Cestování severním Thajskem a Laosem
27.11.2016 07:52
https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Severni_Thajsko/
Do Thajska jsem vyrazila sama. Jaroušek se ke mně připojuje o 14 dní později a poté začíná naše strasti plná cesta napříč jihovýchodní Asií. Ale pěkně popořádku.
Po téměř dvoudenním cestování a čtyřech přestupech jsem v neděli večer konečně přistála na letišti v Chiang Mai, milionovém velkoměstě a druhém nejnavštěvovanějším místě Thajska. Přímo tam mě vyzvedává moje budoucí lektorka Aire. Ještě na Zéladnu jsem si zaplatila dvou týdenní kurz thajských masáží a pak jen doufala, že na mě na letišti bude opravdu někdo čekat. Jsem ubytovaná přímo v masérském centru, asi 15 minut chůze od historického jádra Chiang Mai, které je celé obehnané hradbami a vodním příkopem. Hned druhý den ráno začínáme společnou modlitbou k nejvyššímu učiteli a zakladateli této masérské školy u domácího oltáře složeného asi z 50 různých postaviček Buddhy a jiných duchovních vůdců. Jelikož jsem na kurzu sama, protože je mimo sezónu, mají na mě oba lektoři čas a plně se mi věnují. Po prvních dvou dnech nevím, kde mi hlava stojí. Dostávám milion informací o hmatech a polohách, ale vstřebávací kapacita už je překročena, do toho mě bolí celé tělo, které není na všechno to protahování a x hodinové masírovaní zvyklé, o prstech ani nemluvě. Další dny se to lepší a v pátek jsem schopná sama dvě a půl hodiny z paměti masírovat. O víkendu si víc procházím město a vybírám, jaké chrámy ukážu Járovi. Celé historické jádro města je v UNESKU, takže je opravdu kam se vypravit. Druhý týden už se do kurzu připojila Japonka, jejíž jméno pro mě bylo nezapamatovatelné, a trénovaly jsme na sobě. Jeden večer v týdnu jsem se domluvila se Slovenou Verčou, která žila v Chiang Mai skoro dva roky, a s jejím kanadským přítelem jsme společně vyrazili na drink. Byl to fajn večer strávený povídáním převážně o cestování a ukončený spanilou jízdou nočním městem ve třech na skútru s dvěma pivy v žilách. Druhý pátek odpoledne zdárně skládám zkoušku se ztrátou pouhých 4 bodů ze sta. Jsem na sebe hrdá. Po pětihodinovém masírování jsem však ráda, že sotva udržím telefon. Na úplný závěr procházím rituálem přijetí do masérské rodiny SVG, dostávám certifikát a náramek na ochranu.
S Aire pak jedeme pro Járu na letiště. Hrozně se těším. Chudák tam na nás čeká skoro dvě hodiny a vypadá stejně zmoženě jako já po té příšerné cestě. Nohy má teda opuchnuté ještě víc než jsem měla já. První noc trávíme ve stanu u fotbalového hřiště. Ráno si procházíme pár chrámů, dokud ještě není takové teplo, a po 9. jdeme do půjčovny pro skútr, platíme v přepočtu asi stovku, a už si to uháníme ven z města po Samoeng okruhu, který má necelých 100 km. Cestou se zastavujeme u vodopádu, kam nás pronásleduje šmírák, který se „nenápadně“ drbe v kalhotách. Prdíme na něj a užíváme si náš první vykutaný kokos. Před západem slunce vyjíždíme na vyhlídku Mon San, kde se kocháme parádním výhledem na okolní kopečky. Spokojení, jaké jsme vybrali super místo na spaní, uleháme do stanu postaveném v přístřešku bývalého obchůdku. V noci se přihnala hrozná bouřka a vítr, zima a mlácení plechů nám nedalo dlouhého spánku. I to je hold úděl nezávislých cestovatelů.
Ráno se vracíme do města, procházíme si ještě jeden chrám, a před 9. už čekáme na chodníku před „cestovní agenturou“, kde nás měli vyzvednout na plánovaný dvou denní výlet do džungle. Po ¾ hodině nervózního čekání, se konečně objevuje chlapík s dodávkou, do které naskakujeme a připojujeme se k trojici Holanďanů. Nejprve míříme na orchidejovou a motýlí farmu, pak pokračujeme na trh, kde jsme si mohli koupit obří larvy sršní nebo třeba šváby, kobylky a další broučky a po 11. konečně přijíždíme do sloního safari. Tam jsme asi 20 minut jezdili na hřbetu slona, což sice není moc, ale úplně vám to stačí. Přemýšlela jsem, jaká to musela být hrůza, když v dávných dobách cestovatelé museli putovat na sloních hřbetech i několik týdnů. Čest jejich zadnicím. Jakkoli byla projížďka super, nevyrovnala se koupání slonů v nedaleké řece. Hlavně Jaroušek byl nadšený a vydržel se slonem v řece snad přes půl hodiny. Zářil jako malé dítě, když dostane novou hračku. Já se raději držela opodál, protože náš semechnický broďák je oproti téhle řece průzračnou lagunou. Během hodiny, kdy byli holandští hoši v lanovém centru, jsme měli možnost pohrát si s malými slůňaty. To byla zase největší zábava pro mě. Ačkoli drobečkům byli necelé dva měsíce, měli sílu větší než já a chuť si hrát ještě větší. Snad jsme jim aspoň trochu zpříjemnili den, který tráví většinou zavřený v malé ohradě jen se svoji matkou. Jak jsme se později dozvěděli od našeho průvodce, divokých slonů žije v celém Thajsku pouze 2000 a to na jihu u hranic s Malajsií a v zajatí asi 40 000. Dříve byli hojně využívaní na práci, dnes jsou hlavně turistickou atrakcí. Po hrádkách se slůňaty byl na programu bamboo rafting, sjíždění řeky na svázaném bambusu, což byla celkem nuda, ale aspoň jsme okoukli okolní přírodu. Při další zastávce nás dodávka vysadila u cesty a od té doby už jsme museli po svých. Asi po 20 minutách, stojíme před více stupňovým vodopádem, v jehož nejhořejší části je možné cannoningovat, neboli sjíždět vodopád po zadku či zádech. To jsme samozřejmě museli zkusit. Poté už jenom stoupáme a stoupáme až do horské vesnice Red Lahů. Jsme ubytovaní v jednoduchém domku z bambusu a dřeva, téměř nejvýše z celé vesnice, kde je nádherný výhled do okolí. Před večeří si s Jarouškem ještě procházíme vesnici a sledujeme polonahaté špinavé děti, jak si hrají, staříka, jak vyrábí bambusové rohože nebo muže, který myje svoje nové SUV, které si však zase hned ušpiní, až pojede do města, protože jedinou spojnicí s civilizací je červeno blátivá totálně rozbitá cesta, jejíž stav je často horší než stav našich polňaček. Abyste rozuměli, v celé Asii panuje kult auta, nezáleží tedy, jestli žijete v chatrči, pokud vlastníte velké auto, jste někdo. Jen pro pobavení, moje lektorka masáží měla tak velké auto, že zabíralo půlku jejího dvorku, a to bez přehánění, s jejími necelými 150 cm téměř potřebovala žebřík, aby se do auta dostala.
Po večeři se všichni přesouváme k ohni a vyptáváme se našeho průvodce na život vesničanů a spoustu dalších věcí. Většina lidí žijící zde v horách utekla z Barmy před válkou. Část z nich je křesťanská, část Buddhistická, většina si pěstuje vlastní rýži a kukuřici a trochu zeleniny, pro zbytek jezdí do města. Dřevo kradou (hlavně v noci) ze státních okolních lesů, ale člověk se jim ani moc nediví, když si představí, jak by to do těch hor měli dopravovat. Na jejich domy však tolik dřeva nespotřebují, využívají ho hlavně na kůly, které je chrání před silnými dešti a hady. Zvláště staří lidé věří na sílu džungle a preferují maso divokých zvířat jako krys, opic nebo hadů a doufají, že se do nich přenese jejich síla a energie. Do školy zde chodí od 5 do 18 let. Často to však prý bývá tak, že dívky otěhotní mezi 15 a 17 rokem a školu opustí předčasně. V téhle vesnici asi se 400 obyvateli byla škola do 8 let věku. Solární panely, tedy elektřina celkově, do vesnice doputovaly asi před 10 lety, takže dnes můžete u pár domů vidět i satelitní přijímač. Zajímavé byly i pohřební zvyklosti, kdy se na pohřeb dostaví celá vesnice, zesnulému přinesou jídlo, pití a všechny jeho oblíbené věci, aby mu na cestu nic nechybělo. Všichni zapálí svíčku a přiloží na hrob, který nemá své pevné místo, ale může být kdekoli kolem vesnice.
Druhý den po snídani opět scházíme z vesnice k velkému vodopádu, u kterého jsem se už jednou ocitla před 4 lety, při podobném výletu, je to pravděpodobně největší vodopád v oblasti, tak tam zavítá každá skupina. Tentokrát jsme se nekoupali, protože počasí k tomu zas tak nebylo, ale místo toho jsme si mohli pohrát s dvou měsíční opičkou, která byla úplně suprová. Poté jsme došli až do campu, kde půjčovali rafty, takže jsme měli možnost sjet si i docela divokou řeku. Posledním bodem programu byla návštěva long neck vesničky, ta se stala turistickou atrakcí díky ženám s dlouhými krky. Ženám od 5 do 45 let upevňují na krk železný návlek, který váží několik kilogramů, ten si jedenkrát za rok sundávají, omyjí si krk a poté se železný kulatý drát obmotá o jeden okruh navíc. V 15 letech se dívka může rozhodnout, jestli chce pokračovat s mrzačením svého těla nebo ne. Dříve se toto provádělo, aby byly ženy pro okolní kmeny méně atraktivní a také snadno poznatelné, dnes už je to výhradně turistická atrakce. Ženy celý den jen předou šály a čekají na turisty, kteří musí zaplatit poměrně drahý vstup do vesnice. Zpátky ve městě jsme byli celkem brzy, tak jsme toho času využili na obhlídku dalších chrámů a k nakupování.
Další den brzy ráno vyrážíme pěšky na výpadovku chytit stopa do asi 200 km vzdáleného Chiang Rai. Sice docela dlouho čekáme, ale pak se na nás usměje štěstí a bere nás pán přímo k bílému chrámu Wat Rong Khun v Chiang Rai, který byl naším cílem. Tento chrám je sice novodobou stavbou, ale úplně odlišnou od jiných chrámů v Thajsku. Vše v areálu je z bílého kamene pokrytého miliony malých zrcátek. Ty dle Budhhistické tradice symbolizují reflektování vlastní duše a odraz míru a dobroty. Celý areál je v soukromém vlastnictví jeho architekta a donátora, který doufá, že se svým činem stane nesmrtelným. Areál se pro veřejnost otevírá v 1 hodinu a my jsme měli to štěstí být mezi prvními návštěvníky, takže jsme pořídili fotky bez okolních davů a nemuseli jsme se brodit lidmi. Architektura je to vskutku zajímavá, na první pohled oslňující na další trochu šokující svými futuristickými výjevy. Například, když se k vám při průchodu branou znovuzrození, natahují desítky rukou nebo se můžete usadit na lavičce vedle robota v nadživotní velikosti. Nicméně zajímavý zážitek. Ten den pokračujeme dále stopem až na Thajsko – Laoskou hranici, kam nás posledním stopem dovážejí vojáci v džípu.
Laoské vojenské dobrodružství.
https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Laos_zari_2016/
Možná už toto nás mělo varovat, ale v té době jsme ještě neměli nejmenší tušení, co všechno nás ještě čeká. Na laoskou hranickou nás dopravil poslední autobus, za ne úplně malou částku, a tam nám sdělili, že už tu dnes není nikdo, kdo by nám mohl vydat víza. Bez odmlouvání jsme jim tam museli nechat pasy a prý se pro ně máme zastavit druhý den ráno, kdy už bude výdej víz otevřen. Nutili nás vzít si tuk tuk, místní dopravní prostředek, a zaplatit si noc v hotelu asi v 5 km vzdáleném městečku, což jsme odmítli a kráčeli pěšky pryč od hranic, ještě dlouho jel taxikář podél nás a přemlouval, ať jedeme s ním. Bez úspěchu. My si našli místečko pro stan na základové desce rozestavěného hotelu s výhledem přímo na hranici a nápis Welcome to Laos. Druhý den jsme si došli pro pasy, zaplatili 30 dolarů za víza a cesta do Laosu byla volná. Stopem jsme se za pravého poledne dopravili do městečka Luang Namtha u hranic s Čínou. Už po půl hodině jsme zjistili, že to byl asi trochu omyl vyrazit právě sem, protože v městečku nebylo vůbec nic a výlety do džungle, pro které bylo právě toto místo vyhlášené, stály 3x tolik než v Thajsku. Nicméně už jsme byli tam. Nejdříve jsme přečkali déšť v muzeu, kde nás mezitím zamknuli, tak jsme si jen odemkli, odešli a nechali odemknuto. Chtěli jsme si půjčit skútr, ale v Laosu mají takovou specialitu, že vám ho půjčí jen od rána do večera, ne na 24 hodin, jako všude jinde. Tak jsme holt museli trochu připlatit a kolem 5. už jsme si to frčeli do městečka, které bylo dle místních vzdálené hodinu a půl jízdy. Stav vozovky nám však nedovoloval jet více než 50 a z hodiny a půl to nakonec byli téměř 3. V závěru už se začínalo stmívat a ke všemu začalo ještě pršet. Už za úplné tmy jsme dojeli k polorozpadlému přístřešku u cesty. Když jsme konečně celí zmrzlí a promočení zalezli do spacáků a usnuli, po půl hodině nás budí čtyři chlapíci, jeden se samopalem. I bez jediného slůvka angličtiny jsme rychle pochopili, že nám sdělují, že tam spát prostě nemůžeme. Dojeli jsme tedy do městečka, kde jsme si v prvním hotelu zaplatili noc a od té doby už jsme na spaní venku nepomysleli. Druhý den dovršuje náš výlet minibouračka, když Jára při vyhýbání se autu a balancování mezi dvěma obrovskými kalužemi neudrží motorku a ta se sveze do bahna. Nikdy jsem neslyšela Járu tak klít, spálená noha, malé odřeniny a utržený plast na motorce, byly nic proti jeho psychické újmě. Pochopila jsem, že Laos nebude jeho oblíbenou zemí.
Stopujeme dál. Nejdřív nás berou dva Číňani, kteří nám ještě kupují kolu, vypadá to slibně, ale brzy potřebují jiným směrem než my, takže zkoušíme štěstí znova. Tentokrát na nás čekala korba velkého terénního auta a nejdramatičtější stop ever. Představte si úzké horské silnice, které jsou tu a tam lemované vesničkami, náklaďáky a auta projíždějí bez zpomalení dva metry od hrajících si batolat, cestou potkáváte převrácené kamiony, váš řidič si to valí 120 a vůbec ho nezajímá, že má na korbě dva lidi. Je nám zle a po tom, co se jen tak tak vyhneme protijedoucímu kamionu, je nám ještě trochu hůř. Další silniční kontrola a s ní pánové se samopaly, v Laosu je to běžný doplněk oděvu. Járu nenapadne nic lepšího, že si pány policisty vyfotit a těm se to samozřejmě nelíbí. Sebrali foťák a okamžitě chtěli fotku smazat, ale naše plná paměťová karta, to v tom okamžiku neumožňovala. Zkuste si vysvětlit naštvaným chlapíkům, kteří téměř neumí anglicky, že musí chvíli počkat. Do toho přichází totální průtrž mračen. Welcome to Laos. Policisté si fotí Járův pas a víza a varují, že to nesmíme nikde publikovat. Sice jsme nedojeli, až tam kam jsme chtěli, ale byli jsme rádi, že jsme živí. Další noc taky nebyla dle našich představ, naši sousedi si totiž z hotelu udělali hodinový hotel, akt však bohužel netrval jen hodinu.
Ač jsme chtěli stopovat dále, frekvence aut už bohužel nebyla tak velká, takže jsme došli až na konec města, kde byl autobusový terminál. Ještě jsme chvíli zkoušeli stopovat před odjezdem autobusu, ale bezúspěšně. Naštěstí jsme do autobusu nasedli, protože během následující hodiny v protisměru projely pouze dvě auta. 90 km jsme s místními dopravci jeli téměř 6 hodin. Cesta se kroutila ještě víc, přestávku nepotřebovali jen zvracející cestující ale i vařící motor a navíc nám cestou bouchla pneumatika. Tu nám teda kluci v „servisu“ blesku rychle vyměnili za jinou, která však byla v úplně stejně hrozném stavu, tady úplně bez vzorku. Naštěstí to do Luang Prabang už nebylo daleko.
S Luang Prabang přichází i civilizace, ovocné šejky na každém rohu, ubytování s internetem a pouliční prodavači. Potom co jsme se ubytovali a trochu si prošli město, vydali jsme se na kopeček přímo v centru, ze kterého se dá krásně pozorovat západ slunce nad Mekongem. Mekong je sice hrozná stoka, ale když je tak slavná a posvátná, nevyfoťte si ji. Když jsme sešli z kopečka, celá hlavní ulice už byla zastavěná stánky se vším možným, co by aspoň trochu turistu mohlo zajímat. Nás nevíce zaujali hadi, škorpioni, ještěrky a další potvůrky zalité v rýžové whisky a také rýžové víno, které jsme s radostí i několikrát ochutnávali. Často se zde prodává i laoský čaj a káva samozřejmě v dárkovém balení, dřevěné sošky a mísy, tradiční tašky a ani oblečení nesmí chybět. Tohle je však trh pro turisty, vše čisté a pěkně porovnané, každé ráno se však také koná trh pro místňáky, kde se prodává hlavně jídlo, za největší kuriozity považujeme spařeného psa, obrovské žáby svázané za nožičky, obří larvy, šváby a tisíce malých úhořů. Každý večer se pro turisty vytvoří i takzvaná „žrádelní“ ulička, ve které najdete pochutiny všeho druhu, ale hlavně minimálně čtyři rautové stoly, kde si za 15 000 Kip, v přepočtu asi 45 Kč, můžete nabrat plnou misku, čeho chcete, a ještě vás většinou nechají přidat. My, jelikož jsme tam byli před zavíračkou, jsme od paní vyfasovali i pytlíček a mohli jsme si nabrat, co jsme chtěli, takže jsme měli i druhý den oběd. V této uličce jsme také potkali Petra, Čecha, který strávil rok v Rusku. Pro nás však byla podstatná informace, kterou nám dal v podstatě až při loučení. Zjistili jsme totiž, že do Vietnamu potřebujete vyřídit víza předem a nedají vám je jen tak na hranici, jako třeba do Laosu. Nebyl by to zas takový problém, kdyby zrovna nebyl pátek večer a úřad, kde se to dá vyřídit je samozřejmě přes víkend zavřený. Čekací doba 2-3 dny. Tak co teď? Ještě večer hledáme možnosti rychlejšího vyřízení víz. Existují agentury, které vám zařídí schvalovací dopis, na jehož základě dostanete víza i do 24 hodin a když do Vietnamu přiletíte letadlem, víza jsou alespoň levnější. Tak bylo jasno, místo minimálně 24 hodin v autobuse, volíme hodinovou cestu letadlem. Ještě však čekáme a letenky nekupujeme.
Druhý den ráno vstáváme ještě před svítáním, abychom na vlastní oči viděli tradiční obřad obdarovávání mnichů, pro který je Luang Prabang vyhlášen. Každý den si na kraj cest podél klášterů lidé rozprostřou koberečky, udělají malý oltářík z vonné tyčinky a svíčky a malou hrstičkou rýže podělí každého z mnichů. Mniši i dárci mají speciální mísy, do kterých se rýže dává. Tamní lidé věří, že se tím zbaví svých hříchů a očistí si karmu.
Dopoledne jsme pak vyrazili s minivanem z našeho backpackeru, tedy hotelu pro batůžkáře, k vodopádům Kuang Si, jedněm z nejhezčích, které jsem kdy viděla. Nejdřív procházíme útulkem pro malé černé medvídky, jejichž jméno už jsme zapomněli, a pak pokračujeme dál podél menších vodopádů a lagunek až k hlavnímu vodopádu vysokému asi 60 metrů. Nejlepší na tom je, že po jedné straně vodopádu můžete vylézt nahoru a po druhé straně zase dolů. Nejspíš bylo zrovna po dešti, protože schody, které jsme si vybrali pro cestu nahoru, byly úplně zaplavené, o to větší sranda byla se tam dostat. Na vršku jsme si všimli cedule s nápisem, jeskyně 3 km, a ač jsme neměli moc času, vydali jsme se tam. Když jsme dochvátali k jeskyni, vystrašila nás obrovská kobra střežící vchod, naštěstí, jak jsme po pár sekundách zjistili, byla jen kamenná. Ač v jeskyni bylo jenom pár soch Buddhy, celkem se nám tam líbilo, i když jsme neměli moc času na prozkoumání. Celou cestu zpět běžíme, abychom stihli minivan, jsme pěkně zalovení, protože cesta byla úplně rozbahněná a my neměli čas na opatrné obcházení. Rychle slézáme po druhé straně vodopádu a ještě stíháme bleskovou koupačku v jedné za lagunek. Minibus už čekal jenom na nás, ale nebylo to dlouho, protože nikdo nebyl naštvaný. Poté, co jsme se vrátili do backpackeru, jsme až do večera řešili letenky a víza. Nakonec kupujeme letenku na další večer, platíme urychlená víza a doufáme.
Celý delší den se už jenom procházíme městem a každou chvíli koukáme, jestli nepřišel zvací dopis. I bez něj se vydáváme na letiště a doufáme, že ještě přijde nebo, že je nějak ukecáme. Ani jedno se však nestalo. Paní nám vysvětlila, že nás bez tohoto dopisu prostě vzít nemůžou a že tentokrát s nimi nepoletíme. Když celí naštvaní voláme do agentury, proč nám nepřišly zvací dopisy, pán nám jenom spoře sdělí, že přes víkend se nepracuje. Super, to na jejich stránkách trochu zapomněli dodat. Další letadlo navíc letí až za dva dny. Nezbývá nám nic jiného než se vrátit do města. Tam hned ve žrádelní uličce potkáváme slovenský pár, který jsme už znali, a ti nám poradí levné ubytování hned na nábřeží, kde jsou krásné koloniální domky, z dob, kdy byl ještě Laos francouzskou provincií. Francouzská Indočína vznikla na konci 19. století sjednocením tří separovaných území a vydržela až do konce 50. let, kdy do severního Laosu vnikli komunističtí rebelové a převzali moc. V 60. a 70. letech se válka ze sousedního Vietnamu rozšířila i do Laosu a během amerického bombardování, kdy dle odhadů bylo svrženo přes dva miliony tun bomb, zahynulo 350 000 civilistů. Nevybuchlá munice od konce války zabila dalších 20 000 lidí a ročně i v současnosti zabije více než 100 lidí. Vláda jedné komunistické strany bohužel vydržela až dodnes.
V pondělí dopoledne zase jen brouzdáme městem a po obědě si půjčujeme motorku a jedeme se podívat do Buddha caves, do jeskyní se stovkami možná spíš tisíci Budhhy. Skoro lepší byla cesta tam než samotné jeskyně, ale i tak do byl celkem hezký výlet i s projížďkou na lodičce, kterou vás dopraví na druhou stranu řeky. Zpátky už se vracíme za deště a přijíždíme pěkně promrzlí a hladoví. Žrádelní ulička to opět zachránila a paní nám pak ještě napakovala spoustu jídla, hlavně obalované smažené banány. Když nám cpala nějaké maso a my jí řekli, že radši tyhle banánky, tak vzala celý tác a všechno to nasypala do igelitky, kterou nám dala. Když jsme jí později vnucovali 10 000 kipů asi 30 Kč, bránila se a vůbec si to nevzala. Tak jsme alespoň pořád opakovali „kop čaj, kop čaj“ děkujeme, děkujeme.
Další den jsme měli vracet motorku až po poledni, tak jsme se jeli podívat ještě do přírodního komplexu plného vodopádů, kde si procházíme asi hodinový okruh a poté se vydáváme k dalším nedalekým vodopádům. Tad Sae je komplex širokých blankytně modrých kaskád, kde se můžete příjemně schladit a navíc si tam můžete zajezdit i na slonovi nebo projít lanovým centrem. K těmto vodopádům vás opět převeze motorová lodička, tak jsme se místo na Mekongu, projeli alespoň na jeho přítoku. Na letišti jsme celkem brzo, tak se po odbavení procházíme venku a užíváme krásný poslední západ slunce v tomto komunistickém polovojenském státě. Asi půl hodiny před odletem, jsme si řekli, že bychom teda mohli jít, hned jak vstoupíme do letištní haly, paní na nás volá, ať spěcháme, že se čeká už jenom na nás. Kontrolou příručních zavazadle jsme jenom proletěli, po prohlídce vypnuli skenovací přístroj a všichni se balili k odchodu, když jsme pak doklusali do letadla, hned zavřeli dveře a jen co jsme dosedli do sedadel, už jsme si to rolovali po dráze. Opravdu se čekalo jen na nás. Laoské aerolinky nemají zpoždění, ty létají dokonce 20 minut předem. Hodinový let utekl jako voda, dokonce bychom ještě i chvíli letěli, protože pouštěli takové ty srandičky, co vyvádějí děti náhodným kolemjdoucím, smáli jsme se na celé kolo, až se za námi cestující otáčeli. Náš odjezd z Laosu byl tedy stejně tak dramatický jako příjezd. Tak tedy au revoir a nikdy více.