Blog

• 06.05.2016 04:47

  Duben v Blenheim

  Foto je tentokrát spojené s minulým měsícem, takže nové fotky začínájí tak ve 2/3 za fotkou, jak je Jarda na mostu.

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/2._a_dalsi_mesice_v_Blenheimu

   

  Další měsíc v Bleheimu pro mě tedy začíná pracovně a v tomto duchu také pokračuje. Je to také měsíc plný změn a neočekávaných zvratů.

              Hned první víkend, když jsem ještě byla natěšená do práce, zrušili  nám sběr kvůli dešti. V neděli ale vykouklo sluníčko, tak jsme toho využili, od domácích půjčili kola a vyrazili na slavnou vinnou stezku. Naši tour po vinařstvích jsme vlastenecky započali ve vinařství Fromm, pro které pracuje Brenna. Paní ve sklípku, která dělá ochutnávky, už jsem znala z minule, kdy jsme tam spolu půl hodiny povídaly a vlastně díky ní jsem začala pracovat na vinici. Zase jsme tam strávili minimálně půl hodiny a ochutnali všechny druhu vína, co měli, a že jich bylo dost. Z prvního sklípku tedy vyjíždíme už načatí a celý natěšení míříme k dalšímu. Vinařství Brancott započalo slavnou vinařskou „tradici“ v tamním kraji Marlborough, když v 70. letech zasadili první sazenice rulandského šedého, odrůdě, která dominuje celé oblasti. Od té doby se sázení nezastavilo. Ročně se tu sklidí na více jak 23 000 ha přes 250 000 tun vína, které se zpracovává v 168 vinařstvích. Ale na to, že je Brancott jedno z největších vinařství v oblasti, tak teda se moc nepředali. Tři ochutnávky zdarma, a když chcete lepší, musíte si připlatit. Alespoň výhled na všechny ty vinice okolo stál za to. Pak jsme se šli podívat ještě na dravce, které tu mají na plašení ptáků. Technik na plašení ptáků je celá řada, nejčastější a nejsnadnější a je použití sítí, kterými se víno jednoduše přikryje, dále se používají obrovské plynové pistole, které v nepravidelném čase vydají ohlušující ránu, jinde zase používají čtyřkolky, se kterými se prohánějí vinicemi a snaží se ptáky vyděsit. Technika s dravci mi přijde nejpříjemnější. Další kuriozitou, ze které jsme byli udiveni, je používání helikoptér, vrtulí a někde i kamínek k zahřívání vinic. Ze strachu aby jim víno nepomrzlo, zde prý přes zimu létá i 200 vrtulníků, které shánějí teplejší vzduch z atmosféry dolů k rostlinám a studený naopak nahoru. Dalším vinařstvím bylo High fields vinery, neboli vinařství na vysokých kopcích, které je unikátní díky budově s vyhlídkovou věží, která celá vypadá jako hrad. Z věže je krásný výhled na okolní vinice, a pokud chcete, můžete se jít podívat i do místnosti s obrovskými nádržemi, kde se víno uchovává. Zde si účtovali za ochutnávku 5 dolarů, ale když si koupíte víno, tak poplatek platit nemusíte. Tak jsme si řekli, než dát 10 dolarů za ochutnávku, tak si za 20 raději koupíme víno. S lahví v batohu tedy pokračujeme dál, nejkratší cestou přes brod do Spy valley vinery. Milá slečna dám nalila snad 8 různých druhů vína včetně šumivého a ledového, které tu však mají doslazované, protože zde teplota neklesá tolik pod nulu, jako třeba u nás. Hned následující den jsem měla možnost opět Spy valley navštívit, bohužel však už pouze jako pracovník sklízející hrozny. Poslední bylo vinařství nedaleko od nás, kde jsme se už jednou ocitli a to díky festivalu, na který jsme se však nedostali, kvůli vyprodaným vstupenkám. Byl to parádní den, kterým jsme propluli v příjemně ovíněném stavu.

              Celý další týden byl pracovní. Vstávání před 6 a vracečka domů kolem 7. Velice příjemně strávené dny. V pondělí jsem ani neměla auto, takže jsem jela dodávkou se zaměstnanci, kteří taky auto nemají. Nejenom, že jste nuceni poslouchat hroznou muziku, navíc si účtují 7 dolarů za cestu a z pole vyrážejí jako poslední. Ke všemu jsme ten den vzdáleni 40 km od Blenheimu a stará dodávka nejede zrovna nejrychleji, jsem zaklíněná mezi tlustým Maurem, který funí a kouřícím potetovaným týpkem. Jára na mě od půl 6. čeká na parkovišti, a když ve čtvrt na 8., půl kilometru od místa vysazení, zahnuli do vedlejší ulice, abychom rozvezli lidi, neměla jsem daleko k slzám. Nikdy víc. Následující den jsem se domluvila s klukama, jestli mě můžou brát jejich autem, od té doby už se mě nezbavili. V úterý Jára opět odjel na výjezd a vrátil se až ve čtvrtek večer. V sobotu jsme pracovali jen asi do 12, tak jsme se domluvili s Martinem Synáčkem, opočenským rodákem, že nás přijede navštívit do Renwiku. Byly to příjemně strávené 3 hodiny konverzace o všem možném, hlavně tedy o cestování a práci. Když jsem přijela v neděli z práce, prostěradlo na naší posteli už bylo stažené. Jasný impulz k tomu, že se máme sbalit a vypadnout. Původně to mělo být v úterý, potom v pondělí a teď očividně už v neděli. Auto jsme měli nacpané až ke stropu a to hlavně díky metráku ořechů, který byl uložen v krabicích na zadní plošině auta. Když jsme se šli rozloučit, celá rodinka byla u souseda Willa, ten se mimochodem Brenně zmínil, že bychom u něj mohli být, ale když přišlo na věc, tak ticho po pěšině. Nevím, jestli se vážně za každou cenu snaží být zdvořilí. Přitom to po nich nikdo nechtěl. Rozloučili jsme se tedy, na památku jsme jim dali knížku Čtyři dohody a med, pak už jen udělali společnou fotku a odjeli. Brenna hrozně děkovala, jak jsem jí pomohla, jak to bylo fajn a kolik jsme si užili srandy. To nám teda zas až tak nepřipadalo, ale asi prostě chtěla být milá. Ale že to jsou zlatí lidé, se ukázalo znovu o chvíli později, když jsme se vraceli se zapomenutým klíčem od jejich domu. Bez zaváhání mi navrhuje, ať si klíč pro jistotu necháme, což odmítám, protože je to prostě divný a v Čechách něco úplně nemyslitelného, tak mi alespoň popisuje, kde mají náhradní, kdyby něco. Pak už definitivně míříme k našemu novému domovu.

              Rodinný dům na Stephenson street už obléhá 6 lidí. Mezi nimi i spolupracovníci Vojta s Vládou, kteří se náhodou přistěhovali o týden dřív, dále český pár a další známou postavou je Michal, který pracoval s Járou u včelařů plus jeho přítelkyně, svět je prostě malý. Máme tady teď krásnou malou českou komunitu. My jsme vyfasovali nejmenší pokoj, ve kterém bydlel Lukáš, který odjel na 3 týdny do Čech. Ten za sebe našel dva lidi a majitel si rychle spočítal, že 2 lidi mu vynesou víc než 1, takže mu oznámil, že si bude muset po návratu najít něco jiného. Majitel však počítá dál a zjišťuje, že když předělí velký obývák, získá další pokoj pro Lukáše a tím i další peníze, jen mu moc nedochází, že 9 lidí na jeden záchod je trochu moc. Uvidíme, jak to bude fungovat. Parádní na přestěhování je to, že si konečně můžeme s někým pořádně popovídat, můžu jezdit do práce autem s klukama a hlavně Jára se tu cítí mnohem líp, protože má pocit, že si tu může dělat, co chce.

              Od pondělí jsem tedy do práce jezdila s klukama, to však netrvalo dlouho. Ve středu večer po práci nám náš vedoucí oznámil, že víc práce není, prý se ale ozvou, když něco bude. Tak jsme ve čtvrtek byli doma a večer píše boss, že zítra můžeme do práce. Práce nebylo moc, ale lepší než nic. Po práci povídají, že 6 lidí půjde k jiné agentuře a kdo se hlásí. Nikdo. Vládu s Vojtou vybrali a já jsem je v tom nechtěla nechat. Od té chvíle pracujeme pro ProVine.

           První pracovní den sobota a hned do 6 do večera, ale i přes počáteční obavy, jsme nakonec byli spokojení, jak to tam na rozdíl od Focusu funguje, žádné dlouhé prostoje, špatná organizace nebo neplacené přejezdy. Navíc jsme tam potkali super pár z Čech, který jsme hned ten den pozvali večer na pokec a víno. Jára byl to dopoledne poprvé na bleším trhu, takovém tom, kde se podle hlášky mamky, dají sehnat kšandy, biče, okurky. Prostě vše na co si vzpomenete a myslím si, že by se tam opravdu všechno tohle sehnat dalo, i když bičem si nejsem úplně jistá. Náš sortiment je také obsáhlý. Od hromady sladkostí a bonbonů, přes oblečení, nalezené a vykontěné věci všeho druhu, až po ořechy a výrobky z nich. Utržil asi 130 dolarů, což je průměrný denní plat, no neberte to, skoro za nic. V neděli jsem byla taky v práci a pak ještě další dva dny. V úterý jsme celý den prostříhávali shnilé hrozny a měli jsme udělat 200 řádků, což je mega. Na začátku nám Roger, náš vedoucí, zdůrazňoval, jak musíme být pečliví a prohlížet každý hrozen, ale když zjistil, že jeden řádek děláme ve dvou lidech dvě hodiny, změnil strategii a měli jsme stříhat jen ty viditelně plesnivé, takže nám řádek trval třeba 20 minut. Tohle člověk vážně nikdy nepochopí, ale já už se ani nesnažím. Pak nám přijela na pomoc i druhá střihačská skupina, složená pouze ze samých Vanuátců, tedy černých hochů ze souostroví Vanuatu v Oceánii. Ti kromě toho, že jsou neuvěřitelně rychlí, taky nádherně zpívají. Připadala jsem si jak za kolonialismu na bavlníkových polích v Americe. Jeden předzpívával hlavní melodii a dalších třeba 10 zpívalo vícehlasy. Bylo to nádherné, písně se rozléhaly téměř po celé vinici, sluníčko svítilo a v tu chvíli si člověk říká, že i když celý den prostříhává shnilé hrozny jak trotl, pořád je na světě krásně.  Když jsme asi ve 4 dokončili všechny řádky, řekli nám, že máme odevzdat nůžky, poděkovali za práci, pak jsme udělali společné foto a šmitec. Konec sklizně už dohnal i jednu z největších vinařských agentur v Blenheimu a s ní i nás.

          Jako nezaměstnaní máme spoustu času a proto hned ve středu vyrážíme na ryby. Přidali se i Denča s Martinem, nový český pár, který známe z ProVine, a slovenský pár, se kterým jsme pracovali ve Focusu. Udělali jsme si fajnové odpoledne u vody s burčákem, který Jára vyrobil, kluci lovili ryby a zbytek skupiny chytal lelky J  Další den jsem však už nelenila a po obědě jsem se vydala roznášet životopisy, kamkoli to šlo. Rozdala jsem jich nakonec asi 13 do různých restaurací, kaváren, barů a hotelů. Zkoušela jsem i obchody s oblečením, ale když jsem vstoupila asi do třetího a viděla tam ty zmalované slečny na podpatcích a zaposlouchala se do příšerné hudby, která tam zřejmě hraje celý den, řekla jsem si, ne, tohle nemám zapotřebí. V půl 5. už volá paní, jestli můžu přijít na 6 hodinu k nim do restaurace jako pomoc do kuchyně. Od té chvíle je ze mě kitchen hand, neboli pomocná ruka v kuchyni. Nábřežní restaurace, jak se v překladu podnik jmenuje, se specializuje hlavně na mořské plody a ryby, děláme také hodně steaky z hovězí svíčkové a pečené maso, hlavně jehněčí, s vařenou zeleninou, bramborovou kaší a fritovanou dýní, bramborou a batátem, vše zalité omáčkou. Podnik už 25 let provozuje rodina, která má podle mého odhadu maorské kořeny, protože jsou všichni dost tmaví a tlustí, ale jsou všichni také hrozně přátelští a vstřícní. Když říkám, že je to rodinný podnik, tak myslím opravdu rodinný. Všemu šéfuje velký Kelvin, v kuchyni mi pomáhá jeho žena Lisa, dále se v kuchyni i na baru objevuje Kelvinův bratr, sestra, snacha, bratranec, synovec, dcera a syn, když nestíháme, tak nám přijde pomoci i Lisina maminka. Ta je hrozně hodná a přinesla mi helmu, abych prý neměla problémy s policisty, když jezdím do práce na koloběžce. An, koloběžka je teď můj nový dopravní prostředek, se kterým jsem při rozvážení životopisů ujela jeden den víc než 10 km. Je to opravdu pekelný stroj, který stál neuvěřitelné 3 dolary ve zdejším recyklačním středisku. Jára zase vyfasoval od šéfíků kolo, takže teď na něm jezdí do práce, někdy ho teda využívá i k objíždění místních kontejnerů. Můj pracovní týden začíná ve čtvrtek v půl 5, to už se u nás začínají hromadit lidi a kupují si lístky do tomboly, která tam pravidelně probíhá každý týden. Teď se třeba hrálo o různé šunky a zavakuované maso. Čtvrtek většinou bývá, právě díky tombole, nejrušnější, v pátek je taky dost plno a sobota a neděle už bývají klidnější, ale třeba minulý týden jsme měli na sobotu objednaných 100 lidí na večeři. Takže se mám někdy co otáčet. Obsahem má práce je téměř vše od mytí nádobí, dělání salátů, roznášení jídel, chystání na talíře, přes fritování a smažení až po podrž, přines, zamíchej. Výhodou této práce je to, že si k večeři můžete dát, co chcete, zbytky vám dají sebou domů a ještě na konci směny dostanete drink dle vlastního výběru. Takže už mám doma pěknou sbírku 0,75 litrových lahváčů. Navíc mi platí 17.50 dolarů na hodinu, což je na zdejší poměry opravdu hodně. Takže i když jsem v práci nějakých 19 hodin týdně, pořád je to celkem hezký plat.

          Jára stále jezdí každý týden na 2 až 3 dny do hor pro med a já jsem doma a louskám oříšky. Oříšky jsou totiž naší největší obchodní komoditou. To bychom ale nebyli my, kdybychom zůstali jen u obyčejných ořechů, náš sortiment se rozšiřuje čím dál víc, kromě natural ořechů máme tedy ještě restované, ořechy zalité v medu, ořechy v čokoládě a čokoládě s kokosem a taky oříškovo medovou pomazánku, do které jsme teď ještě přidali ghí (přepuštěné máslo) a je to naprosto geniální. Čarodějnickou sobotu to už bylo potřetí., kdy jsme se vypravili na blešák a zase jsme utržili kolem 130 dolarů, což je více než průměrný denní plat! Trh končil po 12 a já na druhou už drandila na koloběžce do práce. Z práce pak rovnou na rozlučkovou párty Denči a Martina. Měla jsem končit v půl 10. ale nakonec jsme měli vše hotové a já mohla odejít v 9, ale Jára si už po litru burčáku v sobě vyrazil na bufeťáckou obchůzku s tím, že mě o půle vyzvedne. Takže dorazím na pártošku, která už je v plném proudu a Jára nikde. Naštěstí přišel po půl hodině a docela i vystřízlivělý, to ale netrvalo dlouho, protože se po chvilce opět chopil vlastnoručně vyrobeného burčáku, který měl grády a pokračoval v krasojízdě. Já si nejdřív dala pivo, co jsem si přinesla z hospody a potom taky burčák. Za chvíli jsem jí měla jak z praku, ale nedejte si, když se ten burčák tak dobře pije. Po druhé hodině jsme se dokolébali domů, padli do postele, a když po 8. ráno zazvonil budík, mysleli jsme, že nám praskne hlava. Ano náš první prodejní den na farmářských trzích jsme byli opravdu svěží. Járovi bylo tak špatně, že kdyby mu dobře fungoval dávící reflex, tak by ho rád využil. Nakonec ho spravila až klobása, kterou dělali jako ukázku vaření s pivem.  Ve sdíleném komunitním stánku, kde sice odevzdáváte 10% z tržby, ale nemusíte mít vlastní stánek a licenci, jsme utržili krásných 150 dolarů. Potom co jsme pomohli s úklidem, jsme vyzvedli doma kluky, naskládali se všichni do našeho Dýna bez zadních sedaček a vyrazili na koňské závody, které se konaly tady v Blenheimu. Závody nás však po chvíli přestaly bavit, tak jsme se raději zašli podívat na koníčky a potom si užili krásy podzimu v nedalekém Polard parku. Uvelebili jsme se na hromadě listí a už jsme si chtěli dát šlofíka, když jsme si uvědomili, že  je dost hodin a já zase za hodinu musím do práce. Ač mě moje práce baví, tohle byla nejhorší směna ever. Přidala jsem si už jako zombií, po pár hodinách spánku a jistojistě ještě s burčákem v žilách. Když mi Lisa řekla, že v neděli se zavírá už v 8, zajásala jsem. Pak už jsem zamířila nejkratší cestou do postele.

   

• 02.04.2016 03:42

  Druhý měsíc v Blenheimu

  Foto zde:

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/2._a_dalsi_mesice_v_Blenheimu#

  Jak jsem psala v posledním povídání. Celý první březnový víkend jsme strávili vyráběním pece na pizzu. V sobotu jsme na ní pracovali asi 8 hodin a musím přiznat, že po celodenním míchání směsi písku a jílu člověka pěkně bolí ručičky. Navečer jsme se zajeli alespoň vykoupat k řece a večer nám pak Brenna nabídla, že můžeme využít sousedovu vířivku, pokud chceme. Samozřejmě, že jsme této příležitosti využili a pěkně se tam vyrácháli, pak už jen usnuli jako batolátka. V neděli ráno byl Jára na pár hodin pomáhat Skotovi se dřevem, to je ten co nám, výměnnou za práci spravil auto, a potom jsme zase pokračovali s prací na peci, tentokrát už asi jen 6 hodin. Každopádně bylo hotovo a radost byla veliká. Domácí z toho byli taky nadšení, tak jsme byli moc rádi, že jsme se jim alespoň takhle mohli odvděčit, za všechno co pro nás dělají.

              V pondělí ráno jsem vyrazila do města, Dýno byl totiž objednaný na srovnání předního rámu, kvůli kterému nám nedali technickou. Z původních 250 dolarů to nakonec bylo 517, ale co se dalo dělat, pokud chceme technickou, musíme to nechat opravit. Jelikož mám celý den ve městě volno, jdu na oříšky a potom ještě na broskve a hrušky do nedaleké rezervace. Před vyzvednutím Járy z práce ještě rychle něco vybufetím za kavárnou, která nikdy nezklame, a jedu do Pekáče (Pack´n´save market) koupit Járovi piva k narozeninám. Svoje narozeniny totiž netrávil doma, ale na pracovním dvoudenním výjezdu. Alespoň si kluci zpříjemnili večer. Ráno dostal na cestu ještě oříšky a čokoládu a taky dopis s mandalou. Raw dort dostal až v pá., protože jsme drželi dva dny novolunní půst. Ve středu jsem musela zase do města objednat se na zdravotní prohlídku, kterou potřebuji, abych dostala pracovní víza. S mým předchozím cestovním vízem mi to tady dohromady vychází na 16 měsíců, a když jste tady déle jak rok, tuto prohlídku, která obsahuje krevní testy, rentgen hrudníku a lékařské vyšetření, musíte absolvovat a nikoho nezajímá, že tu více jak rok nebudete. Hold jsem musela vyplácnout skoro 10 000 Kč, abych tu vůbec mohla začít pracovat. A to, že bych už víc jak týden pracovat mohla. Brenna mi totiž sehnala práci u nich na vinici, kde se už začalo sklízet, ale já hold pořád musím čekat na výsledky testů a pak na schválení od imigračního. Ve čtvrtek jsme zajeli s Dýnem znovu na technickou k hodnému pánovi tady v Renwicku. Naštěstí to dopadlo dobře a už nic dalšího, co by nám bránilo získat technickou, neshledal. K našemu překvapení jsme dostali technickou na rok a ne jen na půl, nejdříve jsme si mysleli, že pán byl opravdu tak hodný, ale zanedlouho jsme zjistili, že ročníky aut 2000 a mladší dostávají automaticky technickou na rok, alespoň jediná výhoda našeho Dýna…

              V pátek už jsem byla tak zoufalá z toho, jak pořád trčím doma, že jsem začala hledat na internetu, kde bude nějaká živá hudba. Hned se mi zlepšila nálada, když jsem zjistila, že zrovna dnes pořádá jedno vinařství festival při příležitosti zahájení sklizně a ke všemu to je jenom asi 5 km od domu. Tak jsme si večer půjčili kola od domácích a vydali se k vinici. K naší smůle však už měli vyprodané lístky a my se dovnitř ani nedostali. Chvíli jsme poslouchali za plotem, ale po půl hodině nás stejně vyhnala zima, která se s příchodem podzimu večer vyskytuje stále ve větší a větší míře. Domů jsme přijeli jak rampouchy a proto jsme uvítali, když nám Andrew navrhnul, jestli nechceme rozdělat první zkušební oheň v naší peci. Bylo to fajn, pozorovat plápolající oheň a hlavně zjišťovat, že pec opravdu funguje.

  Juchůů, sobota a my konečně můžeme vyrazit někam na výlet. Po třech měsících cestování byl měsíc a půl strávený na jednom místě, bez možnosti někam vyjet, celkem utrpení. Vypravili jsme se po pobřeží směr Picton. Jedna krásná zátoka střídala druhou. První zastávku jsme si udělali v zátoce Whites, kde jsme si prošli asi hodinový okruh s výhledem na skalní oblouk, zátoky, fjordy, a dokonce až na mys Pallister ležící na severním ostrově. Pokračujeme dál a na oběd zastavujeme v krásné klidné zátoce, kde si vaříme nalezené těstoviny s nalezenou rajčatovo-česnekovou omáčkou a nalezeným parmezánem, a jelikož nikam nespěcháme, dělám si i kafíčko, samozřejmě nalezené. Cestou do Pictonu se zastavujeme na různých vyhlídkách a kocháme se výhledy. Velikost Pictonu nás celkem překvapila, my tu projížděli před více než dvěma měsíci a už byla tma. Do tohoto městečka připlouvají skrz fjordy trajekty ze severního ostrova i ostatní lodě, ze všech možných koutů světa. Proto je zde celkem rušno a o krámky s předraženými suvenýry zde není nouze. Večer jsme se jenom toulali městem a pozorovali lodě připlouvající do přístavu. Na noc jsme přejeli do slepé ulice k jednomu ze začátků cesty nahoru na fjord. Ráno nás pak paní, co bydlela naproti, kde jsme parkovali, křikem z balkónu varovala, že to je trestné kempovat na ulici a ať to příště neděláme. Za chvíli přišla, báli jsme se, že bude dělat problémy, a ona se s námi začala bavit, že taky cestuje se svým karavanem a že vždycky zaparkuje někde u hotelu, kde nikdo nepozná, že není hotelovým hostem. To nás paní docela dostala. A prý by nás i pozvala na snídani, kdyby nebyla doma sama. K tomu přidala ještě nějaké cestovatelské typy a pak už se začínáme škrábat na hřeben fjordu a poté pokračujeme až téměř na jeho úplný konec. Byla to krásná podívaná sledovat všechny ty ostrůvky, fjordy a jejich zálivy. Když jsme sešli dolů, tak jsme si udělali k snídani super palačinky s nuttelou, samozřejmě nalezenou, potom jsme projeli ještě kus pobřeží a zastavovali na každé vyhlídce, kde jsme si užívali nádherné výhledy. Cestou jsme potkávali spoustu motorkářů a Jarda jenom litoval, že žádnou motorku nemá. Potom už nezbývalo než vyrazit k domovu, protože nás tam čekalo první pečení pizzi v naší peci. Když jsme přijeli domů, Andrew už topil, tak jsme se zanedlouho mohli těšit z parádní pizzi, jako z italské restaurace, ale mnohem lepší než Ristorante :D

              V pondělí jsem vyrazila do města za doktory. Čekala mě prohlídka, na kterou jsem byla dosti zvědavá, přece jenom stála 5000 Kč. A co se dalo čekat, klasika, puls, oči, uši, krk, nohu taky zvládnu zdvihnout a kyčel mi neupadla, když s ní doktor zakroutil. Kulhavku, slintavku ani syfilis taky nemám. Svinovací metr na zdi naměřil o 4 cm víc než je moje normální výška a váha o kilo a půl víc, na což jsem se zděsila. ,,Buďte v klidu slečno, váš tělesný index je ideální.“ To povídej doma manželce, strejdo... Nicméně jsem ,,nečekaně“ kontrolou prošla. Poté jsem zajela na kliniku na rentgen hrudníku, který mi dělali ve slušivém župánku, a pak mi sestřička ještě vysála 3 ampulky krve. Dále už jen stačilo namočit do kelímku a hotovo. Super, díky, že jste mi řekli, že nemám lepru.

              V úterý jsem vyzvedla Járu v práci a jeli jsme do města k Anně a Jeremmimu, u kterých nám Brenna domluvila brigádu. Mají rozkopanou celou zahradu a chtěli by tam mít anglický trávník, jako každá správná zélandská rodina. Práce dost, ale platí 20 dolarů na hodinu, což je ještě o 4 dolary víc než má Jára v práci. Jsme za to celkem rádi, hlavně já, když ještě pořád nepracuju a dvě hodiny denně vybírat kameny není zas taková dřina. Cestou domů jedeme kolem Countdouwnu a hle, konťák je zpátky. Od doby, co nás vyhmátli s nalezenými pivy, ho totiž dávali za dřevěný plot. Ale teď byl zase venku a to byla příležitost pro nás. Jára tam neohroženě skáče, zatímco já čekuju okolí. A nadílka je veliká. Spousta pita chlebů, 4 konzervy fazolí, krabice želé v tubičkách, super na svačinku, sušenky, 1 kg kávových zrn a hlavně 24 čokoládových králíčků bez uší, navíc za chvíli Jára loví další obří krabici a v ní 4 jednokiloví králíci s rozdrcenými zadky, kteří připutovali až z Německa. Veselé Velikonoce J

              Ve středu ráno jsem z většiny 150gramových králíčků udělala jednu obří čokoládu, která musela vážit aspoň 3 kg. Přece jenom je to trošku skladnější než krabice králíčků. Odpo jsem zase vyzvedla Járu a jeli jsme dělat trávník. V kontejneru bohužel nic nepřibylo, ale kavárna to jako vždy zachránila. I ve čtvrtek jsme vybírali kameny a snažili se vytvořit rovnou plochu pro trávník. V pátek volala Anna, ať nejezdíme, tak jsem na 5. jela pro Járu, ale byli vyjetí, tak jsem na ně musela hodinu a půl čekat. Aspoň, že má starý John Bush na zahradě švestky a fíky. Když jsme neměli brigádu, rozhodli jsme se alespoň zajet podívat, jestli už nepadají ořechy. A podzim už je vážně tady. Ořechů jsme nakonec nasbírali dvě plné tašky a největší radost z nich měly děti, protože budou mít co roztloukat aspoň týden. Roztloukání ořechů je totiž jejich největší zábava, škoda jen, že jich při tom třetinu rozdrtí, druhou s nadsázkou vyhodí a třetí sežere pes.

              A je tu víkend a my konečně můžeme na výlet. Tentokrát vyrážíme na jih do Kaikoury, proslavené pozorováním hlavně velryb a delfínů. Cestou tam zastavujeme v soutěsce Sawcut gorge, která opravdu vypadá, jak kdyby skálu rozřízla pila. Přes hodinu jdeme podél řeky a asi 8x brodíme, naštěstí je teplo, tak se na chvíli zastavujeme i u jezírka a koupeme se mezi zářivě bílými vápencovými skalami. Další zastávka je u lachtaní kolonie a u vodopádu, ke kterému si malí lachtánci chodí hrát. Je super pozorovat, jak si tam tihle pár měsíční lachtánci užívají života a taky pozornosti nadšených turistů. Samozřejmě jsme taky nemohli vynechat Countdown v Kaikouře, teda spíš jeho konťáky. Z odděleného sudu jsme si vybrali asi 5 francouzských bagetek a pak se na mě ještě usmálo štěstí, když jsem na zemi na parkovišti našla 70 dolarů!!! Vesmír mi chtěl asi trochu vrátit výdaje za doktora. Díky. Večer jsme se prošli po pláži a pak se jen toulali městem. V irském baru s názvem Jahodový strom hrála ten den živá hudba, a jelikož jsem našla 70 dolarů, dopřála jsem si Guinness, výborné irské tmavé pivo. Kapela zahrnovala pouze dva členy a to kytaristu a zpěvačku, která vypadala, že si spletla století, ale hráli celkem pěkně, tak jsem si po dlouhé době zatancovala a trochu si užila kulturního života. Járovi se to ale moc nelíbilo, tak jsme tam bohužel moc nepobyli. Ráno jsme vstávali celkem brzy a vydali se na procházku po útesech kaikourského poloostrova. Byl zrovna odliv a skály v ustupujícím moři vytvářely krásné obrazce. Popojeli jsme ještě asi 20 km na jih a vydali se cestou podél železnice až k útesům, ke kterým jsme však nakonec ani nedošli. Cestou jsme potkali trosky vlaku, který ležel na skalách pod kolejemi už hezkých pár desítek let. Malá lokomotiva a ještě na půl dřevěné vagóny roztažené na dvou stech metrech, vše zůstalo v původním stavu. Zajímavá podívaná. Nejdelší zastávka byla na ostružinách, kterých jsme se tak napásli, že jsme to měli místo oběda. Poté jsme „slanili“ dolů na pláž a tam zjistili, že skalní oblouk, ke kterému chceme dojít je ještě hodně daleko, tak jsme se otočili a šli zase 5 km zpátky. Cestou domů jsme se ještě jednou zastavili u lachtánků a taky na koupačce v přírodním jezírku s vodopádem, které bylo ukryté pouze 250 metrů od hlavní silnice. Poslední zastávka byla v Blenheimu u kavárny a taky na oříškách. Když jsme přijeli domů, akorát odjížděla Anna s Jeremmim, kteří byli u domácích na pizza párty. Taky nám jedno těsto nechali a dokonce udržovali oheň, abychom si mohli udělat pizzu, i když bylo už 8 hodin. A to byl hezký konec hezkého víkendu.

              Týden před Velikonocemi se nic zvláštního nedělo. Jarda odjel v úterý na dvoudenní výjezd a já stále čekala na víza. Ve čtvrtek jsem zajela pro Járu, stavili jsme se za kavárnou, posbírali ořechy a ještě vyrazili na ořechy tady v Renwiku a cestou jsme narazili i na čerstvé fíky. Nacpali jsme si pupky a ještě natrhali na plánovaný výlet.

              Konečně je tu pátek a my brzy ráno vyrážíme do jedné z nejkrásnějších a nejslunnějších oblastí NZ. Naším cílem je národní park Abel Tasman na úplném severu jižního ostrova. Cesta by měla trvat 4 hodiny, ale nakonec jedeme 6, protože se cestou zastavujeme ve velkých městech a bufetíme. Hned první zastávka je více než úspěšná. V krásně přístupném kontejneru Warehousu, což by se dalo přeložit jako sklad, jsme našli spoustu lehce poškozených věcí. Nejlepší nález? Bodyboard. Jsem úplně nadšená. Že nevíte, co je bodyboard? Je to něco jako surfovací prkno na sjíždění vln, ale kratší a pro začátečníky lepší. Jen škoda, že už začíná zima a bez neoprenu už si asi moc nezasurfuju. Ale stejně je to super. Dále jsme našli snad 10 gelových návleků na sedla, která jsou úplně v pořádku, takže moc nechápeme proč je vyhodili, ale vzali jsme je všechny, na trhu půdou na dračku :D Potom ještě fungl nový mop a další hromadu čokoládových králíčku. Jedeme dál a u dalšího Warehousu nacházíme 9 kg bonbónů, coly v plechovkách, další králíčky a pár ledových kafé, takže samé „zdravé“ věci. Ale máme v plánu většinu prodat na trhu. Tady všichni jedou na sladkém, tak doufám, že se toho zbavíme. Poté už konečně zastavujeme na parkovišti u Wharariki beach. Tato pláž je prý jedna z 10 nejkrásnějších pláží světa a bylo se opravdu na co dívat. Zvolili jsme nejprve delší cestu podél jezírek a došli na odlehlejší část pláže. Nebylo tam moc lidí, protože většina zůstane v přední části, která je impozantnější, díky obrovským skalním obloukům. Zadní část však poskytovala soukromí a množství menších oblouků a jeskyní, které byli taky krásné.  Z pláže jsme se přesunuli kousíček dál a vyšli na útes k mysu Farewell, nejsevernějšího pevninského místa jižního ostrova NZ, a poté pokračovali dál pastvinami po útesech až ke Skále starého muže. Odtud byl nejlepší výhled na písečnou kosu v dáli, která se nazývá Farewell split, což by se lehce dalo přeložit jako rozdělené rozloučení. Kosa, což je správný zeměpisný název, je dlouhá 27 km a celá je chráněnou rezervací. Je tvořená pískem, který před sebou ženou vlny a vítr z vedlejšího zálivu a vytváří srpeček, který je dobře viditelný i na mapě NZ. Z tohoto místa bylo krásně vidět na všechny okolní zálivy, kde byl v tu chvíli dobře znatelný vrcholící odliv. Pak už si to frčíme zpátky k městu, najít vhodné místo k přenocování a v tom nás zaráží velké množství aut stojících všude podél cesty nedaleko restaurace. Ze zvědavosti taky zastavujeme a jdeme zjistit, co se tam děje. Žádná živá hudba tam bohužel nehrála, jen to prostě byla asi nejvíc oblíbená hospoda v okolí, která byla specializované na pokrmy z mušlí. Vnitřní i venkovní prostory byly opravdu příjemné a dokonce tam měli ohniště, tak jsme chvíli poseděli u ohně a poté pokračovali dál.

              Naše první ranní kroky vedou k pramenům Te Waikoropupu, největším pramenům v Australasii (Austrálie + NZ a okolní ostrovy) a prý nejčistším pramenům na světě. Tyto posvátné prameny Maurů vyvřou 14 000 litrů vody za sekundu! Nečekali jsme, že nás tohle místo tak dostane. Až neuvěřitelně čistá voda, které se nesmíte ani dotknout, natož se v ní vykoupat, prameny, které jsou viditelné pouhý okem a nádherně svěží příroda okolo. Dále jsme pokračovali do jeskyně Rawhiti, která je umístněná uprostřed strmého kopce a stoupali jsme k ní přes 20 minut. Námaha určitě stála za to, tolik stalagmitů jsme v životě neviděli, bylo jich tisíce. Jeskyně byla úplně obrovská, asi jako 4 rodinné patrové domy. Dovnitř prostupovalo světlo a krásně ozařovalo část krápníků. Byla jsem z toho tak unešená, že jsem na fotila 50 fotek, ale už jsem to zredukovala asi na 10, abych vás neunudila. Rychlá zastávka byla taky u The Grove, v překladu háj představoval asi půl hodinový okruh mezi vápencovými skalami a kameny obklopené přírodou jako z amazonské džungle. Pokračujeme dál do zátoky Wainui, kde se nejdříve jdeme podívat k vodopádu a poté se vydáváme na asi 3km procházku po pláži až na Taupo point. Trek je přístupný pouze za odlivu, my se vypravili dvě hodiny po přílivu a místy jsme se museli brodit až po kolena. Původně 40 minutová cesta se nám protáhla na dvojnásobek, ale jednu výhodu ta vysoká hladina měla, viděli jsme rejnoka, který se ani nebál, takže jsme k němu mohli přiblížit na metr. Naše první setkání s rejnokem. Výhledy na okolní zlatavé pláže také stály za to, ale setkání s rejnokem je stejně převálcovalo. Cestou přes hory se dostáváme k severní části, 3-5 denního Great walku Abel Tasman, nejchozenějšího treku na Nového Zélandu, který měří 52km. Turisty láká hlavně slunným počasím a krásným prostředím zlatavých pláží. V závěru vede většina cesty buší a do jednotlivých zátok pak musíte sejít, často jsou na nich umístěné také campy k přenocování, které si musíte zamluvit a zaplatit předem. Tato severní část je méně turistická a také více členitá, takže se je během cesty více na co koukat. My každopádně vyrazili už pozdě, takže jsme došli do první zátoky, tam si užili posledního sluníčka a vrátili se zpět.  Večer jsme si v Takace koupili dvě ovocná piva, jen tak se procházeli městem a pak se na noc uchýlili do vedlejších ulice, kde nás nikdo nerušil.

              V neděli brzy ráno jsme zajeli do campu Hangdog, kde půjčují lezecké vybavení. Za 50 dolarů jsme si půjčili vše potřebné, vyfasovali lezeckého průvodce a o hodinu později už se Jára škrábe na první skálu. Vybrali jsme si krásný sektor s názvem Cathedrall wall, s úžasným výhledem na zátoku a blízký přístav. Nejdelší cesta ve stěně měla 30 metrů, takže výhled z takové výšky stál opravdu za to. Po dvou vylezených cestách jsme se však museli přesunout za roh do stínu, protože sluníčko neúprosně smažilo. Vylezli jsme další dvě cesty a pak se přesunuli ozkoušet ještě další sektor. Na výběr byla spousta cest, různých obtížností a vše bylo krásně jištěné, takže lézt byla opravdu paráda. Na závěr jsme si dali koupel v příjemně osvěžujícím moři. Tamější moře je prý nejteplejší na Zélandu, takže se v něm dalo dokonce chvíli plavat. J Pak jsme se ještě zajeli podívat na skály blízko campu, kde jsme si půjčili vybavení, a tam potkali český pár, se kterým jsme se docela na dlouhou dobu zakecali. Jára vrátil vybavení, i když tam nikdo ze zaměstnanců nebyl. Celkově nás překvapil přístup. Nechtěli žádné doklady ani zálohu, a jestli zaplatíme předem nebo potom bylo na nás. Mladík mi ještě vytáhl úplně nové lezky, protože ty co tam půjčovali, byly už dosti prodřené. Lezecká komunita je zřejmě i tu velice přátelská. Razíme dál k Hardwood´s hole, propasti umístěné uprostřed přírodní rezervace. 40 minut k propasti téměř běžíme, začíná se rychle smrákat a už cestou tam v bukovém lese téměř nevidíme. Nicméně propast nešlo přehlédnout, více jak 350 metrů hluboká a 160 metrů široká se objevila před námi v celé své impozantnosti. Větší díru jsme v životě neviděli, škoda, že se do ní nedalo slézt. Musíte mít potřebné vybavení, hlavně dlouhé lano a taky zkušenosti. Cestou zpátky jsme se asi na 10 minut zastavili u žabího jezírka a poslouchali koncert. Noc jsme strávili tam v campu a do rána se objevily první mrazíky.

              Na velikonoční vajíčkovou snídani zajíždíme na vyhlídku, kde si užíváme výhledů a vycházejícího sluníčka. Poté pokračujeme k druhému konci Abel Tasman treku. Ve výchozím městečku si můžete zaplatit vodní taxi, které vás zaveze do vzdálenějších zátok nebo koupit výlet na kajaku. Množství lidí nás tak vyděsilo, že jsme ušli asi 3 km do zátoky a pak se raději vydali zpět. Výhodu to mělo jedinou, na pláži jsem našla žabky, které se mi vyloženě hodily, protože se mi rozbili sandále. Na pláži rozděleného jablka už naštěstí bylo méně lidí. Tento název pláž dostala pro velký kámen ve tvaru jablka, který je rozpadnutý přesně na dvě poloviny. Bohužel byl tento kámen přístupný pouze za odlivu. Poté už vyrážíme k domovu, cestou se ještě zastavujeme v Nelsonu u katedrály a také na koupačku v Pelurous bridge scenic reserve. Voda byla průzračně čistá, ale taky pořádně ledová. Byly to úžasné čtyři dny, a že by se nám chtělo domů, se opravdu říci nedalo. Člověk si zase rychle přivykl cestovatelskému životu.

             V úterý vyzvedávám Járu z práce a jedeme do města. Původně jsme měli jet k Anně a Jeremmimu štípat dřevo, ale pak to odvolali, tak jsme se stavili u kavárny, a pak opět zkusili štěstí u Countdownu. Po chvíli hrabošení jdou okolo dvě holky, zrzavá dvojčata, která se stále otáčejí. Jára říká, „Ty nás určitě napráší.“ Já tomu však moc nevěřím. Jára vytáhnul obrovský černý pytel a donesl ho za plot, kde nebylo vidět. Pak jsme vyhozené věci z chladícího pultu jako saláty, olivy a podobné věci odnesli do auta, Jára se vrátil ke konťáku a já se jala přebírat pytel. Za chvíli vidím, jak se dvojčata vracejí. Kouknu doleva a vidím, jak z dálky přichází pracovník countdownu. Co teď zdrhnout a pytel tam nechat nebo se snažit utéct i s ním. Čapla jsem tedy nehorázně těžký a obrovský pytel a jako by nic, kráčím pryč od marketu, kouknu doprava a tam další hlídkující zaměstnanec. Dělám jako by nic a odcházím, jak nejrychleji umím přes cestu a pokračuji dál rovně, neohlížím se a oni na mě kupodivu nevolají. Po 50 metrech chůze jsem úplně vyčerpaná a musím pytel odložit. Naštěstí za chvíli přijíždí Jára i s autem, pytel házíme dovnitř a prcháme z místa činu, až pískají kola. I taková jsou naše bufetící dobrodružství. 

              Ve středu ráno Jára odjel na tří denní výjezd a já ten den konečně dostala pracovní víza. Vydala jsem se tedy hned s pracovní smlouvou do vinařství, kde pracuje Brenna a kde jsem měla slíbenou práci. Naneštěstí už žádné pracanty nepotřebovali. Paní ve sklípku, kde dělali ochutnávky, ale byla tak hodná, že rovnou zavolala nějaké paní z asociace vinařů a domluvila mi schůzku. Tak jsem hned zajela do města, paní si ofotila pas a dala mi papír a řekla, zítra sraz u íčka. Tak začala moje pracovní kariéra.          

                První den v práci. Sraz je v 6.15 v Blenheimu před naší bufetící kavárnou. Po prvních slovech, co jsem prohodila anglicky na nejbližší dva kluky, kteří se hned ptali, jestli jsem z Polska a já odpověděla, že z Čech, bylo jasno, koho se budu držet. Vojta a Vláďa jsou kluci z Jičína a od teď jsou to moji stříhací parťáci. Dlouho se nic neděje, pak nás rozdělují do skupin a přejíždíme v zástupu na vinici. Čekáme na biny (což jsou plastové kontejnery, do kterých se sbírá) až do 8 a pak „konečně“ začínáme stříhat. Za první dvě hodiny mám 4 střihnutí do prstu a totálně zalepené ruce. První přestávka byla v 11 a čekala jsem na ni jak na smilovaní. Hlavně jsem se potřebovala svléknout, protože jak začne svítit sluníčko, je teplo. O přestávce si beru sluchátka, které si však hned v první hodině přestříhávám. Super. Oběd byl asi ve dvě a po dokončení vinice jsme přejeli na další hned naproti. Pracuje se na kontrakt, takže podle toho kolik se toho udělá, ale tady to není pro jednotlivce, ale celou skupinu. Myslím, že dostanou zaplaceno za ostříhanou vinici a pak se to rozdělí mezi pracovníky. Ve 4 nám řekli, že se bude pracovat do 5, v 5 řekli, že do 6. Na první den, docela makačka. Záda bolí od toho, jak je člověk k hroznům celý den ohnutý a ruce bolí od nůžek i střihnutí, ale až překvapivě rychle to uteklo, a tím, že tam jsou i kluci a je se s kým bavit, je to hned příjemnější. Toď můj první den v práci. Další den jsem mohla vstávat později, protože jsem si domluvila, že se ke skupině připojím tady v Renwicku, ale bohužel jsem je nenašla, protože pravděpodobně jeli na jinou vinici, a když jsem volala šéfíkovi, kde jsou, tak říkal, ať jedu domů, že bude pršet. Pršet začalo až ve 4. Never mind.

• 04.03.2016 10:11

  1. měsíc v Blenheimu

  Foto zde:

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/1._mesic_v_Blenheimu

      Blenheim, toto město se mělo stát naším domovem minimálně na 4 měsíce, ale jestli tomu opravdu tak bude, to je ve hvězdách. Do města jsme přijeli v pondělí 1. 2. 2016 pozdě večer a ubytování jsme neměli, jak jsme skončili na ulici. Teda na kraji ulice v autě. Jára se druhý den ráno vydal poprvé do práce a já s batůžkem a karimatkou bloumala po městě.

         Jarda měl už předem domluvenou práci u včelařů J. Bush and sons, nedalo Blenheimu. Bláhově jsme si mysleli, že to bude malý rodinný podnik a my se staneme členy rodiny. Chyba lávky. Podnik už funguje přesně sto let a založil ho dědeček současných majitelů, bratrů Petera a Murraye (čti Meryho). Je to velká fabrika, kde sice pracuje dohromady jen 5 lidí, ale jsou schopni vytočit i tunu medu za den. Úlů mají nepočítaně, sami přesně nevědí kolik, a jsou rozesety v okruhu 200 km od Blenheim. Vyrábí 5 druhů medu, z nichž nejvzácnější a také dvakrát dražší je med manukuvý, tedy z keře manuka, který má prý velké antioxidační účinky a je až 5x zdravější než běžný med. Dále vyrábějí pastovaný med, med z alpinského buku, med s obsahem 10% sušeného černého rybízu a Molesworthský med, podle oblasti, kde ho včeličky vyrobily. Jak říkám, je to velká firma a jak prohlásil jeden Jardův český spolupracovník, Muray už není včelař, ale medař. Tedy že nejde tolik o včely, ale kolik medu jim seberou.

      První týden vždy ráno Jára vyrážel do práce a já s karimatkou do parku cvičit a pak do knihovny. Navečer jsme chodili na procházky podél řeky, která protéká městem, a vytipovávali si místa, kde můžeme sbírat ořechy a ovoce. Neskutečné štěstí se na mě usmálo, když jsem na stránkách wwoofingu (Wordl Wide Opportunities on Organic Farms), tedy něco jako celosvětové příležitosti na organických farmách, napsala na první inzerát z Blenheimu, který na mě vyskočil. Krásná pětičlenná rodina Nation (Národní) hledá výpomoc do domácnosti a s dětmi. Systém wwoofingu funguje tak, že vy pracujete na farmě, v hostelu nebo někde jinde, třeba 3-4 hodiny denně a pak máte ubytování a stravu zadarmo. To pro nás byla skvělá příležitost, protože já ještě neměla pracovní víza, takže by mě nikdo nezaměstnal, zároveň jsem neměla celý den co dělat a navíc jsme ušetřili minimálně 200 dolarů za týden za ubytování. S maminkou Brenou jsem si vyměnila 3 emaily a už jsme byly domluvené, že v pondělí ráno přijedeme i s Járou a na měsíc, dokud nebudu mít víza, to spolu zkusíme. Opět se na mě usmálo štěstí, protože když jsme dříve zkoušeli psát asi na 15 inzerátů, tak buď vůbec neodepsali, nebo byli plní na dlouho dopředu.

          V sobotu jsme šli na procházku podél řeky a spíše náhodou došli do areálu muzea, kde se ten den slavil Národní den NZ. Měli jsme štěstí, protože tam byli dudáci, výstava starých automobilů, taky největší sbírka traktorů na světě a další atrakce, i živá hudba, která ale byla dost otřesná. Strávili jsme tam pár hodin a pak se šli válet do parku a taky zkoušeli akrobatickou jogu, do které jsme se zamilovali. V neděli před příjezdem k naší rodince jsme byli pozvaní na BBQ, teda na grilovačku, do domu bratra jednoho Jarova kamaráda ze školy, který tu byl zrovna na návštěvě. Bylo tam spoustu lidí různých národností, protože to většinou byli lidé, kteří stejně jako Lukášův bratr, přijeli na pracovní víza na 1 rok a pak tu zůstali. Chodili spolu do kurzy angličtiny, který před těmi 13 lety byl zdarma, a zůstali přáteli a jsou stále v kontaktu. Tak jsme se suprově najedli, popovídali a pak se všichni přesunuli na reggae festival Sweet AZ sun. Festival se odehrával v areálu ragbyového hřiště a byl childeren friendly, tedy přátelský k dětem. Byl tam skákací hrad, lezecká stěna a další rozptýlení pro děti, a také věc pro nás z počátku naprosto nepochopitelná, železný plot obehnaný kolem stánků s alkoholem. Vysvětlili nám, že pít a kouřit můžete pouze v tomto prostoru obehnaném plotem a nic nesmíte vynést ven. To nám přišlo maličko zvláštní, ale alespoň se to obešlo bez jakýchkoli problémů a festival byl opravdu children friendly. Tolik děti, jsem na festivalu v životě neviděla. Podle mě tam minimálně půlka lidí měla děti. Všichni tančili společně nebo si děti hrály v dětské zóně. První kapelu jsme nestihli a další tři nás nijak moc neoslovily, až poslední Black Seeds, jsme si opravdu užili. Dle některých je to nejznámější reggae kapela v NZ a podle toho taky hráli. Tancovali jsme celou dobu a pak jsme si ještě vykřičeli dvě písničky jako přídavek.

          Ráno jsme se tedy poprvé vypravili k naší rodince, bydlí asi 10 km od Bleheimu v městečku Renwick. Hned nás uvítali, my jsme předali růžičku, kterou jsme našli zlomenou v parku, a pak už nám ukazovali náš pokoj. Taťka Andrew počítal s tím, že přijedeme, tak po chvíli odjeli spolu s Járou pro dřevo a já začala vybalovat a seznamovat se s dětmi. Nejstarší je Benji, kterému je 9 a jednou bude profesionální hráč rugby nebo kriketu, prostřední je Blake, tomu je 6 a taky chce být hráčem kriketu a nejmladší pětiletá je Jemima (čti Džamama). Děti jsou podlé mého názoru dobře vychované a slušné, k sobě se chovají moc hezky a poslouchají. Mojí náplní by měla být i starost o ně, ale popravdě na to není moc prostor, protože ze školy přijdou ve 3 hodiny + min. 2x v týdnu mají nějaký kroužek, jdou se koupat do bazénu nebo k sousedům, kolem 6 hod. je večeře, pak si dají zmrzku a v 7 hodin musí být v posteli ti mladší a v půl 8. Benji.

          Brenna s Andrewem jsou až neuvěřitelně milí a ochotní. Vlastně pro ně nic není problém, jsou zvyklí žít jiným způsobem života. Přece jenom kdo z vás by si vzal do domu dva úplně cizí lidi, po tom, co si s ním vymění jen pár emailů? Když jsme měli problémy s autem, zavolali jejich kamarádku Scotovi, a ten hned večer přijel, podíval se na auto a druhý den si ho odvezl s tím, že ho do dvou dnů opraví. Dělal to po večerech, když přišel z práce a trvalo mu to 5 hodin. Když jsme jednou přišli z procházky, auto stálo před domem s tím, že peníze za to nechce, ale že mu Jarda pomůže se dřevem a já paní na zahradě. Takže na co by Jarda musel pracovat skoro týden, aby zaplatil v servisu opravu, nám Scot udělal za pár hodin práce se dřevem a na zahradě. Takhle kdyby to fungovalo všude. Když jsme tedy neměli to auto, tak Járu ráno bral do práce Andrew a pak na něj čekal, aby ho mohl vyzvednout, jednou když jel z práce dřív, jsme pro něj zajely s Brennou a jednou mi dokonce půjčila svoje auto. Jsou prostě zlatí. Další bonus naší rodiny je ten, že Brenna pracuje ve vinařství, takže má neomezený přístup k vinu :D Jediná věc, která se nám trochu nelíbí, že se tu hodně plýtvá s jídlem, ale nejenom s ním a částečně taky to, že vlastně nic moc jiného, kromě sledování televize nedělají. Děti samozřejmě mají kroužky, plavání, kriket a taťka jezdí 2x týdně na hokejové tréninky, ale jinak, svůj čas netráví nijak smysluplně. Ono teda ne že by nic nedělali, Brenna pomáhá získávat peníze pro rugbyový klub a taky dělá dobrovolníka na základní škole, kde s dalšími maminky posbíraly recepty a vydaly kuchařku, kterou prodávají. Andrew zase trénuje děti na kriketu. Pro nás taky dost zvláštní věc je ta, že každý den perou, někdy i dvakrát. Jsou zvyklý, že prádlo co nosili přes den, prostě hodí do pračky a i když si něco vezmou jen na chvíli, tak se to pak dá vyprat. Zvlášť pro nás, když jsme si dva měsíce prali jen v umyvadle, je to dost luxus. Takže moje každodenní práce je pověsit a sebrat prádlo a taky vyluxovat, protože mají skoro všude černý koberec a jelikož se jak venku tak vevnitř chodí bosky, tak se toho za den celkem dost nanosí. Pak pomáhám s večeří a běžným úklidem a něco málo po zahrádce, každopádně se vůbec nepředřu a nejvtipnější je, že když se Brenny ptám, jestli mám umýt okna, tak mi ještě řekne, že to nemusím dělat, ať to nechám, ale stejně to udělám, protože bych se unudila.

          První týden mě Brenna vzala do města na oběd se svou mamkou, neměla jsem peněženku, protože jsem jí nechala v batohu, co si vzal Jarda do práce, a když jsem jí to říkala, tak jen že je to v pohodě, že jsem teď člen rodiny. To bylo moc hezké. V pátek jsme zase byli na takové školní sešlosti. Jednou za měsíc se sejde celá škola ve velké tělocvičně s podiem a každá třída si připraví malé vystoupení. Byl to pro mě velký zážitek, protože do tělocvičny napochodovalo spořádaně přes 500 dětí, seděly, a když přestala hrát hudba, tak úplně ztichly. Pak je jedna žákyně vyzvala k poslechu státní hymny. Zvedly se, ale nahlas, tak se musely znovu posadit. Pak začala hrát hymna, v překladu Bůh chrání Nový Zealand, a všichni zpívali. Bylo to nádherné, bylo to úplně poprvé, když jsem slyšela místní hymnu a hned v takovém podání. To byla síla. První sloka je v maorštině a druhá pak v angličtině. Pro zájemce odkaz zde:  https://www.youtube.com/watch?v=j6qmdqvItkM

          Poté každá třída představila svá krátká vystoupení, která většinou byla o tom, jak musíme pomáhat slabším, zapojovat všechny stejně do týmu, jak si máme plnit své povinnosti a starat se o svoje věci. Asi v polovině pustili písničku o přátelství a pak ještě vyznamenali nejlepší žáky třídy a vyhodnotili nějakou soutěž. Hodně si potrpí na oceňování, ale to je dobře. Celkově jsem si říkala, že to sice možná nejsou tak chytré jako děti v našich školách, protože se učí, stejně jako v Americe spíše jakýmsi socializačním věcem, ale zato jsou k sobě navzájem mnohem přátelštější, nezávidí si a opravu si pomáhají.

              Jelikož jsme stále neměli technickou, tak jsme se o víkendu nikam dál neodvážili. Jára dělal o dřevě a poté jsme byli rádi, že nás vzal v sobotu Andrew spolu s dětmi k řece, kde jsme si mohli zaplavat a užít si vodu. Řeka je krásně čistá a je v ní celkem velký proud, takže si jen plavete proti proudu a jste pořád na stejném místě. Večer jsme pak pekli s Járou štrůdl podle receptu jeho babičky, moc se nám nevedlo těsto, protože tady mají jen jeden druh mouky a pečou z másla, tak jsme to nakonec pekli asi tři hodiny a vypili u toho dvě lahve vína, od Brenny z vinařství. Jedno z nich bylo hodně sladké a mělo jen 7% alkoholu, stejně jako to, co jsme si jednou koupili v krabici. Brenna pak povídala, že je to tu teď trendy pít takové víno, hlavně na párty nebo BBQ, můžeš pít hodně a přitom se neopít.  V neděli nás pak k řece vzala i Brenna a jeli jsme i se sousedy a udělali si tam menší picnick.

              Druhý týden probíhal podobně, už jsme se docela zabydleli a s dětmi se bavili víc. V úterý se konal rodinný picnick v místní škole a sešlo se tam spoustu rodinek, přinesli si spoustu jídla a jen tak si povídali a jedli. Akce se samozřejmě neobešla bez zmrzlináře a skákacího hradu. Následující den mě Brenna vzala na plavecké závody školy, ve kterých Benji vyhrál tří závody ze čtyř a byl opravdu dobrý. Jako odměnu si vybral horkou čokoládu v McDonaldu a pizzu, takže druhý den byla k večeři pizza. V tomto týdnu jsme také už pod druhé neudělali technickou, proto jsme v sobotu jeli do města k Lukášovi, Čechovi, který tu už pár let žije a opravuje auta. Říkal, že to bude hooodně práce. Celá přední maska je hnutá o7 cm a přední rám se bude muset narovnat. V týdnu pak dokonce volá, že on sám to narovnat nezvládne, že to bude muset dát kamarádovi na rovnací lavici. Takže další peníze. Ve městě jsme si pak prošli trhy, zašli se podívat do kontejneru u Countdowonu, bylo tam spoustu, ale spoustu piv, Jára bere do batohu nejdřív tak 10 a s nadšením říká, že jich tam je ještě tak 150. Juhů dnes se opijeme. Udělili jsme ale začátečnickou chybu a s pivy jsme si sedli do stínu vedle nákupních košíků. K naší smůle přímo nad námi měli kamrlík zaměstnanci, takže paní při svačince viděla, jak z batohu taháme piva a ochutnáváme. Byli hrozně milý, podle mě je víc pohoršovalo, že je to prošlé, než že jsme to vzali z kontejneru. Každopádně jsme to museli vrátit a kontejner plný piv přímo před našima očima zavezli ještěrkou za dřevěný plot. Bye bye pivíčka. Pak už jsme se jen váleli v parku a kreslili návrh naší budoucí jurty. Večer jsme si pak stopli domů zvláštní páreček. Týpek nám hned nabídl pivo a prý kam že to chceme. My, že do Renwicku a oni jen, tak jo jedeme. Když jsme se ptali, co mají v plánu na večer, takže prý jezdit v autě a pozorovat lidi. Tak už jsme se raději dál neptali.

              Další týden nám zpříjemnila svojí návštěvou Hanka, se kterou jsem studovala v Praze i v Portugalsku a zažily jsme spolu spoustu skvělý chvil. Vzala jsem jí do města, kde jsme trajdaly podél řeky a po obchodech, pak jsme jely vyzvednout Járu z práce, kde nám ukázal provoz a dal ochutnat medíky. Už všichni jsme zajeli do dalšího parku pro hrušky a broskve a pak ještě do Pekáče pro víno. Brenna mi sice dala jednu lahev, ale co to je jedna lahev na 3 lidi. Další tři litry krabičáku to jistily. Pak už jsme jen seděli venku, popíjeli víno, dlabali dobroty a klábosili. Těžká pohodička. Večer byl skvělý, ale zato ráno bylo kruté. Hlavně Jára chudák, trpěl v práci a měl prý co dělat, by se (to) udržel. Hanka spala u nás a měly jsme ještě další celý den pro sebe. Pořád o čem povídat, protože jsme se opravdu dlouho neviděly. Kolem 8 večer přijeli Hanky spolucestovatelé, tak jsme jí šli vyprovodit a cestou se stavili za místním obchodem. A byli jsme úspěšní. Snad 10 kg polenty, ovesné klíčky, šťávu, asi 4 vánočky a spoustu oplatek na zmrzlinu. Skoro všechno jsme to nechali cestovatelům, protože my se teď máme dobře a bufetit nemusíme. Jarda teď jenom občas, aby uhasil svoji touhu po bufetění, zajede za kavárnu ve městě, a vždycky přiveze něco sladkého, někdy i výbornou bulku s čerstvým lososem. Asi dvě hodiny jsme s nimi ještě povídali o cestování a o životě a pak se vrátili k našemu rutinnímu životu. Tentokrát jsme však už byli připraveni na víkend bez auta a nuceného pobytu v zapadákově. Podle Brennina přání a naší touze něco dělat, jsme se pustili do stavění pece na pizzu. Nejdřív jsme udělali dřevěný pojízdný stůl, který jsme natřeli a pak na něho začali klást vrstvy jílu s pískem a vytvořili základnu, která se vyskládala lahvemi od piva, jako izolace. V neděli večer se u nás v domě konala BBQ se sousedy a kamarády. Dům půl plný jídla a dětí. Jeden kamarád přivezl i maso z mušlí paua (to jsou ty krásně modře duhové, které se tu prodávají), tak jsme měli možnost ochutnat karbanátky z této mořské potvůrky. Chutnalo to trochu jako chobotnice, mně to docela chutnalo, ale Jardovi ne.

              V dalším týdnu se Jára vypravil na první vícedenní pracovní cestu. Jeli až do Marlborough fjordů, vzdálených 3 hodiny jízdy, kde má jeho zaměstnavatel další farmu a dva dny tam sklízeli med. Byl rád, že měl nějakou změnu a že se trochu někam podíval. V úterý večer jsme jeli s Brennou a dětmi fandit taťkovi Andrewovi na hokejový zápas do Blenheimu. Byla jsem ráda, že mi to uteklo, když byl Jára pryč, i když to byla docela nuda. Tady hrají pozemní hokej na umělé trávě s vtipnými krátkými hokejkami a naběhají se u toho skoro jako při fotbale. Ve středu pak přišel můj den D. V 10 hodin dopoledne se otevíralo 1200 pracovních míst, po kterých dle odhadů, toužilo až 15 000 lidí. Byly to hrozné nervy, domluvila jsem si ještě dva kamarády, aby žádost vyplňovali současně se mnou, abych měla více šancí. Jeden v ČR, druhý ve Skotsku a ani jednomu se za hodinu nepodařilo ani přihlásit. Tak hrozně byl server přetížený. Já se rozhodla vyplňovat žádost v Burger kingovi, kde jsme z předešlých zkušeností měli nejlepší a nejstabilnější připojení. Půl hodiny po zmáčknutí tlačítka na žádost, se začalo konečně něco dít. Vyplnila jsem dvě stránky, zase to spadlo a hodinu to nedělalo nic. Už jsem začínala ztrácet naději, protože vloni byly víza pryč po 45 minutách. Ale podle všeho letos žádalo ještě více lidí, takže také víc lidí blokovalo servery. Po hodině a 40 minutách, potom co jsem byla už plně propocená, se mi konečně podařilo zaplatit. To bylo radosti. Když jsem přijela domů, tak mě Brenna objala a dala mi víno a skvělou čokoládu z čokoládovny, co je kousek od nás. Ten den taky přijela na návštěvu Rebecca, holčina z USA, která tu původně měla být místo mě, ale nakonec se rozhodla pro bio farmu v Nelsonu, za což jsem jí vděčná, protože jinak bychom tady nebyli. Strávila tu dvě noci. Ve středu jsme zapíjeli a oslavovali moje víza, snědli nejdřív čokoládu od Brenny a pak ještě hořkou čokoládu, od Jardovi tety Jany, kterou jsme si schovávali na zvláštní příležitosti. Celý další den jsem pak strávila s Rebeccou. Bylo to fajn, zase si s někým popovídat o cestování a trochu alternativním způsobu života. Rebecca má vystudovaný mezinárodní obchod a hodně cestuje po světě. Byla dokonce studijně na 4 měsíce ve Španělsku, navštívila i Portugalsko, ČR, Maďarsko a další státy v Evropě. Před NZ byla nějakou dobu v Austrálii a tento týden pokračuje za kamarádkou na Hawai. Taky byla na stáži v Ekvádoru, v Jižní Americe, a byla z této země opravdu nadšená, tak mě to trochu začalo vrtat hlavou. Možná bychom to mohli vzít z Aljašky až do Jižní Ameriky a cestou za zastavili v San Franciscu za Rebeccou na návštěvu. Večer se to nějak zvrhlo a z jedné flašky červeného, která měla špatný korek, nakonec byly 3. Všichni jsme povídali docela dlouho, ale pak už mě to stálé soustředění na angličtinu, tak zmohlo, že jsem musela jít spát. Dnes je pátek a o víkendu nás čeká plácání bláta na výrobu pece, když vše půjde dobře, na konci víkendu bude hotovo.

   

   

• 28.02.2016 09:32

  Jižní ostrov II. část

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Jizni_ostrov_NZ_-_II._cast/

  8. a 9. týden (3. na jižáku)

              Takže jsme opět v Te Anau, našem top bufetícím městě, a jdeme podruhé zkusit štěstí za Freshchoice. Tentokrát je tam toho ještě víc, mnohem víc. Nakonec z toho bylo min. pět tašek plných jídla. A to že by to bylo jídlo za hodně peněz. Minimálně 15 konzerv všeho druhu, které byly jenom pošramocené, 3 kg sušeného mléka + 1 kg sojového pro batolata, 6 balíčků různých žužu bonbonů s poškozeným obalem, 3 vynikající čokolády 200 g, 3 koláče, 2 kinder vajíčka, 4 brambůrky a jiné slanosti a ještě mnohem víc. Vše vyhozeno, protože byl porušený obal. Nejvíce pobavily sušenky, na kterých bylo napsáno, been frozen (zmrazeno). Se zásobami jídla tak na 3 týdny se uchylujeme ke spánku do hotelu, tedy pardon k hotelu, nejlepší parkování ve městě. Nikdo nepozná, že nepatříte k hotelovým hostům. Abyste rozuměli spaní v autě je zakázáno všude krom oficiálních campů, které samozřejmě stojí peníze, a jelikož jsou veřejné záchody na každém rohu, čisté a zadarmo, je zbytečné za ně platit. Občas můžete narazit i na campy zdarma, ale těch je opravdu málo. Jelikož je ráno šeredně zahání nás to do knihovny a po pár hodinách už vyrážíme na cestu do Queenstownu (Královnina města). Toto turistické středisko na břehu jezera, stísněné uprostřed hor, přitahuje davy turistů nejenom nádhernou krajinou, ale také množstvím adrenalinových zážitků, které nabízí. Můžete zde skákat s padákem, zkusit bungee jumping, vodní lyžování, čtyřkolku nebo jízdu žralokem, který se dokáže ponořit pod vodu a pak vyskočit do výšky několika metrů, a ještě mnohem, mnohem víc. My jsme si prošli botanické zahrady a pak se jen toulali přístavem, užívali si západ slunce a noční město.

              Počasí se stále neumoudřuje, z čehož jsme značně rozmrzelý. Kolem oběda se vydáváme dál podél jezera, zastavujeme a procházíme si asi dvou hodinový okruh kolem hory Crichton a končíme v Glenorchy, kde to dokonce na hodinu zakápneme. Líné odpoledne pokračuje hraním karet a pitím nalezeného piva. Navečer se jdeme projít kolem laguny, ve které se krásně odrážejí okolní kopce a západ slunce. Aspoň něco ten den stálo za to.

              Ráno to otáčíme a jedeme zpět do Queenstawnu, kde dostáváme pokutu 40 dolarů za to, že Jarda zaparkoval v protisměru. Konečně se ukazuje sluníčko a my vyrážíme na Hill trek. A jdeme opravdu do kopce. Za hodinu jsme dokonce výš, než kam vás vyveze lanovka. Dočkali jsme se super výhledů na jezero i okolní hory. A chceme ještě výš. Tentokrát nám k tomu však pomůže Dýno. Jedeme půl hodiny do kopce do lyžařského střediska Remarkables, které se nachází 1600 m nad mořem a 1300 m nad jezerem. Poté stoupáme dalších min. 250 výškových metrů na vrchol nejbližší nejvyšší hory a výhledy jsou dech beroucí. Všude okolo jen hory a obrovská jezera, kterým ani nelze dohlédnout na konec. Pod námi propast a nad námi jen nebe. Úžasné. Ani se nám nechtělo dolů, ale sluníčko už začínalo klesat, tak jsme raději taky zahájili sestup. Večer jsme si vybufetili ještě nějaké banány u Freshchoicu a pak se zase jenom procházeli po městě a užívali si hezkých výhledů.

              Zase je hnusně, tak pokračujeme dál na Wanaku. Toto město a přilehlá jezera jsou obdobou Queenstownu, ale v trochu méně turističtější podobě. Což se nám líbilo. Jelikož počasí není stále nic moc, trávíme nějaký čas v knihovně a potom bufetěním. Našli jsme super hadříky, dokonce ještě s cenovkami, asi kousky, co se neprodaly. Tak mám 2 nová tílka, plus jedno červené a společenské, že bych v něm mohla žádat o práci a ještě trikokraťasy. Potom jedeme k řece a já se vydávám asi na dvou hodinovou procházku, kterou Jarda odmítl s tím, že už ho nebaví pořád chodit. Každý chceme lítat, ale prostě to nejde. Už to pochop! Večer si ze zoufalství kupujeme 3 litry vína, ale ani si ho pořádně nestačíme užít, protože při rozdávání paprik a muffinů u obchodu, narážíme na Slovince, se kterými se dáváme do řeči asi na hodinu a půl.

              Druhý den ráno zase prší. Z knihovny skypujeme domů a pak jedeme k Diamond lake, malému jezeru, ukrytému uprostřed hor. Jára zase stávkuje, tak se za lepšími výhledy vydávám sama. Poté pokračujeme asi půl hodiny po štěrkové cestě a musíme projet asi čtyřmi brody, abychom se dostali k místu, ze kterého se vychází k Rob Roy ledovci.  Dýno to všechno zvládl, i když to občas bylo dost dramatické. K první vyhlídce na ledovec se škrábeme hodinu a půl. Tomu říkám pořádný ledovec, žádný ušmudlaný kus ledu jako u Mt. Cooku. Na druhou vyhlídku je to ještě přes půl hodiny. Akorát když tam docházíme, začíná mírně pršet. Z toho jsem celá nešťastná, protože jsem si chtěla vychutnávat dlouhé výhledy na ledovec. Přemlouvám Járu a chvíli sedíme pod keříkem, který je opodál. Za chvíli přestává pršet, tak se vydáváme pro lepší výhledy ještě dál. Je to impozantní. Kolem jen skály, masa ledu a vodopády stékající z ledovec. Dlouho však neotálíme, protože počasí je nejisté. Poslední skoro dva km běžíme. V autě si dáváme zaslouženou véču a dopíjíme víno, které nám zbylo z minulého dne. Po pár skleničkách si říkáme, že to s námi pořád nic nedělá. Koukáme na krabici, a jaké bylo naše znechucení, když jsme zjistili, že to víno má jenom 7%!! Tady to čůčo, které má jen 7% můžou nazývat vínem. Školácká chyba, to už se příště nestane.

              Probouzíme se do slunného rána. To je radosti. Rychle, teda po té štěrkové cestě spíš velice pomalu, jedeme k lyžařskému středisku Treble Cone. Trochu vaříme, tak musíme cestou zastavit a málem nám při tom na hlavu spadne paraglidista. Když vyjedeme až ke středisku, zjistíme, že je jich spousta. Za 200 dolarů si můžeme taky skočit.  Neskočili jsme, ale trochu nám to dalo brouka do hlavy, takže možná si někdy skočíme, ale když už, tak pořádně a z letadla. Výhledy z lyžařského střediska byly famózní, jezera kam jen dohlédneš, hory a do toho pomalu plachtící paraglidisti. Pokračujeme dále na sever po západním pobřeží a projíždíme snad další dvě hodiny podél ohromných krásných jezer. V průběhu dne se zastavujeme na koupačku, pak u Blue pools, neboli modrých jezírek, které měly opravdu neuvěřitelně modrou baru, a také asi u třech vodopádů, které už nás, potom co jsme jich viděli tak 150, moc nebrali. V podvečer si děláme procházku na Monro Beach, kde by mělo být stanoviště fjordlandských tučnáků. Ty jsme bohužel nepotkali, tak jsme se aspoň vyblbli a pohoupali na liánách, které jsme potkali cestou. Na noc jsme zastavili u jezera Moeraki. V průběhu noci nás budilo bzučení komárů. Říkala jsem si, že jsme asi nebyli dost rychlý při přesouvání, ale to byl omyl. Ty parchanti, s prominutím, se nějakým způsobem dostali do auta a ráno jich tam bylo snad 200. Malý peklo.

              Počasí po ránu nevypadá k světu, nicméně vyrážíme k Fox ledovci a cestou se zastavujeme na pláži, kde si na památku pomalováváme kámen, který tam zanecháváme. Takových kamenů, tam byly tisíce, tato pláž jimi byla vyhlášená. Jako první výšlap u Fox ledovce si vybíráme trasu, která je zatarasená a s nápisem zničeno nedávnými povodněmi. My jsme se na to samozřejmě museli jít podívat. Z počátku cestička vypadala v pohodě, za chvíli jsme přeskočili říčku, kde byl stržený most a pokračujeme dál. Na jednou však stezička končí a před námi obrovské koryto řeky, kudy protéká asi dva metry široký potok a na druhé straně zbytky visacího mostu. Tak musíme přes řeku, vyškrábeme se nahoru na břeh řeky a chvíli se prodíráme totálně zarostlou buší, kudy vede jen pár stop. Asi tady chodí taky jenom takový nadšenci jako my. My jsme to však po pár minutách vzdali, že tudy to snad ani nemůže být. A bylo. Za necelý rok a půl se o to příroda, tak postarala, že se stezkou nedalo skoro ani projít. Nezbývalo než se vrátit a projít si aspoň krátkou trasu na výhled na ledovec. Poté jsme k ledovci dojeli ještě blíž a šli obvyklou turistickou trasu dlouhou asi 3 km. Tento ledovec je taky celkem špinavý a vypadá, jak zbytky sněhu na horách. Nejsmutnější bylo pozorovat nápisy s datumy, kde se ledovec nacházel v minulosti, ve srovnání s dneškem. Pak někdo bude tvrdit, že globální oteplování neexistuje…Přejíždíme dál k ledovci Franz Josef a tam si vybíráme tří hodinový trek na Robert´s point. Podle ukazatelů má trek trvat 5 hod. a 20 min. s délkou 12,3 km., ale pro nás je to časově vždy minimálně o třetinu kratší. Výstup byl náročný a místy připomínal spíše lezení, ale námaha se opět vyplatila. Výhled na ledovec byl mnohem lepší než z místa, kam bychom se dostali nejchozenější trasou, naproti nám padal vodopád z výšky několika desítek metrů a navíc nás přiletěl navštívit náš oblíbený zelený papoušek Kea. Dlouho jsme se však nezdržovali, protože jsme vyráželi dost pozdě a navíc mě už studili nožičky, protože jsem vyrazila ve svých prsťáckých botech. Při sestupu jsem si ještě pořádně natloukla koleno, když jsem se spolehla na stromek, který však díky skalám neměl příliš velký kořenový systém. Cesta zpátky naštěstí ubíhala rychleji a dlouhé visací mosty a prapodivné žebříkoschody zabudované ve skále nám zpestřovali cestu, takže jsme dole byli za pouhou hodinu. Po návratu jsme si museli otevřít pivo, abychom zapili takový skvělý výlet.

  9.-10. týden (4. na jižáku) 

             Počasí se stále nelepší a předpověď taky nevypadá moc slibně. Jedeme dál a kolem poledne se dostáváme k řece, u které by, asi po 20 minutách chůze, měly vytékat horké prameny a při troše štěstí by tam měly být stopy po přírodním bazénku. Bazének jsme našli a byl i docela veliký, krásně jsme se tam oba vešli, i když nám vždy koukala nějaká část těla z vody ven. Museli jsme se však pořád máčet, protože tam bylo takových sandflysek (protivných štípavých mušek), že jsme stejně byli za chvíli celí poštípaní. Ráchání a odhánění mušek nám vydrželo asi hodinu a pak jsme pokračovali dál do městečka Ross. V tomto městečku jsme strávili asi tři hodiny poflakováním v autě, sledováním filmu Nádherná zelená a mlsáním 300 gramové čokolády. Navečer se pak přesouváme do města Hokitika, které je známe jako hlavní město jadu, novozélandského posvátného kamene, který tu spousta lidí nosí pro štěstí.  Tento zelený kámen se prodává ve spoustě variacích a různé kvalitě a můžete za něj zaplatit i desetitisíce korun. Pokud byste chtěli pravý jade, měl by to být jadeit nebo nefrit, ale v obchodě prodávají i levnější varianty, jim podobné. 

              Je pořád šeredně, tak skypujeme domů a poté se jedeme podívat do soutěsky Hokitika gorge, kterou protéká mléčně modrá řeka. Takovou barvu vody, jsem v životě neviděla. Člověk by řekl, že to snad ani není možné, aby příroda něco takového vytvořila. Další krátká zastávka je u Dorothy vodopádů, ale hned pokračujeme k Ceespool neboli žumpě. Proč to nazvali žumpa, však vůbec nechápu, voda v ní je tak křišťálově čistá, že bych se snad i napila. Jestli je to tím, že všude kolem se pasou krávy a smrdí to tam jimi? Přes řeku tam vede jeden z nejstarších visacích mostů na NZ, který ani dole nemá prkna, takže můžete vidět vodu přímo pod vašima nohama. Mazééc. Cesta tam i zpátky jsme hledali slavné zelené kameny jady, našli jsme spoustu zelených kamenů, ale nebyli jsme si jisti, jestli jsou to ty správné. Uložili jsme si je pod keřem a cestou zpátky jsme táhli minimálně 5 kg kamení. Později jsem se ve městě v krámcích s jady ptali, jestli to jsou opravdové jady, ale většina nám řekla, že to tahle nepoznají, že máme přijít zítra, až tam budou brusiči. Jen nám řekli, že jade je tvrdý a neměl by se poškrábat. Tak jsme rovnou 4kg kamenů vyhodili, ale jeden tvrdý tmavě zelený jsme vzali sebou, že se ještě zkusíme poptat. V jednom krámku jsme narazili na Jurgena, původem z Německa, který nám toho o jadech řekl opravdu hodně. Hlavně, všechny jady na NZ jsou vlastnictvím Maorů, jako jejich kulturní památka a řeka, v které jsme jady sebrali je celá v jejích vlastnictví, takže je vlastně nezákonné sebrat cokoli. Nějakou dobu pak zkoumal náš kámen a zjistil, že to nejspíš jade opravu je a že s tím nechce mít nic společného. Podle něj by prý bylo nejlepší, kdybychom kameny hodili zpátky do řeky. Ne že by nám to nějak vnucoval nebo hrozil policií, ale mohlo by to prý rozzlobit duchy. Pak ale dodal, že za mlada by si kámen nejspíš taky nechal, ale teď ne, protože už se cítí být Novozélanďan. Tak bylo rozhodnuto, ten nejhezčí + dva malé jsme si nechali a zbytek naházeli zpátky do řeky. Pokračujeme dál Arthur´s pásem přes hory a spíme v nějaké osadě.

              Ráno brutálně prší. Já spím skoro do 12 a Jarda si čte. Zastavujeme v ičku a ptáme se na předpověď. Bude pršet další 4 dny. Paráda. Ale když popojedete dalších 30 km, tak tam už neprší. Tak bylo jasno, pokračujeme dál ke Castel Hill jeskyním, kde na nás čekalo opravdové speleologické dobrodružství. První co vás v jeskyni uvítá je jezero hluboké skoro až po prsa. My ho však kulišácky oblezli po skále, a dál kde už to nebylo tak hluboké, se Jarda se obětoval a vzal mě na ramena. Dál byla voda už maximálně po zadek. Jeskyně byla krásně čistá a plná vodopádku a jezírek. Pěkně jsme si tam polezli, hlavně Jarda. Promáchaní, ale spokojení pokračujeme ke Castel Hill Boulders, neboli kamennému městu, kde jsme potkali provazochodce, kteří měli lano, správě řečeno slack linu, nataženou mezi skalami ve výšce minimálně 10 metrů. Byla zábava je pozorovat, dokonce jsme dostali nabídku, jestli si také nechceme přejít. Odmítli jsme. V podvečer přijíždíme znovu do Christchurchu (po Silvestru jsme tam čekali na imigrační) a zastavujeme se u Repca, obchodě s náhradními díly, kde se chtěl Jarda podívat, jak mají otevřeno, abychom koupili stěrače. Pak si říká, jestli nám náhodou kluci z Repca nějaké stěrače nevyhodili. A ono přeci, krásné nové stěrače, akorát na našeho Dýna. Tak je Jarda hned instaloval a pak si ještě utřel ruce vlhčenými ubrousky, které na něho taky čekali v kontejneru. Přej si něco a dostaneš to, jestli to vážně potřebuješ.

          Druhý den ráno tedy Jarda odvezl Dýna na technickou a já cvičila u knihovny. Když přijel, tak už z výrazu jeho obličeje bylo jasné, že jsme neprošli. A je hodně co opravovat. Je potřeba vyměnit oba čepy, silentblok a srovnat světlo. Teď to neřešíme a jedeme raději na Banks poloostrov, který je tvořený z několika sopek, jež vytvářejí množství zálivů. Nejdříve jsme si prošli malý výběžek, který byl všude okolo obehnaný mořem a tam jsme si i vykoupali. Poté jsme zajeli do městečka Akaroa, které si stále udržuje svou francouzskou historii od doby, co tam připluli první Evropané. Jdeme se podívat k majáku a procházíme si různé cestičky v okolí města. Večer jsme si pak zabufetili za 4squarem a našli tři super džusy, jeden byl dvou litrový čistě vylisovaný pomerančový a druhý totální vitamínová bomba v podobě raw jablečného džusu se zázvorem a medem, to byla síla. Pak nějaké jogurty, sýry a super pomazánky ze sušených rajčat s parmazánem a kdo ví, co ještě.

          Po noci u hřbitova se ráno vydáváme na tří hodinový trek podél útesů směrem k moři. Doufali jsme, že uvidíme Hector delfíny, ale bylo docela šeredně, tak nevím, jestli vůbec nepřipluli nebo jsme je jenom neviděli. Došli jsme do údolí, kde rostli speciální palmy a pak šli ještě kousíček dál na útes, abychom lépe viděli na velikou jeskyni dole u moře. Doufali jsme, že k ní sejdeme, protože se v ní prý dají vidět modří tučnáci, ale byli jsme bohužel moc vysoko. Pak chvíli kecáme se Švédy, kteří wwoofovali (rozuměj dobrovolničili za ubytování a jídlo) v hostelu přes který vedl trek a pak už jedeme zpět na Christchurch, kde na jeho předměstí opět bufetíme. A našli jsme toho mraky. Hlavně strašně moc vynikajících zákusků, které byly tvořeny snad z 80% z ořechů. Veliká mňamka. No bylo toho tolik, že jsme celou tašku pečiva, část zákusků a jogurty rozdali ve free campu, kde jsme spali.  Většina lidí si vzala, někdo nechtěl a s pár jsme se dokonce rozpovídali o plýtvání a o dumpster divingu, jak se bufetění říká odborně ve světě.

          Ráno zase prší, tak se uchylujeme do knihovny a skypujeme s Islandem. Poté jedeme do Hanmer Springs, kde se celé odpoledne rácháme v parádních horkých lázních. Mají tam snad 10 bazénů s různou teplotou vody, vířivky, masážní bazény a to vše v přepočtu za méně než 350 Kč. To by snad i u nás stálo víc. Když si připlatíte pár dolarů, nebo najdete náramek jako my, můžete se k tomu svést na skluzavce nebo tobogánu.

          Tak jsme krásně prozevlili den a ráno pokračujeme Lewis pásem zase k západnímu pobřeží. Cestou ještě nabíráme Itala, který jde stejně jako Pensilvánci trek přes celý NZ, a vysazujeme ho uprostřed ničeho. Na chvíli se také zastavujeme v městečku Reefton, kde si můžete vyrýžovat zlatou šupinku. Jinak tam nic moc speciálního není, co nás však zaujalo, byla skupinka křesťanů, kteří si říkají Modysti. Vypadali všichni stejně, dívky modré dlouhé šaty s bílým límečkem, stejně zapletené vlasy, chlapci modré kalhoty a světle modrou košili. Vypadali trochu strašidelně a ještě divnější bylo, když se začali všichni ráchat v řece v tomto oblečení. Jardovi to nedalo, tak se šel zeptat, proč se koupou v oblečení. Prý je psáno v bibli, že by se lidé měli koupat oblečení. Cestou dál se zastavujeme v Nelson Creek, což je ohromný bývalý důl na zlato a uhlí. Nejzajímavější byly asi zbytky velikých pecí, ve kterých pálili méně kvalitní uhlí a dělali pomocí něho uhlí dřevěné. V Greymouthu, v překladu ústí řeky Grey, jsme si koupili víno a vybufetili nějaké ovoce. Posilněni vínem a se zásobami na cestu jsme se vydali k moři, kam jsme dorazili akorát na západ slunce. To byla romantika.

          Ráno zase prší, tak voláme domů a pak koukáme na počasí, které podle webkamer v Arthur´s pásu vypadá dobře. Tak startujeme. Jako první jsme si vybrali Balley Valley trek, vedoucí k soutěsce pod vodopádem. První část cesty je po dřevěných chodníčcích, což je celkem nuda, ale druhá, neznačená část, už vede podél řeky a musíme různě přeskakovat a přelézat kameny až do míst, kudy už to dál nejde. Rychle se vracíme zpět, kousek přejíždíme autem a začínáme stoupat Scotts trekem na Avalanche Peak neboli lavinový vrchol. Tohle byl ale opravdu ten největší stoupák, který jsem v životě šla. Dole na ceduli psali 4 hodiny na vrchol, my tam byli za necelé dvě a přímo na vrchol nás vylákal zase náš oblíbený papoušek Kea. Za chvíli přiletěl další a my jsme se mohli těšit z jejích přítomnosti. Byli dokonce tak zvyklí na lidi, že jsem je mohla krmit z ruky. To byl zážitek. Nejdřív jsem se trochu bála, že mě klobnou a bude to bolet, ale byli opatrní, a i když klobli, nebolelo to. Dávala jsem jim samozřejmě jenom semínka, co jsme měli sebou na sváču, nic špatného. Dolů jsme sestupovali Avalanche trekem, který byl snad ještě drsnější než Scotts trek. Když jsme došli, byli jsme pěkně uťapkaní, naštěstí nás nakopl nález nutely a super atlasu, takže jsme se vydali ještě k vodopádu Devil Punchhole, něco jako Ďáblova praštící díra. Ten byl opravdu mohutný a hřměl jako tajfun.

          Vracíme se směr Greymouth a zastavujeme kousek nad ním na super pláži, na které koukají z moře skály a kameny a vytvářejí krásnou scenérii. Bohužel nemůžeme dojít až přímo k nim, protože byl příliv a cesta tam byla zaplavená. Další zastávka je na slavných Punakaiky, přezdívaných palačinky. Svůj název získaly tyto skály proto, že vypadají jako hromada palačinek naskládaných na sobě. Je to celkem zajímavý úkaz, čemuž taky odpovídalo množství turistů. Víc než z palačinek jsem ale byla nadšená z delfínů, kteří se objevili kousek vedle skalního města a ve skupinkách se tam pěknou chvíli proháněli. Další rychlá zastávka byla na krásné pláži s vodopádem a malými kamínky, kde jsme se na chvíli pováleli a pak si dali koupel ve vodopádu. Na noc zajíždíme k neplacenému Fox River kempovišti a se zbytkem tří litrové krabice vína se vydáváme na pláž užít si západ slunce. Uvědomujeme si, že naše cestování se pomalu, ale jistě blíží ke konci.

          Ráno se vypravujeme k majáku na mysu Cape Foulwind. Byl to ten nejubožejší maják, který jsme za celou dobu našeho putování viděli. Naštěstí jsme primárně nepřijeli kvůli majáku, ale kvůli Giant teeth beach, tedy pláži obřího zubu. Pláž nese své jméno podle skály vyčnívající z moře a připomínající zub, který byl však zničen při zemětřesení v 30. letech. Proto jsem tuto pláž přejmenovala na pláž zlomeného zubu. Procházíme stále dál a dál po pláži a objevujeme různé zajímavosti. Nejdřív je to krásný skalní oblouk, potom vodopád, jeskyně, obrovské skály trčící z moře a taky prazvláštní „městečko“ vytvořené kapající vodou u vchodu do jeskyně. Jak voda kapala, vyhlubovala do písku díry, ale tam kde byly kamínky nebo dřívka voda písek nevymlela a tyto kamínky a dřívka pak zůstali třeba 10 cm nad ostatním pískem a vypadali jako věžáky. Projíždíme Westportem a pokračujeme dál na sever. Cesta přes hory je dlouhá a únavná, ale výhledy stojí za to. V městečku Karamea není vůbec nic, vlastně jsme skoro ani nechápali, jak tam někdo může žít. Lidé tam jezdí v podstatě kvůli dvou věcem, Heaphy great walku, pětidennímu treku, jehož start je na úplném konci cesty, takže se dál dostanete už jenom pěšky, a hlavně kvůli Oparava skalním obloukům. První oblouk, ke kterému jsme se vypravili, byl sice menší, ale zato o dost hezčí a romantičtější. Protékala jím řeka, která v průběhu doby vytvořila jeskyni a také množství krápníků. Z jeskyně jsme se pak vydali okružní procházkou přes zrcadlové jezírko k druhému oblouku, který byl opravdu obrovský. Tento oblouk je 219 metrů dlouhý a tyčí se 43 metrů nad hladinou řeky. Oba pískovcové komplexy vznikly před 35 miliony let a navzdory své odlehlosti lákají mnoho turistů. V oblasti se vyskytují ještě dvě jeskyně, které jsme si rychle prolezli a pak se zase půl hodinu vraceli po příšerné štěrkové cestě. Bylo už navečer, když jsme přijeli do campu ležícího přímo u moře. Zde cesta končí a dál už musíte pěšky. Tady si poprvé za naše tří měsíční cestování rozděláváme oheň přímo na pláži a užíváme si západ slunce nad mořem. Byla to nostalgická chvilka, plná vzpomínek na uplynulé cestování a bezstarostný život. Jen velké množství sandflysek rušilo tuhle krásnou chvíli. Když pak vykoukly hvězdy, bylo to tak krásné, že jsme se rozhodli spát pod širákem přímo na pláži. Bylo super pozorovat úplně jinou oblohu plnou hvězd a přitom poslouchat šumějící moře. Nejlepší poslední večer cestování, který jsme si mohli vybrat.

          Ráno už nebylo tak úžasné jako předchozí noc. V půl 6. ráno nás budí nesnesitelné množství sandflysek a nutí nás dusit se ve spacáku jen s miniaturní dírkou na dýchání. Když pak vylezlo sluníčko a začalo hřát, už jsme nemohli vydržet a vstali po 7 hodině. Alespoň jsme vyrazili brzo na Heaphy great walk, tedy jenom na první vyhlídku na zátoku, která byla vzdálená asi 5 km. Pak už nám nezbývá nic jiného, než vyrazit na 400 km dlouhou cestu do Blenheimu, našeho budoucího domova. Delší zastávku si děláme akorát v Charming Creek, bývalém lomu, kde se před 100 lety těšilo černé uhlí. Procházka vedla přímo po starých kolejích a cestou jsme potkávali staré lokomotivy, vozíky a další náčiní a také procházeli skrz četné tunely. Pak se volantu ujímám já a řídím asi 150 km přes hory a podél krásné čisté obrovské řeky, u které se také na chvilku zastavujeme, abychom se vykoupali. Asi v 9 hodin dorážíme do Blenheimu, kde Jára volá budoucímu zaměstnavateli a zjišťuje, že pro nás ubytování mít nebude. A jak to vše pokračuje tady v Blenheimu, to se dozvíte zase příště. Toť vše z našeho tří měsíčního cestování, doufám, že vás to bavilo. :)

             

   

   

• 15.02.2016 20:32

  Jižni ostrov I. část

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Jizni_ostrov_NZ_-_I._cast

   

  Zbytek 6. a 7. týden (1. týden jižní ostrov)

              Na jižáku prý 2 měsíce nepršelo, byl dokonce zákaz kouření, a jen co přijedeme my, tak začne. A prší a prší. Jedeme směr Christchurch, prodloužit moje turistická víza. Najednou uprostřed ničeho vidíme spoustu aut. Zastavujeme a ptáme se, co se děje. Prý reggae koncert, vstupné 75 dolarů a parkovat můžeme támhle. Tak jsme zaparkovali a šli okouknout situaci. Jelikož se koncert konal přímo mezi vinicemi, nebylo příliš složité podlézt stromy a dostat se dovnitř. Očividně to moc neřešili, protože jsme viděli víc lidí to takto dělat. Každopádně jsme byli šťastní, že jsme uvnitř a uslyšíme nějaký koncert. Sice to pro nás bylo trochu moc elektronické, ale dechová sekce byla skvělá a hlavně zážitek z pařících kiwáků, rozuměj novozélanďáků, byl neuvěřitelný. Vedle sebe tam totiž tančili celé rodiny, 60sátníci, puberťáci i děti a nikomu to nevadilo. Všichni tančili, jak o život, až nás to překvapovalo, protože na takovouto hudbu by naše rodiče nejspíš netančili a už vůbec ne tak divoce. Na poslední půl hodinu jsme se teda taky nechali strhnout a víc se roztančili. Jelikož počasí, jak už jsem předestírala, nebylo nic moc, lidé se po skončení rozprchli a nechali po sobě spoustu věcí. To přicházel náš čas. Našli jsme super deštník, 10 dolarů, 2 nedopité lahve vína a dvě výborné pomazánky, cizrnovou a pesto ze sušených rajčat s kešu a parmezánem.

              Pořád prší, tak se v Christchurichi místo venkovního koncertu vydáváme do muzea a jen tak se poflakujeme v ulicích. Toto město je zajímavé hlavně tím, že v něm v roce 2010 a 2011 proběhla zemětřesení o síle kolem 7 stupňů Richterovy škály a poničila téměř celé centrum i okolí. Dodnes se v Christchurchi bouřlivě staví, některá místa v centru jsou stále prázdná a čekají na zastavění. Jinde jdete kolem napůl rozbořeného kostela podepřeného lešením, který nejspíš čeká na rekonstrukci. Možná ho místní radní nechají jako upomínku na tuto katastrofu, kdo ví. Rekonstrukce města trvá tak dlouho také proto, že zastupitelé chtěli vyslyšet prosby občanů a vyhlásili obrovské referendum, ve kterém si lidé odhlasovali, že chtějí více zelených ploch, prostorů pro komunitní život a maximálně 7 patrové budovy.

      Na imigračním si bohužel prodloužili vánoční volno a fungovali až od úterý, tak nás čekal další den ve městě. Ráno jsme tedy volali domů a potom si prošli zbytek muzea. Tam jsme si nejvíc užili expozici o renezančních zájmech a inovátorských  vynálezech Leonarda Da Vinciho, kde jste si mohli i spoustu věcí vyzkoušet nebo shlédnout video, jak vlastně ty mechanismy fungují. Potom si procházíme obrovskou botanickou zahradu, a jelikož se počasí ještě více umoudřilo, jedeme k moři projít si Taylor´s mistake trek vedoucí podél pobřeží, přes bývalé vojenské základny. Bufetíme ovoce, zeleninu, olivový chleba a slané koláče a frčíme spát na stejné místo u parku jako předešlý den.

      Na imigračním nám toho moc neporadili, jen že si mám podat žádost o nová cestovní víza, tak jedeme dál k jezeru Tekapo. Toto jezero, které je ukryté mezi horami má až neuvěřitelně modrou barvu, která vás láká k vykoupání, ale jeho teplota je téměř vražedná. Dvě tempa stačí, rychle omýt a ven. Kostelíček s malou zvoničkou a památník honicího psa Lasí je povinnou zastávkou každého turisty. Můžete si i vyjet autem nahoru na Mt. John k observatoři, kde je krásný výhled na jezero a okolní hory. Cesta už však byla zavřená, tak jsme zvolili přímé stoupání. K naší smůle přes strniště a skály. Nicméně jsme nahoře a můžeme se kochat výhledy. Poté bufetíme banány, další ovoce a zeleniny a k našemu překvapení i stan a spacák. Spacák jsme si nechali na změkčení naší postele a stan zanechali na parkovišti s nadějí, že se někomu bude hodit.

      Další den pokračujeme k jezeru Puketi, vstupní bráně do národního parku Mt. Cook. Jen cesta k parku byla úžasná, jedete, všude kolem hory a před vámi ta nejvyšší Nového Zélandu, která vás vítá a čím jste blíž, tím je monumentálnější. Nejprve se jdeme podívat na Tasman ledovec, který mne teda docela zklamal. Byl celý špinavý a vlastně ani nebylo moc poznat, že je to ledovec, ale zajímavá byla barva jezera přímo pod nim, která měla mléčno šedou barvu. Poté přejíždíme na druhou stranu hřebene a jdeme asi tří hodinový trek Hooker údolím přes tři houpací mosty až k dalšímu ledovci a jezeru, nad nimiž se mocně tyčí Mt. Cook. Já mu však dala výstižnější název „ksichtič“, podle sněhu na vrcholku, který vypadl jako mračící se obličej. Ve vesničce jsme pak zašli do informační centra a vyfotili se se sochou Sira Edmunda Hillariho, který zde trénoval na svůj výstup na Everest. Přesně 50 let po zdolání vrcholu mu zde postavili památník, který ještě sám odhaloval. Zemřel o pár let později v 90 ti letech.

      Spíme u Clay Cliffs, jejichž skalní věže všemožných tvarů jdeme brzy ráno prozkoumat a poté pokračujeme dál, zjistit, čemu tady říkají Vanished Word (vymizelý svět).  Nejdříve to byly maorské malby z 19. stolení, které nás teda hodně pobavily, potom Elephant rock, skalní město a nakonec zkamenělá velryba. Ve skalním městečku jsme potkali dva české lezce, kteří tu žijí už skoro 10 let. Holčina nám začala vyprávět, že to tady není zas taková hitparáda, jak by se mohlo zdát. Máme si prý vážit toho, co máme v Čechách, bezplatného zdravotnictví a školství, protože tady je to hrozně drahé a přitom úroveň školství se vůbec nedá srovnat. Proto tady jsou také Češi za jedny z nejlepších pracovníků. V městečku Omaru jdeme číhat na modré tučňáky, kteří se tu hojně vyskytují. Problém je v tom, že tito malý tučňáci připlouvají na pláž až po západu slunce a hned přeběhnout do svých hnízd, což vlastně není takový problém, jako ten, že pokud je v tuto dobu chcete pozorovat, tak si to musíte zaplatit. My však měli štěstí a jeden z nich připlul na pláž už přes den. Byla to hrozná sranda, protože to vypadalo, že se na tu pláž ani nedostane, jak ho ty vlny pořád smetávaly zpátky do moře. V tučňáčím divadle (lidi sedí na tribunách a sledují vyplavující se tučňáky), které bylo přes den volně přístupné, jsme potkali Francouzku Alex, která se k nám na zbytek dne připojila. Věděli jsme o místě, kde se dají pozorovat nejvzácnější tučňáci na světě, tučňáci žlutoocí. Přijeli jsme k majáku a jaké na nás čekalo překvapení, když tam na nás vykukovalo snad 15 těchto tučňáku, kteří se vydávají ke svým hnízdům před setměním. Z méně než dvou metrů jsme pozorovali i šedá chlupatá mláďátka těchto super zvířat, která jsou extrémně ohrožená a velice plachá. Po 8. hodině nás vyhnala paní, která je hlídá, protože se tučňáci nesmí fotografovat s bleskem. Zajeli jsme tedy ještě ke známým Moeraki boulders, velkým kulatým kamenům, vytvářejících na pláži nádhernou scenérii. Zase jsme měli štěstí s načasováním, protože u koulí skoro nikdo nebyl a daly se hezky vyfotit bez davů, které tam běžně bývají. Rozloučili jsme se s Alex a jeli spát na vyhlídku nad město, kde měl Jára špatné sny.

  7. a 8. týden (2. na jižáku)

      Druhý den ráno jsme šli ještě jednou navštívit žlutooké tučňáky, kterých už tentokrát nebylo tolik, a pak se vydali hledat další kamenné koule, které jsou však oproti Moeraki boulders téměř neznámé. Další tajný tip našeho průvodce Frenzyho. Díky. Tyto koule byly totiž ještě mnohem hezčí a zajímavější. Vypadaly jako obří dinosauří vejce a člověk vůbec nechápal, jak se něco takového vůbec mohlo vytvořit. Prý to vše začalo u zrníčka písku, které se obalovalo dalším a dalším pískem, třeba jako sněhová koule při stavění sněhuláka. Mnohé z nich byly tak veliké, že v sobě měly bazének, ve kterém by se dalo koupat. Prozkoumávání všech koulí nám zabralo skoro dvě hodiny, a kdyby nepřicházel příliv, tak bychom tam snad ještě vydrželi. Postupujeme na jih k Doctor´s point, kam jsme podle Frenzyho měli dojet při odlivu, abychom prošli jeskyní. Odliv nebyl, ale my jsme se toho nebáli. V jeskyni byla voda až po kolena a když šli větší vlny, tak nás to někdy pěkně ohodilo. To nám však nevadilo, protože to bylo super dobrodrůžo a ty krásné výhledy na bílou pláž se skalami za to stály. Dvě hodiny trávíme i v městě Dunedin, kterému se přezdívá zélandský Edinburgh. V městečku se usadili skotští osadníci a dodnes prý na žádné pořádné zábavě nesmí chybět dudy. Mají tam i zmenšeninu Edinburské věže a celkově hodně historických budov v porovnání s ostatními městy, proto se nám toto město líbilo asi nejvíc ze všech měst tady vůbec. Poté pokračujeme dál k jednomu z našich nejoblíbenějších míst na jižáku. Tunnel beach, která se může pyšnit ne jedním tunelem, ale hned dvěma. Jeden z nich je obrovský, ale opravdu obrovský přírodní tunel vytvořený mořem, do kterého by se vešly dva kamiony a druhý je malý tunel provrtaný skrz skalní masiv dolů k pláži, který nechal vyhloubit místní bohatý muž pro svoji milovanou dceru, která si přála přístup k moři. Zrovna když jsme scházeli k útesům, začínalo pršet a taky hrozně foukalo. Déšť brzo ustal, ale obloha byla stále tmavě modrá, a když sluníčko začalo vykukovat z mraků, objevila se duha. Byla to nádherná podívaná a ve spojení s bouřícím mořem a větrem, který nám téměř bránil v chůzi, jsme si připadali jak nesmrtelní. Projíždíme dál Otago poloostrovem a užíváme si výhledy na množství malých zálivů a nádhernou krajinu. Dojíždíme až  k Albatros centru, kde je však tak vysoký vstup, že dál nejdeme. Já jsem se alespoň dostala se skupinou turistů na pozorování modrých tučňáků. Kdybych věděla, že jim bude tak dlouho trvat než přijdou, tak bych tam snad ani nešla. Za hodinu a půl jsem vymrzla jak rampouch, ale aspoň jsem viděla, jak se 200 malých modrých tučňáků snaží dostat ke svým hnízdům. Vypadalo to na krásně strávený den, až na úplný závěr, kdy jsme ve vedlejší ulici zapadli do půlky kol. Čekalo nás spaní na nakloněné rovině a Járu ráno otlačené rameno.

      Bůh nás zase miloval. V půl 7. ráno nám ťuká na okénko zarostlý pán s kulichem a ptá se, jestli potřebujeme pomoc. Byl to jediný člověk, který bydlel v jediném domě této ulice. Za 20 min. se vrátil s lanem, upevnil ho a zadek našeho auta a začal tahat. K naší smůle však nechal otevřené zadní dveře i s rámem na kolo a lano, které přivezl, bylo tak krátké, že Jarda nestačil zabrzdit, a zezadu to do něj napral. Pán nebyl rád. Stále opakoval:“ It´s not good. It´s not good. Shit happens.“ Trochu se mu hýbal zadní rám. Dali jsme mu 50 dolarů a zbytek slivovice, po jejímž darování už se téměř úplně uklidnil. Když jel zpátky, dal nám ještě papírový balíček, na kterém bylo napsáno Pharmacy. Byli jsme rádi, že jsme z toho venku a mohli jsme pokračovat k Nugget Point. Tento mys je velice fotogenický, na útesu se tyčí maják, ke kterému vede jen úzká cestička a za ním se v moři rozprostírá spousta menších skal (nuggetů). Díky průvodci Frenzýmu jsme se dostali na místo, které nám poskytlo doposud nejintenzivnější zážitek z Nového Zélandu. Cannibal beach, pláž, která dostala své jméno díky lidským kostem, které zde prý byly nalezeny prvními Evropany, je vyhlášeným domovem lachtanů novozélandských (lvounů), jejichž přesný popis jste dostali v článku o lachtanech. Nejprve jsme se šli projít a pozorovali spící lachtany, kteří si nás vůbec nevšímali. Chtěli jsme také projít na druhou pláž, ale cestičky, kterými jsme se vydali, se nám zdály dosti zarostlé, tak jsme se po pár minutách vrátili. Až později jsme zjistili, že to nejsou cestičky od lidí, ale od lachtanů, kteří chodí spát do trávy na pobřeží.  Představa, že bychom tam mohli potkat půl tunového lachtana, nás dosti vystrašila, naštěstí se to však nestalo. Po procházce jsme se vrátili do auta a zkusila dárek od místního domorodce z rána. Poté jsme přejeli na pláž autem a tam na nás čekala ta neuvěřitelná podívaná. Bitva dvou lachtaních samců o dvě samičky. S úžasem jsme tuto pro nás ze začátku nepochopitelnou telenovelu sledovali a nevěřili vlastním očím. Vše jsme také zaznamenali na video, které má více než 20 minut. Na ten řev a „běh“ 500ti kilo živé váhy asi v životě nezapomeneme, zvlášť když se vše odehrálo 5 metrů od nás.

      Počasí nám po ránu bohužel moc nepřálo, ještě než však začalo úplně pršet, stihli jsme se podívat k Purakounui Falls. Tyto vodopády nebyly ničím moc zajímavé, tak jsme přejeli k Gypsy „workout“, což byl neuvěřitelný prostor plný všemožných mechanických hýblátek vytvořený z odpadu fungujících na solární, vodní nebo ruční pohon. Dva nadšenci začali před více jak 15 lety sbírat vyplavené předměty z pláží a různé věci, které jim dali kamarádi darem a začali z nich dělat galerii. Hned u vchodu vás třeba přivítá kostra ovce se slunečními brýlemi, která jede na kole a troubí u toho. Musíte teda zatočit kličkou. Část výtvorů je umístěna ve starém autobuse, kterým projíždí vláček a ten rozpohybuje různé předměty, které pak začnou svítit, hrát nebo způsobí řetězovou reakci. Přišlo nám úplně neuvěřitelné, jak si někdo dokáže tak vyhrát a z úplnými blbostmi, které by většina vyhodila, a přitom pobavit tolik lidí. Už autobus stál za to, a jelikož bylo tak šeredně, využili jsme nalezených 10 dolarů z festivalu a šli se podívat na druhou část galerie, kde byl nejlepší klavír, jehož každá klávesa byla připojená k jiné věci, která vydávala zvuk a třeba i svítila. Tak jsme se trochu pobavili, přečkali deštivé počasí a poté pokračovali k lepšímu a mnohem většímu vodopádu Mc Lean Falls. Do zátoky Curio bay, kde jsou prý nejlepší podmínky pro bezplatné plavání s delfíny, jsme přijeli až navečer. Ten den však byla taková zima a tak foukalo, že se ani delfínům nikam nechtělo, natož mně do ledové vody. Za odlivu se jdeme podívat alespoň na zkamenělý les, který před miliony lety stával na břehu moře, a dlouhou dobu pozorovali obrovské vlny, jak s děsivým burácením narážejí do skalnatého pobřeží.

      Ráno jdeme zkusit štěstí do Cathedral jeskyní, kde byl opět zákaz vstupu kvůli velkým vlnám. Tak se vracíme na Curio bay a čekáme na delfínky. Tam potkáváme fajnový pár z Čech a kecáme s nimi asi 2 hodiny, mezitím do zátoky připluli asi 4 delfíni, ale byli dost daleko a než jsem se stihla vzpamatovat, tak byli pryč. Tak znovu čekáme a čekáme až do 4 hodin, a když už chceme odjíždět, přiběhne Jarda, že jsou zase tady. Tentokrát jsem připravená, v dlouhém triku a legínách se vrhám do moře. Tak jsem se přece dočkala. Plavala jsem s delfíny. Bylo jich tak 5 nebo 6 a byli ode mě třeba 2 metry daleko. Bylo to moc krásný, a i když Hector delfíni jsou nejmenší delfíny na světě, je to trochu zvláštní plavat s tak velkými zvířaty ve vodě. A to že ta voda byla pořádně studená, taky jsme byli (kromě pár malých ostrůvků) nejblíže jižnímu pólu. Vydržela jsem tam přes půl hodiny ani jsem nevěděla jak, tak moc jsem byla s delfínů unešená. Po 7 hodinovém čekání tedy konečně můžeme pokračovat a míříme k majáku Waipapa Point, téměř na úplném jihu NZ. Večer už jen přejíždíme do městečka Invercargill, kde za prádelnou nacházím svetr a rifle.

      Druhý den ráno skypujeme domů a pak vyrážíme na dlouho cestu na sever do města Te Anau, kde je poslední možnost koupit benzín a jídlo, před 130 km cestou k Milford Sounds. Cestou zastavujeme třikrát, nejprve nabrat nějaké jídlo za Countdownem, byl to zrovna ten typ obchodu, kde mají všechno pěkně rozdělené, ovoce a zelenina v jednom barelu, pečivo v jiném a zbytek v kontejneru. Libujeme si, kolik budeme mít jídla, když v tom přijíždí paní v dodávce, zjistit, kdo se motá kolem jejich koňtáků. Ještě stíhám utéct s bedýnkou ovoce a zeleniny, ale Jardu paní dostává…Chudák nemůže pobrat melouny a všechno pečivo i s dortem a navíc mu praská ucho u tašky. Paní byla celkem milá, jídlo jsme teda museli vrátit, samozřejmě kromě bedničky ovoce, kterou jsme zazdili, ale dokonce jsme s ní i diskutovali o nehorázném plýtvání a na konci sama přiznala, že se plýtvá hodně, ale že je to prostě pravidlo a ty oni neporušují. Druhá zastávka byla u skupinky stopařů, kterým dáváme pizzu a nějaké ovoce a zeleninu. Byli tři, neměli jsme v plánu je brát, protože Dýno nemá tolik sedadel, ale pak se ukázalo, že potřebují pomoc. Byli to sourozenci z Pensilvanie v USA a jejich kamarád, kteří přecházeli z úplného jihu NZ na jeho úplný sever, slavný Te Arora trek dlouhý 3000 mil. Po krátké konverzaci jsme zjistili, že jedna z nich si cestou vymkla kotník a potřebuje odvézt do města. Tak jsem si lehla dozadu, kde normálně spíme, krabice jsme poskládaly, aby se tam vešla její krosna, a už jsme jeli. Byli nám ohromně vděční, trochu ani nevěřili, jaké štěstí je v podobě odvozu i jídla potkalo. My byli rádi, že jsme mohli udělat dobrý skutek, taky se nám to večer vrátilo…Třetí zastávka byla u Clifden jeskyní, ve kterých jsme strávili asi hodinu, zatímco si Kate četla u auta a pak už jsme pokračovali přímo do Te Anau. V tomto městě není extra nic speciálního, je to turistické středisko, kudy musí projet všichni, kdo míří k Milford Sounds (fjordům), jednomu z nejnavštěvovanějších míst NZ. Můžete si tam zabookovat trajekt na projížďku mezi fjordy nebo třeba helikoptéru či jinou atrakci na pobavení v tomto nádherném koutu jižního ostrova. Večer jsme zkusili štěstí u Freshchoice, pro nás nového obchodu, a bylo to terno, našli jsme 3 plechovky 200 g parmazánu, hermelín, další 3 sýry, 2 jogurty a ještě asi 10 kg salátu Ceasar , který měl dressing zvlášť v pytlíčku. Jarda pak chodil po městě a křičel: “Salad for free.“ Z 15 min. přišel bez salátů. My si nechali „jen“ 2 kg. Jardovi to nedalo a skočil se podívat ještě k druhému obchoďáku ve městě. Jaké bylo mé překvapení, když za chvíli přinesl dvě krabice, jednu plnou piv, a druhou plnou caciky salátů. To už je vážně vrchol zhýralosti, když vyhodí krabici plnou piv jen proto, že měla porušený karton. Exspirace byla až příští léto! Jako my se za to na ně zas tak moc nezlobíme :D

      Ráno, i když nám počasí moc nepřeje, vyrážíme k Milford Sound. Obědovou zastávku na výhledu nám zpestřuje jediný horský papoušek na světa Kea, kterého jsme si zamilovali na první pohled. Vybírá se a my konečně můžeme hltat ty nádherné výhledy všude kolem. Vyrážíme na trek do údolí Geralda a po dvou hodinách chůze říčním korytem staneme u úžasného vodopádu tvořeného třemi řekami. Lezeme výš a zjišťujeme, že vodopád je ještě třikrát delší než je možné vidět zespoda. Paráda. Všude okolo jsou obrovské skalní stěny, ze kterých stékají stovky malých vodopádů. Rychle zpátky, následuje krátká zastávka u Hommer Tunnel, ledového tunelu, který měl ještě před 10 lety 70 m a dnes má tak 10, a pak už míříme přímo k okraji fjordu, kde máme na třetí hodinu zamluvený trajekt. Počasí nám vyšlo úplně nejlépe, jak mohlo. Bylo krásně, teplo a vítr foukal tak akorát, by nás ochladil. Dvouhodinou plavbu fjordem až k úmoří Tasmanova moře, jsme si úžasně užili. Kolem ohromné skály a hory, spousta vodopádů, ke kterým kapitán několikrát zajel až tak, že lidi na přídi byli celý mokří, stříkající kapky vody vytvářející duhy a lachtani válející se líně na skalách. K tomu všemu studené pivo a voda z vodopádu. Pohádka. Po návratu jsme zkusili dojít k jednomu vodopádu, který jsme míjeli cestou. Cesta byla přehrazená plotem, ale to nás nezastavilo, stejně jako spoustu dalších před námi, a po pár minutách jsme přišli k obrovskému úžasnému vodopádu, který vytvářel velkou duhu. Dopadající voda stříkala snad 10 metrů a my byli za chvíli celý mokří, ale to nám vůbec nevadilo, protože od takové nádhery se nedalo jen tak odejít. Vyrážíme zpátky a cestou se stavujeme u propasti, kde voda padá do hloubky několik desítek metrů a vytváří ve skalách všemožné díry a prohlubně. Stavíme ještě několikrát, abychom vyfotili ty krásné výhledy, a přitom nás ještě dvakrát navštěvují papoušci Kea.

      Spíme na konci jediné vedlejší cesty a zároveň na začátku vícedenní treku a také krátké procházky k Humbold vodopádům. K výhledu je to prý 15 min., ale náš průvodce Frenzy nabízí lepší dobrodružství. Hodinu a půl skákat po kamenech a hledat cestu po břehu řeky až k dopadišti 170 m vysokého vodopádu. Už se zdá, že to projdeme suchou nahou, téměř u vodopádu však vybíráme špatný břeh řeky. Snažím se přelézt převislou skalku, ale neudržím se a končím v řece a rovnou pěkně celá. Jarda se směje, až se nadechnout nemůže. Moje žlutá nepromokavá bunda se nafoukla a vypadá jako záchranná vesta. S jeho pomocí se konečně vyškrábu nahoru, ale po dalších 5 krocích zjišťujeme, že tudy cesta nevede.  Takže zpět a zase přes převislou skalku. Bez pomoci to ale nedám. Jára si stoupá pode mě a já mu začínám přelézat přes ramena, to však taky nevychází a ve vodě končíme oba. Ještě, že voda nebyla tak studená, naštěstí pro nás je tento vodopád vyživován řekou a ne ledovcem. Všechno zlé je pro něco dobré, aspoň jsme se omyli a vyprali si. Další super výlet byl k jezeru Marion. Cesta byla sice hodně náročná, vedla přes kořeny a skály a trvala skoro dvě hodiny, ale ty výhledy stály za to. Mezi obrovskými horami se zasněženými vrcholky se ukrývalo křišťálově čisté jezero. Dlouho jsme však nezůstali, protože jsme chtěli stihnout ještě výstup na Key summit, nejoblíbenějšího treku v okolí. Cesta už byla o něco nudnější, uzpůsobená pro všechny chodce, ale ta dřina opět stála za to. Na vrcholku se nám naskytl 360 stupňový výhled do okolí. Člověk si připadá, tak maličký oproti těm obrovským horám a ledovcovým jezírkům, které byly vytvořeny před miliony lety. Zdá se to neuvěřitelné, že tak vysoko můžou být jezera a rašeliniště. Cestou zpět do Te Anou se zastavuje už jenom u Mirror lake, tedy zrcadlového jezera, kde se v hladině za bezvětří odrážejí okolní hory. Jsme úplně znavení, ale návštěvu za Freshchoisem si nemůže odpustit. Ovšem co nás tam čeká tentokrát, to si nechám jako překvapení na příště…

   

   

• 24.01.2016 23:20

  5. týden Vánoce a Silvestr

  foto zde : https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Zeland_-_Severni_ostrov_III./

              Počasí nám moc nepřeje, tak přejíždíme po světové zapomenuté dálnici číslo 43 k západnímu pobřeží. Druhý den dopoledne se vyjasnilo, tak jsme se vydali k útesům, do kterých narážely vlny a ty pak stříkaly snad 30 metrů vysoko a burácely přitom, jak při bouřce. Poté už se přesouváme k národnímu parku Mt. Egmont, tvořeného pouze prstencem lesům kolem sopky, trčící jak kužel z roviny. Než jsme však stačili dojet k místu, odkud se vychází na vrchol vysoký přes 2,5 km, tak se zatáhlo a to si pak rychle rozmyslíte výstup, zvlášť po získání informace, že na této sopce, kde se extrémně rychle mění počasí, už pár lidí zůstalo. Vzdáváme to a jedeme se raději podívat k Dawson falls a poté do obchodu s výrobky z possuma (místní vačice). Paní se nám dost věnovala, tak jsme se dozvěděli, že exportují do celého světa, vyrábějí čepice pro polárníky a mají vlastní lovce, kteří ročně zastřelí 15 000 possumů. Jo takové ponožky z possuma, to by bylo něco, jen kdyby nestály 750 Kč. Počasí se neumoudřuje, tak jedeme do New Plymouthu do Puke Ariki, obřího muzea, kde nás nejvíce zaujala expozice o světle. Tam by se děti měli učit fyziku, tolik pokusů a ukázek, jsme ve škole v životě neviděli. Celkově tu mají muzea moc hezky a zábavnou formou udělané, žádné nudné dlouhé texty, ale interaktivní tabule, 3D kina, možno si na spoustu věcí šáhnout a zkusit, dětské koutky a všechno tohle zadarmo a k tomu ještě free wifi. Když nám muzeum zavřeli, tak jsme se vydali na procházku po pláži a pak do parku na festival světel. To bylo parádní, všude světýlka, na mostech disko koule všech možných velikostí, svítící vodopád a v jezírku koule, které měnily barvu i frekvence blikání, takže vytvářely různé obrazce.

              Štědrý den byl také deštivý, tak jsme si v muzeu pustili pohádku a snažili se pochytat alespoň trochu vánoční atmosféry. Koupili jsme si víno, začali pít už odpoledne a pak si udělali radost, když jsme za kavárnou v parku našli spoustu muffinů různých druhů, perníčky a sýrové bulky. Večer vyrážíme do města a brouzdáme ulicemi, kde je hodně živo. Nakonec zůstáváme u jednoho baru, kde živá hudba hraje Boba Marleyho a další pohodové songy. Lidé se baví a přejí si šťastné a veselé, jen nám to moc jako Vánoce nepřipadá. Alespoň jsme si zatančili a zazpívali a pak se ještě cestou k autu prošli přes svítící park, popřáli si dobrou noc a dárky si dali až ráno.

              Ráno voláme domů s rodinkami, kde zrovna probíhá Štědrý večer. Na dálku popřejeme šťastné a veselé a zase pokračujeme dál. Zastavujeme na Cape Egmont, majáku na západním pobřeží a potom na Waverley beach, pláží s barevnými útesy a skalními okny, kde si děláme pěkné odpoledne. Navečer se přesouváme do města Wanganuji, tam parkujeme přímo na pláži, užíváme si západu slunce a dopíjíme přitom zbytek vína. Cestou jsme na silnici našli téměř celou 300 g čokoládu Tomblerone, tak jsme se do ní taky trochu podívali.

              Na druhý hod vánoční už je zase všude otevřeno, tak se jdeme podívat do místního muzea, kde mají super sbírku kostí různých zvířat a jako v každém správném novozélandském muzeu, nesmí chybět expozice o maorské kultuře. Tyto expozice vypadají všude stejně, obsahují sbírku různě velkých jadeitů (zelených posvátných kamenů), oblečení z peří, hudební nástroje, nějaké povídání domorodců a většinou také velkou vyřezávanou kánoi. Někde mají udělané plastové figuríny, jak se hrabou v ohni, jak u nás za doby kamenné. Přitom první Maoři sem pravděpodobně přišli z Polynésie kolem 13tého století. Nejvíce nás však pobavily maorské malby na stěnách z 19tého století :D Docela vtip.  S malými přestávkami pak přejíždíme téměř celý den na druhou stranu ostrova do Castel Pointu, kde je úplně nejvíc parádní maják. 

              Další den ráno jsme si vyšli k majáku, lezli po útesech a hledali skrytou jeskyni, která by měla být přístupná pouze za odlivu. My tam byli za polovičního odlivu a už bosí jsme doskákali k jeskyni, jejíž vchod střežil obrovský lachtan. Nejdřív jsme byli hrozně potichu, abychom ho nevyděsili, jako toho prvního, ale pak jsme zjistili, že tenhle se jen tak vyděsit nedá. Nakonec jsme museli oblézt malou skalku a lachtana nadejít. Pak už byl přístup do jeskyně volný. Přijít v tuto dobu mělo i své výhody, které udělaly jeskyni ještě atraktivnější. Nejenom, že to byla největší jeskyně, kterou jsme kdy viděli, velká asi jako 2 fotbalová hřiště, ale měla otvor i z druhé strany, ze které se valily vlny a vždycky, když šla nějaká větší, tak se v jeskyni ještě více setmělo, tím jak vlna zakryla otvor. Tahle úžasná podívaná se navíc odehrávala 50 metrů pod nohama nic netušících turistů fotící si maják. Jeskyně totiž byla přímo pod ním. Když jsme vylezli z jeskyně, lachtan tam pořád byl. My jsme však chtěli získat obrovskou paua, jedinou mušli s odleskem do modra, ležící kousek před ním. Byli jsme dva metry nad ním na skále a snažili se ho odehnat křičením a máváním bundou, načež on nám taky odpovídal zuřivým křičením. Už to nebyl takový roztomilý lachtánek. Zuby mu koukaly z huby aspoň 5 cm a vztyčený na předních ploutvých měl klidně i metr a půl. Ač nechca museli jsme na něj hodit malý kamínek, který ho už konečně odradil a pomalu se odplazil do moře. Celý nadšení, že máme takovou krásnou mušli, stoupáme na protější veliký útes, ze kterého je nádherný výhled na maják a skály táhnoucí se snad 300 metrů. Ty oddělovaly pláž od otevřeného moře a vytvářely lagunu, kde si rodiny užívali nedělní odpoledne. Ještě ten den odjíždíme více na jih, já řídím asi 100 km!

              Ráno jsme se vydali hledat jeskyni se svítícími červíky (glowworms), která však byla ukrytá, tak dobře, že jsme ji hledali přes hodinu, a když jsme bránu k ní konečně našli, zjistili jsme, že je jeskyně zavřená. Byla totiž na soukromém pozemku a předem jste si měli zavolat, když jste jí chtěli navštívit. My jsme se zase nedali tak lehce odbýt. Jeskyní měla protékat řeka, tak jsme se vydali proti proudu a doufali, že nebude moc daleko. Cesta k ní nám zabrala taky skoro hodinu. Prolezli jsme vchodem, kde bylo asi po kolena vody a pokračovali dovnitř. Červíků tam byla opravu spousta, zářili jako noční obloha. Byla to krásná podívaná, jen podivný smrad rušil naši idylku. Denní světlo pronikalo někde v dálce z druhé strany a my se vydali k němu. Smrad byl čím dál intenzivnější. Jára šel první a najednou vidí kopyto a po chvíli celou mrtvou krávu ležící v řece u vchodu do jeskyně. Aha, proto asi bylo zavřeno….Pokračujeme na pinnacles, kamenné věže, kde se také natáčel Pán prstenů a poté už směřujeme na úplný jih severního ostrova na Cape Palliser. Na maják vedly snad ty nejstrmější schody, které jsem kdy viděla, a taky tam foukalo asi nejvíc, kde jsme kdy byli, ani pořádně chodit se tam nedalo. My jsme si však vylezli na skálu nad majákem, která nás kryla a navíc nám poskytla mnohem lepší výhled. Z výšky jsme viděli až na jižní ostrov a dole pod námi jsme rozeznávali v moři lachtany. A už jsme spěchali dolů za nimi. Pozorováním lachtanů jsme strávili minimálně dvě hodiny. Byla jich celá kolonie, určitě stovky, možná tisíce. Většina se jich vyhřívala na kamenech a jen tak se povalovala, někteří, hlavně mladí samci, se prali a zbytek plaval v moři. Když lachtani plavou, tak vypadají jako torpéda, točí se dokola, hrají si spolu navzájem a vyskakují z vody, to jsou úplně nejroztomilejší. A co teprve lachtaní mláďátka, ty jsou úplně k sežrání.

              Další den jsme zamířili do Rimataka forest parku, oblíbené destinace obyvatel hlavního města Wellingtonu. Cestou jsme se zastavili vykoupat v řece a pak jsme v městě Upper Hut, tedy Horní chata, našli asi 2 kg meruněk, salát, moučníkový piškot a asi půl kila žužu bonbónů. Park nás zas tak moc neuchvátil, tak jsme pokračovali ještě dál po štěrkové cestě až na její konec a poté šli asi 3 km podél pláže k lachtaní kolonii. Pořád jsme jich neměli dost.  Ale co nás na pláži zaujalo ještě víc, bylo velké množství paua mušlí, kterých se tam válelo stovky. A my jsme předtím kvůli jedné vyhnali lachtana z jeho odpočinkového místa u jeskyně. Nejdřív jsme si vybrali jen pár nejhezčích, ale pak jsme neměli to srdce je tam nechat, tak jsme cestou zpět táhli asi 150 muší v Járově bundě. Vymysleli jsme totiž podnikatelský plán. Náš vedlejší příjem bude prodávání paua mušlí na nedělním trhu. Tady je totiž prodávají na všech turistických místech asi za 15 dolarů, takže 250 Kč.

              Den před Silvestrem už jedeme do Wellingotnu, kde nejdřív navštěvujeme městské muzeum a potom ještě muzeum Te Papa (pokladnice) které mělo 6 pater. Nejzajímavější expozice byla o 1. světové válce a o bitvě v Turecku. Mohli jste si zkusit střílet za zákopu a všechno možné, ale nejhustější byli figuríny v nadživotní velikosti, které vypadali úplně, ale úplně jak živé. Nezapomněli na jediný detail, chlupy v nose, mouchy kolem konzervy, pot…Figuríny představovali opravdové postavy války a jejich příběhy. Super byla také výstava kostí všech vodních savců a v lihu uložená největší ulovená chobotnice. Poté jen brouzdáme ulicemi a na proslavené Cuba street posloucháme místní umělce.

              Silvestrovský den jsme zahájili naší první „větší“ rozepří, která nám však vydržela asi jen 3 minuty. Už to vypadalo, že se na Mt. Victoria, horu, ze které byl krásný výhled na celé město i okolní zálivy, vypravím sama, ale pak se Jára zase umoudřil a přidal se ke mně. Potom jsme si zajeli do botanické zahrady, kde jsme si dali šlofíka a pak se vylezli podívat na vršek, kam slavná červená kabelová lanovka vozí turisty. Našla jsem lístek, tak jsem se také nechala svézt dolů, ve dvou tunelech měli super blikající kabely, které jinak celkem nudnou jízdu trochu zpestřily. Před tím jsme ale s Járou našli za kavárnou kupu výborných zákusků a dalších sladkůstek a taky obloženou bulku a super turecký chleba se sýrem. Zbývalo nám projít ještě 2 patra Te papa muzea, tak jsme to proběhli a pak si šli zase poslechnout hudebníky do Cuba street. Koupené víno si přeléváme do pet lahve a míříme k laguně, místu v centru města, kde je živý silvestrovský koncert. Abyste věděli, v celém centru Wellingtonu je zakázáno pít. Často to tady mají ve městech, že se třeba od 10 nesmí pít na ulicích nebo někde naopak od 8 ráno do 6 odpoledne. Hudba hrála opravdu přímo naproti vodě, lidé obklopovali malou lagunu ve větším půlkruhu, bavili se a tancovali. První kapela byla dost rocková, což nebylo úplně pro nás, ale od 10 hod. začal hrát Big band asi s 20 hudebníky, hlavním sólistou a dalšími dvěma zpěvačkami. Ti byli úplně parádní. Lepší kapelu nemohli vybrat. Tak jsme potančili a pak před 12 odpočítali sekundy a pozorovali ohňostroj. Párty pokračovala v ulicích a barech po celém městě. My už jsme se jen těmi ulicemi prošli, a když jsme viděli to množství opilých lidí, tak jsme šli radši spát.

              Dobré ráno nový roku. Snad ne jak na nový rok, tak po celý rok. Jak už jsme si téměř odvykli pít, tak nás ráno docela bolela hlavička. Šli jsme ji tedy schladit do moře, ale voda byla tak ledová, že jsme udělali pár tep a zase rychle vylezli. Poté voláme domů, kde mají ještě před půlnocí a pak jedeme znovu do botanické zahrady, okouknout další části, které jsme předešlý den nestihli. Taky jsme se zašli podívat do observatoře s teleskopem ze začátku 19. století a interaktivní expozicí o vesmíru. Konťák za kavárnou jsme nemohli minout a opět nezklamal. Pak už jsme spěchali k trajektu, který jsme měli zabookovaný na pátou hodinu. Plavba trvala skoro 4 hodiny a tím jak to houpalo, tak nebyla úplně příjemná, ale jsme na jižáku.

             

              

• 18.01.2016 21:14

  Severní ostrov II. část

   

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Zeland_-_Severni_ostrov_II./

  Fotky doporučuji prohlížet současně :)

  Zbytek třetího týdne 

  Cesta zpět na jih je ve znamení deštivého počasí. Celý den propršelo, tak jsme se zastavili alespoň na ovčí farmě, kde dělají ukázky stříhání a mají ovčí muzeum a mini zoo s lamami, poníky, possumy, pštrosáčaty a mnoha dalšími zvířátky.

  Ráno se probouzíme na Murriwai pláži za šediva. Naštěstí se počasí za chvíli umoudří a my míříme okouknout jedinečnou podívanou v podobě obrovské kolonie gannetů. Tito mořští ptáci sem přilétají zahnízdit a přivézt na svět svá mláďata na útesech vysoko nad mořem. Vydrželi jsme je pozorovat přes hodinu a vydrželi bychom asi ještě déle, kdyby nás pěkné počasí nehnalo dál. Před obědem se přesouváme k Goldie bush walk, kde cestopisy slibovali dobrodružnou cestu zpátky korytem řeky. Chvílemi to spíše připomínalo bahenní lázně než túru, ale cestopisy nelhaly. 

  Pláž Bethel´s  a nedaleké duny jsou výjimečné svou barvou, jsou tvořené černým pískem a jezero uprostřed těchto dun vypadalo jak oáza na poušti. Taky jsme se v ní chtěli svlažit, ale voda byla tak studená, že jsme tam jen strčili nohy a zase se oblékli. Na noc jsme dojeli do Pihi, malého městečka, proslaveného svou pláží s velkou skálou ve tvaru hlavy lva uprostřed. A jelikož byla sobota, doufali jsme v nějakou živou hudbu, což se nám taky poštěstilo.

  Další den ráno zase prší, ale my se přesto vydáváme podívat na vodopád a potom na Gap, což je průrva mezi dvěma skalami, o které se tříští vlny a část vody protéká do bazénku, ve kterém se dá plavat bez toho, aby vás smetávali vlny. Na opuštěné pláži ve Waitipu jsme si vylezli na vyhlídku vysoko na skále, kde byl nádherný výhled na útesy a moře, které bylo všude kolem nás. Kdysi to býval rušný přístav s železnicí, po niž se dopravovali ceněné kauri stromy z vnitrozemí, po které dnes však už není téměř ani památky. Zašlou slávu tohoto místa připomínala též, dnes již z velké části zavátá, jeskyně, která byla tak velká, že v ní bývala tančírna a pořádali se v ní plesy. Poté už se vydáváme na poloostrov Coromandel, ležící jihovýchodně od Aucklandu, na jehož předměstí nalézáme zatím největší úlovky. 55 banánu, 3 salát řeckého typu se sýrem a olivami, další dva jiné saláty, manga, jahody, pudink a pečivo.

  První místo, kam se vydáváme na Coromandelu, jsou Broken hills (rozbité kopce), které nesou své jméno díky těžbě zlata, která se zde odehrávala před více jak sto lety. Čelovka, jako doporučené vybavení, byla opravdu nezbytná, protože jedna z tras vede i přes 500 metrů dlouhý tunel, kterým se kdysi zlato dopravovalo dolů do údolí. Cestu zpátky jsme zvolili korytem kanálu, který přiváděl vodu k továrně. Další, hodně krátkou, zastávkou byla Hot Water Beach. Nejvíce přelidněnou pláží na NZ. Ptáte se proč? Na pláž totiž vytékají termální prameny, které však nevyzpytatelně mění svůj směr a podle toho také lidé vykopávají díry do písku a dělají si jezírka. Jelikož prameny prosakují horkou vodu pouze necelých sto metrů na pobřeží a vykopat jezírko si můžete jen při odlivu, je tato plážička více než přelidněná. My jsme si jen ohřáli, a taky trochu spálili nohy, protože voda měla 60-65 stupňů, a pokračovali dál k nádherným zálivům Cathedral Cove. V této zátoce se nacházely nejhezčí plážičky, které jsme prozatím na NZ navštívili. Své jméno zátoka nese podle velkého skalního oblouku, který připomíná katedrálu, a můžete jí projít na další malou pláž s obrovským skalním kuželem tyčícím z moře. Strávili jsme celé odpoledne prozkoumáváním jednotlivých plážiček a prolézáním útesů a na západ slunce jsme se ještě zajeli podívat na Shakespeare cliffs (útesy).

  Ve Whitianga zastavujeme jen kvůli vyřízení potřebných věcí na internetu a hrabošíme jogurty a pizzy. Pokračujeme dál po road 309, neboli zapomenuté cestě, kde jedete přes 40 km po štěrku a nepotkáte vůbec nic. Prý to má být zážitek, nám to tak super nepřišlo…Road 309 se pak napojuje na silnici vedoucí nejblíže mořskému pobřeží, blíže jedete už jenom na 90 mile beach, a cestou na jih zastavujeme na farmě, s volně po cestě přebíhajícími polodivokými, prasátky. V městečku Paeroa nalézáme největší zásobu ovoce a zeleniny vůbec. Bylo toho tolik, že jsme to museli rozdávat a ještě nám pořád zbyli 3 melouny, 4 kg jablek, 2 kg hrušek, broskve, meruňky, květák, brokolice, lilek, salát a ještě žampiony a chleba. Něco jsme dali francouzskému páru a hlavně jim ukázali, kam si mají zajít pro spoustu věcí, co tam zbylo. Oni nám pak dali pivo a nechali si vyprávět, jak je jednoduché najít nějaké jídlo za supermarkety. Také to prý zkusí. To samé se pak opakovalo s partičkou 2 Čechů a 2 Slováků. Ti byli také nadšení a na oplátku nám dali 2 piva a nějaké cestovatelské tipy. Ráno jsme z přeplněného nákupního košíku pečiva určeného k vyhození, vytáhli 8 muffinů a nadšeně pokračovali dál.

   

  Týden čtvrtý – po stopách pána prstenů

  Ráno proběhla rychlá zastávka u Oharoa vodapádů a hurá na návštěvu k Frodovi do Hobitína. Mají to kluci dobře vymyšlené, za cca 1400 Kč si koupíte lístek a pak vás zavedou 2 km autobusem přímo do hobití vesničky. Nám se však 3000 Kč za mini baráčky opravdu dávat nechtělo. Ale když už tam jsme, tak přece nepojedeme „domů. Co tedy vyčůraný a spořivý Čech nevymyslí. Na mapách jsme si našli nejbližší cesty, zaparkovali, kde to šlo, a pak se vydali skrz pastviny k vytouženému cíli. Museli jsme projít mezi stádem krav, které jsme nejprve krmili přes plot, pak ho přelezli a milé kravičky šly za námi, až nás najednou úplně obklopili. Nebyl to úplně příjemný pocit, když stojíte uprostřed stáda 50 krav a nevíte, co se jim honí hlavou. Naštěstí chtěli asi jen žrát a byly víc vyděšené než my. Cesta se protáhla na hodinu a půl a nevedla jen přes pastviny, ale i přes bažiny. Super plížící akce, hodná Bonda, ještě více podpořila radost z následného „vniknutí“ do vesničky. Rychle se připojujeme ke skupince turistů a už si jen užíváme vymazlených pidi domečků a celého kopečkatého údolí. Žádný domeček neunikl mému fotoaparátu. Prohlídka končila v dračí hospodě, kde jsme, stejně jako všichni turisti, dostali drink. Já si vybrala cider (jablečné šampáňo) a Jára zázvorovou limonádu. Pak už jsme jen odešli klasickou cestou a celý mokří, špinaví, popíchaní, ale šťastní, jsme se ještě hodinu vraceli k autu. Stálo to za to.

  Ještě večer jsme přejeli blíže k Rotoruře, kde jsme poprvé zkusili naše bufeťácké štěstí u Pizza hut a ta opět nezklamala. Tentokrát bylo pizz ještě víc, snad 10 a k tomu cibulové kroužky. Zneužíváme burger kinga k připojení k netu a pokračujeme směr Taupo. U Taupa si dáváme asi dvou hodinový trek v Rainbow mountains (duhové hory), které jsou pojmenované podle barevných skal, jež získaly svou barvu díky četným vulkánům v této oblasti. Po sestupu z vrcholu už celý natěšení spěcháme k nedalekým Kerosene Creek, horkému potoku s vodopádem, s vodou kolem 40 stupňů. Tam se rochňáme přes hodinu a cestou zpátky po štěrkové cestě ještě ze zvědavosti zastavujeme u jezera, ze kterého se páří. Po chvíli se z toho stává jeden z nejlepších zážitků. Jezero o velikosti asi 2 ha je o něco chladnější než potok, ale zato se v něm dá bez problémů plavat, jeho barva je jasně zelená a působí trochu jedovatě. Plaveme k druhému konci jezera a za chvíli narážíme na bahnité dno, bahínko krásně hřeje a za chvíli se do něj boříme až nad kolena. Pak si léčivé bahno matláme i na obličej a všude, kde to jde. Paráda. Stojící auto přilákalo další zvědavce, taky dva Američany, kterým byl průvodce maorský šaman, jež na hladině jezera prováděl starodávné rituály. Nechal muže položit na hladinu, podepřel ho zespoda a začal zpívat léčebné mantry. Muž má prý problémy s psychikou a on mu je pomáhá odstraňovat. Pobídl nás, ať relaxaci na hladině taky zkusíme. Bylo to moc fajn, jenom Jára neuměl tak zpívat. Nabídl nám, že můžeme pokračovat s nimi, bylo to však opačnou cestou, tak nám dal alespoň vizitku, ať se za ním stavíme u něj doma na jižním ostrově. Tak se těšíme na návštěvu. Noc trávíme v sousedství dvou postarších Čechů, kteří měli, stejně jako spousta dalších turistů, půjčený campervan a měsíc tu cestovali. Byli fajn, tak jsme jim ráno dali aspoň nějaké ovoce a zeleninu.

  Ráno si u baheních jezírek (Mud pool) zablokovávám záda. Bolí to, ale dá se to vydržet. Fotíme bublající, šedé bahínko a jedeme zkusit štěstí a najít horký vodopád, jehož polohu náš anglický průvodce zašifroval do básničky, aby kouzlo tohoto místa nenarušilo velké množství turistů. Měli jsme štěstí, když jsme narazili na místního strážce, který se zeptal, jestli hledáme vodopád. My celý nadšení přikývli a následovali ho v autě, pak jen ukázal rukou k zarostlé pěšince a pokračoval v jízdě. Díky pane rangere, bez vás bychom to určitě nenašli. A to by byla velká škoda, protože to místo připomínalo ráj. Voda měla asi 45 stupňů, sluníčko zrovna vycházelo a prosvětlovalo páru kouřící z vodopádu i jezírka pod ním a ptáčci ještě dokreslovali romantickou atmosféru. A do toho my dva, Adam a Eva v ráji….Vyhřátí se po hodině přemisťujeme k nejspíše nejlepšímu termálnímu údolí Waio tapu. Rychle vcházíme dovnitř otevřenými dveřmi s nápisem Exit a pokračujeme po vyznačené cestičce. Barvy vulkanických jezírek byly přímo neuvěřitelné. Od oranžových, přes žlutou a mléčnou do spousty odstínů modré a tyrkysové až po svítivě zelenou barvu v jezírku s názvem Devil. Přála bych si mít doma sopku, aby mohla vykouzlit taky takovou nádheru. Poté už se vzdalujeme od sopečné krajiny a děláme rychlou zastávku u rapit jet Huka river, přehradě, kterou každé dvě hodiny odpouštějí a tím vytvářejí podívanou pro turisty. Zářivě modrá voda v korytě rychle trojnásobí svůj objem a pak to teprve pořádně hučí. U elektrárny na skládce nacházíme koberečky do auta, lornu (pro neznalce jako já, velký plastový kontejner) a vysavač, kterým jsme si chtěli vyluxovat auto, ale tah byl bohužel tak malý, že jsme ho odložili při první příležitosti. Ještě rychlejší zastávka byla na koňských závodech. Zvlášť pro mě to byla zajímavá podívaná, kterou jsem v životě neviděla. Následovala asi dvou hodinová procházka k Huka vodopádům, které byly dost podobné vodě při vypouštění přehrady. Nejzajímavější bylo sledovat kajakáře sjíždějící peřeje a následně vodopád. Nemalý šílenci….Jaroušek ze své bufetácké závislosti zastavuje před fish and chips (ryba s hranolky), kterou tu balí stejně jako v Anglii do papíru a loví v koši. Jako vždy najde kupu hranolek, pochvíli vybíhá paní z restaurace a nese nám ohromný balíček hranolek, za chvíli přijde zas a povídá: „Počkejte, počkejte, už vám smažíme rybu.“ Dostali jsme 2 ryby, dva párky v těstíčku a další hranolky. Normální obžerství. Na oplátku jsme jim  dali nějaké ovoce, by si dali taky něco zdravého. No trávíme poprvé v campu, tento je zadarmo, proto tam je taky tolik lidí, ale prostředí je krásné, hned u průzračné řeky.

  Ráno si zablokovávám záda ještě víc, nemůžu se vůbec pohnout a každý pohyb bolí tak, že skoro brečím. Voláme rychlou pomoc na telefonu, masérku Nelu, kterou jsme potkali asi před týdnem v Bay of Island. Doporučuje Dornovku, tak mě Jára rovná a já ještě asi hodinu cvičím. Když už jsem něčeho schopná, tak si jdeme projít nedělní trhy v Taupu a poté do íčka zjistit, co zajímavého je v okolí. Na pobřežním útesu Taupa, největšího jezera na NZ, by měli být vytesané ve skále maorské kresby. To nás zajímalo, ale cesta tam nebyla snadná. Buď si zaplatit loď za 30 dolarů, půjčit kajak za stejnou cenu nebo doplavat cca 300 m ne úplně teplým jezerem. My jsme zvolili ještě jinou cestu, prošli jsme téměř zarostlou pěšinkou do milionářské čtvrti, která byla od hlavní cesty uzavřené bránou, a pak sestoupili k molu, svlékli se do naha a rychle plavali k nedalekým skalám. Zanedlouho jsme však měli společnost, dvě výletní lodě s turisty se více bavili námi, než skalami. Navečer se jdeme ještě projít k jezeru a pak projíždíme, snad nejvíce výmolovou cestou na Zélandu, ke skryté jeskyni.

  Další den se vypravujeme k ústí jeskyně, která je prý určená zkušeným speleologům. Dva ze tří vchodů jsou zavalené, tak vstupujeme dovnitř jediným možný a po chvíli musíme skoro na 4, voda naštěstí nebyla hluboká, tak se dalo proplazit, aniž bychom se namočili. Jeskyně nebyla moc dlouhá, za což jsme byli rádi, protože s mokrýma nohama to nebyla úplně příjemná procházka, zvlášť když uvnitř bylo asi 10 stupňů. Poté už se přesouváme k jednomu z nejhezčích míst, které jsme na NZ navštívili, k národnímu parku Tongariro. Vybrali jsme si nejoblíbenější a také určitě nejhezčí trek, Tongariro crosing, který ročně přejde 70 000 návštěvníků. Většina turistů se nechá dovézt na výchozí místo, přejde trasu dlouho 19,4 km za cca 8 hodin a pak je agentura vyzvedne na konci. My jsme vyráželi asi v 11 a ještě se museli vrátit pro Dina. První část cesty byla docela nuda, pak však začalo stoupání a první výhledy. Plán byl vylézt na sopku Ngauruhoe, do jejíhož kráteru chtěl glum hodit prsten Froda pytlíka. Zespoda to vypadalo úplně neuvěřitelně, rovinka a najednou sopka vysoká 2287 m. Nakonec jsem se přemluvila a vyrazila k vrcholu, malé kamínky se sypaly pod nohama a co krok dopředu to půl kroků dolů, jednoduše peklo, ale ty výhledy stály za to. Všude okolo krátery sopek a v dáli blue (modré) jezero a zářivě zelená Emerald jezírka. Cesta dolů připomínala spíš sjezd než chůzi, malé kamínky se tak sypaly pod nohama, že bylo jednodušší to dolů dobruslit. Poté jsme si vyšlápli ještě na jeden kráter, ze kterého byly výhledy na jezera ještě lepší. Krajina byla úplně neuvěřitelná, jak někde na měsíci a ze stran okolích strání se tlačila horká pára, jako v pekle. Neskutečná podívaná.

  Druhý den jsme si dali už trochu jednodušší okruh k Taranaki Falls, asi 20 metrovým vodopádům, za kterými se dalo projít, a poté se koupeme v ledové vodě kousek pod vodopády. Odjíždíme z národního parku a zastavujeme na výhledu, kde si děláme večeři a ještě se kocháme výhledy na sopky trčící k z krajiny.

             

              

• 11.01.2016 21:55

  Pozor, pozor!! Jak je to doopravdy s lachtany??

   

              Až po téměř měsíci a půl cestování po Zélandu jsme konečně zjistili pravdu, radost a hlavně zážitek z tohoto zjištění byl veliký. Proto se o to s vámi chceme podělit.

  Dlouho, dlouho nás mátli anglické názvy seal nebo fur seal a sea lion. Proto jsme si mysleli, že jeden je lachtan a druhý tuleň. V angličtině navíc máte pod názvem seal, jak lachtany, tak tuleně a to jen proto, že jim přijdou podobní. A přitom to jsou dvě podskupiny ploutvonožců, lachtanovití a tuleňovití. 

  9. 1., tedy na naše 15 měsíční výročí, se nám poprvé naskytla příležitost setkat se se sea lion, tedy lachtany, a že to bylo setkání hodně intenzivní. Proto jsme si mysleli, že jsme předešlé seals v češtině špatně pojmenovali lachtani a přitom to měli být tuleni. O co větší bylo naše překvapení, když jsme druhý den po důsledném prozkoumání internetu zjistili, že jsou to vlastně oba lachtani, jen dosti odlišní.

  Lachtan novozélandský, jehož anglický název sea lion (mořský lev) ho mnohem více vystihuje, se vyskytuje zřídka a na pláži jich můžete potkat jen pár. Do češtiny je občas překládán také jako lvoun. Dohromady jich je pouze kolem 12 000 a jsou nejohroženějšími lachtany na světě. Většina žije na ostrovech jižně od NZ a i na Zélandu ho můžete potkat jen na jihu. Jsou mnohem větší než lachtan forsterův (fur seal) a samci mají opravdu hřívu jako lvi. My jsme pro ně s Járou vymysleli název, který je však ještě více vystihuje – medvědovydra. Roztomilý a velký jako medvídek a vodomilný jako vydra. Mají tupý čumák a krátké fousky. Alfa samec může vážit 350 až 500 kg s délkou až 3,5 m a podle našich odhadů cca 1,5 m výšky. Samičky jsou o dost menší, s váhou do 160 kg a s délkou 2 metry jsou spíše podobné lachtanům forsterovým (fur seal). Jsou to borci, protože jsou schopní se potopit do hloubky 300 – 500 metrů a pod vodou vydrží průměrně 4 min. ale třeba i 14. Jediné, co jim trochu zazlívám, je pojídání vlastních mláďat nebo jiných lachtaních mláďat, dospělými samci. Zatím co lachtan forsterův se odráží od zadních ploutví a skáče, lvouni po nich spíše chodí. Na lidi reagují dost laxně a ani to, že jsme od nich byli méně než 2 metry, je moc nevzrušovalo. Objevují se na písečných plážích a v travách blízko pobřeží. Trochu děsivé bylo naše zjištění, že ty cestičky, které jsme si říkali, že jsou dost zarostlé, nejsou od lidí, ale od lachtanů, mořských lvů. My měli to štěstí a možnost shlédnout a dokonce zaznamenat souboj dvou samců, mladého a alfa samce, o 2 samičky. (Pokud se nám podaří nahrát video, tak to uvidíte na vlastní očí.)  

  

     

  Lachtan forsterův v Maorštině Kekano (pro nás nějakou dobu tuleň) je tedy o dost menší. Samci váží od 90 do 150 kg a samičky 30-50 kg a měří 1,5 až 2,5 metru. Žijí ve větších skupinách, třeba i stovky kusů a jsou více familiarní. Odhadovaný počet je přes 60 000 kusů a stále narůstá, protože dnes už jsou chráněni zákonem. Kdysi byli však po stovkách vybíjeni kvůli kůži i tuku, stejně jako lvoun (sea lion) jejich počty se však bohužel nezvyšují. Žijí na kamenných pláží a na lidi jsou někde dosti zvyklí, ale když se k nim přiblížíte moc blízko, začnou cenit své velké zuby a vydávat děsivé zvuky, že se raději rychle odklidíte. Taky pěkně smrdí :D

  

  

  

   

   

• 03.01.2016 07:37

  Nový Zéland – Severní ostrov 22. 11. 2015– 1. 1. 2016

  Vyprávění o tom, jak brouzdáme severním ostrovem Nového Zélandu. Doporučuji otevřít fotky zároveň se článkem pro vytvoření reálnějšího obrazu.

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Zeland_-_Severni_ostrov/

   

  Týden první – auto a východní pobřeží

  Po 8 hodinovém letu do Brisbane a dalších skoro třech hodinách v letadle jsme konečně v Aucklandu. Kontroly na letišti jsme se báli jako čert kříže, protože vstupní podmínky tu mají dosti přísné. My jsme si vezli ořechy a nějaké sušené ovoce jak z domu, tak z Taiwanu, Jára měl navíc v batohu šišky endemitní taiwanské jedle, která univerzitě chybí ve sbírce a já samozřejmě spoustu mušlí. Navíc musíte mít úplně čisté boty, abyste nepřivezli zbytky bláta a nekontaminovali místní půdu. Přivézt jablko nebo med je téměř trestný čin. Já prošla, Járu si vytáhli, ale jen kvůli stanu, který celý vystříkají dezinfekcí.

              První týden byl ve znamení hledání auta a posléze řešení problémů s ním spojených. Dva dny a tři noci jsme horečně hledali po internetu, v bazarech i speciálních opravnách vhodný capervan, neboli dodávku či větší auto předělané k přežívání v něm. Po dvou nocích strávených na požárním schodišti kongresového centra, večeřích v charitě, které byly mimochodem moc dobré, i se zákusem, desítce prohlédnutých aut a telefonních hovorů jsme začínali být značně rozmrzelí. Nakonec jsme vybrali Mitsubihi Dion 2000, říkáme si, japonský vůz, ten bude určitě spolehlivý…Dojeli jsme si pro něj dokonce stopem do 200 km vzdálené Tokorui. Brian Backer, údajný majitel auta, se nám však i 2 hodiny po příjezdu neozýval. Napětí roste. Po dvou a půl hodině přijíždí „cikánek“ prý Filipínec, s tím, že byl na procházce. Vybavení auta nebylo takové, jaké psal, 1 guma sjetá a „technická“ končila za 2 měsíce, místo „new“, jak uváděl v inzerátu, ale my už byli tak zdeptaní, navíc s mega bágly v pidi městečku, že jsme mu na to kývli. Za 3 500 dolarů, tedy asi 60 000 Kč, jsme si koupili náš první vůz. Dorána nám ušla nafukovací matrace – byla děravá. To jsme vyřešili, ale zanedlouho jsme zjistili, že auto bylo bourané a má promáčklý chladič. Brian Backer si zablokoval naše číslo…Co teď s tím. Rychle ho zkusit prodat nebo nechat opravit? Nechtěli jsme být takové svině jako Brian, tak jako první přišla na řadu výměna pneu a asi po týdnu výměna celého chladiče. Celkově asi 12 000 Kč, ale „Dino“, jak jsme auto důvěrně pojmenovali, byl už jednou náš a přes občasné problémy se startováním nám dobře slouží dodnes.

              Naše první cesta, ještě s rozbitým Dinem, vedla do Rotorui, ležící v centru severního ostrova, kde jsou největší památky sopečné činnosti. Šetříme 2000 Kč na vstupu do termálního parku Te Puia, tím že jdeme zadním služebním vchodem, a kocháme se obřími gejzíry a termálními barevnými jezírky. Místní chlápek vaří pro turisty kukuřici v malém kráteru a Mauři tančí pro skupinku VIP hostů jejich tradiční tanec. Večer se přesouváme k marketům, kde kupujeme velkou karimatku místo píchlé matrace a kde taky začíná naše dumpster divingová neboli bufetící mánie, po tom, co v kontejneru nacházíme 8 pizz pěkně zabalených v krabicích. Podobný, ale ještě větší park jsme navštívili i další den. Krása vulkanické činnosti nás dostává.            Přes obrovský národní park a po třech hodinách jízdy po štěrku dorážíme na jihovýchodní pobřeží. V malém městečku nám místní milé dámy radí, co v okolí navštívit. Poprvé míříme na pláž, kde jsou obrovské vyplavené stromy, z nichž je hlavně Jarda unesen, velké vlny a spousta rybářů. Potom jsme vyrazili vyzkoušet termální lázně, kterých je na Zélandu, díky tektonice, velké množství.

              Tolaga Bay (záliv), byl cestovatelský typ od Ond®y, za což mu děkujeme, pokud čte tyto řádky, protože to opravdu stálo za to. Asi 3 hodinový trek začínal na ovčích pastvinách a stoupal až na vrchol útesů, ze kterých byl krásný výhled na celou zátoku, do které v 18. století doplul kapitán Cook, kterému tam, na jeho památku, vystavěli dosti ohavný památník. Na druhé straně útesu bylo půl km dlouhé molo, upomínka kdysi rušného přístavu vypravující obrovské kmeny kauri stromů do celého světa. Po obědě jsme pokračovali do Tokomaru Bay, kde Jára zahlédl na pláži sea (mořský) kajak, který si vzápětí běžel vypůjčit od lidí žijící v domku přes cestu. Já radši zůstala na břehu a vše dokumentovala. Vypadá to celkem jednoduše, ale v 4 metrových vlnách to není žádná sranda. Však to taky Járu párkrát pěkně spláchlo, až jsem měla strach. On však měl radost jako malý Jarda. Potom jsme zamířili na Mt. Hikurangi, na horu, ze které je prý, jako první na planetě, vidět východ slunce. My tam však přijeli pozdě, takže bychom tam nestihli být včas, tak jsme si řekli, že se na východ slunce podíváme z majáku na úplném východě NZ z East Cape lighthouse. Ještě, že jsme se netáhli na horu, sluníčko totiž to ráno vylezlo pouze za mraky.

  Toť náš první týden a teď ještě něco málo o Zélandu. Ten je tvořen dvěma ostrovy, které jsou dohromady asi 3,5 x větší než Česko a přitom zde žije pouhých 4,5 milionů obyvatel, z nichž je asi 14% Maorů, tedy původních obyvatel. Ti jsou většinou velcí a mnohem tmavší, mnoho z nich má tradiční tetování, někteří i na obličeji, dokonce i ženy, ty ho mají tetované jenom pod pusou a vypadá to, jak kdyby zrovna někomu vysály krev. Dost hrůza. Téměř 70% obyvatel jsou v podstatě Evropané, kteří začali přicházet v 18. století a postupně oba ostrovy osídlili. Proto tu nemají žádné památky a krom maurské kultury, téměř žádnou historii. Nedostatek historických památek však absolutně vyváží památky a krásy přírodní. Mají tu nespočetné množství jezer, vodopádů, hor vysokých téměř 4 km, vulkanická údolí a sopky a navíc nádherné pobřeží s desítkami ostrovů. Krajina je zvlněná a všude jsou pastviny s kravami, koňmi, lamami nebo ovcemi, kterých je na NZ 50 milionů, tedy cca 11 ovcí na jednoho obyvatele. Ještě víc než ovcí zde však žije possumů, což je druh vačice, původem z Austrálie, která zde nemá predátora a je největším nepřítelem novozélanďanů, protože žere vajíčka jejich milovaného a téměř vyhubeného ptáka kiwi. Každý den potkáváme na cestě přejetého aspoň jednoho, celkem jich zde žije zde 18 na každého obyvatele. Ale jinak je to krásné chlupaté zvířátko, které byste si nejradši vzali domů. NZ je také světovou velmocí v produkci mléka a kurz NZ dolaru kolísá podle jeho ceny. Proto tady mléko a máslo, které se zde prodává půlkilové, stojí téměř stejně jako u nás. Jinak jídlo je zde tak o 1/3 dražší než v ČR a většina konvenčního zboží taky, benzín a auta tu mají srovnatelně drahá, ale když si vezmete, že minimální mzda je cca 250 Kč/h, tak je to tu vlastně o dost levnější a živobytí snazší.  Celková životní úroveň je o něco vyšší. Nekrade se a lidé si více věří. Mají tu mnohem méně byrokracie, protože lidé se to tu nesnaží všemožně očůrat, tak jakou nás. Obyvatelé jsou nesmírně přívětiví a ochotní. Žijí si tu v jakémsi pomalejším tempu. Stále se usmívají a hned se ptají, jak se máte, i když vás vůbec neznají.

   

  Týden druhý -  oprava auta, jeskyně a socializace

              Východ slunce na majáku stál za starou belu, tak jedeme dál. Zastavujeme u největšího pohutukava stromu na světě, bylo mu sice jen 350 let, ale byl úplně obrovský a větve se mu rozkládaly až k zemi. Cestou dál se stavujeme v opravně Mitshubishi, aby se nám koukli na Dína. Rozhodujeme se vyměnit pouze pneu, protože na chladič bychom museli čekat do druhého dne. Večer jsme dojeli do Taurangy, kde jsme nejdřív vybufetili strašně moc sladkých i slaných dobrůtek a poté sedáme k netu v Burger kingovi a řešíme co dál. Druhý den ráno jsme se vydali na Mt. Manganuii, sopku, ležící hned u moře, ze které byly parádní výhledy všude po okolí a pak jsme vyrazili obhlédnout park a starý misionářský dům v centru. U jednoho domu jsme si všimli, že mají strašně moc mandarinek a padají jim tam všude na zem, tak jsme se pána zeptali, jestli si jich pár nemůžeme vzít a on nám přinesl tašku, ať si natrháme, kolik chceme. Ty byly, sladší a šťavnatější mandarinky jsem v životě nejedla.

              Razíme směr Auckland, cestou se ještě zastavujeme v Karangahake Gorge, krásné soutěsce, kde se před více jak sto lety těžilo zlato. Bylo to docela dobrodrůžo prolézat trosky budov a staré šachty vytesané ve skále, dlouhé kolikrát i stovky metrů, chodit po starých kolejích nebo prozkoumávat rezavé trubky a konstrukce. K tomu všemu byl krásný výhled z šachet i kopečků na soutěsku s křišťálovou vodou. Paráda. Chtěli jsme se jít podívat také na staré pumpy, které odváděly vodu z šachet, ale trasa už byla zatarasená bránou. Bylo však vidět, že se přelézá, tak jsme ji samozřejmě v rámci dobrodružství taky přelezli. Pak se ještě jednou protáhnout mezi roztaženými tyčemi mříže a jsme uvnitř, obrovská jeskyně s dvěma velkými, napůl rozbořenými pumpami, nám poprvé poskytla podívanou v podobě glowworms, svítících červů, kteří zářili na stropě jak světlušky.

              V Aucklandu ztrácíme den opravou rozbitého chladiče. Naštěstí nám hodní lidé doporučili speciálku, takže jsme za jeho opravu platili o 200 dolarů méně než bychom zaplatili v předešlém servisu. Alespoň jsme pořešili potřebné věci na internetu a Jarda našel nějaké hroznové víno, muffiny, salát a spoustu veganských pomazánek.

              Ještě večer jsme dorazili do Wenderholm regional park, kde jsme si před setměním prošli pobřežní trasu a druhý den ráno si dali ještě jednu delší s výhledy na zátoku. Spíše ze zvědavosti pokračujeme do Puhoi, Bohemian vesničky, kam v roce 1863 přišlo z tehdejšího    R-U 200 německy mluvících Čechů. Byli tam na to značně hrdí, a ač to byla úplně malinká vesnička, měli tam i Bohemian museum a v kostelíku jsme narazili na českoněmecká jména jako Martin Schischka nebo Becher. Další zastávka byl Goat Island neboli kozí ostrov, kde jsme si prošli jen krátký pobřežní trek a pokračovali dál, kvůli špatnému počasí, ačkoli je tato mořská rezervace vyhlášená skvělými podmínkami k potápění. Den jsme ukončili nádherným západem slunce u Mangawhai heads, což byly velké písečné kopce zformované mořem a větrem, které vytvářeli pevninský výběžek oddělující otevřené moře od městské pláže.

              Další den se vyvedl už od svítání. Hned ráno se celý natěšení boříme s čelovkami na hlavách do útrob Waipu jeskyní. U nás se něco takového absolutně nevidí. Celý ohromný komplex krápníkových jeskyní nás víc než na hodinu doslova pohltil, že jsme nevěděli jak. Ne, že bychom se opravdu ztratili, ale hledání schůdné cesty nám dalo někdy pěkně zabrat. Stejně jsme z jeskyně vylezli celý zalovení od bláta a mokří, ale uspokojení tím, jaké to bylo super dobrodružství. Kam se na Waipu hrabou Koněpruské jeskyně, kde navíc musíte chodit, jak oslík, po vyznačených cestičkách a ještě platit. Aby toho nebylo málo, vydali jsme se do dalších jeskyní, Abby Caves. Hned tři oddělené jeskyně lákaly k prozkoumání. První byla největší a prý byste se v ní měli brodit po kolena, ale my „ horolezci“ jsme to brali, kde se dalo, jen ne vodou. Hlavně si nenamočit nožičky. Já měla teda 2x na mále, ale Jarda mě vždycky zachránil, ještě že je to takový silák. Do dalších dvou jeskyní už jsme ani nešli, protože měly být menší a času stráveného v podzemí bylo ten den už dost. Odpoledne přejíždíme na Whangarei heads (hlavy) a stoupáme na Mt. Manaia, abychom se mohli pokochat jedním z nejhezčích výhledů na pobřeží na severním ostrově. Spousta ostrůvků, zálivů, skal i kopečků se nám vystavovalo na obdiv v téměř 360 stupňovém výhledu. Paráda. Pro lepší výhled jsme si vylezli ještě o trochu výš na skalku, ale na úplný vrch už jsme se báli…Ten den taky proběhlo naše první koupání v moři, zátoka bez vln lákala k ochlazení, ale teplota vody nebyla už tak příznivá. Přece se však osmělím a vezmu si potápěčské brýle, po 5 minutách však kvůli omrzlému mozku raději podvodní expedici ukončuji. Na závěr dne si ještě vybufetíme čerstvou bazalku, k oživení našeho interiéru, a nějaká jablka, víno a muffin z dětské párty.

              Následující den se nám v Bay of Island konečně naskytla příležitost poklábosit trochu víc s někým jiným než spolu navzájem. Dopolko v íčku potkáváme 3 Čechy a domlouváme se s nimi, že se sejdeme ve 3 hodiny na pláži, kde ten den měl být živý koncert. Mezi tím, jsme se zajeli vykoupat k Hururu Falls. Zajímavé bylo, že na vršku byla voda sladká a dole pod vodopádem už slaná tím, jak se míchala s mořem, které bylo asi 3 km daleko. Při hledání místa koncertu se seznamujeme s místními Maory, kteří byli, jak už jsem jednou psala, obrovští, potetovaní od hlavy k patě a jako téměř všichni obyvatelé moc milí. Koncert byl úplně parádní, tančíme spolu s další Češkou a postupně se nabalují další a další, začíná velká párty. Kapela končí až večer a pak ještě sedíme a povídáme s hudebníky, místňáky i cestovateli, které Paihia, městečko v Bay of Island, polapila i na několik dní. V 9 se přesouváme ještě do jiného baru, kde živá hudba pokračuje a s ní pokračuje i naše veselí. My nakonec taky zůstáváme déle…Večer při koncertě nás totiž místňák Mark, vitální 60ník s duší teenagera, zve na surfování na osamocené pláži nedaleko Pahii. Druhý den dopoledne tedy s celou nabalenou partou, 3 Češi, Angličan Hugo a 2 Němky vyrážíme nejprve k Rainbow Falls, k nejlepším vodopádům ever. Nejsou sice jedny z největších, ale můžete prolézt za ně, kde je schovaná velká jeskyně a tříštící se voda vás přitom ostříkává, až jste celí mokří. Pokračujeme na pláž v Matauri bay, kde se setkáváme s Markem. Nejdřív nám půjčuje buggyboardy, kratší prkna na sjíždění vln, a když se vlny dostatečně zvětšily, zkoušeli jsme surfovat i na normálních velkých prknech, potom co nám dal Hugo výukovou lekci na pláži. Chce to cvik a taky lepší počasí, které nám zrovna ten den moc nepřálo, tak to asi po hodině vzdáváme a raději s Járou pokračujeme dál na sever po Million dollar highway, která je vyhlášená svými výhledy. Počasí se naštěstí umoudřilo a my šplháme vychutnat si západ slunce na St. Paul rock, tyčící se nad nádherným pobřežím Bay of Island, tedy zátokou ostrovů, která nese své jméno oprávněně. Velká romantika. Pak už rychle spěcháme zpátky do Paihii k Markovi, který nás pozval k němu na grilovačku, a kde také trávíme noc. Ráno nás ještě láká na výlet na kajacích, má totiž vlastní půjčovnu a nabízí nám půjčení za méně než poloviční cenu. Bohužel však vyráží až přespříští den a nám se nechce ztrácet tolik času a raději míříme na sever.

   

  3. týden – cesta na sever, lachtan a kulaté kameny

              Trocha socializace byla fajn, ale není nad to, si jet kam chceš a nemuset na nikoho brát ohledy. Proto se odpojujeme od loudajícího zbytu a pokračujeme na sever sami. Zastavujeme v prodejně výrobků ze stromu kauri, jehož dřevo je zde velmi ceněno a za stůl z jeho dřeva můžete zaplatit i 200 000 Kč. Zajímavé bylo hlavně schodiště vytesané uvnitř velkého kmene, který byl pohřebený v půdě 50 000 let. Dál se zastavujeme v parku s expozicí těžby zkamenělé pryskyřice kauri stromů, která byla v minulosti výhodným vývozním artiklem. Cestu dál na sever si zpestřujeme jízdou přímo po pláži na proslulé 90 mile beach, která je sjízdná pouze za odlivu a i tak je doporučeným vybavením lopata a prkna. Dvakrát to bylo docela napínavé a Jára byl rád, když jsme po necelých 40 km z pláže sjeli. Cestou jsme potkali ježatou nafukovací rybu z animovaných filmů. Další zastávka jsou Te Paki písečné duny, kde to vypadá jako na opravdové poušti. Procházíme se na dunách a snažím se je sjíždět na karimatce, moc to nejde :D Vítr fouká jako při písečné bouři a my máme písek úplně všude. Vyklepat a jede se dál. U majáku Cape Reinga na úplném severu, jsme akorát na západ slunce. Výhledy na okolní vysoké útesy jsou nádherné, akorát studený vítr kazí naši idylku a nutí nás k brzkému návratu do auta. Druhý den jsme si chtěli projít nějaký z pobřežních treků, ale probudil nás déšť, tak se rovnou vracíme jižně. Přes den se naštěstí vybralo, tak zastavujeme na pláži, pak ještě na super výhledu v Ahipaře a večer jsme si prošli trasu Wairere boulders, skalních rozvalin z bazaltu, které jsou prý jediné na světě. Žádná sláva to však nebyla. Zato Koutu boulders, kulaté kameny, na mořském pobřeží, nás druhý den ráno docela pobavili. Odpoledne si dáváme procházku v Omapere, kde poprvé potkáváme lachtana a jsme z něco celý odvaření. Dále jsme se zastavili podívat na největší kauri strom na NZ, který byl starý 2000 let a měřil téměř 52 metrů a pak se ještě stavili vykoupat v nádherně čistém Iwy jezeru. Celkově tu mají všechny jezera, řeky i mořská pobřeží krásně čisté, možná i tím, že na mnoha místech míjí mořské rezervace a u každého jezera zákony chránící čistotu vody. Když jste se dočetli až sem, tak doufám, že vás vyprávění baví. Zbytek 3. týdne a pokračování příště….

             

             

              

• 10.12.2015 22:23

  Taiwan 1.-21.11. 2015

  odkaz  na fotky zde: 

  https://terouseklelousek.rajce.idnes.cz/Taiwan_1.-21.11.2015/#

  Formosa neboli Nádherný ostrov, jak tuto maličkou zemi kdysi nazvali Holanďané, nese svůj název oprávněně. Náš kamarád a průvodce Tainanem, Martin, ji také nazývá skrytou perlou Asie, ovšem jejich označení Taiwan, Heard of Asia (srdce Asie) je trochu přehnaný, zvláště když leží na jejím samém okraji. Rozlohou je o něco menší než ČR, ale obyvatel tam mají skoro 24 mil., ti navíc žijí na pouhé ¼ území, takže soukromí si na Taiwanu opravdu moc neužijete….

  My na Taiwanu strávili krásných 21 dní a to od 1.-21. 11. 2015. Po noci strávené na letišti vedly naše první kroky do hlavního města Taipei, a to ke kdysi největší budově světa zvané 101, která má 505 metrů a nejrychlejší výtah na světě, který vás na vršek vystřelí za pouhých 40 sekund (tam jsme samozřejmě nešli, protože to bylo moc drahé a stejně bylo zataženo). Vylezli jsme si alespoň na Sloní horu, ze které by byl krásný výhled na 101, kdyby nebylo zataženo :D. Tam jsme si dali šlofíka a pokračovali na okraj města k termálním pramenům, kde jsme strávili téměř celý další den a večer se autobusem přemístili severněji do národního parku Yangmingshan, kde jsme měli tu příležitost poprvé navštívit veřejné lázně. Muži a ženy se koupají odděleně v malých bazéncích, ve kterých se teplota vody pohybuje mezi 35-45 stupni, všichni jsou samozřejmě nazí. Druhý den ráno jsme vyrazili k nejvyšší za 3 sopek, které tvoří jádro NP, sopka měla něco přes 1200 m, žádné velehory, spíše cesta byla zajímavá, protože jsme potkávali 1,5-2 m hady a tak 8cm pavouky, parádička…cestou dolů jsme ale také potkávali páru soptící z děr v zemi, malé gejzíry a kopečky všemožně obarvené sírou. U jednoho z velkých dýmovišť jsme našli naši věrnou společnici, kouzelnou kartičku, s 1200 kč na přepočet, se kterou se dalo platit v MHD nebo menších obchodech, to bylo mooc fajn. Večer jsme si opět dali koupel ve veřejných lázních, kde jsme tentokrát byli skoro sami, a noc pak strávili na vyhlídce s krásným výhledem na Taipei. Další den jsme seběhli s kopečka a zkoušeli štěstí s 1. stopem, se kterým jsme se chtěli dostat k pobřeží. Stopování trvalo asi 2 sekundy, poté zastavilo starší auto s tří člennou taiwanskou posádkou, hovořící pouze čínsky. My v té době, vlastně až do konce pobytu, uměli pouze šeše – děkuji a mi hau – ahoj, to nám naštěstí vždy stačilo, protože přeochotní Taiwanci blesku rychle vytáhli chytré telefony s překladačem nebo zavolali anglicky mluvícímu kamarádovi. Jednou se nám teda stalo, že chlapík chytrý telefon neměl a pak jsme skončili na nádraží uprostřed města, kde jsme vůbec být nechtěli. Hodně často se však stávalo, že nás zavezli na místo, kam jsme chtěli a oni tam přitom vůbec neměli cestu, třeba i 100 km a pak se s námi ještě chtěli vyfotit. Někdy jsme i dostávali vodu, ledové kafe nebo čerstvé ovoce.

  Východní pobřeží Taiwanu je hodně členité a divoké. My tam projížděli stopem a nechali si zastavit, kde se nám líbilo. V so. jsme navštívili čajovou farmu vysoko v horách, věděli jsme jen jméno majitele a nic víc, tak jsme se šli zeptat do místní školy, jestli nevědí, kde to je. Holky vytáhly chytré telefony, zavolily na číslo, které našly na internetu, poté nás posadily na autobus a řekly, ať vystoupíme spolu s tímhle pánem. Vystoupily jsme uprostřed ničeho a za chvíli přijel mladý kluk v super káře a tvrdil, že je majitel plantáže, prostě si pro nás přijel. Zavezl nás až nahoru do čajových políček, kde roste ten nejlepší čaj, vyprávěl o tom, jak čaj roste, jak se sklízí a poté nás vzal do budovy, kde čaj zpracovávají. Bylo moc zajímavé poslouchat, jak se za necelý den ze zeleného lístku stane čaj nejvyšší kvality. Byla to rodinná plantáž a na práci se podílelo asi 10 lidí, v době sklizně se pracuje 24 hod. denně. On sám ten den spal prý jen hodinu, a přesto se nám ochotně téměř hodinu věnoval, uvařil nám 2 druhy výborného čaje, a když jsme mu řekli, že nemáme moc taiwanských dolarů, ale můžeme mu dát eura, zakroutil hlavou a řekl, že jsme hosti a že je rád, že nám svůj podnik může ukázat. Přesto jsme mu chtěli něco nechat, tak jsme si za 50 NTD koupili pytlíkové čaje (protože na sypané jsme neměli).

  Poté už jsme rychle spěchali zpátky do Taipei, kde jsme měli sraz s Martinem, Čechem, který na Taiwanu žije už 4 roky a odjeli s ním 400 km na jih, do Tainanu, kde bydlí. V neděli nás provedl městem a řekl něco víc o Taiwanu, jeho obyvatelích a historii. Jak je to tedy s nezávislostí Taiwanu? Po válce prý svobodné volby v Čině vyhráli demokraté, ale protože se moc komunistické strany zvětšovala, přesunuli se demokraté na svobodný Taiwan, ze kterého chtěli řídit Čínu, ale komouši nakonec získali takovou moc, že převzali Čínu a i Taiwan prohlásili za své území. Taiwan stále není uznán OSN jako suverénní stát. Večer nám Martin v mapě u kázal tipy na cestování a druhý den ráno nás zavezl na výpadovku směřující k našemu prvnímu cíli. Alishan je národní park ve vnitrozemí, který se může pyšnit stromy starými až 3000 let. Byly to opravdu giganti. Naši idylku rušily jen davy turistů.

  Skoro za tmy se přesouváme do Tatajia, což je výchozí bod na nejvyšší horu Taiwanu, Mt. Jade, která má bez 50 metrů 4 km. Běžné je vyrazit dopoledne, přespat na chatě a kolem půl 3. vstávat na východ slunce a ještě hodinu a půl se drápat na vrchol. Další varianta je vsát ve 3 hod. šlapat za tmy nahoru a hned zase dolů. My jsme z časových důvodů zavrhli obě varianty. Vyrazili jsme v půl 12. se stanem s tím, že rychle mineme chatu a místečko pro stan najdeme někde výš. Minutí chaty nebylo jen z časových důvodů, na Mt. Jade totiž potřebujete povolení, o které se žádá i měsíc předem a dostane ho na den max. 150 lidí, říkáte si, že je to hodně, na taiwanské poměry je to hodně málo….Šli jsme, šli, ale nikde žádné rovné místo, nezbývalo než pokračovat k vrcholu, jehož poslední partie připomínali spíše horolezectví. S posledními růžovými mráčky na západě a mou mírnou hyperventilací dosahujeme před 7 hod. vrcholu, rychle stavíme stan na jediném rovném místě, v závětří 2 m pod vrcholem. Po půl 5. nás budí první turisté, my ze stanu vylézáme až kolem půl 6. Slunce bohužel nepřichází a teploměr ukazuje 1 stupeň, kochání výhledy tedy netrvá moc dlouho a brzy zahajujeme sestup. Ve 12 jsme zpátky na parkovišti a před 2. se připojujeme k výletu Taiwanců a jejich autobusem míříme do Dongpu.

  V Dongpu jsme se těšili na další termální lázně. Když jsme tam dorazili tak jsme však zjistili, že všechny jsou soukromé v nějakých hotelech. Omrkli jsme to kolem a našli papáje, maracuji, kaki (sladké oranžové jablíčko) a celý trs banánů :D Taky jsme našli jedny moc hezké lázně hned u cesty, mysleli jsme si, že jsou asi k nějakému hotelu,  ale nikde žádná cedule, tak jsme se tam ráchali, dokud nás kamarádsky nevyhodili. Jelikož to byla zemědělská oblast, dostali jsme druhý den i 2 okurky a rajčata.

  Pokračovali jsme k Sun – moon lake, jedné z nejoblíbenějších taiwanských destinací. V přepočtu za 220 Kč jsme si půjčili 2 kola a objeli na nich celé jezero. Bláhově jsme si mysleli, že když to bude kolem jezera, tak to bude po rovince. Chyba lávky, cesta se vlnila zas a znova, tak hlavně mně, dalo 33 km celkem zabrat. Cestou jsme se zastavili ve dvou celkem hezkých chrámech a pavím parku.

  Druhý den jsme měli další zajímavý zážitek při stopování. Spali jsme ve městě a ráno jsme asi 20 min. nemohli nikoho stopnout. Nabrali nás dva kluci a po chvíli cesty nám řekli, že viděli, že potřebujeme pomoc, tak došli pro auto a zavezli nás do 25 km vzdáleného města a cestou jsme se ještě stavili u jejich známých kameníků na výborný zelený čaj. Dál už jsme pokračovali po nejvýše položené cestě Taiwanu, která v nejvyšším bodě vedla ve výše přes 3200 m, byla to krásná podívaná, ale cesta byla dlouhá a zvláště dolů celkem dramatická, protože jsme jeli s párem, který se celou cestu držel za ruce a v těch serpentýnách a na místy jednoproudové cestě to nebylo zrovna příjemná projížďka. Naštěstí jsme živí a zdraví dorazili asi na nejkrásnější místo Taiwanu, do soutěsky Taroko, a ještě ten den stihli pár kratších procházek. Většina tras vedla po úzké cestičce, často vystřílené ve skále, s nádhernými výhledy na řeku hluboko zaříznutou ve skalních stěnách. Na nejhezčí celodenní trasy však bylo potřeba povolení, které jsme bohužel neměli, tak jsme absolvovali aspoň téměř všechny veřejné trasy, kde ale k naší smůle byla spousta turistů.  Od paní jsme také dostali typ na nejkrásnější termální lázně, ve kterých jsme kdy byli. Cesta tam byla sice celkem obtížná a oficiálně uzavřená, kvůli tajfunu, který lázně před několika lety z části zničil, ale rozhodně to za to přelézání brány stálo. Pramen prýštil přímo ze skály a hlavní bazének měl 50 stupňů, v tom jsme však nemohli vydržet, tak jsme se přes hodinu rochnili v menších bazéncích přímo v řece, kde se voda příjemně mísila.

  A už jsme na východním pobřeží, v Hualienu jsme si chtěli půjčit skútr, projet část pobřeží a vrátit ho v jiném městě, ale to nešlo, tak jsme celou dobu stopovali a nechali si zastavit, kde se nám líbilo. Super byl most s 8 oblouky, který vypadal jako z pohádky a vedl na ostrov Třech nesmrtelných, kde byla krátká procházka k majáku s nádhernými výhledy a jeskyní skrz část ostrova.

                  Jeden večer se nám naskytla příležitost nahlédnout ještě více do života místních obyvatel. Šlapali jsme si to, už za tmy, vedlejší cestou a hledali rovné místo pro stan, když v tom na nás volá paní, která byla na procházce s dcerou a ptá se, jestli něco hledáme. My, že jen místo pro stan. A ona nás hned zvala k nim, že můžeme být na zahradě, pak že na zahradě je trochu agresivní husa, domácí mazlíček, a že musíme jít spát dovnitř. Chvíli jsme se venku rozmýšleli a ony zatím zběsile uklízely dům. Rozmýšlení však dlouho netrvalo a už sedíme u nich na gauči a ony se vyptávají na vše možné. Desetiletá holčička nám při čekání na večeři hraje na místní dvou strunnou kytaru, poté na klavír a téměř plynně s námi konverzuje v angličtině. Podávala se klasická, prý zimní, večeře. Kusy kachny ve vývaru se zázvorem a knedlíčky, ryba, nudle, zelenina a polévka misu, s tofu. Dům měli obrovský, ne úplně typický na místní poměry, měli dokonce i hospodyni. Manžel, který přes týden dělal v jiném městě, prý dělal business a paní byla učitelka. Ráno jsme ještě dostali snídani, s sebou sušenky a dragon fruit, růžové ovoce, které roste na kaktusech.

  Dojeli jsme na úplný jih, do města Kenting, které je známe hlavně díky potápění a vodním aktivitám. My si půjčili skútr a za den projeli celé pobřeží, potkali makaky, objevovali skrytá místa a každou chvíli zastavili u nějaké plantáže. Když tam někdo byl, tak jsme se zeptali, jestli nám něco prodají, vždy dali, nebo jsme si prostě jeden kousek ovoce vzali. Nakonec jsme měli pěknou sbírku, viz foto. Mně se nejvíce zamlouvalo moře a potápění, i přes docela studenou vodu jsme vždy vydrželi půl hodiny pozorovat bohatý podvodní život a barevné korály. Unešená jsem byla taky z obřího akvária, kde jsme krom klasických korálových zvířátek viděli tučňáky, žraloky, rejnoky a nejúžasnější byla bílá velryba beluga, moje nové oblíbené zvíře :D

  Po dvou dnech u moře zase míříme na sever. Cestujeme do vnitrozemí do motýlího údolí a rezervace Maolin, kde potkáváme naše další hostitele Jacka a Luisu. Narazili na nás jen tak na ulici, vzali nás na malý výlet a pak, že můžeme přespat u nich na zahradě. Dům měli naprosto obří a kolem domu to vypadalo jako v parku, všude velké stromy, cestičky, kameny i čajová terasa, kde jsme spali. Luisa tři roky studovala umění v Římě, byla učitelka a Jack se živil hudbou. Oba to byli velcí cestovatelé a dobrodruzi, vitální 55sátníci. Pozvali nás na super véču, dlouho jsme povídali o životě, cestování a všem možném. Jack nám dal taky ochutnat speciální bylinný likér, prý vše lék, byla to teda opravdu síla. Ráno nám ještě připravili snídani a pak nás Jack zavezl na silnici, kde jsme mohli dobře stopovat, cestou jsme se ještě zastavili na čaj u jeho kamaráda, který vyráběl krásnou uměleckou keramiku.

  Předposlední den jsme se ještě zajeli podívat na solnou horu, to byl teda pěkný propadák a večer už jsme se zase měli setkat v Tainanu s Martinem. Ve městě byly zrovna slavnosti, kterou jsou jednou za 20 let, všude bylo vyzdobeno a u chrámů spousta lidí a různé atrakce. Taky tam měli nějakou velkou společnou hostinu, tak nás taky pozvali, nacpali jsme si pupky a ještě jsme nesli domů na véču Martinovi. Pak jsme vyrazili ještě jednou do města spolu a dali si různé místní dobroty. Poslední den nás vzal Martin do velkého chrámového komplexu, pak na oběd do své oblíbené restaurace a do japonské čajovny, kde jsme poprvé ochutnali jejich speciální zelený čaj (opravu úplně zelený, protože je z rozmixovaných čajových lístků). Pak už nás čekala jen 4 hod. jízda na letiště.

  Ještě něco málo ze života taiwanců…Krom toho že jsou ohromně hodní a ochotní, jsou také neskutečně pracovití. Normálně se pracuje až do 6-7 hod., ještě před 2 lety pracovali i o sobotách. Vzít si 2 týdny dovolenou je téměř nemožné. Důležitá je pro ně prestiž a to jak působí na okolí. Mají například drahá nová auta a přitom třeba bydlí v malém hnusném bytě hned u hlavní cesty. Všude je hrozně moc skútrů, nejuniverzálnější prostředek. Co nás mile překvapilo, že všude byli čisté záchody s vodou, velice dobré silnice a celkově infrastruktura. Jsou samostatní téměř ve všech odvětvích hospodářství, krom výroby aut, elektroniky nebo třeba kol Merrida, pěstují vedle běžných potravin hlavně čaj, kávu, kakao nebo tabák. HDP na osobu mají o něco vyšší než u nás a často to bylo i vidět. Ceny bohužel nebyly tak příznivé jako třeba v Thajsku, ale stále to bylo přijatelné, něco levnější, něco dražší než u nás. Takže celkově země, kterou můžeme doporučit, země mnoho tváří a rozhodně skrytá perla Asie, jak říká náš nový kamarád Martin.