to rozjel a letěli jsme 106 km v hodině, mazec, pak už to tak skákalo na vlnách, že to bylo až nepříjemné. Ještě pár 360° otoček a zpátky ke břehu. Řeknu vám, že jsem byla ráda, že jsem z toho dole živá a zdravá. Za ten zážitek to ale rozhodně stálo. Když jsme se vraceli, našli jsme na mobilní aplikaci, že by nedaleko měly být provazové houpačky nad řekou. Takové obrovské houpačky jsme v životě neviděli. Jedna začínala na sešikmeném stromě a provaz byl dlouhý třeba 5 metrů. Už tam jsem se bála. Ta druhá však byla mnohem větší, nejdříve se muselo vylézt na 4 metrový sloup a poté se zhoupnout dobrých 15 metrů a pustit se 3 metry nad hladinou. Nejdřív jsem to úplně odmítla, bála jsem se, že bych se pustila ještě na břehu a byla bych do konce života chromá. Nakonec jsem to však dala a byl to super zážitek.

    V neděli ráno jsme byli v Bundabergu, který je proslavený hlavně svým rumem, ale také třeba výbornými limonádami. Při našich cestách jsme vykontili asi 3 druhy a všechny byly výtečné. Nejdříve jsme zajeli do informačního centra, kde jsme si zaplatili za 8 dolarů možnost jít se podívat na líhnutí malých želviček. Potom jsme proběhli místní ZOO a poté botanickou, kterou projížděl parní vlak. Taky jsme tam pozorovali spoustu ještěrů, kteří si tam volně pobíhali. Nemohla chybět ani návštěva lihovaru, kde se vyrábí slavný rum. Bohužel všechno bylo tak drahé, že jsme žádný nekoupili a výrobnu limonády, kde bychom si i něco dali, nám zavřeli před nosem. Pokračujeme k moři, kde se zkouším potápět, jsou teda pořádné vlny, ale podmořský život je pestrý. Navečer navštěvujeme ještě Elioth´s heads, kde bylo

hrozně moc lidí, hlavně kvůli neděli. Podobně jako třeba na White heaven se tam do moře vlévala řeka, kde se lidé mohli beze strachu koupat. Na želvičky přijíždíme v 7. Nejprve dostáváme stručné pokyny, procházíme se muzeem a asi po hodině volají naší skupinu, že už se malé želvičky klubou. Funguje to tak, že rangeři hlídají hnízda celou noc a když se začnou líhnout, tak zavolají skupinu. My měli zrovna malé hnízdo asi s 19 vajíčky, normálně jich bývá kolem 100 a máma želva přichází naklást vajíčka až 6x za sezónu. Funguje to tak, že želvák oplodní mámu želvu v moři a ta má spermatéku, kde jsou spermie uložené a před tím než naklade, sama vajíčka oplodní. Želváci se pak líhnou na ostrovech ve světlém písku, kde není takové teplo, a želví holky zase na pevnině do žlutého písku. Jako mladí, asi do 30 let pak brouzdají celým Tichým oceánem až k Jižní Americe a pak se vracejí naklást vejce na stejnou pláž, kde se sami vylíhli. Malé želvičky pak čekají na noc, kdy není takové horko a díky vrozenému „radaru“ vědí, kam směřovat, aby se co nejrychleji dostali do moře. Byl to úžasný zážitek vidět, jak se ty 10cm želvičky derou ven z půl metrové jámy. Nechali nás si na ně šáhnout a vyfotit se s nimi a poté jsme udělali světelný tunel z baterek a želvičky nám prošly mezi nohama. Každé jsem popřála hodně štěstí, i když šance, že se dožijí dospělosti, je velmi malá. Jen jedna z tisíce se dožije reprodukčního období. Nebezpečí číhá všude, bohužel možná to největší představuje právě člověk…

Ráno jsem byla zase šnorchlovat na stejném místě, ale vlny byly ještě větší, tak jsem to po pár minutách vzdala. Přejeli jsme do íčka v Harvey Bay a vybírali nejlepší variantu výletu na Fraser Island. Všechno bylo drahé, a jelikož jsme chtěli jet následující den, nebylo tolik z čeho vybírat. Nakonec to byl výlet za 179$ na jednoho. Radši nepřepočítávat. Další zastávka byla ve velrybím centru, kde jsme shlédli krásný dokument o Fraseru a dozvěděli se spoustu věcí o plejtvácích obrovských, kteří brázdí místní vody v období páření, tedy od srpna do října. Z břehu je prý možno pozorovat je klidně na pár metrů. Navečer jsme se už jenom procházeli po pláži a pak přejeli k molu, které bylo dlouhé 880m, proto nám také dojít na konec zabralo dost času, ale tak akorát na západ slunce. Představa, že molo bylo původně ještě o 320 m delší, je téměř nepředstavitelná.

Další den vstáváme brzy, celí natěšení na výlet. Autobus nás vyzvedl na plánovém místě a odvezl k trajektu. Cesta k ostrovu trvala asi hodinu a u břehu už na nás čekaly obrovské tatry, předělené do autobusové verze. Ze začátku jsme se zákazu vstupu klasických aut s náhonem na 2 kola smáli, ale po pár stovkách metrů jsme pochopili. Jelikož je Fraser Island největší písečný ostrov na světě, jedete v podstatě na dunách v kolejích hlubokých třeba 20 cm. Skákalo to úplně neuvěřitelně a chvíli jsme se bála, že zapadneme snad i s tou tatrou. První zastávka byla u jezera McKenzie, umístěného uprostřed pralesů rostoucího v horních partiích ostrova. Jezero bylo až neuvěřitelně čisté, u břehu zářil bílý silikový písek, barva se pak rychle měnila v tmavě modrou díky prudce narůstající hloubce. Takových jezer je na ostrově přes 100 a hlavně díky ochraně to jsou prý tato jezera jedna z nejčistších na světě. I jejich množství je abnormální na ostrově s délkou 123 km a šířkou 24 km. Další zastávka byla v Central station, ve vesnici, kde se dříve těžilo dřevo a dnes to slouží jako skanzen. Tam jsme se s průvodcem prošli pralesem a ten nám vyprávěl, že je to jediné místo na světě, kde roste deštný prales na písečném podloží. Normálně by tam rostliny neměly dostatek živin, ale protože tam žije nějaký druh bakterie, rostliny mohou prosperovat i bez hlíny. I toto je důvod, proč byl Fraser Island zařazen mezi památky UNESCO už v roce 1992. Následoval bufetový oběd a poté jízda po písečné dálnici, která je na ostrově opravdu klasifikovaná jako highway. Dojeli jsme k barevným skalám, u nich jsme našli obří mušli, kterou jsme i přes zákaz sbalili. Další zajímavá zastávka byla u ztroskotané výletní lodi SS Marloo, která zde uvízla po cyklónu v roce 1935. Za první světové války odvážela zraněné vojáky z Evropy zpět do svojí domoviny na Novém Zélandu. Díky svému tvaru to prý bývala ve své době nejrychlejší loď na světě a dle všeho měla být i dosti luxusní. Poslední zastávka byla u Eli Creeku, oblíbené řece turistů. Ti se po ni plaví na lehátkách nebo jiných nafukovacích plavidlech podél krásné přírody. Voda v kontrastu s bílým pískem je úžasně čistá a proud je díky neustálým dešťům v horách dostatečně silný. Ostrov je taky domovem velké kolonie divokých psů dingo, kteří by díky izolaci měli být ještě geneticky čistí. Většina dnešních dingů je totiž již zkřížena s psy domácími. My bohužel žádného neviděli. Už cestou zpět k přístavu začínalo trochu pršet a pak se strhla pořádná bouřka. Proto nejedeme nikam daleko a parkujeme u infocentra, kde by mělo být parkoviště pro vany a obytná auta.

V půl jedné v noci nás budí ťukání na okno. Je to místní ranger a už vypisuje pokutu za spaní na neoficiálním kempovišti. Nenechal se ukecat a dal nám to na místě za 120$. Což na místní poměry není zas tolik. Jenže jsme to stejně nechtěli tak nechat, protože jejich tabule o možnosti kempování, byla nesprávná. Zajeli jsme na Maryborough na úřad a tam podali odvolání i s omluvou, kterou nám pak nakonec přijali a pokutu odpustili. Přesouváme se na Rainbow beach, tedy k duhové pláži, tedy spíše na její horní část, která byla celá pokrytá velikými písečnými dunami. Vypadalo to tam opravdu jak na poušti. Nechtělo se nám věřit, že je to pouze nafoukaný písek z pláže. Duhová pláž je to hlavně pro to, že je celá lemovaná barevnými pískovcovými skalami, ze kterých je úžasný výhled na celou zátoku. Poté jsme se vykoupali v řece, která byla díky látce z listů stromů (tanin) úplně hnědá, ale ne špinavá, a pokračovali pod horu Mt. Cooroora. Nebyla to zrovna nejvyšší hora, ale její převýšení taky odpovídalo terénu, ze začátku příkré schody a pak už jen lezení po skále pomocí řetězů. Užili jsme si západ slunce a pak upalovali dolů, abychom se na kamenech nezabili. Na noc jsme zaparkovali přímo na ulici, kde nás v 9 večer vzbudil policista. To nám ještě chybělo. Naštěstí brzy zjišťujeme, že nám policista nechce dát pokutu, jen má o nás starost. Zavedl nás tedy k parku s parkovištěm a ještě nám ukázal, kde je kohoutek a záchod. Díky.

Národní park Noosa je vyhlášený svými krásnými plážemi a skvělými podmínkami k surfování. Ráno jsme se prošli po poloostrově a pak si dali pobřežní trek až k pekelné bráně, Hell´s gate. Cestou jsme se vykoupali v přírodním bazénku mezi útesy a dokonce si i zašnorchlovali. Jeli jsme chvíli po pobřeží a pak začali stoupat do hor. Na vyhlídce u Kondalila Falls jsme potkali krásného dragona a pak jsme se vykoupali v jezírku u vodopádů. Pak jsme jen dlouho seděli a užívali si výhledy do údolí na okolní pralesy. Když jsme došli, tak Jára na parkovišti vykontil spoustu super luxusního jídla, spoustu ani nerozdělaného a k tomu i krásně voňavou svíčku ve skle. Někdo měl asi romantický picnick a už se mu to nechtělo vézt domů. Hovada. Přejeli jsme do krásné horské vesničky Montville, kde jsme si v altánku parčíku udělali vlastní picnick.

Ráno jsme si šli projít vesničku, která vypadala jak vesnice někde v německých horách. Vše krásně upravené, jen s tím rozdílem, že jsme u kostela posbírali asi 15 mang, které tam popadaly ze stromu a nikdo je nesbíral. V městečku Maleny jsme se byli podívat v obchodě s dřevěnými věcmi a pak samozřejmě také za obchoďákem. Krom 4 sad degustačních sýrů k vínu a asi 5 veganských salátů jsme vzali i 3 chleby, ač jich tam bylo dalších 10. Dvě sady sýrů a 2 chleby jsme rozdali na další zastávce u vodopádů Gardeners Falls. Tam byla taky houpačka do vody a kluci tam zkoušeli různé tríčky, které Jára musel taky zkusit, jenže mu to moc nevyšlo a pěkně se rozplácl o hladinu. V národním parku Mary Cairnscross jsme si nejprve pokoukali v nově otevřeném ekologickém středisku a pak si prošli trasu skrz subtropický deštný prales. Pokračujeme dál do Glass House Mountains, takhle je prý pojmenoval kapitán Cook, když je poprvé viděl ze své lodě, protože mu připomínaly komíny skláren z jeho domoviny. Hory tvoří soustava sopek, které trčí nad jinak rovnou krajinou. My si vyšli jen na jednu z menších, vysokou asi 255m, ale i tak jsme měli super výhledy všude okolo. Ještě, že jsme nevybrali něco vyššího, protože už když jsme sestupovali, tak začínalo pršet a k autu už jsme dobíhali za pořádného slejváku. Noc jsme strávili na ostrově Bribi, který je s pevninou spojen mostem a kolem kterého by měla být mořská rezervace. Večer ještě za pekárnou nalézáme neskutečné množství sladkých dobrot a

nacpáváme se k prasknutí. Pohodičku večera ukončuje koncert v místním hotelu na pláži.

Po ranním cvičení a acrojóze jsem se šla ještě vykoupat do moře a pak jsem zkusila zjistit, kde můžu potkat ty delfínky, které bych chtěla moc vidět. Zjišťuju, že je můžu při troše štěstí zahlédnout ze břehu, ale pokud bych je chtěla vidět z blízka nebo dokonce krmit z ruky, musela bych na jiné ostrovy. Tak to balíme a jedeme do Brisbane. Tam nás uvítává pořádná zácpa, tak raději parkujeme na prvním místě, kde to jde, a vyrážíme do města. Po schodech scházíme z útesů a pokračujeme podél řeky až do turistického centra. Vykoupali jsme se v přelidněné laguně a pak si prošli umělecké trhy, kde jsme chvíli pokecali se Slovenkou, která prodávala krásné velkoformátové fotografie krajiny z celého světa. Dokonce jsme se šli podívat i do muzea, kde zrovna měli výstavu o vesmíru a krom všech druhů australských zvířat tam měli i kostry dinosaurů. Pak jsme se vrátili do parku, kde byl ten den živý koncert, o přestávce jsme se rozhodli dojít se podívat na noční trh, kde jsme si mysleli, že bychom mohli koupit suvenýry. Jelikož vesmír je nevyzpytatelný a o náhody v něm není nouze, potkali jsme cestou na trh rodáka z Dobrušky Martina Synáčka. Po krátkém povídání jsem se domluvili, že se uvidíme znovu večer a opravdu jsme se na smluveném místě potkali a strávili jsme spolu noc. Nejdřív nám Martin hrál na ulici na půjčený saxofón a dokonce dostal od kolemjdoucích i nějaký peníz, a potom jsme se přesunuli do hudebního klubu, kde už hrála druhá kapela. Náhod ten den ještě nebylo málo a po krátkém rozhovoru jsme zjistili, že předešlá kapela byla složená z lidí, kteří hráli na našem milovaném festivalu Luminate. Tak jsme společně zavzpomínali na festivalovou pohodičku. Když pak kapela dohrála, tak jsme se ještě přesunuli do jiného klubu, kde se hrál super jazzík a kolem 12 jsme vyrazili zpět k autu.

Jelikož jsme spali pod stříškou jedné kavárny přímo na útesech s výhledem na město, nechtěli jsme dráždit a vstávali brzy. Ráno jsme zajeli do malého parčíku, kde jsme se prošli a největší zajímavostí, tam byly místní vzácné housenky, které se na sebe napojovaly a dělaly řetěz dlouhý třeba dva metry. Pokračovali jsme do NP Tamborine, který byl celkem vysoko v horách a počasí zrovna nebylo ideální. Paní v info centru nám poradila troje různé vodopády, ale byli jsme jen na dvou a stejně to nebylo nic extra. Už jsme toho viděli moc. Nicméně nám také poradila, na jaký ostrov vyrazit, abychom tam mohli vidět delfíny a nezaplatili zase 100$. Tak jsme tedy jeli zase 50 km zpátky a zaparkovali přímo u přístavu. Ten den už žádný trajekt nejel, tak jsme si zajeli na západ slunce na mys s majákem a tam krmili racky nalezeným chlebem, dokonce mi jeden kousek sebral racek přímo z ruky.

Ráno vstáváme v půl 6. a se svítáním vyrážíme na naše budoucí oblíbené místo v Austrálii, na North Stradbroke Island. Ještě na trajektu jsme si s pánem domluvili, že nás vezme do městečka na druhé straně ostrova, kde jsou nejhezčí procházky. Jen co jsme vystoupili z auta, začalo pršet a s různě dlouhými přestávkami pršelo celý den. Déšť nás z krátkého treku podél skalnatého pobřeží vyhnal minimálně pětkrát. V mezidobích sucha, jsme si užívali úžasné výhledy. Z jedné strany dlouhá písečná pláž, o kousek dál partička klokanů a potom vyhlídka ze skály na moře, která byla minimálně 10 metrů nad hladinou. Tím, že bylo špatné počasí, tak moře bylo rozbouřené a vlny se prudce rozrážely o skály, sedli jsme si na útes a pozorovali moře. Za chvilku nám pán, který seděl opodál ukázal skupinku delfínů a od té doby se tam objevovali každou chvilku. Byla to úžasná podívaná, delfíni si hráli ve vlnách a sjížděli je jako praví surfaři. Skákali společně s vlnou a jiní zase naopak skákali proti vlně. Vydrželi jsme tam, dokud nás znovu nevyhnal déšť. Další přestávku bez deště jsme zase potkali pána sporťáka, který nám ukázal, kde se často objevují želvičky. Sice byly celkem daleko, ale stejně jsme každou chvíli viděli hlavičku vykouknout z vody, aby se želva mohla nadechnout. Jednou jsme zahlédli vylétnout do vzduchu a zamávat ploutvemi i mantu rey, největšího rejnoka na světě, který se v místních vodách vyskytuje celkem hojně. Zbytek odpoledne jsme nakonec strávili v příjemné francouzské restauraci, kde nás kluci francouzský nechali zadáčo přenocovat.

Druhý den bylo počasí už o poznání lepší a naše první kroky vedly na pláž. Jelikož je celá východní část ostrova otevřená k oceánu, tak jsou většinou takové vlny, že nikdo do moře ani nevleze, já se však odvážila a u útesů, kde se nejčastěji ukazovaly želvy, jsem slezla ten 10 metrový sráz a vlezla do těch vln za želvičkami. Když se mi nepodařilo plavat s želvou na White heaven, tak jsem chtěla aspoň tady. Nebyla to teda žádná sranda, Jára mě z vrchu navigoval, jakým směrem se želva naposledy vynořila a já se tam snažila co nejrychleji doplavat. V těch vlnách to ale nebyla žádná sranda a kolikrát jsem ji vůbec neviděla, nicméně se mi podařilo několikrát ji vidět a dokonce i vyfotit. Ven z vody mi musel pomáhat Jára, protože vlny se kolem útesu s příbojem zvedaly i o dva metry a mohla bych se šeredně poškrábat. Zážitek krásný, ale takhle špatně z moře mi snad nikdy nebylo. Celkem jsme pozorováním želv a delfínů strávili ten den asi 6 hodin. A podmořské dobrodružství ještě nekončilo. Rozhodli jsme se přesunout na druhou stranu ostrova, kde je moře naopak klidné a je tam místo, kde můžete plavat s delfíny a dokonce je i krmit z ruky. Na to jsem samozřejmě byla nejvíc natěšená, a i když tam byla ochranná síť proti žralokům, vydala jsem se za ní, přímo pod molo, pod kterým delfíni nejčastěji proplouvají. Měla jsem štěstí, dokonce dvakrát ode mě byli na 1,5 metru, podruhé mě delfín dokonce celou obeplul a vypadalo to, jako by si chtěl hrát. Nejlepší je, že když na vás kouká, tak to vážně vypadá, jako by se na vás smál. To byl snad úplně nejlepší zážitek z Austrálie. Kdybychom už nemuseli jet, vydržela bych tam na delfíny čekat ještě klidně další 4 hodiny. Když jsme nalezli do minibusu, pan řidič se nás zeptal, jestli jsme viděli koaly, my mu oznámili, že to nebyl náš hlavní cíl, takže neviděli, a jelikož byl ještě čas, udělal s námi kolečko kolem bloku a cestou nám ukázal hned 3 koaly. Strady, jak místní ostrovu říkají, je opravdu unikátní, tolik druhů divoce žijících zvířat, neuvěřitelná příroda a hlavně klid od turistů. To všechno jsou důvody, proč se Strady stal naším best of Australia.

Následující den jsme zavítali do města Surfers Paradise, jež je hlavní centrum Golden Coast. Trochu jsme nechápali, jak toto místo můžou nazývat ráj, to nám ale později osvětlil jeden Čech, kterého jsme náhodou potkali na ulici. Město, které se začalo stavět v 70. letech na zelené louce, asi opravdu surfařským rájem bylo, ale dnes je to jen spousta mrakodrapů a mraky lidí. Toto město jsem zase nominovali na nejhnusnější místo, které jsme v Austrálii navštívili. Jediným pozitivem bylo, že jsme tam nakoupili levné suvenýry domů a měli jsme to z krku. Další zastávka byla u Natural Bridge, tedy přírodního mostu. Před tím než jsme vyrazili, jsme si dvě hodinky schrupli, protože pršelo a poté jsme vyrazili asi na 2 km okruh, jehož hlavní atrakcí byl právě přírodní most. Byl to velmi zajímavý úkaz, protože voda tak dlouho padala na skálu pod vodopádem, až v ní vyhloubila díru a tím vytvořila i skalní oblouk, připomínající most.

Pod horu Mt. Warning jsme přijeli asi v 9 a hned první cedule nás varovaly o náročnosti a délce tohoto výstupu. Je pravda, že jsou v Austrálii na tohle trochu trhlí, ale tentokrát nelhali. Zpočátku pohodový výstup skrz prales se ve vrcholové partii změnil v lezení s řetězy s téměř 90% stupňovým stoupáním. Někde se těch 750 výškových metrů muselo nahonit, tak si to hora schovává jako bonbónek. Už jsem si přála být nahoře. Navíc mě začínalo bolet břicho, které se plně rozjelo na vrcholku, kde jsem strávila hodinu ležením a trpěním. Bohužel nebylo úplně vybráno, takže jsme prstenec hor, které tuto posvátnou horu Aboriginců obklopují, neviděli. Mt. Warning je totiž bývalý sopouch sopky a vše kolem je zerodované. Když už jsem uznala, že je to trochu lepší a mohli bychom tam stejně čekat třeba další 3 hodiny, než to přejde úplně, zavelela jsem k odchodu. V půlce jsem myslela, že už vážně umřu, takhle zle mně asi, krom alkoholových abscesů, ještě nebylo. Dole jsem si na chvíli schrupla a pokračovali jsme dál do nejvíc hippies vesničky v celé Austrálii, do Nimbinu. Vesnička se stala významnou hned díky dvou věcem. V 70. letech tam uspořádali velký hippie festival, protože tam žilo celkem málo lidí a tím i příroda byla málo znečištěná.

Jelikož byl festival asi hodně inspirující, poměrně velká část účastníků se rozhodla na tomto místě zůstat a vytvořit komunitu. Tato skupina pak o pár let později zabránila kácení místních pralesů, čímž nejenom že uspořádala největší aktivistickou akci v Austrálii, ale také díky jejich snaze vyšel úplný zákaz kácení deštných pralesů. Nejvíce jsme byli uchváceni z krámku Happy High Herbs, kde bylo hrozně moc druhů různých bylinek ať už na pití nebo na kouření, dokonce nám paní ukazovala i San Pedra, známý halucinogenní kaktus a rostlinky ayahuascy. Téměř všechno jídlo v obchodech bylo bio a fair trade a na každém rohu někdo kouřil trávu nebo si jen tak jammoval uprostřed dne. Toto místo nás úplně vcuclo a místo plánované jedné noci, jsme tam nakonec strávili dva dny a dvě noci. Když jsme se například schovávali pod BBQ před deštěm, místní Aboriginci nás hned přijali a vyprávěli různé historky. Třeba taky tu o tom, jak jim Evropané zabrali všechnu půdu. Kdysi totiž byli zvyklí přesouvat se s ročním obdobím za potravou, nebyli na jednom místě, takže jejich území bylo vlastně všude a nikde. Evropané se pak rozhodli pro variantu nikde a radši jim žádnou půdu nedali. Večer jsme dobře zatančili na dva muzikanty v místní hospůdce a spokojení jeli spát ke starému mlýnu, ve kterém byla továrna na svíčky.

Druhý den jsme se nejdříve vypravili právě do svíčkárny, kde svíčky stále vyrábějí ručně, podle klasické techniky. Mohli jsme si i projít provoz, což byla zajímavá zkušenost. Následovala návštěva permakulturní zahrady a první továrny, kde začali vyrábět solární panely. Dlouho jsme taky courali po krámcích a dalších zajímavých věcech, jako třeba Hemp Embassy, oraganizaci, která bojuje za legalizaci a znovu navrácení dobrého jména marihuaně. Večer byly tři koncerty, z nichž jeden byl společný venkovní jammík, který byl asi nejlepší, pak rock v hospodě a postarší kytarista v kavárně.

O dva dny později jsme se konečně rozhodli odjet, chceme jet do NP Night Cup, ale je totálně hnusně, tak to vzdáváme a rovnou jedeme do Byron Bay, známé díky své přátelské a uvolněné atmosféře. Pro nás, jež jsme strávili dva dny a dvě noci v Nimbinu, byla Byron Bay jenom zátoka plná lidí s majákem a špinavým mořem. Proto jsme taky dlouho nepobyli. Došli jsme k majáku, který leží údajně na nejvýchodnějším bodě Austrálie, a potom sešli po pobřeží až do centra, kde jsme vybufetili 15 ještě teplých párků s opečenou cibulí a chlebem namazaným máslem. To je nejtypičtější jídlo Australanů, které dělají při každé příležitosti. Někdo asi dogriloval a nevěděl, co s tím, tak to vyhodil. My jsme to tam samozřejmě nemohli nechat a Jára se pak nacpával, až měl boule za ušima. U obří makety krevety, Australané si totiž potrpí na velké napodobeniny, jsme si zacvičili acro jógu a jeli spát na pláž, kde jsme si udělali malý ohýnek a kochali se hvězdami. Velká romantika.

Ráno si přivstaneme na východ slunce a stojí to za to. K snídani smažíme nalezená vejce s nalezeným pršutem, takže pokračujeme v masožraní. Další zastávka byla v koalí rezervaci, kde bylo sice mega moc komárů, ale žádné koaly a pokračovali jsme dál k Blue (Modrému) a Green (Zelenému) jezírku, jež byly obě hnědé. Jezírka jsou bývalé zaplavené lomy, které bohužel obsadily nějaké řasy. Dojdeme až na vyhlídku a tam pozorujeme mega velké vlny, jak se rozbíjejí o členité pobřeží. Kousek dál, kde je písečná pláž, se vydáváme do moře a necháváme se houpat vlnami. Chvíli nechápeme, proč na nás ti surfaři tak čučí, ale za moment jsme už zjistili proč. Byli jsme totiž moc daleko od břehu a díky proudu, o kterém samozřejmě surfaři věděli, jsme se nemohli dostat zpátky. Jára teda doplaval, ale mě musel jeden surfař odtáhnout na jeho prkně, protože už jsem neměla sílu. Všechno dobře dopadlo a večer jsme pak strávili na Muton bird Islandu, kde jsme pozorovali kolonii vzácných, v zemi hnízdících ptáků.

Následující den jsme se vydali do koalí nemocnice v Port Mcquarie, kde jsme přes sklo viděli i vyšetření jedné nemocné koalky. Hodně často dostávají různé oční infekce nebo jsou třeba i sraženy autem. Hned vedle byl dům z 19. století, takže pro ně mega historický, tak jsme tam na kukačku skočili a okoukli, jak si v 19. století žili v Austrálii. U městečka byl i krásný maličký bílo modrý maják, který byl mnohem hezčí než třeba slavný maják v Byron Bay. Pak jsme se rozhodli pro krátký výšlap na vyhlídku nad oceánem. Cestou jsme potkali asi 3 metrového varana a při zpáteční cestě jsme mohli pozdravit celkem z blízka i dva hady. Když jsme pak listovali někde atlasem, tak všichni hadi jim podobní byli smrtelně jedovatí. Jo hold v Austrálii na vás číhá nebezpečí úplně všude. V New Castelu jsme přesně na západ slunce, který pozorujeme ze slavného vysutého chodníku, dlouhého asi kilometr. V pevnosti už měli zavřeno a k majáku nás taky nechtěli pustit, tak jsme to zabalili a ještě večer přejeli asi 20km někam dál, kde bychom mohli v klidu spát.

Ráno jsme v městečku vykontili hrozně moc sladkých věcí a pak vyrazili do Blue Mountains. Už cestou je hrozně hnusně a čím víc stoupáme, tím je to hroší. V info centru, alespoň zjišťujeme nejlepší typy, kam vyrazit. Když jsme dojeli na výchozí parkoviště k nejznámějšímu vodopádu, rovnou jsme to vzdali, protože nebylo vidět na 3 metry. Tak jsem si alespoň zašli na interaktivní výstavu o Blue Mountains a poté se modlili, abychom tu krásu mohli vidět na vlastní oči. Svůj název dostaly Modré hory díky velkému množství eukalyptových stromů, jež produkují vonné silice, které ve vysoké koncentraci vypadají jako modrá mlha. Odpoledne jsme na parkovišti potkali pána, který se zajímal o to, jak Jára doluje kokosy, tak mu Jaroušek taky jeden dal a on nám na oplátku dal lísteček s pozvánkou a poukazem na maté, do jejich restaurace. Nejdřív jsme váhali, protože jsme si mysleli, že je to nějaká sekta, která bude sedět kolem krbu a klábosit. Nakonec se z toho stal super večer, který jsme strávili v nádherné přírodně zařízené restauraci Yellow Deli. Zjistili jsme, že je to skupina, která spolu sdílí všechno, hlavně nadšení pro komunitu a také, že její odnož funguje i v České Republice. Pán nám krom čaje dal ještě tři různé druhy jejich veganských výborných sladkostí a ručně dělané mýdlo. Jaký to inspirativní večer.

    Jelikož je to náš celý poslední den v Austrálii, vstáváme už na východ slunce a užíváme si první červánky na Třech sestrách, asi nejznámějším místě v Blue Mountains. Mlha se ještě líně válí v údolí, ale Tři sestry, tři rozdělené skály, jsou krásně vidět a ranní sluníčko je oranžově ozařuje. Jdeme se projít ještě o kousek dál až na oddělenou skálu, která je spojena pouze mostkem a vy můžete vidět tu propast pod vámi. Pokračujeme na Leura Cassade, k souboru kaskád, které byly ukončeny asi 10 metrovým vodopádem a pak k Wentworth Falls, nejznámějším vodopádům Modrých hor. Zvolili jsme delší trasu, po které nechodí tolik turistů a brzy jsme došli k vrcholu vodopádu, který přecházíte po lávce. Stezička vede dál už jenom dolů a je vytesaná do skály. Nakonec jsme šli celý National Pass, což je asi pěti kilometrový okruh, celý vytesaný v půlce obrovského skalního masivu. Je až neuvěřitelné, že stezka je stará 110 let a v té době ji 3 chlapi budovali 2 roky pouze pomocí kladiva, majzlíků a trochy dynamitu. Původně jsme mysleli, že půjdeme jen kousek, ale bylo to tak krásné a ohromující, že jsme to nakonec prošli celé. Krásná je část, kdy procházíte pod vodopádem, který padá z výšky asi 100 metrů a pak si uvědomíte, že je to teprve půlka. Celkově ta rozloha a velikost kaňonu je neskutečná a my jsme asi nic takového ještě v životě neviděli. Když jsme došli zpátky na parkoviště, místní ranger tam skupině dětí vyprávěl o vztahu původních obyvatel k přírodě, že než něco utrhli nebo zabili, poprosili si o to a brali jen tolik, kolik potřebovali, nakonec upřímně poděkovali. To bylo moc hezké. Pak pomalovávali děti přírodními barvami a my se nechali na památku taky pomalovat. Poté jsme přejeli asi o 15 km dál do dalšího kaňonu a tam jsme se vydali na Pulpit Rock. S Járou jsme se shodli, že výhledy na tomto místě, byly snad ještě hezčí a představa, že už zítra jedeme domů, nás úplně ubíjela. Nebo alespoň mě. Cestou k Pulpit Rock, velké oddělené skále, jsme potkali starší skupinku Čechů, kteří nám svých chováním opět ukázali, že Češi nejsou zrovna nejvíc přející národ na světě. Já šla první a ve svahu jsme si všimla hnědočerného klubíčka, byla to ježura australská, vidět ježuru ve volné přírodě je dost složité, i když není ohroženým druhem, dokonce i lidé, kteří žili v Austrálii třeba 10 let, ji neviděli. Měli jsme veliké štěstí, proto jsem na Jarouška divoce gestikulovala ať spěchá. Ježura je asi 2x větší než ježek, má černo hnědé velké ostny a váží od 2 do 5 kg. Na rozdíl od ostatních savců se, podobně jako ptakopysk, líhne z vajíček, velkých asi jako lískový oříšek. Cestou zpátky jsme ještě potkali jedovatého hada, který se rovna podplazil pod kamen, na kterých jsem chtěla stoupnout, potom krásného dragona a velkou, zase jinou, ještěrku. Pak už jsme rychle spěchali, abychom stihli nějak rozumně dojet do Sydney, kde jsme měli sraz s Hanou, Českou, ke které nám měl dorazit balíček ze Zélandu. Ten stejně nakonec nedorazil, ale alespoň jsme Hance nechali plnou krabici jídla, dali jsme si pivo a hezky si popovídali.

Ráno uklízíme auto a zbytek věcí, co nepotřebujeme, necháváme Hance. Potom jedeme do Manly, části Sydney, kde je mořská přírodní rezervace a je tam i hezké potápění, jenomže celý den leje a je totálně hnusně. Šetříme alespoň za myčku tím, že Jára v průtrži mračen omyje auto smetáčkem a pak se jedeme podívat na slavnou operu. Došli jsme na poloostrov u botanické zahrady, kde je výhled na operu i Harbour bridge, tam rychle děláme fotku a doslova běžíme zpátky k autu. Jára mě se všemi věcmi vykládá na letišti a jede ještě vrátit auto. Za dvě hodiny se vrací mokrý s tím, že běžel po dálnici, protože se jinudy nedalo. Na letišti naštěstí vše proběhlo v pořádku a my pokračovali do další destinace v Taipei.

Jeden den v Taipei

Protože naše letenka byla tak levná, měli jsme čekací dobu na Taiwanu asi 20 hodin. Naštěstí mají na letišti takový servis, že pro lidi, kteří na letišti čekají více jak 8 hodin organizují bezplatné výlety po městě. My si vybrali dopolední okruh a první zastávka byla ve velkém chrámu, poté v muzeu, dále ve staré uličce s keramikou a nakonec ve výrobně keramiky, kde se vše od tvarování až po barvení, dělá ručně. Bylo zajímavé vidět, jak se barvy po vypálení změní na úplně jiný odstín a co všechno jsou schopni udělat. Třeba největší glazovanou vázu na světě, velkou asi 3 metry. Po příjezdu už jsme jenom zevlili na letišti a těšili se domů.

Tím končí naše rok a půl dlouhé cestování a s ním i život batůžkáře, na který budeme nejspíš do konce života vzpomínat. Díky světe, zase někdy příště na viděnou.

Zpět

Kontakt

Jak si žijem na Zélandu...

Fotografie použita dle Creative Commons www.Photobotos.com  © 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode