Duben v Blenheim
06.05.2016 04:47
Foto je tentokrát spojené s minulým měsícem, takže nové fotky začínájí tak ve 2/3 za fotkou, jak je Jarda na mostu.
https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/2._a_dalsi_mesice_v_Blenheimu
Další měsíc v Bleheimu pro mě tedy začíná pracovně a v tomto duchu také pokračuje. Je to také měsíc plný změn a neočekávaných zvratů.
Hned první víkend, když jsem ještě byla natěšená do práce, zrušili nám sběr kvůli dešti. V neděli ale vykouklo sluníčko, tak jsme toho využili, od domácích půjčili kola a vyrazili na slavnou vinnou stezku. Naši tour po vinařstvích jsme vlastenecky započali ve vinařství Fromm, pro které pracuje Brenna. Paní ve sklípku, která dělá ochutnávky, už jsem znala z minule, kdy jsme tam spolu půl hodiny povídaly a vlastně díky ní jsem začala pracovat na vinici. Zase jsme tam strávili minimálně půl hodiny a ochutnali všechny druhu vína, co měli, a že jich bylo dost. Z prvního sklípku tedy vyjíždíme už načatí a celý natěšení míříme k dalšímu. Vinařství Brancott započalo slavnou vinařskou „tradici“ v tamním kraji Marlborough, když v 70. letech zasadili první sazenice rulandského šedého, odrůdě, která dominuje celé oblasti. Od té doby se sázení nezastavilo. Ročně se tu sklidí na více jak 23 000 ha přes 250 000 tun vína, které se zpracovává v 168 vinařstvích. Ale na to, že je Brancott jedno z největších vinařství v oblasti, tak teda se moc nepředali. Tři ochutnávky zdarma, a když chcete lepší, musíte si připlatit. Alespoň výhled na všechny ty vinice okolo stál za to. Pak jsme se šli podívat ještě na dravce, které tu mají na plašení ptáků. Technik na plašení ptáků je celá řada, nejčastější a nejsnadnější a je použití sítí, kterými se víno jednoduše přikryje, dále se používají obrovské plynové pistole, které v nepravidelném čase vydají ohlušující ránu, jinde zase používají čtyřkolky, se kterými se prohánějí vinicemi a snaží se ptáky vyděsit. Technika s dravci mi přijde nejpříjemnější. Další kuriozitou, ze které jsme byli udiveni, je používání helikoptér, vrtulí a někde i kamínek k zahřívání vinic. Ze strachu aby jim víno nepomrzlo, zde prý přes zimu létá i 200 vrtulníků, které shánějí teplejší vzduch z atmosféry dolů k rostlinám a studený naopak nahoru. Dalším vinařstvím bylo High fields vinery, neboli vinařství na vysokých kopcích, které je unikátní díky budově s vyhlídkovou věží, která celá vypadá jako hrad. Z věže je krásný výhled na okolní vinice, a pokud chcete, můžete se jít podívat i do místnosti s obrovskými nádržemi, kde se víno uchovává. Zde si účtovali za ochutnávku 5 dolarů, ale když si koupíte víno, tak poplatek platit nemusíte. Tak jsme si řekli, než dát 10 dolarů za ochutnávku, tak si za 20 raději koupíme víno. S lahví v batohu tedy pokračujeme dál, nejkratší cestou přes brod do Spy valley vinery. Milá slečna dám nalila snad 8 různých druhů vína včetně šumivého a ledového, které tu však mají doslazované, protože zde teplota neklesá tolik pod nulu, jako třeba u nás. Hned následující den jsem měla možnost opět Spy valley navštívit, bohužel však už pouze jako pracovník sklízející hrozny. Poslední bylo vinařství nedaleko od nás, kde jsme se už jednou ocitli a to díky festivalu, na který jsme se však nedostali, kvůli vyprodaným vstupenkám. Byl to parádní den, kterým jsme propluli v příjemně ovíněném stavu.
Celý další týden byl pracovní. Vstávání před 6 a vracečka domů kolem 7. Velice příjemně strávené dny. V pondělí jsem ani neměla auto, takže jsem jela dodávkou se zaměstnanci, kteří taky auto nemají. Nejenom, že jste nuceni poslouchat hroznou muziku, navíc si účtují 7 dolarů za cestu a z pole vyrážejí jako poslední. Ke všemu jsme ten den vzdáleni 40 km od Blenheimu a stará dodávka nejede zrovna nejrychleji, jsem zaklíněná mezi tlustým Maurem, který funí a kouřícím potetovaným týpkem. Jára na mě od půl 6. čeká na parkovišti, a když ve čtvrt na 8., půl kilometru od místa vysazení, zahnuli do vedlejší ulice, abychom rozvezli lidi, neměla jsem daleko k slzám. Nikdy víc. Následující den jsem se domluvila s klukama, jestli mě můžou brát jejich autem, od té doby už se mě nezbavili. V úterý Jára opět odjel na výjezd a vrátil se až ve čtvrtek večer. V sobotu jsme pracovali jen asi do 12, tak jsme se domluvili s Martinem Synáčkem, opočenským rodákem, že nás přijede navštívit do Renwiku. Byly to příjemně strávené 3 hodiny konverzace o všem možném, hlavně tedy o cestování a práci. Když jsem přijela v neděli z práce, prostěradlo na naší posteli už bylo stažené. Jasný impulz k tomu, že se máme sbalit a vypadnout. Původně to mělo být v úterý, potom v pondělí a teď očividně už v neděli. Auto jsme měli nacpané až ke stropu a to hlavně díky metráku ořechů, který byl uložen v krabicích na zadní plošině auta. Když jsme se šli rozloučit, celá rodinka byla u souseda Willa, ten se mimochodem Brenně zmínil, že bychom u něj mohli být, ale když přišlo na věc, tak ticho po pěšině. Nevím, jestli se vážně za každou cenu snaží být zdvořilí. Přitom to po nich nikdo nechtěl. Rozloučili jsme se tedy, na památku jsme jim dali knížku Čtyři dohody a med, pak už jen udělali společnou fotku a odjeli. Brenna hrozně děkovala, jak jsem jí pomohla, jak to bylo fajn a kolik jsme si užili srandy. To nám teda zas až tak nepřipadalo, ale asi prostě chtěla být milá. Ale že to jsou zlatí lidé, se ukázalo znovu o chvíli později, když jsme se vraceli se zapomenutým klíčem od jejich domu. Bez zaváhání mi navrhuje, ať si klíč pro jistotu necháme, což odmítám, protože je to prostě divný a v Čechách něco úplně nemyslitelného, tak mi alespoň popisuje, kde mají náhradní, kdyby něco. Pak už definitivně míříme k našemu novému domovu.
Rodinný dům na Stephenson street už obléhá 6 lidí. Mezi nimi i spolupracovníci Vojta s Vládou, kteří se náhodou přistěhovali o týden dřív, dále český pár a další známou postavou je Michal, který pracoval s Járou u včelařů plus jeho přítelkyně, svět je prostě malý. Máme tady teď krásnou malou českou komunitu. My jsme vyfasovali nejmenší pokoj, ve kterém bydlel Lukáš, který odjel na 3 týdny do Čech. Ten za sebe našel dva lidi a majitel si rychle spočítal, že 2 lidi mu vynesou víc než 1, takže mu oznámil, že si bude muset po návratu najít něco jiného. Majitel však počítá dál a zjišťuje, že když předělí velký obývák, získá další pokoj pro Lukáše a tím i další peníze, jen mu moc nedochází, že 9 lidí na jeden záchod je trochu moc. Uvidíme, jak to bude fungovat. Parádní na přestěhování je to, že si konečně můžeme s někým pořádně popovídat, můžu jezdit do práce autem s klukama a hlavně Jára se tu cítí mnohem líp, protože má pocit, že si tu může dělat, co chce.
Od pondělí jsem tedy do práce jezdila s klukama, to však netrvalo dlouho. Ve středu večer po práci nám náš vedoucí oznámil, že víc práce není, prý se ale ozvou, když něco bude. Tak jsme ve čtvrtek byli doma a večer píše boss, že zítra můžeme do práce. Práce nebylo moc, ale lepší než nic. Po práci povídají, že 6 lidí půjde k jiné agentuře a kdo se hlásí. Nikdo. Vládu s Vojtou vybrali a já jsem je v tom nechtěla nechat. Od té chvíle pracujeme pro ProVine.
První pracovní den sobota a hned do 6 do večera, ale i přes počáteční obavy, jsme nakonec byli spokojení, jak to tam na rozdíl od Focusu funguje, žádné dlouhé prostoje, špatná organizace nebo neplacené přejezdy. Navíc jsme tam potkali super pár z Čech, který jsme hned ten den pozvali večer na pokec a víno. Jára byl to dopoledne poprvé na bleším trhu, takovém tom, kde se podle hlášky mamky, dají sehnat kšandy, biče, okurky. Prostě vše na co si vzpomenete a myslím si, že by se tam opravdu všechno tohle sehnat dalo, i když bičem si nejsem úplně jistá. Náš sortiment je také obsáhlý. Od hromady sladkostí a bonbonů, přes oblečení, nalezené a vykontěné věci všeho druhu, až po ořechy a výrobky z nich. Utržil asi 130 dolarů, což je průměrný denní plat, no neberte to, skoro za nic. V neděli jsem byla taky v práci a pak ještě další dva dny. V úterý jsme celý den prostříhávali shnilé hrozny a měli jsme udělat 200 řádků, což je mega. Na začátku nám Roger, náš vedoucí, zdůrazňoval, jak musíme být pečliví a prohlížet každý hrozen, ale když zjistil, že jeden řádek děláme ve dvou lidech dvě hodiny, změnil strategii a měli jsme stříhat jen ty viditelně plesnivé, takže nám řádek trval třeba 20 minut. Tohle člověk vážně nikdy nepochopí, ale já už se ani nesnažím. Pak nám přijela na pomoc i druhá střihačská skupina, složená pouze ze samých Vanuátců, tedy černých hochů ze souostroví Vanuatu v Oceánii. Ti kromě toho, že jsou neuvěřitelně rychlí, taky nádherně zpívají. Připadala jsem si jak za kolonialismu na bavlníkových polích v Americe. Jeden předzpívával hlavní melodii a dalších třeba 10 zpívalo vícehlasy. Bylo to nádherné, písně se rozléhaly téměř po celé vinici, sluníčko svítilo a v tu chvíli si člověk říká, že i když celý den prostříhává shnilé hrozny jak trotl, pořád je na světě krásně. Když jsme asi ve 4 dokončili všechny řádky, řekli nám, že máme odevzdat nůžky, poděkovali za práci, pak jsme udělali společné foto a šmitec. Konec sklizně už dohnal i jednu z největších vinařských agentur v Blenheimu a s ní i nás.
Jako nezaměstnaní máme spoustu času a proto hned ve středu vyrážíme na ryby. Přidali se i Denča s Martinem, nový český pár, který známe z ProVine, a slovenský pár, se kterým jsme pracovali ve Focusu. Udělali jsme si fajnové odpoledne u vody s burčákem, který Jára vyrobil, kluci lovili ryby a zbytek skupiny chytal lelky J Další den jsem však už nelenila a po obědě jsem se vydala roznášet životopisy, kamkoli to šlo. Rozdala jsem jich nakonec asi 13 do různých restaurací, kaváren, barů a hotelů. Zkoušela jsem i obchody s oblečením, ale když jsem vstoupila asi do třetího a viděla tam ty zmalované slečny na podpatcích a zaposlouchala se do příšerné hudby, která tam zřejmě hraje celý den, řekla jsem si, ne, tohle nemám zapotřebí. V půl 5. už volá paní, jestli můžu přijít na 6 hodinu k nim do restaurace jako pomoc do kuchyně. Od té chvíle je ze mě kitchen hand, neboli pomocná ruka v kuchyni. Nábřežní restaurace, jak se v překladu podnik jmenuje, se specializuje hlavně na mořské plody a ryby, děláme také hodně steaky z hovězí svíčkové a pečené maso, hlavně jehněčí, s vařenou zeleninou, bramborovou kaší a fritovanou dýní, bramborou a batátem, vše zalité omáčkou. Podnik už 25 let provozuje rodina, která má podle mého odhadu maorské kořeny, protože jsou všichni dost tmaví a tlustí, ale jsou všichni také hrozně přátelští a vstřícní. Když říkám, že je to rodinný podnik, tak myslím opravdu rodinný. Všemu šéfuje velký Kelvin, v kuchyni mi pomáhá jeho žena Lisa, dále se v kuchyni i na baru objevuje Kelvinův bratr, sestra, snacha, bratranec, synovec, dcera a syn, když nestíháme, tak nám přijde pomoci i Lisina maminka. Ta je hrozně hodná a přinesla mi helmu, abych prý neměla problémy s policisty, když jezdím do práce na koloběžce. An, koloběžka je teď můj nový dopravní prostředek, se kterým jsem při rozvážení životopisů ujela jeden den víc než 10 km. Je to opravdu pekelný stroj, který stál neuvěřitelné 3 dolary ve zdejším recyklačním středisku. Jára zase vyfasoval od šéfíků kolo, takže teď na něm jezdí do práce, někdy ho teda využívá i k objíždění místních kontejnerů. Můj pracovní týden začíná ve čtvrtek v půl 5, to už se u nás začínají hromadit lidi a kupují si lístky do tomboly, která tam pravidelně probíhá každý týden. Teď se třeba hrálo o různé šunky a zavakuované maso. Čtvrtek většinou bývá, právě díky tombole, nejrušnější, v pátek je taky dost plno a sobota a neděle už bývají klidnější, ale třeba minulý týden jsme měli na sobotu objednaných 100 lidí na večeři. Takže se mám někdy co otáčet. Obsahem má práce je téměř vše od mytí nádobí, dělání salátů, roznášení jídel, chystání na talíře, přes fritování a smažení až po podrž, přines, zamíchej. Výhodou této práce je to, že si k večeři můžete dát, co chcete, zbytky vám dají sebou domů a ještě na konci směny dostanete drink dle vlastního výběru. Takže už mám doma pěknou sbírku 0,75 litrových lahváčů. Navíc mi platí 17.50 dolarů na hodinu, což je na zdejší poměry opravdu hodně. Takže i když jsem v práci nějakých 19 hodin týdně, pořád je to celkem hezký plat.
Jára stále jezdí každý týden na 2 až 3 dny do hor pro med a já jsem doma a louskám oříšky. Oříšky jsou totiž naší největší obchodní komoditou. To bychom ale nebyli my, kdybychom zůstali jen u obyčejných ořechů, náš sortiment se rozšiřuje čím dál víc, kromě natural ořechů máme tedy ještě restované, ořechy zalité v medu, ořechy v čokoládě a čokoládě s kokosem a taky oříškovo medovou pomazánku, do které jsme teď ještě přidali ghí (přepuštěné máslo) a je to naprosto geniální. Čarodějnickou sobotu to už bylo potřetí., kdy jsme se vypravili na blešák a zase jsme utržili kolem 130 dolarů, což je více než průměrný denní plat! Trh končil po 12 a já na druhou už drandila na koloběžce do práce. Z práce pak rovnou na rozlučkovou párty Denči a Martina. Měla jsem končit v půl 10. ale nakonec jsme měli vše hotové a já mohla odejít v 9, ale Jára si už po litru burčáku v sobě vyrazil na bufeťáckou obchůzku s tím, že mě o půle vyzvedne. Takže dorazím na pártošku, která už je v plném proudu a Jára nikde. Naštěstí přišel po půl hodině a docela i vystřízlivělý, to ale netrvalo dlouho, protože se po chvilce opět chopil vlastnoručně vyrobeného burčáku, který měl grády a pokračoval v krasojízdě. Já si nejdřív dala pivo, co jsem si přinesla z hospody a potom taky burčák. Za chvíli jsem jí měla jak z praku, ale nedejte si, když se ten burčák tak dobře pije. Po druhé hodině jsme se dokolébali domů, padli do postele, a když po 8. ráno zazvonil budík, mysleli jsme, že nám praskne hlava. Ano náš první prodejní den na farmářských trzích jsme byli opravdu svěží. Járovi bylo tak špatně, že kdyby mu dobře fungoval dávící reflex, tak by ho rád využil. Nakonec ho spravila až klobása, kterou dělali jako ukázku vaření s pivem. Ve sdíleném komunitním stánku, kde sice odevzdáváte 10% z tržby, ale nemusíte mít vlastní stánek a licenci, jsme utržili krásných 150 dolarů. Potom co jsme pomohli s úklidem, jsme vyzvedli doma kluky, naskládali se všichni do našeho Dýna bez zadních sedaček a vyrazili na koňské závody, které se konaly tady v Blenheimu. Závody nás však po chvíli přestaly bavit, tak jsme se raději zašli podívat na koníčky a potom si užili krásy podzimu v nedalekém Polard parku. Uvelebili jsme se na hromadě listí a už jsme si chtěli dát šlofíka, když jsme si uvědomili, že je dost hodin a já zase za hodinu musím do práce. Ač mě moje práce baví, tohle byla nejhorší směna ever. Přidala jsem si už jako zombií, po pár hodinách spánku a jistojistě ještě s burčákem v žilách. Když mi Lisa řekla, že v neděli se zavírá už v 8, zajásala jsem. Pak už jsem zamířila nejkratší cestou do postele.